Čas krmení

Ten smrad byl nesnesitelný.

Určitě už byl minimálně dvakrát vzhůru. Tedy, alespoň tak si to vybavoval. Nevěděl, jestli to byl sen nebo realita. Ať tak či onak, během několika okamžiků konečně nabyl plného vědomí a pokusil se posadit. Tenhle hnilobný zápach si ale při prvním probuzení nevybavoval. Odér rozkládajících se vnitřností podráždil jeho citlivý čich, až se mu ústa naplnila slanými slinami. Jakmile se začal dávit, byl už dokonale bdělý. Netrvalo dlouho a bezděčné svalové stahy pomohly k vypuzení natrávených šťáv z žaludku zpět do jícnu. Pokoušel se to rozdýchat, ale nutkání bylo příliš silné. V posledním okamžiku se odvrátil stranou a pozvracel se na podlahu, kde do této chvíle bezvládně ležel. Kyselá natrávenina se mu dostala do nosních dutin a nepříjemně ho zapálila v ústech.
Nevybavoval si vícero věcí. Jako třeba to, kde je nebo jak se sem vlastně dostal. Byl tak zmatený, že se nedokázal rozpomenout ani na vlastní jméno. Útrpně si promnul spánky a pokusil se zaostřit, bolest hlavy však byla příliš silná a ochromovala jeho smysly. Jakmile pohlédl na své tělo, objevil zdroj toho nesnesitelného puchu, který evokoval charakteristický opar smrti a hniloby.
Byl nahý. Od hlavy k patě pokrytý směsí rozkládající se krve, hnijícího masa a fekálií. V první chvíli zpanikařil. Byla to jeho krev? Pokoušel se ignorovat hrozivý odér, který zvířil každým svým pohybem. Potřeboval se soustředit, aby mohl důkladně prohlédnout své tělo v obavách, zda neutrpěl nějaká vážná zranění, kvůli kterým by mohl vykrvácet. Ale nic. Vypadalo to, že byl po fyzické stránce v pořádku! Do hlavy se mu vkrádala myšlenka, kterou by se neměl zaobírat, ale nemohl si pomoct. Tak rád by rozpoznal lidskou krev od zvířecí.
Pokusil se rozhlédnout kolem sebe, ale páchnul tak moc, až mu slzely oči. Nacházel se ve zdánlivě nekonečném prostoru, který připomínal impozantní hangár pro úschovu letadel či jiných nadměrných technických zařízení. Teď byl ale prázdný. Podlouhlé prostory byly tak obrovské, že na jejich konec nebylo možné pouhým okem dohlédnout. Tedy, pokud nějaký konec vůbec byl. Hloupost, každá místnost musí mít svůj začátek a konec, pomyslel si a oklepal si špinavé ruce, potřísněné směsicí slizu a krve.

Prostor byl opatřen množstvím oslepujících stropních svítidel, která se táhla jako had směrem kupředu a vytvářela tak nekonečnou osvětlenou trasu. Když se ovšem podíval za sebe, zíral do útrob stejně tak nekonečné temnoty. Nemohl si tím být zcela jistý, ale zdálo se, že se ze tmy linul ten samý zahnívající odér, který pokrýval každou část jeho nahého těla. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal si vzpomenout na události předchozího dne. Poslední, co si vybavoval, byla injekce zapíchnutá v jeho krku. Místo vpichu bylo na dotek stále citlivé.
Pomocí množství skrytých kamer ho sledovaly nejedny zvědavé oči.

“Haló! Je tady někdo? O co tu, sakra, jde? Co to má znamenat?!”
Zoufalý hlas se rozléhal prázdnotou celého prostoru. Nacházel se snad na nějaké vojenské základně? V nějaké skryté laboratoři? Pokud je tomu tak, co s ním jeho věznitelé zamýšlí? Pokusil se opatrně postavit, aby náhodou neuklouzl na svých vlastních zvratkách. Kdyby jen tušil, co tím povykem rozlítí, raději by zůstal nehybně ležet a držel jazyk za zuby.

“Kde to jsem? No tak, mluvte! Cokoliv!” vykřikl, zatímco se třásl zimou. Netušil, že kamery za jeho zády spatřily pohyb. Otočil se přes rameno zrovna ve chvíli, kdy jedno z bodových světel zaskomíralo a bez dalšího varování zhaslo. S pohledem upřeným ke stropu poodstoupil několik kroků směrem ke světlu, zatímco se choulil do vlastní náruče ve snaze se zahřát. S tichým cvaknutím pohaslo další ze světel.

Výkřik se mu zadrhnul v krku. Už nevnímal mrtvolný puch, který naplňoval všechny jeho útroby. Jediné, co ho teď zajímalo, byla blížící se masa inkoustového temna, která se s každým zhasnutým světlem přibližovala. Společně s čímkoliv, co v těch zákoutích přebývalo.

S dalším zhasnutým světlem se dal na útěk. Nehodlal čekat na to, až jej temnota celého pohltí. Pokusil se odrazit, uklouzl však na vlhkém povrchu a bolestivě dopadl na tvrdou zem. Zmocňovala se jej panika. Cítil blížící se přítomnost! Tenhle pach byl mnohem silnější než cokoliv, co do té chvíle cítil. Když se mu konečně podařilo vymanit z područí děsu, který ho paralyzoval, rozběhl se tak rychle, jak mu to jen jeho prochladlé tělo dovolilo. Utíkal, utíkal směrem ke světlu, i když moc dobře tušil, že mu brzy dojde dech. Prostory se zdály nekonečné, ani nedoufal, že by dokázal doběhnout na samotný konec.
Neohlížel se. Nechtěl vědět, jak blízko byl smrti. Stejně jako tonoucí, který se chytá stébla, i on sám se přes palčivou bolest na plicích pokoušel prodloužit svůj život o několik dalších kroků. Věděl, že nemá naději, ale nechtěl se vzdávat bez boje. Zhroutil se až ve chvíli, kdy mu přestal stačit dech a kolena vypověděla službu. V tu chvíli všechna zbývající světla pohasla.

Neodvážil se otevřít oči. Neodvážel se nadechnout. Předstíral, že neslyší to nelidské zakvílení za svými zády.
Zřejmě nastal čas krmení.

Originální autor: Dekadent23