Doktoři mi řekli, že jsem úplně mrtvý.

Je zvláštní, jak se mozek vyrovnává s traumatem. Někdy ho zablokuje, jindy se snaží vyplnit mezery, ale bez ohledu na to se vás drží.

Z té bouračky jsem si nepamatoval ani část. Byl jsem sám a seděl jsem na místě řidiče, když se to stalo. Vzpomínám si, že jsem za jízdy poslouchal nějaký podcast. Byl to jeden z těch přípravných kurzů na LSAT. Byl jsem na cestě, kdy jsem se mohl stát se právníkem, což byl můj sen už od dětství. Jiné děti chtěly být kosmonauty, baletkami, herci, ale já se vždycky viděl v soudní síni.

Dvanáct let trvající fantazie, která byla na dosah, teď byla nedosažitelnou a bolestnou myšlenkou.

Zrovna jsem ukončil jednu epizodu svého života a přepínal na další, když v tom se nějaký kretén přede mnou rozhodl, že už má dost svého laciného sonického koktejlu, a vyhodil ho z okna. Uhnul jsem, když mi tím sajrajtem zasypal přední sklo, načež jsem si smetl telefon z klína, abych se udržel na nohou. Je to ta nejhorší věc, když vám telefon spadne mezi sedadla a vy se pro něj za jízdy ohnete. Je téměř nemožné na něj dosáhnout. Předklonil jsem se a protlačil ruku malou škvírou, když se to stalo.

Viděl jsem jen žluté světlo a auto odbočující doleva, přímo ke straně řidiče mého auta, a pak jen černo.

Vzápětí jsem si uvědomil, že ležím. Uši mi plnilo pípání srdečních monitorů a různých přístrojů. Cítil jsem nepředstavitelnou bolest, bolelo mě celé tělo. Chtěl jsem otevřít oči, ale svět setrvával v černotě. Snažil jsem se dosáhnout na svůj obličej, ale mé ruce se nechtěly pohnout. Pokusil jsem se pohnout prsty, nic se nedělo.

Naneštěstí jsem byl komplet ochrnutý.

Můj mozek se snažil dát si dohromady všechny dílky skládačky. Musel jsem přemýšlet velmi mlhavě a napjatě, abych si vzpomněl, co se vlastně stalo. Co jsem dnes ráno udělal? Probudil jsem se, připravil se do práce, vzal si levnou kávu na benzínce a vyrazil do práce. Nebo jsem snad do práce šel pěšky? Nepamatoval jsem si, že bych došel do kanceláře. Po chvíli jsem došel k závěru, že jsem musel mít nehodu, a pomalu, ale jistě se mi vracela paměť.

Najednou jsem uslyšel pláč. Pak mužský hlas.

“Jediné, co pro něj v tuto chvíli můžeme udělat, je zajistit mu pohodlí. Má vážné zlomeniny v nohách. Můžeme provést operaci, která stabilizuje zlomeniny kostí, ale ničemu jinému to nepomůže.”

Pak jsem uslyšel svou matku. Přes prudké vzlyky promluvila.

“Jste si jistý, že není nic dalšího, co by se dalo udělat?”

“Kéž bychom mohli. Kvůli poranění mozkového kmene, které utrpěl při nehodě, je jeho mozek zcela mrtvý. Provedli jsme snímky. Jsme si jistí. Nemá žádnou šanci na uzdravení. Můžeme ho tady nechat na přístrojích, je to zcela na vašem rozhodnutí.”

“Chci, aby podstoupil operaci. I kdyby se to nemělo povést,” matka se odmlčela, “chci, aby měl alespoň trochu pohodlí.”

Cože? O čem to mluvili? Bolest v nohou dávala větší smysl, ale mrtvý mozek? Jsem tady. Slyšel jsem je. Museli se mýlit. Je mi jedno, jaké testy provedli, ale mýlí se. Ne, ne, ne, ne, ne, ne.

Slyšel jsem dva kroky, jeden se vzdaloval, druhý přibližoval. Najednou se někdo usadil na boku mé postele. Ucítil jsem, jak se mé tváře dotýká něžná ruka.

“Neztrácím tě. Na to tě mám příliš ráda.” Byla to moje matka. Tlak z postele povolil a já slyšel, jak se její kroky vzdalují.

Co se to sakra dělo. Musel jsem upoutat něčí pozornost. Musel jsem. Musí vědět, že jsem tady. Musí to napravit. Nemohl jsem se hýbat, neviděl jsem, nemohl jsem mluvit. Byla jsem úplně bezmocný. Existoval vůbec způsob jak projevit, že jsem stále tu?

Znovu jsem uslyšel kroky. Byly nejméně tři. K tomu tam zaznělo i vrzání koleček.

Najednou cizí ruce zvedaly mé tělo.

Přistál jsem na jiném rovném, polstrovaném povrchu a znovu jsem uslyšel vrzání koleček, a pak jsem se pohnul, kutálel jsem se pryč. Slyšel jsem lidi kolem sebe, všechny ve svých vlastních, plně vědomých světech, jak mě dál kutáleli chodbou. Cítil jsem, jak se stáčím doprava a moje polstrované lůžko narazilo do zdi spolu s mou pravou nohou.

Kostmi mi projel výbuch ohnivé bolesti. Chtěl jsem křičet, plakat, dát někomu nějak najevo, že mi právě ublížil. Místo toho jsem udělal všechno, co jsem mohl: absolutně nic.

Dál jsem se kutálel tou chodbou. Kolečka se zastavila a já se opět zvedl z jedné rovné plochy na druhou. Slyšel jsem další lékaře v místnosti, jak mluví o zlomeninách a modřinách, když mě připravovali na operaci. Útěchou mi byla představa, že mi brzy na obličej nasadí masku. Plíce mi brzy zaplaví příval anestetik a já si tak trochu ulevím od tohoto osobního pekla.

K tomu však vůbec nedošlo. Žádná maska, žádné léky, lékaři se kolem mě dál jen motali.

Jednou jsem četl, že při anestezii může dojít ke vzácné komplikaci. Lék nepůsobí správně a vy cítíte, co všechno se děje. Jste plně při vědomí, ale zároveň zcela ochrnutí. Lidé, kteří to zažili, popisují ten pocit jako “uzamčení”.

Přesně tak jsem se také cítil: uzamčený.

Když přišel první řez, ucítil jsem další oslepující, bíle horkou bolest. Tohle byla živá noční můra, jako z nějakého hororu, kde se mi nějaký zvrácený sadistický padouch snaží způsobit co největší bolest. Ale tohle nebyl horor. Tohle byl skutečný život. Byla tohle opravdu moje nová realita? Nebyli to sadističtí doktoři, byli to jen lidé, kteří plnili přání mé matky. Proč plýtvat anestetiky na pacienta s mrtvým mozkem, že?

Cítil jsem každičké říznutí, každý pohyb, který lékaři udělali na mých rozedřených nohách. Podle toho, co jsem poznal, to byly v podstatě pytle masa plné roztříštěných kostí. Bylo to nesnesitelné a děsivé zároveň.

Měl jsem pocit, že to nikdy neskončí.

Nevím, kolik času uplynulo, ale připadalo mi to jako věčnost, než mi obvázali a zasádrovali nohy. Odvezli mě zpátky do pokoje. V duchu jsem byl neutěšený, ale navenek jsem byl stále jen neživou skořápkou člověka.

Během několika následujících dní mě přišli navštívit prakticky všichni, které jsem kdy potkal. Vzdálení příbuzní, přátelé z dětství. Všichni kvůli mně plakali. Nad tím, že jsem pro ně navždy odešel. Moje přítelkyně mě pravidelně navštěvovala, hladila mě po vlasech a zadržovala vzlyky. Moje matka zůstávala dlouho do noci a četla mi příběhy z dětství.

Bylo to jako zažít vlastní pohřeb. Slyšel jsem, jak mě všichni ztrácejí. Poslouchal jsem, jak všichni truchlí. Ze všeho nejvíc jsem si přál, aby věděli, že jsem je slyšel. Že jsem cítil, jak sedí na kraji mé postele. Dal bych cokoli za to, abych se k nim mohl natáhnout a vzít je za ruce.

To jsem však nedokázal.

Už je to pět let, co mě nikdo nepřišel navštívit. Rodina, přátelé a moje přítelkyně za mnou několik měsíců pravidelně chodili, ale pak přestali. Život je prostě holt takový. Jsem si jistý, že se posunuli dál, našli si nové přátele, nové vztahy. Jejich světy pokračovaly dál, zatímco můj zůstal jen černou jámou, ze které jsem nemohl uniknout.

Moje máma zůstávala nejdéle, ale stejně jako ostatní přestala chodit. Možná to pro ni bylo příliš těžké, možná zemřela. Mám pocit, že se to nikdy nedozvím.

Jediný kontakt s lidmi, který stále mám, je, když na mě na pokoj chodí kontrolovat sestry. Přijdou mi zkontrolovat životní funkce, doplní mi výživu. Vyměňují mi znečištěné oblečení a občas mě vykoupou houbou. Nejvíc se těším na to, že mě budou přesouvat, abych se vyhnul proleženinám.

Už dávno jsem si uvědomil, že se k nim nemohu dostat zpátky. Žádný způsob, jak jim sdělit, v jakém nekonečném pekle žiji. Noční můra, která bude pokračovat navždy, zatímco budu hnít na této posteli. Můžu se jen modlit, aby to jednoho dne někdo ukončil. Že někdo vytáhne hadičku. Vím, že to neudělají. V hlavě se mi stále dokola opakují slova mé matky:

“Já tě neztratím. Na to tě mám příliš ráda.”

Jediné, co mohu dělat, je toužit po dni, kdy mě to přirozeně přejde. Za desítky let, až budu starý a šedivý, až mé tělo podlehne stáří a já se dočkám sladkého vysvobození ze smrti. Až do toho dne zůstanu tady, uvězněný ve své vlastní hlavě, neschopný úniku…

Přeloženo z originálu