Díra

Na začátek vám sdělím, že žiji v Detroitu. Své jméno vám sem neuvedu, abyste neměli pocit, že lituji sám sebe. NE to v žádném případě. Vybrali jsme si svůj osud…

Před tím než se celé město stalo naším doživotním pracovištěm jsem pracoval jako instalatér. Jezdil jsem k lidem domů a opravoval a instaloval spotřebiče, nebo nábytek. Tenkrát to docela ušlo, poněvadž jsem pracoval na svou vlastní pěst a výdělky byly docela slušné na tak mladého řemeslníka jakým jsem býval.

Jednoho dne, bylo to někdy odpoledne tuším, jsem se stavil v zastavárně, abych prodal svůj starý Xbox One. Dali mi za něj pouhých 100 dolarů, “ti šmejdi by se měli stydět, pomyslil jsem si.” Zrovna jsem se chystal už k odchodu, když na mě prodavač zahulákal:

,,Prosím vás, zapomněl jste mi k tomu dát ovladač”

Ignoroval jsem ho, ještě naštvaný za to, jak mě ten parchant obral a zabouchnul jsem za sebou dveře. Šel jsem klidný k autu, bylo mi jedno jestli na mě zavolá policii. To on mě přeci okradl první, takže bych se určitě dokázal nějak obhájit. Už jsem byl u auta, odemknul jsem dveře a nastoupil. Teď mě prosím nekamenujte za to co jsem udělal dál, vypil jsem celou plechovku piva až na doraz před jízdou. Nejsem si jistý, proč jsem to tenkrát udělal, ale každopádně jsem tím vyvolal jakýsi temný pocit uspokojení. Chystal jsem se strčit klíč do zapalování, když v tom jsem uslyšel ránu. Ne výbuch, ale prostě ránu a později se k ní přidalo i zemětřesení. Bylo mi jasné, že bych neměl zůstávat v nepohybujícím se autě, jelikož by to se mnou mohlo sjet do nějakého příkopu a mohl bych si vážně ublížit. Rozhodl jsem se proto vylézt ven a obhlédnout nějaké bezpečnější místo. Jenomže venku jsem viděl jen město pomalu se propadající do země. Ne celé, ale centrum města se jakoby ponořovalo do hloubky nějakého skrytého podzemí, které tam celou dobu bylo. A po pár minutách, jsem se propadal i já.

Neutíkal jsem.

Byl jsem v přímém centru dění a věděl jsem, že kdybych se snažil utéct, nemuselo by to být o nic lepší. Černá hloubka se rozšiřovala a slunce zářící shora osvětlovalo první podzemní konstrukce, které tam na nás již čekaly. Absolutně jsem nevěděl co se děje a kam se to dostávám, alespoň zpočátku.

Zavřel jsem na 10 sekund oči.

Nepropadal jsem se, jakože bych padal, kdežto země jako by mě pomalu snášela směrem dolů. Ale prachu tam bylo opravdu spoustu. Celý proces propadávání dolů do temnoty trval možná 15 minut, než jsme se všichni neocitli na dně jakési obrovské díry. Mohla být hluboká asi 30 metrů a široká několik kilometrů. Kolem dokola se tyčilo město. Lidé tam nahoře jen zírali s otevřenou pusou dokořán, ale nic neudělali. I záchranáři, policisté, kurýři a hasiči jen tak prázdně zírali asi několik desítek minut, dokud to přemýšlení o tom co se vlastně stalo úplně nevzdali a neodjeli. Ponechali nás tam bez jakýchkoliv otázek trčet už napořád.

Ta propast byla opravdu kolosální a nebylo z ní úniku. Veškeré vztyčné body byly vždy nějakým způsobem zablokovány a nikdo se ani nepokusil poslat dolů pro někoho žebřík. Zkrátka se na nás vykašlali, jako bychom byli jenom nějací filmoví avataři, kteří po skončení příběhu zcela zmizí. Musel jsem se té absurditě tehdy smát celé hodiny, než jsem se rozhodl prozkoumat díru. Konečně jsem se odhodlal k tomu udělat první krok vstříc neznámému prostředí, které část obyvatelstva Detroitu, včetně mě, do sebe bez jakékoliv příčiny zaselo.

Konstrukce celé díry byla ze dřeva, masivní dřevěné a železné olemovávali podzemní kvadrant jako rám na obrazu. Všude kolem se objevovaly pracovní stroje a sítě z nějaké divné látky, kterou jsem nikdy před tím neviděl. Měla takovou zvláštní čirou barvu a vlnila se. Připomínalo mi to pískovcové skály z kanadských kaňonů, nicméně tyhle byly o mnoho větší a u každého z nich se opíralo několik pracovních strojů. Tyto stroje nepotřebovaly elektrický pohon. Lidé, kteří byly do jámy vhozeni tyto stroje poháněli manuálně. Dávali nám i jídlo, které se objevovalo v dřevěných miskách vedle těch sítí, ale většinou se jednalo jen o ovoce, zeleninu, někdy tvrdý chleba a železné termosky s černým čajem. Tedy alespoň doufám že to byl čaj. Asi si umíte představit ten šok, když se váš normální pracovní život změní v nekončící otroctví. Ale takhle nějak to zkrátka bylo. Někdo, nevím kdo nebo co, po nás chtěl abychom pracovali. A ten kdo pracovat odmítl byl chycen do té podivné sítě, na toho dotyčného se kompletně přisála a on se nemohl hýbat. Zůstal v ní třeba i několik hodin, dokud ho ta věc nepustila a on si hodně rychle rozmyslel, že pracovat bude.

To bylo před rokem.

Díra nabývá na síle spolu s její konstrukcí, kterou lidé dole mají za úkol neustále opevňovat a stavět. Zdálo se mi že jich docela ubylo, protože jsem v našem pracovním kvadrantu pár dní zpátky napočítal o 6 lidí méně než před měsícem. Bylo to divné, jelikož nikdo nesmí opustit svůj pracovní kvadrant nikdo, sledují nás ty síťovité věci. Pokud by toto pravidlo někdo porušil, jsem si jist že by se na něj nepřisála jen na pár hodin. Sice se na to dalo pomalu zvykat, až na tu neúprosnou samotu, protože jsme spolu ani nesměli mluvit, ale měl jsem pocit, že čím více se díra zmenšuje za pomocí dostavěných konstrukcí, tím více to dává celé smysl. Co když je díra jen předzvěst nové reality, která nadchází té současné? Co když jsme sem nebyli umístěni záměrně a má to být jen nějaké pozorné varování?

Uvažoval jsem nad tím celé hodiny, samozřejmě jsem při tom musel pracovat na stavbě dřevěné konstrukce na mé straně kvadrantu, jinak by mě jedna z těch věcí uvěznila ve své síti. Věděl jsem že to celé bylo k ničemu, ale doufal jsem že je moje teorie správná a lidé se po dokončení práce prostě vrátí zpět nahoru a žijí znovu jako před tím.

Byla to slastná myšlenka, ale vzpomněl jsem si na ten prázdný výraz těch policistů, kteří když díru uviděli byli vábeni na opačnou stranu. Nedalo se důvěřivě předpokládat, že tu existuje vůbec pro někoho privilegium.

Někdo mi zaťukal na rameno.

,,Hej ty tam, člověče,” zavolal na mě muž, který zrovna pokládal železný trám na zem.

Ignoroval jsem ho. Bál jsem se že budu chycen do sítě, když na něj promluvím

,,Hej, prosím otoč se, moc tě prosím,” podruhé jsem polevil a otočil jsem se.

,,Co je?”

,,Něco ti musím říct, ale nepřestávej v žádném případě dělat svou práci.” Naléhal.

Gestem jsem naznačil že poslouchám a on mi řekl něco, co mě donutilo shodit kámen ze srdce.

,,Vím jak se odsud bezpečně dostat. Posloucháš mě?.”

Znovu jsem ukázal, že ho slyším a on pokračoval.

,,Viděl jsem jednoho chlapa, jak zneškodnil tu síťovanou věc. Použil ten nápoj z termosky, prostě to na ní vylil a ona zčernala a roztekla se. Následně měl dost času si z těch železných rámů postavit žebřík a dostal se až nahoru. Bylo to v šestnáctém kvadrantu.”

Jakmile to dořekl, pomalu jsem se natáhl k lahvi, která stála na dřevěné misce vedle té sítě a předstíral jsem že se chci napít, ale v tom jsem chrstnul látku na tu věc a přesně jak ten muž říkal, roztekla se.

Muž ke mě přiběhl a chytil mě za ruku, přičemž mě táhl při útěku mezi pracovními kvadranty. Síťovité věci si nás nevšímaly a dozorcovali před lidmi, kteří na nás taktéž neubírali pozornost, protože zrovna pracovali. Běželi jsme až do šestnáctého kvadrantu, on přesně věděl kde se ten žebřík nacházel, já ne a tak jsem vedení nechal na něm. A opravdu… když jsme se dostali do té železné aleje, nacházel se tam vysoký žebřík vytvořený z trámů a vedl úplně nahoru, ven z té prokleté díry. Poprosil mě ať vylezu první a řeknu těm nahoře, co se stalo a že on potřebuje ještě něco zařídit. Souhlasil jsem s jeho prosbou a lezl jsem nahoru. Při lezení jsem si vybavil moment, kdy mluvil o tom neznámém muži, který ten žebřík vybudoval a vylezl až nahoru.

Nebyl jsem až tak velký idiot, aby mi nedošlo o co se snažil. Sám se bál vylézt nahoru, aniž by věděl co se dotyčnému člověku stane a tak potřeboval pokusné morče. Mě. I přestože jsem byl na pochybách, že bych se nahoru už nemusel dostat, myslel jsem jen na to, až o té podivné anomálii budu moci říct někomu tam nahoře a třeba se dozvím, proč se tolik báli někomu pomáhat.

Napočítal jsem celkem 73 stupínků. Scházelo mi jen pár metrů k povrchu.

Už jsem si připravoval řeč pro lidi nahoře, až jim povím co se děje. Byl jsem natěšený, že konečně vypadnu a budu žít jako před tím.

Poslední dva stupínky…

Země se znovu otřásla.

Originální autor: CreepyStorm