Cinkající muž

Každé město má nějakou tu legendu, která prostupuje houfem volně pobíhajících dětí, které se potulují po okolí na svých odrážedlech. Byla jsem jedno z nich. My jsme měli Cinkající muže.

Legenda praví, že to byl obyčejný kluk, který jezdil domů na kole, dokud ho nesrazilo auto, které mělo zhasnutá světla a způsobilo, že se sklouzl po štěrku takovým způsobem, že byl navždy znetvořený. Byl tak ošklivý, že se s ním jeho vrstevníci nechtěli kamarádit a rodiče ho donutili odejít z domova. Poté se zařekl, že zabrání tomu, aby děti srážely auta, tím, že je nechá zmizet, místo aby musely žít trýznivý, bolestný a osamělý život, kterému musel každý den čelit.

Zpočátku to znělo sympaticky, ale existovaly i jiné verze s různými motivy. Podle některých žárlil na děti, které ještě mají dětství a hrají si ve tmě bez následků. Někteří říkali, že pokud jste se rozklepali, skutečně vás vzal k sobě domů, nenechal vás odejít a nutil vás, abyste se s ním přátelili.

Ať už to bylo jakkoli, panovala shoda, že vás dostane, pokud zůstanete venku po setmění. Pokud byste utíkali příliš rychle, pronásledoval by vás. Nechával na vás víčka od lahví. Jakmile se o vás dozvěděl, sledoval vás. Pokud se rozsvítilo poslední pouliční světlo a vy jste nebyli doma, měli jste zadržet dech, abyste nezačali slyšet, jak se blíží cinkání. Cinkající muž by slídil po ulicích a házel by na zem víčka od pivních lahví, aby si pamatoval, ze kterého směru přišel. Země může být trochu dezorientující, i když prozkoumáváte ulice každý den.

Když jsem se někdy vrátila domů o něco později, než si rodiče přáli, našli si chabý důvod, aby mě vzali na “Rodinnou projížďku”. Myslím, že máma zavolala některému z dalších rodičů v sousedství, zatímco táta zahříval auto, protože tyhle rodinné projížďky vždycky skončily náhodným zpomalením u víček od lahví rozesetých po silnici. Ukazovali na ně ve světlech a tvářili se překvapeně, lapali po dechu a říkali: “Uht! Vypadá to, že někdo zacinkal!”

Moji rodiče tuhle šarádu moc dobře neudrželi. Asi mě to uklidňovalo.

Náš dům byl hned u ulice a jednoho dne se mi udělalo špatně. Bylo mi mizerně, když jsem celé dny trávila pohledem z okna obývacího pokoje ve druhém patře a sledovala, jak se všichni moji kamarádi ráno otáčejí a přes den se přibližují. Dodnes si pamatuji ten oranžový západ slunce skrz bezpečnostní mříže na okně, když ke mně táta s potutelným úsměvem přistoupil a přikrčil se na gauči vedle mě, takže ze silnice pode mnou byly vidět jen vrcholky našich hlav.

“Chceš vidět, jak se Murphy posere?” zeptal se s výrazem malého dítěte, když sledoval sousedovic kluka, jak jde na kole domů. Táta vystřelil a vystrčil z okna tři víčka od lahví, než se znepokojivou rychlostí přikrčil zpátky. Taky jsem se přikrčila a snažila se potlačit smích, když jsme slyšeli, jak jeho výkřik slábne, jak táhne zadek domů.

Jak jsem stárnula, prodlužoval se mi zákaz vycházení. Chodili jsme do jednoho z mnoha opuštěných zemědělských domů poblíž starých stanic s cukrovou třtinou a kouřili cigarety. Stará místa byla zchátralá a na prozkoumání chladná.

Do jednoho domu jsme nikdy nešli. Bylo to cihlové dvoupatrové stavení obklopené mandarinkami a já měla vždycky takový divný pocit deja vu, když jsme kolem něj projížděli a já ho viděla z vedlejší silnice. Snila jsem o tom, že tam budu, ale samozřejmě jsem tam nikdy nevkročila.

Byl obložený překližkou. Postříkaná nápisy “Jestli vejdeš, tak tě dostanu” a podobnými variacemi. Samozřejmě se vypráví, že tam bydlel Cinkající muž.

Nějací starší kluci, které jsem znala na střední škole, tvrdili, že tam jednou vešli a podlaha byla posetá víčky od lahví a sušenými slupkami od mandarinek. Uvnitř byl skutečně muž, který je vyhnal… Vlastně si myslím, že jeden z těch kluků se o pár let později skutečně ztratil, když o tom tak přemýšlím. Ztratila jsem kontakt s ostatními. Tak to chodí na malých městech – pokud se nedáte na nekontakt, všichni o vás budou vědět, ať utečete jakkoli daleko.

To, že říkali, že skutečně viděli nějakého muže, mě opravdu vyvedlo z míry. O pár nocí později jsem zůstala venku příliš dlouho a pouliční lampy blikaly. Byla dost větrná noc a praskla mi gumička do vlasů, takže jsem se vzdala jízdy na kole kvůli tomu, že jsem musela neustále bojovat s vlasy, abych viděla. Nejdřív jsem si myslela, že slyším zvonkohru, pak jsem zaslechla zřetelný zvuk padající víčka na zem.

Ztuhla jsem. Nevím, jak vysvětlit niterní strach, který ve mně v tu chvíli zavládl, ale bylo to, jako by mi zkameněla hrudní kost. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Spadlo další víčko… Další.

Teprve pak jsem mohla běžet domů. Neotočila jsem se. Zdálo se mi, že slyším křičet nějaký hlas, ale s krví pumpující v uších jsem nedokázal rozeznat, co říká.

Tu noc jsem nespala. Přestěhovala jsem se z pokoje, který byl orientovaný do dvora, do obývacího pokoje, do kterého nebylo vidět, když jsem spala na pohovce. Přinutila jsem mámu, aby oddělila všechny klíče od své příšerné klíčenky, která cinkala, kdykoli pohnula kabelkou, nastartovala auto nebo gestikulovala při rozhovoru s jiným rodičem. Nezvládla jsem to.

O pár týdnů později jsem tátovi pomáhala s terénními úpravami na zahradě, až jsem si všiml, že se na slunci něco leskne. Něco pod mým oknem. Víčka od lahví… Víčka od lahví a vzkaz zatížený kamenem, na kterém bylo prostě napsáno: “Nezapomněl jsem na tebe”.

Možná byste řekli: “Zavolejte policii!”, ale takhle to Australané na maloměstě opravdu nedělají. Když dojde na zpackané situace a přílišné zapojení se do nich, i když už jste se do nich zapojili, no… V Austrálii máme jednoduchou moudrost: “Na to se vykašli!”.

Okamžitě jsem přestala chodit ven. Chodila jsem ven téměř výhradně s mámou nebo tátou. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě táta dělá legraci, ale on byl neoblomný a tvrdil, že to není on. Nebyl to ten typ člověka, který by si nechal připsat zásluhy za své šibalství od někoho jiného, takže jsem mu byla ochotna věřit.

Nějakou dobu poté táta vyhnal z našeho domu nějakého muže. Neviděl ho pořádně, ale nechal po sobě mandarinkové slupky. Jen tak stál před domem, pozoroval náš dům a jedl citrusové plody. Ne že bychom mohli zavolat policii, i kdybychom chtěli. Byla tma, ale táta si myslí, že měl na sobě svetr na knoflíky. Nikdy jsem mu neviděl do tváře.

Kromě občasného víčka od lahve v poštovní schránce, nočního klepání na okna, abychom ráno našli slupky od mandarinek, a jednoho případu, kdy mi na okno permanentním fixem nakreslil malého smajlíka, proběhl zbytek střední školy v pohodě.

Přiznala jsem Murphymu, že si s ním tenkrát táta zahrával, a zkrátka a dobře, teď je to můj manžel. Ukázalo se, že posraný strach z toho, že nás teď bude věčně sledovat Cinkající muž, dokud nebude mít příležitost se na nás vrhnout, z nás dělal docela dobré studenty, když se zbytek kohorty opíjel na farmách, šlukoval sprej a vůbec pařil, jako by byl rok 1999 (protože byl). Oba jsme měli slušné OP (to jsou v podstatě závěrečné známky za střední školu, které rozhodují o tom, co můžete dělat na univerzitě) a rozhodli jsme se, že se vykašleme na město a půjdeme společně na univerzitu do hlavního města.

On dělal strojírenství a já ošetřovatelství. Myslela jsem si, že společně budeme schopni vydělat nějaké slušné peníze, abychom mohli mít pár dětí v pěkném předměstském bloku, a během několika let po dokončení studia a získání dostatečně slušné práce jsme to udělali. Úplně jsem zapomněla na Cinkajícího muže.

Vzpomněla jsem si na něj až dnes, když jsem sledovala, jak moje dítě šlape na svém malém růžovo-bílém kole po ulici ve slepé uličce, kde jsme se sousedy uspořádali malé setkání. Byla s velkými dětmi, které za ní jely jako královská garda. Děti se obvykle nevracely domů takhle brzy samy.

“Elkie si v parku našla nového kamaráda.” Moje nejstarší dcera to řekla velmi nevzrušeně.

“Ve Velké tmě bydlí jeden hodný člověk!” Elissa mi řekla a oči se jí zvětšily. Velká tma je to, čemu říká trubky dešťové kanalizace poblíž našeho domu: “Říkal, že se můžeme společně dívat na západ slunce, ale Riley mě donutila jít domů!”

“Měla jsem jedno pravidlo. Copak jsem neměla jedno pravidlo? Ty trubky jsou sice velké jako člověk, ale mohl bys uklouznout a spadnout! V popelnicích bydlí jenom bručouni a v kanálech nikdy nikdo pěkný bydlet nebude!” Snažila jsem se uklidnit: “Kdybys byla starší, měla bych pro tebe film o tom, co všechno můžeš najít na konci dešťové kanalizace…” Zamumlala jsem.

“Ale on už je tvůj kamarád, mami! Tenhle dárek mi dal pro tebe!” Z malého batůžku vytáhla mandarinku a hrubý náhrdelník z provázku a víček od lahví, které měly uprostřed proraženou díru. Na každém víčku od láhve bylo písmeno, které hláskovalo moje jméno.

Vyměnili jsme si s manželem pohled.

Její hlásek se znovu ozval: “Říkal, že mě brzy navštíví.”

Okamžitě jsme se vydali koupit bezpečnostní kamery do našeho domu.

A to je všechno hezké a dobré…

Ale při chůzi z nemocnice k autu, když mi skončí noční směna, jsem si klíče držela mezi prsty. Vím, že jsem četla, že je to vlastně špatná sebeobrana, ale cítím se díky tomu bezpečněji.

Aspoň přestanou cinkat.

Přeloženo z originálu