Balík s označením “Vrátit odesílateli”

Můj soused je jeden z těch otravných týpků, co chtějí být YouTubery. Přes ty roky co ho znám vyzkoušel snad všechny možné YouTube trendy. Polykal skořici, dělal Planking na střeše auta, nechal se topit a u všeho posléze křičel ,,EPIC WIN, EPIC FAIL”

Po nějaké době vás už začne nudit to, jak dělá tyhle voloviny jen ve jménu YouTube slávy. Proto, když jednoho dne zaklepal na mé dveře a poprosil mě, abych se mu postaral o poštu, protože na nějakou dobu odjíždí, cítil jsem nesmírnou úlevu. Ani nedokážu popsat ten pokoj v duši, který nastal když jsem si uvědomil, že nebudu muset bát jeho nebetyčné stupidity. Vždycky jsem se obával toho, že jeho výstřelky skončí tím, že mi prostě zničí život. Prvních pár dnů probíhalo normálně, obdržel pár účtů, trochu spamu a něco co se jen vzdáleně blížilo narozeninovému přání. A pak jednoho dne na dvorku přistála velká kartonová krabice na které bylo červeným písmem napsáno, vrátit odesílateli.

Nejsem žádné ,,tintítko” ale musím se přiznat, že mi dalo zabrat tu krabici vůbec zvednout. Bylo to děsně těžký. Přenesení krabice přes silnici až k mému domu bylo ještě těžší a rychle jsem si uvědomil, že nebude možné ho vytáhnout do schodů, natož ho prorvat vstupními dveřmi. A proto jsem se rozhodl nechat balík u sebe v garáži. Měl jsem tam dostatek místa. Neparkuju tam totiž auto, kvůli mým debilním dveřím, do kterých musíte pořádně uhodit, aby sebou alespoň pohnuly. Už dávno jsem se rozhodl vykašlat se na boj, který jsem proti nim sváděl každé ráno i večer a parkoval jsem auto venku před garáží. Když nad tím zpětně přemýšlím, mohl jsem mezitím co jsem s dveřmi zápasil, balík položit, ale když jsem si je už tak hezky podchytil, přišlo mi to zbytečné. Když jsem do dveří kopl už asi po třetí, ztratil jsem kontrolu nad balíkem, který mi vyklouzl z rukou a padl na zem, načež se ozvalo hlasité křupnutí.

,,Do hajzlu” zaklel jsem. Doufal jsem, že se mi to jen zdálo a já neponičil nic důležitého, ale i kdyby na to můj soused přišel, prostě bych mu o tom neřekl a nechal ho si myslet, že se to rozbilo během cesty. Když jsem teď měl konečně prázdné ruce, podařilo se mi dveře od garáže s notnou dávku skřípění uvolnit. Popadl jsem box a odtáhl ho do rohu garáže, aby si počkal na svého právoplatného majitele. Poté jsem na něj zapomněl.

Nejsem si ani jistý, kdy přesně jsem zaregistroval ten puch, který se valil z pod garážových dveří. Byl to takový ten nasládlý ale ohavný odér, podobný tomu co ucítíte ze skunka. A tak jsem si prvních pár dní myslel, že je to doopravdy jen nějaká mršina zvířete. Ale když ten zápach neodcházel, ale naopak zesiloval, rozhodl jsem podívat, co je jeho příčinou. Když jsem vstoupil do garáže, musel jsem si zacpat nos, aby mě puch neskolil. Viníka za touhle hrůzou nebylo těžké identifikovat. Seděl vzadu v rohu, přesně tam, kde jsem ho před několika dny nechal. Napadlo mě, že to mohla být jedna z těch dodávek maso měsíce, kde vám pošlou výběr toho nejlepšího z řeznictví poštou. Maso muselo už být pořádně zatuchlé z toho, jak dlouho bylo mimo ledničku. Ale kolik masa museli do toho boxu nastrčit, aby byl tak velký a těžký. Nacpali tam snad celou krávu……

Pořádně jsem si zacpal nos, zatímco jsem přistoupil ke krabici s nůžkami v ruce. Když jsem se na něj ale podíval, zjistil jsem, že je potřebovat nebudu, jelikož kartón začal prosakovat na spodku a dal se promáčknout pouhými prsty. Já ale nehodlal strkat prsty do šťáv ze shnilého masa, to je snad jasné. Kdybych se pokusil vzít celou krabici naráz, všechen její obsah by se vysypal na podlahu. Proto jsem musel zvolit zdlouhavou cestu vyndavání masa kus po kusu, což byl proces, kterému bych se nejradši obloukem vyhnul. Nůžkami jsem se prorval přes lepící pásku, která byla na vrchu krabice. Myslel jsem si, že ten puch už nemohl být horší, ale když jsem krabici otevřel, objevil jsem naprosto nový stupeň smradu. Bylo to jako otevřít horkou pec, ale místo vlny horka na mě vlny moči, potu, výkalů a hniloby.

Bylo to tak strašné, že jsem musel poodstoupit od krabice a dlouho se překonávat, abych se na místě nepozvracel. Nestydím se přiznat, že jsem okamžitě běžel ven na čerstvý vzduch, ale přes ten krátký moment co jsem strávil v garáži, mi oblečení jako houba nasáklo ten příšerný zápach, který nechtěl pustit a všude mě pronásledoval jako stín. Ať už jsem udělal cokoli, nic mi nepomohlo se ho zbavit. Žádné osvěžovače vzduchu, žádné pleťové masky, tři koupele ani změna oblečení. Musel jsem se prostě překonat a jít se té hrůzy zbavit. Vrátil jsem se do garáže ale tentokrát jsem byl připravený. Kolíkem jsem si zacpal nosní dírky, v jedné ruce jsem měl pytel na odpadky a v druhé nejsilnější čistící prostředek, který jsem v domě našel.

A na obou rukách jsem měl gumové rukavice pro případ, že bych se musel dotýkat toho, co mě v té krabici čeká. Ale jak jsem později zjistil, nic z toho jsem nepotřeboval. Nemusel jsem se dotýkat ničeho, ani nic čistit. V krabici doopravdy bylo maso, ale nebylo vepřové, ani hovězí. Byl to můj soused. Mrtvý. Stále v jednom kuse, ale mrtvý.

Zavolal jsem policii a ta mě samozřejmě ihned zavedla k výslechu. Přece jenom je těžké nepodezírat muže, který má v garáži mrtvolu. Díky bohu ale brzy zjistili, že jsem do toho nebyl zapojený. Moje DNA bylo všude okolo boxu, zápach zanechal v mém domě nezaměnitelnou stopu, ale našel jsem kus důkazu, který mě zachránil od vězení. Byla to kamera v rukou mého souseda. Ani nevím jestli na to měli detektivové oprávnění, ale asi se jim zželelo a ukázali mi celou nahrávku.

Můj soused seděl v boxu venku před budovou přepravní společnosti, smál se a vysvětloval, že se nechá poslat balíkem přes celou zemi. Vzal si s sebou lahve na malou, jídlo, polštář a pár baterek. Jeho kamarád, chlap, kterého jsem viděl mu několikrát pomáhat s jeho volovinami na internet, zavřel víko a nechal ho vyklopit na poště. A během několika hodin, nebo dní, nejsem si popravdě ani jistý, můj soused natočil několik krátkých klipů zachycující jeho cestu.

,,Myslím, že jsem teď v autě, cejtím jak se pohybuje. Teď jsem asi ve skladu. Je tu celkem teplo, ale dobrý, furt mám spoustu jídla.”

Na posledním záznamu se krabice převalila. Zlomil si u toho krk a to bylo vše. Kamera dál natáčela, dokud nebylo paměťová karta plná a baterka se nevybila.

Je tu ale jedna věc, kterou jsem policii po zhlédnutí videa neřekl. Jedna věc na tom záznamu mě bude děsit až do konce života. Hned poté co si u převrácení krabice zlomil vaz, jsem uslyšel povědomé zaskučení mých garážových dveří.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.8 / 5. Počet hodnocení : 25

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Přidej názor