Dětský monitor

Když jsem byl na střední, já a moji kamarádi jsme měli takový zvláštní styl zábavy. Asi jako všichni puberťáci jsme rádi způsobovali problémy. Nebyli jsme vandalové, nepletli jsme se do drog a ani jsme nešikanovali jiné studenty. Ne…rádi jsme strašili rodiče k smrti hackováním jejich dětských monitorů. Byli jsme nesnesitelní malí spratci, kteří si mysleli, že jsou moc dobří na to, aby je chytili při akci. Mysleli jsme si, že za naše neplechy nebudeme potrestáni. Jednu noc jsme nicméně dostali lekci a uvědomil jsem si, že jsem nebyl tak nedotknutelný jak mě mé obrovské mladistvé ego přesvědčovalo. Dimitri, Kurt a já jsme studovali na stejné škole. Sdíleli jsme množství hodin a skoro každý večer jsme byli společně venku. Sledovali jsme pranky, hráli jsme nespočet her a řešili jsme jaká holka ze školy má ty nejhezčí prsa.

Jednoho večera jsme si v parku vyprávěli strašidelné příběhy. Kurt nám říkal klasický děsivý příběh o tom, jak svobodná matka slyšela děsivý hlas vycházející z jejího dětského monitoru. Jako většina hororových příběhů to znělo jako hrozná blbost, ale potom Dimitri dodal, že se to prý jeho matce stalo. Na dětském monitoru slyšela sousedy zpívající jejich dítěti. Údajně bylo možné se nabourat do cizí frekvence. Okamžitě se nám všem rozsvítilo. Když jste si s někým tak blízký, tak není třeba slov, abyste věděli o čem přemýšlí. Všichni jsme hned věděli, že myslíme na tu stejnou věc. Koupíme si dětský monitor a vystřelíme si z rodičů v sousedství. Omluvte tu narážku, ale hackování dětského monitoru je prostě dětská práce. Jediné co musíte udělat, je najít zařízení na stejné frekvenci jako je to vaše. Nikdy jsem nebyl jeden z těch, co mohli mít neperfektní práci, takže jsem si pořídil “HighEnd” monitor s možností měnit množství frekvencí, abychom mohli zasáhnout co nejvíce obětí. Další večer jsme nasedli na kola, projížděli jsme sousedstvím a našli jsme si svou první oběť. Oknem druhého podlaží šlo vidět do sesterny. Dimitri popadl dětský monitor a začal ho ladit na různé frekvence, dokud jsme nezaslechli dýchání.

Pamatuju jak nadšeně jsem se cítil, když se náš plán opravdu začal formovat tím správným směrem. Dimitri stiskl tlačítko a začal hluboce dýchat do mikrofonu. “Tvá malá holčička, byla vynikající” zamumlal démonickým hlasem. Světlo v hlavní ložnici se téměř okamžitě rozsvítilo a zaslechli jsme pronikavý výkřik. Hystericky jsem se smáli při tom, co jsme rychle sjeli z cesty a potom pryč z té ulice aby nás neviděli. Zopakovali jsme tenhle vtípek několikrát během dalších týdnů. Střídali jsme se v mluvení, aby nám nikdo nenachytal a vždy jsme si vybírali jiný dům. Ty reakce byly k nezaplacení. Některé matky začaly panikařit, jiným došlo, že to je jen vtípek a začali křičet ať zmlkneme. Jedna matka dokonce začala brečet a prosila nás, abychom neubližovali jejímu miminku.

Když jsem teď starší, cítím se pro ni špatně, ale tehdy to pro mě bylo přímo k popukání. S kamarády jsme imitovali její prosby o slitování a vysoké vřískání ještě týdny potom. Jo..byli jsme neskuteční idioti. Karma je ale všudy přítomná a tu noc jsem se ponaučil. Kurt a Dimitri byli zaneprázdnění studováním pololetní práce, takže jsem tehdy vyšel ven sám. V tu dobu už jsme ale obešli snad každého v okolí a tak jsem se rozhodl, zajít tam, kde jsem to tolik neznal. Byl jsem ochotný udělat cokoliv, jen abych se pobavil. Nacházení obětí nebylo nic těžkého. Prostě jste se museli dívat do aut po dětské autosedačce, až moc barevných závěsech v oknech nebo po hračkách na hřištích. Prošel jsem kolem jednoho domu, který splňoval všechna tři kritéria a zaparkoval jsem nedaleko své kolo. Chvíli jsem si pohrával s laděním a nakonec jsem se dostal na tu správnou frekvenci. Bylo slyšet lehké dýchání patrně patřící malému dítěti. Šibalsky jsem se usmál a mé srdce začalo rychle tepat vzrušením. Teď nastala má chvíle.

“Sleduji tě” zašeptal jsem do mikrofonu tím nejděsivějším hlasem, který jsem dokázal. V domě se ale nerozsvítilo jediné světlo. Říkal jsem si, že mě třeba neslyšeli.

“Stojím nad tvojí postelí. Sleduju, čekám, dostanu tě” pronesl jsem tentokrát hlasitěji. Ale nic. Jen cvrkání cvrčků a občasný zvuk projíždějícího auta. Bylo to trochu podivné. Rodiče většinou reagovali mnohem rychleji. Začal jsem se cítit trochu nervózněji a jakoby odhalený. Víte, takový ten pocit, že se na vás někdo dívá. Začínalo to být celkem pozdě a cesta domů byla i na kole zdlouhavá. Když už jsem to chtěl vzdát a odejít, zaslechl jsem podivný bublavý zvuk vycházející někde z blízkosti monitoru. Nejspíše se dítě jen probudilo a za chvíli začne brečet. Ale místo toho ke mně někdo promluvil.

“Teď ty. Ty jsi ten sledovaný….Juane” řekl potichu.

Žaludek se mi otočil vzhůru nohama. Jak to že zná moje jméno. Bylo mi špatně, něco bylo hodně špatně. Cítil jsem to v kostech. Vzhlédl jsem k oknu a viděl jsem černou siluetu sledující mě. Byl tam ten někdo snad celou dobu. Atmosféra by se dala krájet a těžko se mi dýchalo. Nejspíš kvůli tomu svírajícímu strachu, který jsem v tu chvíli procházel. Mé tělo se nekontrolovatelně začalo třást a šok mě sužoval po celém těle. Nasedl jsem na mé kolo a zoufale jsem začal rychle šlapat. Část mě tvrdila, že jen přeháním, ale intenzivní nutnost zmizet z místa kde jsem byl nakonec zvítězila.

“Nemůžeš teď utéct, vím kde bydlíš Juane” řekl znovu jemně.

Svištěl jsem ulicí pryč, dokud jsem nenarazil na křižovatce s pár auty a nočními běžci. Zase jsem se cítil v bezpečí.

“Tvá kapuce bude nasáklá krví hochu” zašeptal z přístroje v mé kapse.

Jeden kolemjdoucí se na mě odsuzovačně podíval, když jsem se zajíkl strachem a v podstatě jsem si strhnul kapuci z hlavy. Musel jsem vypadat jako kdybych sjetej. Netušil, že jsem byl v neskutečném stresu, takže ho nijak neviním za to, že mnou pohrdal a odešel. I když bych v tu chvíli možná ocenil i nějakou tu pomoc. Potom co jsem strčil mikinu do mého batohu jsem si uvědomil, že mám na zádech napsané mé jméno. Heh… je to má zatracená školní mikina. Jasně, že věděl moje jméno. Potom jsem si ale uvědomil, že dětské monitory nemají tak daleký dosah a že jsem pravděpodobně pronásledovaný. Nervózně jsem se rozhlédl snažíc se ho identifikovat. Byla to ta prázdná dodávka na konci ulice. Byl to ten muž venčící svého psa. Nebo snad to auto, které právě projelo kolem.

Každopádně, hlas toho chlapa byl od teď to poslední co jsem chtěl slyšet. A tak jsem to zařízení vypnul. Po cestě domů jsem si všímal každého pohybu stromu ve větru. Každého křupnutí větvičky pod mými podrážkami. Každého auta, které kolem mě projelo. Trhnul jsem sebou po každé, když se ke mně někdo přiblížil. Měl jsem totiž pocit, že ten kdo ke mně mluvil přes to zařízení mě dožene. Naštěstí jsem ale zvládnul dojít domů bez úhony. Kolo jsem opřel o zeď v garáži a po schodech jsem se vydal do mého pokoje. Hodil jsem batoh i s monitorem do rohu místnosti, skočil jsem do postele a zachumlal se do peřin. Bez ohledu na váš věk, nic vám nedá takový pocit bezpečí jako být pod peřinou. Zavřel jsem oči a doufal jsem, že se uklidním a dopřeju si aspoň pár hodin spánku před školou. Ale potom jsem zaslechl šust z monitoru napříč místností. Z toho monitoru, který měl být v tu chvíli vypnutý.

“Sladké sny, Juane” ozval se ten hlas, který mě dodnes straší v nočních můrách. Té noci jsem nezahmouřil oči, byl jsem příliš vyděšený na to, abych vstával před východem slunce.

Když začali zpívat ptáci, první věc, kterou jsem měl v úmyslu udělat, bylo vyndat baterky z monitoru a obojí hodit do koše. Už jsem s tou věcí nechtěl mít nic společného. Vymyslel jsem si výmluvu pro kámoše, aby si nemysleli, že jsem akorát srab a nic víc. S pytli pod očima jsem se oblékl, snědl snídani a šel do školy. Pár dní později jsem ale uviděl ten dům ve zprávách. Policejní důstojník vysvětloval celou situaci. Že prý ta malá rodina, která tam bydlela byla nalezena v jejich postelích………….S prořízlými hrdly. Byl jsem venku, když se to stalo. Ten vrah mě musel slyšet. Děkoval jsem bohu, že jsem taky tak neskončil. Byl jsem příliš zaneprázdněn přemýšlením o sobě na to, aby soucítil s vyvražděnou rodinou.

Empatie stejně jako moudrost nejspíš nepřichází s věkem. Teď když jsem dospělý ženatý muž s malou dcerkou si uvědomuji následky mých činů a vážnost situace do které jsem se jako hloupý teenager uvedl. Té noci jsem si myslel, že takhle vystrašený už nikdy nebudu. Byla to ale jen taková pomyslná špička ledovce. Jako otec rozumím tomu, že strach se znásobňuje, když jde o život někoho vám bližního. Nemohu říct, jestli si mě po těch letech znovu vrah našel, nebo jen další parta idiotů jako jsme byli my, ale rozhodně se už dokážu vžít do situace tehdejších rodičů.

Minulou noc jsem něco zaslechl na dětském monitoru mé dcery. Něco z čeho mi naskočila husí kůže po celém těle.

“Pořád tě vidím”

Přeloženo z originálu