Den, kdy nepřestávalo sněžit

Se sněhem máme jednoduchý vztah: on padá a my se jej neustále snažíme odhrnout z naší cesty. Ať už ho odhazujeme, odfukujeme nebo rozhazujeme, stále je tento vztah bezesporu platný. Někdy je sníh suchý. Někdy je mokrý. Někdy ho napadne málo a někdy naopak hodně. Jistě, existují dny, kdy sněžení pokračuje dál a dál, avšak během určitého okamžiku se to musí samo zastavit. Že je to tak?

V našem městě začal sníh padat minulý týden, což není příliš překvapující. Koneckonců, je zima. Ale nepřestalo to ani na okamžik. Neustálý, neúprosný a tichý útok sněhových vloček na naši Zemi trvá už devět dní a třináct hodin a dejme tomu pár minut. Za celou dobu nevykazoval žádné známky zpomalení.

První den to bylo skvělé… to ano. Děti zcela zbožňovaly hraní si ve sněhu a jejich růžové tváře to potvrdily. Druhý den toho sněhu už začalo být přespříliš a malé děti se v tom už rozhodně nemohly plahočit. Třetí den všechny děti přestaly přicházet a jejich rodiče byli pravděpodobně vyčerpaní z přípravy na tato každodenní dobrodružství. Myslím, že v té době lidé hodně přestali cestovat, protože jste neslyšeli projíždějící auta ani letadla.

Tehdy vše bylo tak tiché.

Místní zpravodajské kanály měly k dispozici spousty zdrojů, avšak zprávy o počasí stejnak nic moc nevysvětlovaly. Nemohli nám ani ukázat radarové snímky, protože ten sníh se na jejich fantastických strojích neobjevil, ale nemohli jsme nijak popřít, že tam byl. Pobavilo mě, jak někteří z těch lidí ve zprávách stáli v padajícím sněhu s předpovědí počasí, která neukazovala nic jiného než slunce a radarovou mapu ukazující jasnou oblohu.

Bylo to k popukání.

Smích mě však přešel čtvrtý den, když mi přestala fungovat televize.

V jakékoli jiné situaci byste se podívali ven a pomysleli si, jak neškodné to všechno bylo. Možná byste byli přitulení ke své rodině, pili byste horkou čokoládu a Marshmallow, užívající si speciální typ klidu, který přichází se sněžením.

Tenkrát tomu tak vůbec nebylo…

Odhraboval jsem ho dvakrát denně, ale sníh stále padal. Nebylo to nijak náročná činnost a ani mě z toho hrabání nebolely záda. Popravdě byl jsem znuděný, protože jsem před měsícem odešel do důchodu a trochu toho pohybu mi chybělo. Byl jsem tak dlouhodobě zaměstnán a Bůh věděl, že to určitě vydržím, abych mohl zhubnout půl kila nebo ještě lépe deset, ale ty hromady na mém trávníku mě převyšovaly a brzy už mi nezbylo místo, kam jsem mohl sníh odhrabovat. Někdy jsem našel sníh i na místech, která jsem před necelou půlminutou odhraboval. Předpokládám, že prostě spadl z oné hromady, protože už neměl kam dál padat.

Nebyl tu žádný vítr, který by to rozfoukal. Jen klidný, stálý sníh.

Od pátého dne jsem nezahlédl ani jediný sněhový pluh. Ten poslední byl zajisté tak špatně udržovaný, že to vypadalo, že se rozpadá, třese se a chrastí, protože jen odhrnoval hroudy sněhu stranou. Kdybych to nevěděl lépe, řekl bych, že se to prostě zhoršuje v reálném čase.

Řidič vypadal vystresovaně.

Tvář měl rudou jako řepu a křičel, pravděpodobně frustrovaný tím, že musí den po dni, hodinu po hodině chodit po stejných silnicích, jen aby se ohlédl a viděl neutuchající sílu přírody vyplňující prázdnotu, kterou vytvořila. Bylo to velmi náročná a tvrdá práce. Neobviňuji ho, že si vzal volno.

Můj plán s lopatou a hrabáním se šestého dne konečně shodoval s plánem mého souseda a zrovna jsme tam venku na sebe narazili. Byl to mladý muž, kterému bylo něco přes dvacet. Bydlel sám v jednou velkém cihlovém domě. Říkal jsem mu Hotshot, ale obvykle byl přátelský. Vyšel ven hrabat sníh v šortkách a tričku, takže jsem ve svém celotělovém sněhovém kostýmu vypadal směšně. Trochu jsme si povídali, hlavně o počasí, ale zaměřili jsme se na to, abychom dostali sníh z našich příjezdových cest a chodníků. V době, kdy byl hotový, měl ruce a nohy červené, pravděpodobně od studeného vzduchu a snažil se to celé uhrát na kofra. Když si otřel čelo, přísahám, že se stejná červená barva rozšířila přesně tam, kde se jeho ruce dotýkaly.

Sedmého dne jsem Hotshota viděl znovu. Hrabal jsem sníh, jako obvykle. Vyšel ven, aby prohledal svojí poštovní schránku a klidně kráčel mořem prášku ve stejných šortkách a tričku, které měl na sobě předešlý den. Nebyl jsem si jistý, jak se tak snadno pohyboval. Vypadal neuvěřitelně bledě, téměř papírově bíle a červené stopy z jeho těla už zmizely. Úsměv na jeho tváři byl tak široký, že by se mohl roztrhnout ve švech, kdyby byl větší. Pozdravil jsem ho, ale jeho jedinou odpovědí bylo mlčení a zírání do nebe a k tomu se jeho úsměv ještě o něco více rozšířil.

Od té doby jsem ho neviděl a ani se neobtěžoval vyjít ven odhrabat sníh. Sníh se hromadil většinou před jeho předními dveřmi. Obával jsem se, že mnoho sněhu na domě by něco mohlo poškodit. Zkusil jsem mu zavolat, ale nebral mi to. Modlil jsem se, aby byl v pořádku.

Sníh stále padal.

Už zase docházel veškerý prostor na odhoz sněhu a musel jsem ho tlačit na příjezdovou cestu mého souseda. Zdálo se, že mu to nevadí.

Osmý den byl docela teplý, ale nezdálo se, že by se sníh mizel. Stále padal a vypadal suše a práškovitě. Vyšel jsem ven hrabat, ale tentokrát jsem na sobě měl jen šortky a tričko. Věděl jsem, že by na mě byl Hotshot hrdý.

Když jsem vyklízel příjezdovou cestu od sněhu, o něco jsem zakopl a rozplácl své tělo na sněžnou hromadu u příjezdové cesty mého souseda. Sníh jsem do té doby vůbec necítil, ani když jsem vstával. Kupodivu ten sníh vůbec nebyl studený. Bylo to na dotek teplé, jen o něco málo teplejší než moje tělesná teplota. Bylo to jako objetí mého blízkého přítele, rozbitého křesla. Příjemné a bezpečné zároveň se to zdálo.

Pak se to svalilo z mého těla jako suchý prášek. Vzal jsem si trochu do ruky a začalo se to podivně mihotat, skoro jako by se to hýbalo. Vypadalo to překrásně, jako miliarda malých diamantů jiskřících ve slunečním světle.

Moje ruce a nohy se oteplily a moje kůže začala rudnout. Necítil jsem v těch místech žádné studené popáleniny, tak, jak byste očekávali u omrzlin. Bylo to spíše jako útulná deka omotaná kolem mě. Nemohl jsem uvěřit, že jsem se konečně dotkl toho příjemného sněhu.

Přestal jsem ihned s odhrabováním, zatímco sníh stále padal. Pluhy se úplně zastavily a několik dalších sousedů vypadalo, že objali sníh a přestali ho odklízet z ulic, což bylo skvělé. Myslím, že teď se sněhem vypadá všechno lépe. Moje ruce a nohy už nejsou červené. Celé mé tělo je bílé, stejně jako sníh, a vidím, jak se moje kůže pohybuje. Připadá mi to jako láskyplná, měkká a hřejivá masáž.

Moje přední dveře jsou téměř úplně pokryty sněhem. Bude skvělé, když bude můj dům chráněný. Věci pak budou tak krásné! Už chápu, proč Hotshot už nechtěl vyjít.

Je to tady tak útulné.

Pro ty z vás, kteří stále „bojujete s živly“, přemýšlejte o tom. Nechtěli byste raději být uvnitř v teple s klidem a tichem, které přináší sníh, když pokrývá vnější svět?

Vždyť je to překrásné, no nemám pravdu ?

Než se usadíte, vyjděte ven a pohrajte si.

Přeloženo z originálu