Když jsem pracoval v amazonské džungli jako PMC, viděl jsem mnoho věcí. Vesnice s minimální nebo žádnou technikou, obrovské hady, nádherné, živé ptáky, tvory, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel. Pracoval jsem s týmem biologů, kteří prozkoumávali několik kilometrů území podél amazonské řeky. Bylo nás pět. Tito čtyři biologové věděli, co dělají, a každý z nich měl za sebou několik expedic. Poznal jsem je na pár týdnů, když prováděli výzkum, byl jsem tam jako ochrana před kmeny, pytláky nebo čímkoli, co by je mohlo napadnout. Měli důvody, proč si mě najali, koneckonců byli v tomto oboru nesmírně zkušení a věděli, kde potřebují pomoc.
Najali mě ze soukromé vojenské společnosti Tungsten se sídlem v Louisianě. Tam jsem vyrostl a po službě v armádě jsem nastoupil právě do Tungstenu. Byla to moje první práce a jako samostatná práce měla být náročná. Seznámil jsem se s týmem, čtyřmi mladými biology s diplomem z Harvardu a se snem objevovat nové druhy. Tom, Brooke, Pete a Freddy mě přivítali a informovali, jakmile jsme se setkali na letišti v Brazílii. Potřásli mi rukou a horlivě vysvětlovali, jakých poznatků chtějí dosáhnout. Byla to jejich druhá expedice ve čtyřčlenném týmu a pro Toma to byla celkem pátá výprava do Amazonie.
Přistáli jsme na prašné dráze na palubě přestavěného letadla C-47. Místní obyvatele zaujala moje upravená puška s laserem, zaměřovačem a tlumičem. Zanedlouho pro nás přijel náklaďák a my jsme si sedli na lůžko na dvouhodinovou jízdu, která končila v zatáčce silnice na začátku lesa. Vystoupili jsme, poděkovali řidiči štědrým spropitným a vyrazili. Netušil jsem, co se děje, a tak jsem je jen následoval. Vzrušeně se vydali do džungle a ukazovali na druhy stromů a hmyzu, jak jsme se prodírali hustým listovím. Vrcholky pralesa zahalovaly většinu země do temných stínů, takže to tu vypadalo jako o půlnoci, a to po celé měsíce. Dostali jsme se na malou mýtinu a několika seknutími mačetou jsme pokáceli malé keře, výhonky a uvolnili místo pro naše stany.
Brooke a Pete měli společný stan, zatímco Freddy a Tom používali houpací sítě. Jednu jsem použil i já, protože při představě, že mi po noze leze obří stonožka, jsem se otřásl. U pasu jsem měl pro takový případ malý Walther 22 LR. Když se setmělo a my se unavili, zmocnil se mě velký pocit strachu. Jako bych byl sledován něčím, co tam ve skutečnosti není. Slyšel jsem o průzkumnících, které roztrhala divoká zvířata, a tak jsem se posadil, nabil náboj do pušky a čekal.
“Vstávej, mám pro tebe snídani.” Trhnutím jsem se probudil, sevřel pušku a uviděl Peta, jak mi nabízí několik proužků slaniny. “Nechtěl jsem tě vyděsit, to je moje chyba, ale tady máš slaninu. Není nejlepší, ale máme ji k dispozici.”
Vzal jsem si těch pár proužků, které mi podal, a s chutí je zhltl. Poděkoval jsem mu za snídani a pak jsem vstal, abych se vymočil. Popošel jsem pět metrů od tábora a zadíval se do džungle. Oči jsem měl ještě rozmazané ze spánku, ale když zaostřil, uviděl jsem někoho, něco, z čeho mě zamrazilo. Byl to beztvárný obličej, kterému z temene hlavy vyrůstaly hroty, zlý úšklebek, zvednuté obočí a přimhouřené oči. Tvář měla kulovitý tvar a lemovala ji hustá hříva špinavé srsti. Zamrkal jsem a ono se otočilo a odfrčelo pryč. Muselo to být nejméně osm stop vysoké a svalnaté tělo mělo pokryté blátem a ranami. Pak jsem udělal pár kroků do tábora, kde jsem se setkal s ostatními. “Přísahám, že jsem právě viděl nějakou obrovskou… věc! Bylo to vysoké, s rohy a podělaným úsměvem.”
“Hej, chlape, uklidni se, dýchej,” promluvil Tom. “Když jsi v džungli, vidíš věci. Zvykneš si na ně. Ale někdy nejsou přátelské. Proč si myslíš, že jsi tady?” Ostatní souhlasně přikývli.
Nevěřícně jsem tam stál. Nebylo možné, aby se tak smířili s tím, že nás pronásleduje zasraná příšera z hororu, a že mi to mělo taky nevadit.
“Tobě to vážně nevadí? Jsem jen jeden člověk, co když mě to dostane? Kdo tě pak bude chránit?” Křičel jsem na ně.
“Neboj se, to se nestane.” Usmál se Tom.
Jak den pokračoval, skupina odcházela po dvojicích a řekla mi, abych zůstal s dalšími dvěma, kteří zůstali v táboře. Po celou dobu jsem držel pušku nabitou, protože jsem byl k smrti vyděšený z té příšery, která číhala v džungli. Když se druhý den začalo stmívat, zalezl jsem do své houpací sítě s puškou na klíně a pro případ, že bych musel jít čůrat, jsem si nechal kelímek na močení. Uprostřed noci jsem se však ven nedostal. Když jsem začal usínat, zaslechl jsem něco, co znělo jako šepot. Nakoukl jsem přes okraj a uviděl skupinku čtyř lidí, jak stojí kolem ohně, drží se za ruce a šeptají si. Věci už mi nepřipadaly tak normální, ne že by tomu tak bylo po celou dobu tohoto utrpení. Jak jsem tam tak seděl a přemýšlel, co mám dělat, začal jsem ztrácet vědomí. Když jsem se probudil, byl jsem u koryta potoka a ti čtyři stáli nade mnou a všichni se usmívali stejně jako ta příšera. Ruce a nohy jsem měl svázané a Tom měl v ruce nůž. Odřízli mi košili a můžu se jen domnívat, že byli připraveni do mě říznout a provést jakoukoli zvrácenost, kterou měli v plánu, ale nepodařilo se jim svázat mi levou ruku stejně pevně jako pravou a naštěstí pro mě si nevšimli mé pistole u pasu.
Napadl mě plán, stačilo jen počkat.
“Vy úchylové! Chcete mě zabít? Proč?!” Křičel jsem.
“No, Kazte-Ku už jsi viděl. Jen věz, že tvou oběť velmi uvítá, a my mu rádi předáme tvé srdce. Vlastně…”
“Přestaň s těmi kýčovitými hláškami, Tome, už to konečně skonči.” Přerušil jsem ho.
“No, když to říkáš.” Ozvali se všichni najednou.
Začali se svorně modlit, slovům jsem nerozuměl, zatímco Tom zvedl nůž. Když se na nůž podíval a držel ho oběma rukama, sáhl jsem po pistoli a vystřelil. Padl na zem a držel se za krk, protože mu z něj stříkala krev. Zahájil jsem palbu na ostatní tři a divoce po nich střílel. Ráže 22 LR není taková jako 5,56 Hollow Points, které jsem měl nabité v pušce, takže jsem do nich nasypal tolik nábojů, kolik jsem jen mohl. Pete padl k zemi a držel se za hrudník, zatímco Freddy se potácel v křoví za ním. Brooke se snažila najít nůž, ale já jsem nabil další zásobník a zlikvidoval ji. Mířil jsem na Freddyho, poháněný vztekem, a stiskl spoušť. V tu chvíli jsem se cítil nečekaně dobře a džungle poprvé od mého příchodu ztichla.
Zalapal jsem po dechu a vydal se po malém svahu do tábora. Nebyli jsme daleko od silnice, takže jsem věděl, že to nebude dlouhá procházka. Popadl jsem vysílačku s puškou a vyrazil. Když jsem se blížil k silnici, uslyšel jsem za sebou hlasité rány a dal jsem se do běhu, protože jsem věděl, že se blíží šelma. Než jsem se nadál, doběhla ke mně a srazila mě na zadek. Otočil jsem se a pokusil se na ni vystřelit, ale moje střely minuly, protože mě chytila za nohu a hřmotně se vrátila do džungle, když mě táhla za sebou. Po několika kilometrech mě to odhodilo ke stromu. Když jsem se zadíval na strop džungle, uviděl jsem světlo, které tam pronikalo, a uvědomil jsem si, že vychází slunce. Rozmazalo se mi vidění a slyšel jsem jeho maniakální dech a chrčení, jak mi několikrát udeřil pěstí do hrudi. Ležel jsem tam neschopný pohybu a sledoval, jak mizí zpátky v džungli. Brzy jsem cítil, jak po mně leze hmyz, dokonce i stonožky, kterých jsem se tolik bál. Občas se zakously a utíkaly pryč, když jsem vykřikl bolestí. Jakmile se začalo stmívat, zaslechl jsem kroky. Podíval jsem se a koutkem oka jsem uviděl brazilské vojáky, kteří ke mně přicházeli s vodou.
Teď, když sedím na svém vozíku doma na neznámém místě, občas Kazte-Ku vidím. Uvidím ji ve svých snech, na polích nebo někdy přímo u sebe doma. Nikdy se nehýbe, jen se dívá, šeptá stejná slova, která si šeptali ti čtyři šílení biologové, když se mě chystali zabít. Možná až se zotavím, vydám se zpátky. A možná s sebou přivedu pár přátel, abych je předal Kazte-Kovi.
Přidej názor
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.