Bolí umírání

Katy se dlouze udeřila do trubky. Oči se jí zakoulely do hlavy. Dusila se kouřem, který jí vnikal do plic, a pokus o chichotání byl neúspěšný. Modré oči se jí zalily slzami a její téměř smích zadusil další záchvat kašle.
“Já umřu!” podařilo se jí vykašlat.

Usmál jsem se. Při pohledu na živý paradox se mi chtělo smát. Vlastně to byla ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděl, pomyslel jsem si. No, možná to nebylo ha-ha vtipné, ale rozhodně to bylo absurdní a absurdita mi přišla naprosto k popukání. Katino dilema vyvolané marihuanou nebylo výjimkou.

Oba jsme věděli, že Katy nezemře, každopádně ne na kouření trávy. Seděla se zkříženýma nohama na podlaze vedle sterea a já správně tušil, že Dr. John bude brzy vyluzovat své Voo-Doo melodie, a to mi nevadilo. Katy byla moje přítelkyně a zdálo se, že dokážu předpovědět každý její pohyb. Dr. John dokončil chůzi po pozlacených třískách a Katy obratně zvedla desku z gramofonu. Věděl jsem, že The Moody Blues nás uklidní do finále blaženého večera.

Naše dny plynuly nerušeně a my jsme se v nich střídali. Oba jsme pracovali a vydělávali dost peněz na nájem a lístky na koncerty a samozřejmě na drogy. Málokdy jsme si dopřáli něco silnějšího než trávu nebo občas hašiš, který se nějakým způsobem dostal do New Orleans. Naše lístky na Hendrixův koncert ležely nevyužité na rozvrzaném stolku vedle sterea. Považovali jsme za rozumné zůstat tam, kde jsme byli, sedět na podlaze, zády opřeni o stěnu v obývacím pokoji našeho bytu ve čtvrti Uptown. Ani jeden z nás se neodvážil zkusit řídit.

Většina dní byla dobrá. V New Orleans bylo léto a pak krátký podzim, který předznamenal mírnou zimu. Najednou bylo zase léto. Francouzská čtvrť byla svým vlastním malým světem a v kteroukoli denní či noční dobu se dalo předpokládat, že zhruba polovina lidí, které jste potkali, byla zhulená. Říkali jsme si, že je to “úsvit Vodnáře”.

Tenhle páteční večer byl mladý a Katy jela sto mil na návštěvu ke své rodině. Zvažoval jsem, že si dám “diskotékového” šlofíka, abych mohl pařit celou noc. Už je to nějaký čas, co jsem byl “solo vieno”, a těšil jsem se, že navštívím pár starých míst. Mé plány přerušilo poměrně hlasité a vytrvalé klepání na vchodové dveře a u nich stál můj někdejší kamarád Rodney a ještě jeden kluk s vlasy až na zadek. Oba chlápci se protlačili do bytu, zamumlali “hele, vole” a pak se současně sesunuli na židle u jídelního stolu.

Současně vydechli, což jsem považoval za úlevu.

“Páni, tam venku je to hustý!” řekl jeden z nich.

“Ve Čtvrti je pátek večer,” odpověděl jsem.

“Jo, já vím. Ale čtvrť je plná policajtů. Něco se děje, chlape. Mám fakt těžký vibrace.” Rodney byl paranoidní a právem, protože byl chodící lékárna a obvykle pěkně nametený.

“Dáte si víno?” Zeptal jsem se jich obou. Rodney mě samozřejmě zapomněl představit.

“To je Mateus,” pochlubil jsem se.

“Jasně, chlape, já bych si dal,” řekl Rodneyho kamarád. “Já jsem Ronnie.”

Podal mi jointa a já věděl, že to bude dlouhý večer.

Rodney byl zaneprázdněný dolováním malého zrcátka z batohu. Brzy začal žiletkou s jedním ostřím krájet nějaké hrudky bílého prášku.

“Tohle je to nejlepší svinstvo, co jsem kdy měl,” řekl Rodney s upřímností pravého feťáka. “Musíš to zkusit, kámo. Je to zadarmo – na mě.” Sroloval dolarovou bankovku do brčka a udělal tři úhledné, tenké čárky bílého prášku. Vypadalo to dost neškodně, a to jsem koks nikdy nezkusil. Katy byla daleko a já jsem se dneska večer chtěl bavit.

Nikdy jsem nepřišel na to, co to bylo za bílou látku, kterou jsem tak ochotně šňupal. Okamžitě mě začal pálit nos, ale Rodney mě ujistil, že je to normální a že to přejde. Cítil jsem, jak se mi to dere do krku. Byl jsem v pohodě. Zvládl jsem to. Co nejhoršího by se mohlo stát? Vykouřil jsem dost dobré trávy na to, abych zvládl malý výlet.

Matně si vzpomínám, jak mě hasič plácl přes obličej a zavolal mé jméno. Byl tak daleko; nemohl jsem mu odpovědět. V krku mě pálilo a žaludek jsem teď měl taky v jednom ohni. Když přijeli záchranáři, myslel jsem si, že jsou součástí snu – součástí výletu. Asi je Rodney zavolal, než odjel.

“Zůstaň se mnou,” přemlouval mě neznámý hlas.

“Zůstaň se mnou,” opakoval tentýž hlas.

Něco mě táhlo – stovky drobných ručiček se po mně drápaly a snažily se mě vytrhnout z rukou hasičů a záchranářů a hadiček a jehel. Můj další jasný okamžik se odehrál v pokoji, který byl cítit nemocnicí, se stěnami ze zelených dlaždic s černým lemováním. Podíval jsem se dolů a uviděl své tělo na nosítkách.

“Nereaguje,” ozval se mužský hlas.

“Tak pojď, bratře! Zůstaň s námi!” ženský hlas téměř křičel.

Připadalo mi zvláštní, že mě tato žena oslovuje “můj bratře”, a naléhavost v jejím hlase mě zarazila. Měl jsem blízko k tomu, abych se vrátil k tělu, které leželo bezvládně na stole, ale nebyl jsem si jistý, jak by to bylo možné.

“To si nemyslím, sestro,” pomyslel jsem si a vzlétl jsem jako raketa ze zadní láhve a podvolil se stovkám rukou, které mě následně svištěly pryč, nahoru a ven stropem zelenočerných dlaždic nemocničního pokoje. Bylo to děsivé, ale nepopiratelně vzrušující.

“Jsem volný!” Nikomu jsem to neřekl. “Do prdele! Jsem volný!” Moje euforie trvala jen krátce.

Odněkud se rozlehl vysoký smích. Bylo to příšerné, nadpozemské kdákání a ozývalo se mi v hlavě, zlé a zkažené, beznadějné a trýznivé. Smích stovek odsouzených duší.

Najednou mě pohltila čirá hrůza.

“Panebože!” Pomyslel jsem si. “Co jsem to udělal?”

Byl jsem mladý a o smrti jsem příliš nepřemýšlel, ale když jsem o této nepravděpodobné možnosti uvažoval, přesvědčil jsem sám sebe, že se smrti nebojím. Neměl jsem příliš velké obavy. Za svých jednadvacet let na Zemi jsem nikdy neudělal nic opravdu strašného. Nikdy jsem nikoho neokradl ani nezabil. Kolísal jsem mezi obavami, zda se dostanu do nebe (pokud takové místo opravdu existuje), nebo zda moje “já” prostě přestane existovat. Tajně jsem se přikláněl k duchovnějším zážitkům a smrt jsem považoval za konečný výlet, vesmírnou cestu, která mi poskytne odpovědi na všechny otázky.

S přáteli a dalšími lidmi jsem se však dovolával odvahy, jakou může mít jen jednadvacetiletý mladík. Spíše než abych vyznával vesmírnou úchylku, sebevědomě bych tvrdil, že se ničeho nebojím, rozhodně ne smrti.

“Čeho bychom se měli bát?” Zeptal jsem se a moje sofistikovaná moudrost prozrazovala mou nevědomost.

“Umřeš. Bůh neexistuje. Neexistuje nebe ani peklo. Prostě přestaneš být. Přestaneš vůbec něco cítit.”

Nebál jsem se, protože jsem neměl ponětí, co je to skutečný strach. Teď, když mě drobné ruce hnaly temnotou, která byla černější než ta nejčernější z černých, a řídily mě zdánlivě nekonečným vesmírem, jsem věděl, co je to skutečný strach. Jediná hvězda, zářící na miliony mil daleko, zanikla v zapomnění. Moje naděje slábla s tím, jak ubývalo světla. Drobné ruce, které uchopily mé tělo, se teď drápaly po mé duši. Věděl jsem, že není úniku. Zůstal jen bezútěšný pocit, že jsem unášen – unášen nekonečnou temnotou. Byl jsem sám a ztracený. To byl onen strach. Ta hrůza.

Pokusil jsem se utéct. Nemohl jsem se pohnout. Neměl jsem nikoho, s kým bych mohl zvládnout sebemenší zápas. Marně jsem se snažil odrážet ruce, které mě svíraly a odváděly mě hlouběji a hlouběji do osudu, který jsem si jen představoval a hloupě odmítal. Věděl jsem, že jdu někam, kam jsem nechtěl, na místo, které jsem nechtěl znát. Nevím, jak jsem to věděl – nepřemýšlel jsem vědomě – Bylo to ochromující a následný pocit bezmoci byl nesnesitelný.

“Prosím! Pomozte mi někdo!” Křičel jsem, ale neměl jsem hlas a nevyloudil jsem žádný zvuk. Vzlykal jsem, ale žádné slzy jsem neměl. Prosil jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Vysoký smích pronikl do mého nitra a bylo mi jasné, že se mi to jen nezdá. Neměl jsem halucinace. Nebyla to žádná strašná noční můra. Byl jsem mrtvý a také vyděšený.

Nic jsem neviděl. Obklopila mě černočerná tma. Neseděl jsem, neležel ani nestál. Uvědomil jsem si, že jsem za sebou nechal své lidské tělo, které leželo bez života na nemocničních nosítkách. “Tak tohle je ono?” Pomyslel jsem si. “Strávím věčnost v černé tmě? V téhle černé díře? V téhle nicotě?” Uvědomil jsem si, že jsem stále schopen hlubokého strachu, hrůzy, beznaděje. Mé myšlenky a emoce byly nedotčené. Moje “Já” bylo nedotčené. Jen jsem byl mrtvý.

“Bože!” Vykřikl jsem, aniž bych vydal jedinou hlásku. “Ach, Bože! Ach, Bože, ach, Bože, ach, Bože!”

“Ty jsi volal?” Uslyšel jsem odpověď ženského hlasu.

Ve tmě jsem zahlédl blížící se postavu. Byla to žena. Její tvář zářila krásou, která se vymykala lidskému chápání. Dlouhé hnědé vlasy se jí vlnily přes ramena a byla oblečena do prostého bílého plátěného roucha. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl.

“Jak ti mohu pomoci?” zeptala se beze slova.

“Prosím, prosím, pomozte mi. Jsem mrtvý, a to jsem ještě ani nežil!” Uvědomil jsem si, že zním jako ufňukaný slaboch. “Prosím! Nechtěl jsem umřít. Byla to nehoda. Nejsem připravený zemřít!” Naříkal jsem.

“Co přesně ode mě chceš?” zeptala se.

“Chci žít,” řekl jsem prostě.

“A co přesně bys dělal se svým životem, kdybys žil?” zeptala se.

Najednou jsem si uvědomil, že nemám žádné plány pro svůj život a že moje minulost byla nevýrazná – vlastně jsem byl zbytečný. Neudělal jsem nic, čím bych zlepšil život svůj nebo druhých. Prostě jsem jen “existoval”.

“Já přesně nevím,” odpověděl jsem šeptem do ticha. “Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.”

“Tak tu buď a zvaž to,” řekla přísně. “Uvažuj o svém životě a o tom, jak by sis ho chtěl vytvořit – jakým směrem by ses vydal, kdybys mohl, možná i o tom, jak bys mohl udělat svět lepším místem.” Zastavila se a koutky úst se jí nepatrně zkřivily. “Nebo taky ne,” pokračovala. “Možná bys ses rozhodl zbohatnout, nebo prostě dál pracovat za peníze, požívat drogy a jednoduše existovat. Je to na tobě. Je to tvoje svobodná vůle. Vrátím se, až budeš připraven.”

Do prdele, pomyslel jsem si. Co se to právě stalo?

Slova krásné ženy se odrážela v černé tmě. Byl jsem nucen přehodnotit svůj život a to jsem také udělal. Vzpomněl jsem si na dětství a objevování zázraků nového a úžasného světa. Každá květina, každý plevel byl úžasný. Azurová modř oblohy brala dech. Každé stéblo trávy bylo novým objevem. Jednou, slíbil jsem si asi v šesti letech, budu dospělý a budu studovat květiny a motýly. Dozvím se všechno o tomto světě a podělím se o to s ostatními. V černé tmě jsem si na ten dětský slib vzpomněl.

Viděl jsem svůj život, jak jsem stárnul, stal se ze mě pubertální spratek a pak jen bezvýznamná nula, která pracovala ve zbytečné práci, aby zaplatila nájem a koupila si jídlo a drogy. Můj život byl promarněný. Nebylo divu, že jsem zemřel. Zapomněl jsem si vážit všeho, co mi život nabízel. Bylo to to nejsmutnější – tenhle ztracený potenciál. Chtělo se mi vyplakat moře slz, ale žádné nepřišly. Byly teď hluboko ve mně. Teď už jsem to věděl.

Netuším, kolik času mohlo uplynout, než se žena vrátila. Tam, kde jsem byl já, neexistoval žádný čas. Byla tam jen nicota. Nakonec se objevila, krásná a bílá, stála tiše a dívala se na mě tím nejlaskavějším pohledem. Nebylo třeba slov. Komunikovali jsme spolu čistou energií, energií, která byla daleko za hranicemi slov. Věděla, že já vím. A usmála se tím nejkrásnějším úsměvem.

Pálilo mě v krku.

“Je zpátky!” Slyšel jsem, jak někdo říká. “Je zpátky!”

Tělo mě bolelo, ale byl jsem nadšený, že zase cítím bolest.

“Jsem zpátky. Jsem zpátky!” Pomyslel jsem si. Nemohl jsem mluvit, protože se zdálo, že mi něco blokuje hlas. Později jsem se dozvěděl, že mě personál pohotovosti intuboval a udržoval při životě více než šest minut. Chybělo jen pár vteřin, aby to “ukončili”, když mi srdce začalo tlouct samo od sebe. Odstranili hadičku a já se nadechl sladkého vzduchu. Byl jsem zpátky.

Po několika dnech mě propustili z nemocnice. Věděl jsem, že můj život se bude ubírat úplně jiným směrem, a když jsem se vrátil domů, první, co jsem udělal, byl průzkum místních univerzit. Začal jsem se orientovat v zápisovém řízení na další semestr. Zapsal jsem se na univerzitu jako student biologie a už jsem se neohlédl zpět. Tvrdě jsem pracoval na částečný úvazek a ještě usilovněji, pokud šlo o studium, které mě nesmírně bavilo.

Dnes jsem docentem. Mám rodinu, kterou miluji víc než svůj život. Nejsem dokonalý, ale snažím se. Každý den je pro mě darem a já se snažím udělat něco, čím bych si ho zasloužil.

Dnes se mě jeden student zeptal, jestli bolí umírání. Vyprávěl jsem jemu i celé třídě tento příběh. Myslím, že odpověď závisí zcela na tom, jak každý chápe definici “bolest”.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.4 / 5. Počet hodnocení : 11

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidej názor