FADED

Bylo mi 14 a mému bratříkovi bylo čerstvých pět let, když naši rodiče zemřeli v autonehodě.

Nedokážu na ten den zapomenout, vryl se mi ten den do paměti, prožívám ten den znovu, každou noc.

Tu noc byla obrovská tma, za okny padaly vločky hustého sněhu, zbýval  přesně týden do štědrého dne, a ja usínala s pocitem, že už brzy budu jezdit na nových bruslích, které mi už teď, všechny holky ze třídy záviděly.

Už se mi klížili oči, když do mého pokoje vtrhl můj bráška, měl ulepený obličej od slz, a se slovy, že maminka s tatínkem nejsou v postýlce, mě táhnul z mého pokoje.

Cítila jsem, jak se mi začali potit ruce, když jsem v jejich ložnici uviděla prázdnou, perfektně ustlanou postel.

Neříkali mi nic o tom že by někam jeli, vlastně jsme měli další ráno brzo vstávat, protože jsme, jako každý rok, měli jet lyžovat do Krkonoš.

Po nich ale nebyla ani stopa, a tak jsem vyděšeně popadla svého bratra, vytáčejíc číslo mé matky.

Zvuk, který se ozýval z mého mobilu, mi způsobil silnou úzkost.

Posadila jsem Tobiáše na gauč, a do televize mu pustila pokémony.

Snažila jsem se uklidnit mé srdce, a mé pulzující spánky. Od strachu jsem téměř nemohla popadnout dech, když už jsem nejméně po dvacáté vytáčela své rodiče.

Panika začala kompletně požírat mé tělo, proto jsem nepřemýšlela moc logicky, když jsem s bratrem v rukou vyběhla ven před dům, do studené noci jen v šortkách a vytahaném tričku.

Bydleli jsme v lese na odlehlém místě, daleko od lidí, takže jsem se vydala jedinou cestou která vedla směrem do města.

Běžela jsem temnou nocí, na nohou mě studil sníh, pláč mého bratra doléhal k mému uchu.

Běžela jsem tak dlouho, než mě v nose zaštípal nepříjemný pach kouře. Ve vteřině jsem uviděla naše auto.

Dopadla jsem na kolena, byla jsem tak oslabená panikou a beznadějí, že jsem se posledních několik metrů musela k autu doplazit, nechávajíc za sebou mého brečícího bratra.

Stačilo mi jen pár vteřin, abych si uvědomila, že oba moji rodiče jsou mrtví.

Moje máma, která řídila, měla větví propíchnutou průdušnici, a můj otec, který pravděpodobně nebyl připoutaný, skončil v předním skle.

Zbytek si pamatuji rozmazaně.

Vím že jsem zavolala sanitku, ale věděla jsem, že už není žádná šance aby rodiče přežili.

S bráchou jsme skončili u babičky s dědou, kteří s námi téměř nepromluvili. Utápěli se v nekonečném smutku, který doslova pohlcoval celý náš život.

Jednoho dne, necelý měsíc po nehodě, jsem přišla domů ze školy.

V obýváku jsem našla ležet babičku s pistolí u hlavy.

Pokusila se zabít se.

Kulka ji naneštěstí nezasáhla života ohrožující části mozku, ale nyní není schopná téměř ničeho.

Děda to všechno viděl. Našla jsem ho schouleného, paralyzovaného v rohu se slzami v očích.

Od té doby na nás již nepromluvil.

Paní doktorka nám řekla, že po takto obrovském traumatu to je běžné, a ať se s tím naučíme žít.

Nyní je mi 16, mému bratrovi je 7, a dnes je jeho první den ve škole.

Učesala jsem mu vlásky, pomohla mu obléct se, a vyčistit mu zuby. Snažím se pro něj být tou nejlepší sestřičkou, jelikož vím, že jinou lásku od rodiny už nezažije.

Usmála jsem se na něj v zrcadle, on mi úsměv taky oplatil, ještě s pěnou u pusy, čemuž jsem se, ačkoliv mi do smíchu nebylo, zasmála.

,,Any?” Zašeptal, protože babi s dědou ještě spali.

,,Co se děje miláčku?” snažila jsem se aby na mě nebyla vidět nervozita z tak významného dne.

,,Vzpomínáš si na toho plyšového lva co jsem měl?” Při vzpomínce na plyšáka, kterého svíral tu noc se mi sevřelo srdce.

,,Ano, vzpomínám, copak je s ním?”

,,Stýská se mi po něm, připomíná mi rodiče”

Řekl tak smutně, až mi malém vyskočilo srdce z hrudi.

Po špičkách jsme prošli chodbičkou a potichu vyrazili na autobus.

Venku byla ještě tma, a zároveň hustá mlha.

Na první školní den byla poněkud velká zima.

Šli jsme pomalým tempem, měli jsme ještě čas. Když se Tobiáš najednou zastavil.

,,Co se děje Toby” koukla jsem se na něj, a lehce se vyděsila když jsem viděla, jak měl rozšířené zorničky. Ani nemrkl. Koukal někam na konec chodníku.

,,C-co to je?” zeptal se vyděšeným hlasem.

,,Ale co je co?” vypískla jsem. Nepoznávala jsem svůj hlas.

Sledovala jsem, jak se zvedá jeho ruka a podívala se směrem, kterým ukazoval, a musela jsem se zasmát.

,,Myslíš tu lampu?” ukázala jsme na lampu která byla pravděpodobně rozbitá, protože nesvítila.

,,Ne” tep se mi zrychlil.

,,To co stojí vedle ní” podíval se na mě. V očích měl slzy a zuby mu začali cvakat, jakoby mu byla zima.

Ovál mě studený vzduch. Mé ruce se začali třást, začínala jsem cítit tlak na hrudníku.

,,Co to povídáš, nic tam není. Pojď, ať nepřijdeme pozdě.”

Zatáhla jsem ho za ruku, ale on se nechtěl pohnout z místa.

,,Já tam nepůjdu, bojím se toho, je to hrozně velké” zařval a začal hystericky brečet.

Vytáhla jsem svůj mobil, abych se podívala kolik ještě máme času, a jestli bychom stihli jít jinačí cestou. Jakmile se mobil rozsvítil, měla jsem co dělat, aby mi mobil nevypadl z rukou.

3:58

Byli čtyři hodiny ráno. To není možné. Jsem si jistá, že když jsme vycházeli z domu bylo šest hodin. Do prdele! Někdo, nebo něco mi muselo přenastavit budík.

Sakra! Sakra!

Porozhlédla jsem se okolo sebe. Nikde nikdo nebyl. Silnice vedle nás byla prázdná, a většina oken v panelácích byla ještě zhasnutá. Bylo absolutní ticho, až na mého křičícího bratra.

,,On – on se přibližuje!” zařval a začal mi tahat za ruku.

Začala jsem být rozrušená, jestli to takhle půjde dál, určitě na nás někdo zavolá policii, vždyť je ještě noc.

Snažila jsem se uklidnit.

,,Dobře, tak půjdeme jinudy dobře?” řekla jsem mu co nejvíc uklidněným hlasem. Otočili jsme se a šli jsme zase zpátky.

Naposledy jsem se otočila na to místo kam Tobiáš ukazoval a prudce se mi vyrazil dech, když jsem se podívala do svítivých očí, něčemu, co rozhodně nebylo lidské.

Nepřemýšlela jsem a s Tobiášem v náruči jsem se rozběhla domů. Bylo to trosku těžší, protože můj bratr už nevážil pět kilo, takže jsem po dvou minutách začala zběsile lapat po vzduchu.

Stále jsem ale měla pocit, že nás to pronásleduje, a jakmile jsem uslyšela praskání větviček, frustrovaně jsem vypískla a znovu se dala do běhu.

U domovních dveřích jsem začala hrabat v kapse snažíc se najít kličky.

Do prdele!

Periferním viděním jsem viděla mihnout se něco ve vedlejší uličce.

V tu chvíli mi došlo, že si klíče obvykle dávám do kapsy od baťohu.

Batoh jsem prudce hodila na zem a začala jsme hledat ten zkurvenej svazek kovu.

Jakmile se mé prsty dotkly studeného kovu, na nic jsem nečekala, a roztřesenými prsty jsem se snažila odemknout dveře.

Podařilo se mi to až na desátý pokus.

Tvrdě jsem dopadla na zem, a nohou kopla do dveří, které se s obrovskou ránou zavřeli.

Můj tep byl teď smrtelně vysoký a nemohla jsem se nadechnout. Měla jsem pocit, že zemřu, ale postupně se mé životní funkce začali dávat do pořádku.

Podívala jsem se ven. Můj bratr už nebrečel, jen vyděšeně Koukal před sebe, jakoby byl naprosto smyslů zbavený .

Snažila jsem se přesvědčit se, že to bylo pouze zvíře, ale věděla jsem že to ani náhodou nebylo zvíře.

Bylo to něco z čeho mi naskakovala husí kůže a ježili se mi chloupky na rukou.

Ale hlavně, bylo to něco co se nás nepokoušelo zabít, chtělo nás to jenom vystrašit, kdyby nás to chtělo zabít, mělo úžasnou příležitost, spoustu času.

Ne.

Tenhle tvor se bavil naším strachem, naši bezmocí.

Následující dny se Tobiáš každou noc budil se slovy, že ho něco pozoruje z rohu místnosti.

Začínala jsem z toho být neskutečně unavená, protože na malé dětské postýlce jsem nedokázala usnout, a ty svítící oči co mě paralyzovaly mě nenechaly spát.

Každou noc jsem cítila pohled toho stvoření.

Každý den jsem cítila jak nás pronásleduje.

Každý den byl jako absolutní boj s tím, nezbláznit se.

Byla jsem neustále ve stresu.

Neskutečně jsem se bála, co to stvoření přesně chtělo.

Snažila jsem se to ignorovat.

Snažila jsem se nebát toho.

Jednoho večera to ale překročilo všechny mé imaginární hranice.

Ležela jsem s Tobiasem na jeho miniaturní postýlce, a čekala až usne, abych se mohla jít vyspat aspoň na par hodin, než můj bratr opět s brekem přiběhne.

Četla jsem mu pohádku o červené Karkulce, když jsem si periferním viděním všimla, ze to není na svém obvyklém místě, v rohu místnosti. Něco se mi otřelo o nohu a já polekaně vyjekla. Sekundu na to z poličky spadla společná fotka mě a Tobiáše.

,,Kurva!”

,,Kurva, kurva, kurva!” Zařvala jsem. Hromadila se ve mne neskutečné nenávist a zloba.

,,PROČ NÁS NEMŮŽEŠ NECHAT NA POKOJI TY JEDNO ZKURVENÝ NECHUTNÝ PRASE!” zařvala jsem z plných plic se slzami v očích.

,,SLYŠÍŠ? NECH NÁS BÝT TY BEZPÁTEŘNÍ KOKOTE!”

,,TAHNI DO PRDELE, ROZUMÍŠ KURVA”

Zhroutila jsem se na zem. Má hlava tepala, jako by byla časovaná bomba. Mé srdce se chystalo vyskočit z hrudi.

TO STVOŘENÍ SE NA MĚ STÁLE, BEZ MRKNUTÍ DÍVALO.

Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy.

Až teď jsem si toho všimla.

On se usmíval. On se kurva usmíval. Jeho úsměv byla ta nejhnusnější věc kterou jsem kdy viděla. Jeho rty se mu rozjížděli k těm jeho nechutným očím, zuby měl černé jako uhel, a z koutku úst mu tekla slina.

Podívala jsem se na Tobiáše.

Krčil se na posteli jako zbytý pes. Chtělo se mi brečet, vykřičet si hlasivky, místo toho jsem zašeptala.

,,Prosím, nech nás jít, prosím” z očí mi tekly slzy.

,,Já chci svého lva” ozval se můj bratr z postele.

,,Chci toho pejska, nechal jsem ho doma” podívala jsem se na něj.

Doma?

Jako, v našem opravdovém domově?

Vrátit se tam, a prožít tu všechnu bolest znovu?

Další den jsem přesvědčila dědu, aby nás oba dva omluvil ve škole.

Neprohodil s námi jediné slovo.

Cesta vlakem nám trvala 2 hodiny, a k lesu, který vedl k našemu starému domovu vedla cesta dlouhá minimálně pět kilometrů.

Věděla jsem, že náš dva roky netknutý dům nebude v nejlepším stavu, ale jakmile jsem náš domov zahlédla, naprosto mi to vyrazilo dech.

Místo, ve kterém jsem se dříve cítila nejbezpečněji na světě, se náhle proměnilo v noční můru.

V místo, které mi nahánělo úzkosti a strach.

Náš dům teď vypadal jako by se ním prohnalo tornádo.

Na střeše si udělali hnízdo straky, a pravděpodobně se dokázali dostat až k samotným základům baráku.

Ze fasády domu se teď začínala odlupovat omítka, a po celém obvodu se nacházela zelenající se plíseň.

Do očí se mi hrnuly slzy, které jsem se snažila hned zahnat. Slíbila jsem si, že nebudu brečet. Nebudu.

Překročili jsme práh dveří, který již byl posetý mechem a ocitli se v předsíni.

Spoustu věci jsme tu nechali, a proto tu ještě vyselo pár fotek. Například fotka mě a mamky, focená na Pravčické bráně, kam jsme jezdívali každý víkend.

Sundala jsem rámeček ze zdi a schovala si ho do batohu.

Šla jsem rovnou do pokoje mého bráchy.

Jeho plyšový lev seděl na jeho posteli, jako by tu na mě roky čekal. Usmála jsem se.

Když jsem šla zpátky o něco jsem zakopla.

Zakopla jsem o vyčnívající prkno podlahy.

Co to má sakra být?

Podívala jsem se pod své nohy, a mé srdce vynechalo úder.

Pod prknem se nacházela černá krabice.

Zmateně jsem krabici vytáhla a podívala se dolů na Tobiáše. Hrál si autíčkama, které si přivezl.

Odklopila jsem víko krabice.

V krabici se nacházely fotky a papír

Vzala jsem první fotku.

Byla na ní moje maminka s tatínkem. Šťastně se usmívali do kamery a drželi se za ruce.

Usmála jsem se, pravděpodobně si tu mamka ukryla super tajné fotky s tátou.

Naskákala mi husí kůže když jsem si všimla něčeho, co na fotce pravděpodobně být nemělo.

Za mými rodiči stála černá postava.

Lehce přehlédnutelná, páč byla fotka nekvalitní, a tmavá, ale já tu věc poznala.

Bylo to ono. To stvoření. Jeho svítivé oči se dívali do kamery.

Nemohla jsem dýchat. Cítila jsem jak se mi motá hlava a mlží se mi oči.

Další fotka byla na stejný způsob.

Jen jsem si všimla  strachu v očích mých rodičů.

Věděli to. Tady už to věděli. Na té první fotce  ještě neměli ani tušení.

Třetí fotka mě zasáhla, jako nůž do srdce.

Mé rodiče na ní vypadali maximálně vyčerpání. Měli kruhy pod očima, a jejich úsměv zmizel, stejně jako život z jejich očí.

Koukala jsem na tu fotku asi pět minut. Jak to, že jsem si nevšimla, že jsou z nich trosky? Jak jsem mohla být tak sobecká a bezohledná.

Položila jsem tu fotku na stůl, a obrátila jí, abych se na ní nemusela dívat.

Poslední fotku už jsem obracela se zatajeným dechem a rozmazaným viděním.

Na fotce bylo vyfoceno naše auto.

Auto, ve kterém moji rodiče zemřeli.

Ne.

To nemůže být pravda.

Oni.

Oni to plánovali.

Oni se kvůli té věci zabili.

Ta věc jim vysála život.

Na té fotce moji rodiče seděli v autě a usmívali se.

Plánovali si to dopředu.

Nebyl to spontánní nápad.

Roztrhala jsem fotku na malinké kousíčky, a z frustrace jsem si trhala vlasy.

Ještě tam byl ten papír .

Roztřeseně jsem ho rozevřela.

16.května 2016

Tři roky.

Tři roky uběhly od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to co mě každou noc k smrti děsí, není jen výmysl mého mozku.

Je to reálné.

Dýchá to stejný vzduch jako já.

Sdílí to se mnou stejnou půdu pod nohama.

A neustále mě to pozoruje.

Pozoruje to i mého manžela.

Snaží se tvrdit, že to nevidí, ale vidím mu to na očích.

Vidím, jak každou noc kouká na to stejně místo jako já.

Jak má rozšířené zorničky.

Začínám si myslet, že jsme se oba naprosto zbláznili. Každou noc nás to pozoruje, a občas nás to pronásleduje i ve dne.

Nikdy to na nás ale nezaútočilo.

Jen nás to pozoruje a každým dnem je silnější a hrůzostrašnější.

29.května 2022

Můj manžel měl včera epileptický záchvat.

Opět koukal na tu věc a z ničeho nic, se svíjel na posteli v agónii.

Když jsem se dívala na svého manžela na nemocničním lůžku, řekla jsem si, že to musí skončit.

Natrápili jsme se dost.

A teď mluvím k tobě Anastázie. Vím, že tohle určitě najdeš.

Miluji tě. Miluji vás oba dva.

Chci, aby jste věděli, že jsme vás s tatínkem milovali, jako nic jiného na světě.

Je mi tak strašně líto, že vás neuvidím vyrůstat.

Že tě nedoprovodím první den střední školy.

Že nezažiju Tobiáškův první školní den.

Nezažiju tvého prvního chlapce, a Tobiášovu první holku.

Už nikdy neuslyším tvůj smích.

Už nikdy vám nedám před spaním pusu na čelo.

Už nikdy neuslyším váš hlas

Postarej se prosím o Tobiáše s láskou a péčí.

Nahraď mu mou mateřskou lásku, bude ji potřebovat.

Splň si všechny své sny, a splň i ty mé, protože já to nestihla.

A hlavně prosím, nenech se ovlivnit tou věcí.

Ať už té jakkoliv otravuje, ať už ti říká cokoliv, ignoruj to.

S láskou, máma.

Na papír dopadaly mé slané slzy. Tak moc mi oba dva chybí.

Zvedla jsem se, a Seběhla schody do přízemí.

,,Toby, vzpomínáš si na tu skálu kam jsme jezdívali s rodiči?” zeptala jsem se s úsměvem mého bratříčka.

,,Anooo! Tam to bylo skvělé” vypískl.

,,Fajn, tak co kdybychom se tam podívali Hm? Sbal si věci a vyrazíme. Po cestě se můžeme stavit v mekáči, co na to říkáš.”

Tobiáš nadšeně vyskočil a v okamžiku už stal u dveří.

K Pravčické bráně jsme dorazili něco málo po čtvrté hodině.

Slunce už zapadalo a my seděli za zábradlím na jedné ze skal.

Koukala jsem se dolů do propasti.

,,Toby?”

,,Hm?”

,,Jak moc bys chtěl vidět maminku s tatínkem?” zeptala jsem se ho s přívalem slz.

,,Tak jako nic jiného na světě Any” odpověděl mi.

Zvedla jsem se.

,,Věříš mi Toby?”

,,Jsi jediná komu věřím Any”

,,Tak mě pojď chytit za ruku” řekla jsem mu a přelézajíc zábradlí.

,,Any co to děláš, to je moc nebezpečné!”

Zařval,

,,Věř mi sakra, dobře? Takhle to bude lepší jasný? Pojď sem za mnou a chytni mě za ruku” křičela jsem.

Tobiáš na mě jen smutně pohlédl a přelezl sem za mnou.

,,Věř mi Toby” zašeptala jsem a chytla jsem svého brášku za jeho drobnou ručičku.

,,Věřím ti Any” naposledy jsem se podívala do jeho očí a smutně se usmála.

Dala jsem pravou nohu před sebe a nechala své tělo padat, táhnoucí za sebou svého malého brášku.

Ještě před tím, než jsem se ocitla někde mezi korunami stromů, všimla jsem si postavy stojící na jedné ze skal.

Stál tam a do široka se usmíval.

Originální autor: kamijelen