Dobrý doktor Locklear

Nebylo tam nic než neomezené iluze. Dávali mu prášky, ale nebyly dost silné. Jeho smysly byly poškozeny a tak zůstal sám spolu s hlasy v hlavě. Hlasy stále hlasitější a hlasitější než mohl snést. Snažil se zoufale rozškrábat si tvář. Udělal by cokoliv, aby utišil ten řev v jeho hlavě, ale bylo to marné, jelikož jeho ruce byly pevně připoutány k jeho hrudi svěrací kazajkou. Zhroutil se na podlahu pod sebou. Byl v této mizerné cele už bůh ví jak dlouho. Možná již týdny, měsíce nebo nedej bůh roky. Už dlouho před tím ztratil pojem o čase, ale na tom mu nezáleželo.

Hlupáci, kdo si sakra mysleli, že jsou, když ho takhle zavřeli. Jeho…muže vědy, ten jež přinesl společnosti tolik objevů, hrdina lidstva. Za to zaplatí. Všichni do jednoho. Pokud pro ně nemůže být ochráncem, bude pro ně jejich zhoubou. Jeho obočí se zaškubalo, když se snažil potlačit náhlou bolest hlavy, která vždy přicházela po výkřiku hlasů. Byla to strašná bolest, ale byl za ni rád. Bolest jako jediná dokázala na chvíli potlačit účinky psychotropních látek, které mu sestry daly, aby sám sebe nezranil. Vtipné, protože to nebylo jeho vlastní bezpečí, o které by se měly bát. Jak bolest utichala a jeho zrak se znovu vyjasnil, lehl si tiše ve své cele. Byla naprostá tma a jediný zvuk který slyšel, byl jeho třesoucí se dech. Když ze sebe setřásl poslední stopy únavy, snažil se soustředit. Ano, dnes je ten den. Teď , když byla jeho mysl konečně očištěna od chladného sevření léků se mu všechny vzpomínky začaly vracet.

Již to byly opravdu měsíce, které strávil na tomto prokletém místě. Zadrželi ho v domě jednoho z jejích pacientů. Nemohl pochopit z jakého důvodu jej policie silou odtáhla. Nejspíše to měl na svědomí jeho nepřítel konkurenční lékař, který by měl jen užitek z jeho nepřítomnosti. To bylo jediné logické vysvětlení. Po celá léta co sloužil lidstvu myslel pouze na to, jak jim pomoci. Záleželo mu na jeho pacientech a rozhodně byly s ním jejich životy lepší. Tak proč. Jen na moment si vzpomněl na jednu z předchozích pacientek. Malá dívka jménem Anna. Nemohlo jí být více jak sedm let.

Vzpomněl si jak slabě a bledě vypadala před tím, než ji začal léčit. Její plíce byly ochablé a sotva mohla sama chodit. Domníval se, že bez jeho léčby by se nedožila osmi. Bohužel, nehledě na to jak moc se snažil, nemohl si vybavit její tvář. Ti ohavní bastardi zaplatí za to, jak jej okradli o jeho drahé vzpomínky. Dokázal vůbec dokončit její léčbu…. Byla teď dostatečně silná a zdravá na to, aby si hrála s ostatními dívkami….

Ubíjelo ho to.

V tu chvíli zaslechl to rezavé zaskřípání dveří do jeho cely. Vytrhnout z jeho přemítání jeho mysl začala zrychleně přehrávat plán, který připravoval v dřívějších měsících, při těch krátkých chvílích při smyslech, mezi dávkami dalších léků. Dnes byla skutečně jeho poslední noc v jeho cele 399. Vědomí se mu navrátilo a vrhl se na zeď po jeho levici. Sotva dokázal rozeznat povědomý kruhový tvar jednoho z knoflíků připevněných k vycpávce ukrývající celou místnost. Rychle se předklonil a jemně ho zuby stisknul, škubl sebou dozadu jak rychle jen dokázal, aniž by přetrhl nitku, kterou byl k vycpávce přišit. Na tuto noc čekal, po několik měsíců otročil v tajnosti aby konečně mohl sklidit plody své práce. Jeho plán byl geniální, kdyby jeho ruce nebyly připevněné k jeho hrudi, poplácal by se po zádech. Na moment ztuhl. Skřípání kliky přestalo. Slyšel jen tlumený rozhovor za dveřmi do jeho cely následovaný pouze vzdalujícími se kroky. Měl štěstí. Další z pacientů zřejmě spustil povyk čímž mu dal o trochu více času, než se sestra vrátí zpět k němu. Opatrně pokračoval ve vytahování knoflíku, dokud čtverec látky nevypadl ven.

Vyplivl knoflík na podlahu a pohlédl do nově vytvořeného otvoru, který byl nejdůležitější částí jeho úniku. Bylo tomu před několika týdny, když vymyslel tento úžasný plán, který jej konečně vysvobodí z této strašlivé pevnosti. Při jednom vypuštění z jeho cely do hlavní jídelny, což byly jediné momenty, kdy byla jeho kazajka sejmuta, se mu podařilo ukrást vidličku. Sice by preferoval nůž, tak jeho opatrovníci nebyli naprostí tupci a dávali vězňům pouze tupé nože, které byly popravdě méně použitelné, než vidličky. Nechal svůj nově získaný nástroj sjet dolů pod jeho tričko, zatímco se hlídači zaobírali jiným vězněm, který odmítal jíst a obtěžoval ostatní pacienty. Když jej vedli zpátky do cely, dával si pozor na to, aby se choval jak nejlépe dokáže a nebránil se ani když jej cpali do svěrací kazajky. Věděl totiž, že při dobrém chování neměli hlídači potřebu jej prohledávat tak důkladně jako obvykle. Poté jen tiše seděl a vyčkával v naprostém tichu do té doby, než konečně světla zhasla.

Jakmile nastala naprostá tma a byl konečně pryč z očí jeho věznitelů, počkal jen na to, než se jeho oči přizpůsobily a jakmile viděl, byť jen metr před sebe, dal se do práce. Věděl že vycpávka je přibližně osm centimetrů tlustá a pokud by z ní dobrou část vnitřku odstranil, měl by užitečnou skrýš pro jeho nástroje. Nikdy před tím nebyl tak vděčný za jeho zkušenosti získané při práci chirurga jako teď, při bolestivě pomalém otevírání a vyřezávání výplně skrz malou a téměř neviditelnou dirku. Pracoval celou noc a když nastalo ráno, dokončil pouze první ze čtyř stran. Těsně před tím než sestra přišla, skryl svoji vidličku do řezu v látce. Byl neuvěřitelně unavený, ale jenom myšlenka úniku ho držela při vědomí. Po týdnu bylo vyřezávání hotové a při další pauze na oběd se zbavil jeho vidličky, aniž by si ho hlídači všimli. Dnes byla noc odpočinku, avšak již druhý den měla nastat druhá fáze jeho plánu. Každé odpoledne ve dvě hodiny ho navštěvoval jeho doktor, který kontroloval tep a poté mu zaváděl jeho léky do žíly.

Snažil se jak mohl, aby byl co nejvíce příjemný a přizpůsobivý pacient, jak jen mohl. A dařilo se mu to až dokonce do té míry, kdy byl nazván nejlepším pacientem a jeho dávka léků byla snížena. Dokonce si ho tak moc oblíbili, že jej nechali bez dozoru v ordinaci, aby jim přinášel věci nebo i kontroloval ostatní pacienty. To byla ale z jejich strany obrovská chyba. V dalších dnech mezi dávkami drog, kdy byl plně při smyslech, se snažil si v hlavě zaznamenávat rozložení věcí po ordinaci. Jednou dokonce zahlédl v jeho periferním vidění obsah šuplíku, ze kterého jeho doktor bral injekci. Vedle sterilních jehel bylo i množství ostrých skalpelů. To by mělo stačit. Když se mu poté doktor pokusil vpravit jeho léky, ozval se z chodby hrozivý výkřik. Jedna ze sester vrazila do dveří celá od krve a křičela na doktora aby jí okamžitě šel pomoct. Zřejmě se pacient z vedlejší místnosti nějak uvolnil z jeho kazajky a vrazil si několik chirurgických nástrojů do oka. Tohle byla skvělá příležitost. Doktor se k němu otočil a pronesl :

“Něco se stalo, za chvíli budu zpět. Myslím, že není potřeba, abych to tak skvělému pacientovi říkal, ale byl by si tak hodný a počkal tu na mě?

“Ovšem, doktore,, odpověděl a nasadil věrohodně nevinný úsměv.

Jakmile za sebou doktor zavřel dveře, zvedl se z lehátka a přesunul se k šuplíku se skalpely. Díky jeho excelentnímu chování měl na sobě pouze pár želízek. To mu dalo dostatek volnosti, aby mohl rychle šuplík otevřít, popadnout skalpel a znovu jej zastrčit za jeho tričko. Poté se znovu opatrně usadil jako by se nic nestalo. Po několika minutách se doktor vrátil, celý pokrytý krví. Ten bastard mu musel dát zabrat, zamumlal si s úsměškem pro sebe. Znovu pokračoval ve své roli hodného chlapce a dělal přesně to, co mu bylo řečeno. Až dokud se nedostal zpět do své cely. Poté v tichu vyčkával, dokud se světla znovu nezhasla. Vytáhl znovu vycpávku ze zdi a vytáhl zpoza svého trička skalpel. Byl rád, že na sobě měl stále ochranný plast, když jej vytahoval ven. Už zbývalo jenom pár dní do jeho dalšího kroku. Poskočil, když se za jeho zády znovu ozval zvuk otevírajících se dveří. Ať už ten pacient od vedle udělal sebevětší rozruch, netrval dostatečně dlouho. Nebyl připraven, ale neměl na výběr. Musel v plánu pokračovat. Dnes byla ta noc. Buď teď a nebo nikdy. Normálně měla noční směnu Gertruda, žena velká jako býk. I kdyby nebyl pod vlivem léků a nebyl nijak omezen kazajkou, stejně by ho rozlomila vej půl jako klacík. Nicméně, dnes bylo vše jinak. Poslední měsíc, každý třetí pátek pracovala na noční směně Emily. Mladá žena, která Gertrudu sledovala a učila se svému novému řemeslu. A štěstí mu přálo, jelikož dnes byla první noc, kdy pracovala úplně sama. Byla jedinou ošetřovatelkou na jeho patře, tedy pokud nepočítá Ernesta, hlídače, pokud se mu tak vůbec dalo říkat. Byl to obtloustlý muž a až trochu moc si zvykl na to, že za něj Gertruda odváděla špinavou práci.

Jaké to štěstí, že jeho dobré chování mu zajistilo i místo v cele s nižším zabezpečením. Drahá slabá Emily byla krásná mladá věc. Hubená, ale elegantní. Její jemná kůže mohla být snad i z porcelánu. Kdyby osud nebyl tak zvrácený, možná by se do ní i zahleděl. Ale osud nebyl na jeho straně a i když spolu nikdy nemohou být, stejně mu pomůže uniknout. A proto si dá pozor na to, aby moc netrpěla. Jak rychle jen mohl, nacpal obsah zpět do výřezu ve zdi a zkousl skalpel svýma zubama, jen aby ho hodil zpět do jeho trička. Převalil se na břicho jako malé dítě a začal sténat a naříkat. Ani ne sekundu po jeho křiku se ve dveřích objevila Emily. Soucitně se k němu naklonila a uklidňovala ho hlazením po zádech.

“Co se děje ty chudáčku ? zeptala se ho sladkým hlasem. Málem začal pochybovat nad svým vlastním plánem, ale ani její nevinnost nebyla dostatečně silná na překažení jeho plánu.

“Moje ruce, já je necítím, škubal sebou.

“Ale proboha, jaké léky vám to dali?,, podívám se na váš spis.

“Neee, zalapal po dechu. Prosím vás, podívejte se na ně, hoří mi jakoby byly v ohni, nemůžu s nima pohnout,,

Zamračila se, ale on se jen dál zmítal na podlaze a úpěl bolestí. Její srdce se zželelo a po chvíli zaváhání mu začala rozepínat kazajku. Jen tam ležel, skučel, nepohnul ani brvou. Věděla, že by to neměla dělat, ale to byl doktorův nejlepší pacient. Pokud mohla porušit pravidla pro svého pacienta, tak jenom pro tohohle. Pro muže, který v celém ústavu byl ten nejvíce spolupracující. Který nedělal žádné potíže. Který by ani mouše neublížil a kdo ví. Možná jeho léčba konečně zabírala a byl téměř vyléčen. Bylo by nehumánní jen stát a sledovat jak se kroutí v bolestech. Jeho dech se zpomalil, když poslední páska z jeho kazajky byla odepnuta. Zaklepal se a Emily mu vší silou pomáhala se posadit. Sledovala jeho ruce, pomalu postupovala a tlačila na různé body s otázkou, zda cítí nějakou bolest. Jen seděl, tiše a spolupracoval, dokud mu ruce nepustila. Poškrábala se na hlavě a přemýšlela nad původem jeho zvláštních příznaků. Po chvilce si oddechla a prohlásila :

“Nevím proč se to děje, půjdu se podívat do vašeho spisu, možná je to jen reakce na nové léky.

Jakmile se k němu otočila zády, strčil ruku pod své tričko a vytáhl skalpel. Jeho ruce byly stále uzavřené v rukávech kazajky. Ale na tom nezáleželo. Strhl zubama ochranný plast a rychle, než se stihla dívka otočit, zaútočil. Držel ji v drtivém sevření jeho levou paží a přitáhl ji k sobě. Škubala sebou a bránila se jak jen mohla, ale jeho sevření nepovolilo. Výkřiky se rozeznívaly chodbou, ale nejbližší pomoc byla až o dvě patra níže. Pokusil se jí uklidnit a zašeptal jí do ucha : “Tiše, pokusím se to udělat co nejrychleji, nic neucítíš,, a jedním rychlým pohybem jí prořízl krk od ucha k uchu, čímž jí přerušil krční tepnu. Její křik se změnil z panického křiku na tlumené dušení, dokud neutichla úplně. Ještě chvíli držel její bezvládné tělo.

“Jaká škoda,, pomyslel si. Držel ji, dokud jeho kazajka nebyla kompletně nasáklá její teplou krví. Opatrně a láskyplně jí položil na zem, uvolnil si ruce a sebral kartu z její kapsy. Bude se hodit. Jen na moment se ještě zahleděl na krev a její tělo a přemýšlel nad svým rozhodnutím.

Potřeboval nové oblečení. Možná by mohl nějaké najít dole ve sklepě, kde schovávali osobní věci pacientů. Vyšel ven z cely, zavřel a zamknul dveře, aby hlídač nic na první pohled nepoznal. Proběhl chodbou a snažil se nedělat příliš hlasité zvuky. Když se konečně dostal k velkým dveřím, projel kartu přes čtečku a ozvalo se slyšitelné cvaknutí. Zatlačil a dveře se otevřely. Teď si musel dávat větší pozor, jelikož tato část ústavu měla více sester ve službě. Běžel dál, dokud nespatřil to co hledal….výtah. Měl obrovské štěstí. Zmáčkl tlačítko a nadšeně čekal až ho výtah odveze blíže jeho svobodě. Ale oslavoval předčasně. V tu chvíli to zaslechl. Dva hlasy, rovnou za rohem. Vylezl z výtahu a rychle se nacpal mezi dva automaty, které byly poblíž. Ty dvě sestry si ho nevšimly. Mluvily dál a zastavily se až u výtahu. Ale jedna z nich se zarazila, když si všimla, že tlačítko již svítí na jejich patře. Rozhlížela se po chodbě, ale když nikoho neviděla, pouze pokrčila rameny a nastoupila do výtahu.

“Asi je to zase rozbité. Sice máme člověka, který se o ten krám stará, ale divím se že vůbec ještě jezdí. Ozvalo se zavírání výtahu a oddechl si.

Ale teď musel najít jinou cestu dolů. Vymanil se ze své skrýše a nahlédl za roh. Schody byly kousek od něj. Rozběhl se ke dveřím dříve než si mohla jakákoliv další sestra všimnout. Rychle zaběhl po schodech dolů do temné části nemocnice a světla zlověstně zablikala. Na chvíli si pomyslel, že je zde podivně děsivá atmosféra, ale pak se zasmál, protože přeci jenom on tu byl to jediné monstrum čekající ve stínech. Jeho kroky se rozeznívaly, když sestupoval po schodech dolů. Vytáhl znovu svojí kartu a projel s ní čtečku aby se mu dveře otevřely. Ozvalo se cvaknutí a ačkoliv trochu stěží, dveře nakonec otevřel. Opatrně nahlédl dovnitř, ale neviděl ani duši, takže se bez okolků procházel dále po chodbě. Prohlížel si laminovanou mapu ústavu připevněnou na zdi. SKLAD PRO OSOBNÍ VĚCI PACIENTŮ Z MÍSTNOSTI 300 AŽ 399 BYLY JEN KOUSEK OD NĚJ. Trochu zrychlil a konečně se dostal ke své kýžené místnosti. Vytáhl svou kartu a znovu ji použil, avšak něco nešlo podle plánu. Žádné cvaknutí a dveře byly stále zavřené. Začal panikařit. S tímhle nepočítal. Potřeboval snad jiný klíč, jinou kartu, zabít někoho dalšího a vyplýtvat ještě více svého drahocenného času. V jeho panice zoufale ještě vyzkoušel jeho kartu a oddechl si. Když se cvaknutí konečně ozvalo. Rychle otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Byla to v celku velká místnost plná skříněk od podlahy až ke stropu. Rozhlížel se kolem a snažil se najít skříňku se svým číslem. Poté si všiml stolku, který stál na konci místnosti. Byl celý pokrytý různými papíry a něčím co vypadalo jako starý rozbitý počítač.

Ale bylo zde ještě něco. Velká tlustá “bichle“. Ačkoliv si uvědomoval svůj nedostatek času, jeho zvědavost ho přemohla. Prohlížel si knihu a našel pacienta číslo 355. Toho znal. Byl přiveden s ním, když ho se poprvé zatáhli. Hledal dál a prohlížel stránky, dokud se nedostal na stranu s pacientem 399. Podíval se na stránku z blízka a snažil se rozluštit ohavný škrabopis, který se snad přenášel z doktora na doktora. Krev mu ztuhla v žilách, když to konečně přečetl. To nemohla být pravda. Tak to nemohlo být. Zahodil knihu na stranu a začal prohrabávat staré spisy, dokud nenašel svojí složku. Jakmile jí otevřel, všude kolem se rozsypaly fotografie. Jeho zorničky se rozšířily, když viděl tu hrůzu před ním. Tolik těl, pečlivě položených na operačním stole a při tom tak znetvořené. Hrudě rozřezané s jejich hnijícími orgány venku. Všechny ty chybějící části těl. Některé měly oči vytržené z důlků a zůstávali po nich pouze prázdné a černé díry. Dalším chyběly životně důležité orgány. Bylo to pro něj zarážející. Všechny ty orgány byly odstraněny s velkou péčí, avšak zbytek těla znetvořený bez jediného zamyšlení. Tolik fotek, plných hrůzy. S odporem je hodil na zem a sebral ze své složky něco, co vypadalo jako policejní prohlášení. Začal číst. Jeho ruce se klepaly a jak četl, vzpomínky se začaly vracet. Psalo se zde :

V ranních hodinách v sobotu třetího února byl podezřelý doktor Evander Locklear byl zadržen v domě jednoho ze svých pacientů. Noc před tím objevili vyšetřovatelé hrůzy, které schovával v tajné místnosti pod jeho klinikou. Věříme, že je zodpovědný za činy vraždy a znetvoření více jak 40 jedinců. Taktéž se domnívám, že tento doktor je držel jako rukojmí v jeho podzemní skrýši, kde na nich prováděl experimentální operace. Zdá se, že všechny své oběti držel za vidinou sběru orgánů. Po dobu více jako dvou let operoval na přibližně dvaceti pacientech, kterým transplantoval již zmíněné orgány. Jedním z těchto případů byla i nezletilá dívka jejíž jméno bylo vyřazeno, která podstoupila transplantaci plic. Po bližším vyšetření bylo určeno, že tyto plíce původně patřily jedné z obětí, přesněji Paulu Cennetovi. Nedávno propuštěnému násilníku. Cennet byl unesen z jeho domu 15. ledna, tři dny po jeho propuštění. Jeho tělo bylo objeveno o měsíc později. Jeho plíce byly vyjmuty z těla a pitva prokázala, že k vyjmutí došlo, když byl ještě naživu.

Poté přestal číst. A konečně si vzpomněl. Přesně tak, zamumlal si. Moje práce. Moje dobrá práce. Byl zachráncem dobrých a nevinných, těch kterým odmítali léčbu a byli tak odsouzení k smrti. Jenom protože byli moc chudí, než aby si mohli drahou léčbu dovolit. Jenom díky němu mohli dále žít. Byl to obchod, který byl rozhodnut učinit. Všichni ti špinaví kriminálníci nedokázali nic jiného, než ubližovat ostatním a mělo jim to projít, jen kvůli našemu hloupému soudnímu systému. Proč by oni měli dál žít, zatímco ti dobří zemřou. To je prostě špatně. Stal jsem se vlastním soudcem. Zachránil jsem život nespočtu dobrých lidí a dal jsem těm zlým šanci udělat něco dobrého v jejich mrzkém životě. Možná protože byl jejich život obětován k záchraně nevinných se bůh slituje nad jejich duší. Ale moje práce ještě není u konce. Daleko od něj. Města jsou zaplavována zlem. Každý den se do nich dostává více a více těch špatných a prokletých, zatímco dobří umírají. Budu teď muset konat rychle. A tentokrát mě již nezastaví.

Pomalu se přesunul ke skřínce s jeho číslem a otevřel ji. Uvnitř našel oblečení, ve kterém ho chytili. Dlouhý kožený plášť s kápí a krví pokrytou maskou morového doktora. Rychle si je nasadil, opustil místnost a protáhl se k únikovému východu. To spustilo hlasitý požární alarm, ale na tom už nezáleželo. Procházel chladnou a temnou nocí a zmizel ve tmě. Jeho práce mohla znovu započít.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.6 / 5. Počet hodnocení : 15

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Přidej názor