Hra o život

Byla karanténa a Nora měla teď těžké období, díky tomu, že jí umřela její oblíbená babička a když ho nejvíce potřebovala, tak se s ní její přítel rozešel. Měla teď jednoduše deprese. Pořád si v hlavě promítala jak jedna z její nejoblíbenějších osob umírá a kluk, kterýho měla tak ráda s tím nic neudělá a jen jí napíše, že chce konec. 

     Naštěstí tu pro ni byla její kamarádka Ella a ta vymyslela, že půjdou na internet se zabavit. Ella byla opravdu dobrá kamarádka a proto dobře věděla, že jí nejvíc pomůže, když nebude nad ničím přemýšlet a jen něco dělat. Ať je to co chce. Tak se obě rozhodli, že půjdou na internet hledat různé zajímavé stránky a povídat si o nich. Vím, co je tohle za zábavu si nejspíš říkáš, ale Noře to pomohlo. Hlavně že nemyslela na to co se jí přihodilo. Jejich podivná zábava je ale po chvilce přestala bavit. A proto hned Ellen napadlo, že půjdou ven s pár dalšíma lidma, trochu se pobavit a hlavně zapomenout na jejího ex. Noře to přišlo jako skvělý nápad a proto hned souhlasila. Byla za její kamarádku opravdu ráda. 

     Když Ellen domlouvala a volala různým kamarádům, Noře vyskočilo z ničeho nic uprostřed obrazovky okýnko s nápisem“Chceš si zahrát?” s podivným pozadím a dvěma tlačítky “Ne” a “Hrajem”. Nora z nudy klikla na tlačítko “Hrajem” a objevila se jí tam internetová stránka se spousty videama a fotkama, který tam ale mají nastavenou neprůhlednost. Jako když v televizi zamažou lidem obličej aby nešel vidět. Měla ze stránky opravdu zvláštní pocit. Nedokázala popsat co, ale něco na tý stránce nedávalo smysl. Žádná stránka, která má v sobě nejspíš naprogramovanou hru nemůže vypadat takhle přece, nebo jo? Nechápala to a moc to taky neřešila a klikla na to jediný tlačítko, co tam bylo “Hrát proti někomu”. Předtím se jí tam ale objevilo okno s tím, jak hru hrát. 2 hráči, kteří budou hrát proti sobě budou dostávat stejné otázky, které se budou postupně stěžovat. Pokud oba hráči uhádnou otázku správně, postupují do dalšího kola. Pokud ale jeden, nebo oba otázku uhádnou špatně, mohou se zachránit tím, že vyhrajou jednu minihru zvolenou vašim oponentem. Pokud ale i tu prohrajete, je konec hry. Po konci hry byste dříve či později měli dostat váš datum. Nora si nebyla jistá tím, co přesně mysleli tím “váš datum”, ale neřešila to a klikla na tlačítko “OK”. Hra hledala protihráče dlouho, jako kdyby tu hru skoro nikdo nehrál, ale nedivila se. Chápala, že na tu stránku moc lidí nechodilo, už jen podle toho jak vypadá. Mezitím co na hru čekala, tak přesvědčila Ellen aby se taky připojila, aby kdyžtak mohli hrát spolu. Ellen souhlasila a připojila se do hry přes link, který jí poslala Nora.

     Zapla hru a oběma holkám se hra spustila. Hráli proti sobě. Sekundy před tím, než začali hrát proti sobě se samozřejmě museli trochu poškádlit tím, že ta jedna vyhraje a druhá bude například brečet v koutě další hodinu, protože tu porážku nebude moct unést. Každý to přece někomu řekl. Hra se zapla a jako první otázka byla “Je vražda zločin?”. Samozřejmě, že obě klikli na tlačítko “ANO” a s menším zmatením obě holky prošli do druhého kola bez toho, aby něco říkaly. Druhá otázka byla. “Jak dlouho dokáže vydržet člověk bez jídla?” a vyskočily na ně dvě tlačítka s názvem “40 dní” a “60 dní”. Nora tohle věděla, ale naneštěstí Ellen odpověděla špatně. Bylo to 60 dní. Noře vyskočilo okno se třema minihrama a mohla vybrat jednu z nich, kterou si Ellen zahraje. Neznala ani jednu a proto si vybrala náhodně, která jí přišla pro Ellen nejtěžší. Hra začala a Ellen hrála za postavu, která utíká před červenýma kruhama, který se postupně objevují a mizí na mapě ve tvaru čtverce. Nesměla se dotknout ani jednoho kruhu do dvou minut, jinak prohraje. A taky se stalo. Ellen prohrála asi po minutě hraní, protože kruhy před kterýma utíkala se postupně zvětšovaly a mapa, na které běhala, byla čím dál tím víc menší. Neměla velkou šanci a po ukončení hry už nemohla zapnout další hru. “Blbost,” řekla Ellen a šla domlouvat další kamarády. 

     I když Nora s Ellen souhlasila, zapla si ze zvědavosti další hru. Tentokrát nemusela čekat moc dlouho a hra se jí zapla relativně rychle. Noru otázky, na který musela odpovídat zmátly více a stále nechápala, co tyhle otázky dělají v takové hře, ale nechtěla to nijak moc zkoumat a radši na ně jen odpovídala. “Dokáže člověk přežít bez jedný plíce?”. Nora klikla na tlačítko “ANO” a se zmatením si Nora postěžovala kamarádce. S pomocí trochy štěstí se Nora s jejím soupeřem dostala do pátého kola, kde otázka zněla “Jak dlouhá jsou lidská střeva?”. Nora odpověď neznala a proto na otázku odpověděla špatně. Její soupeř, který na otázku odpověděl správně, ji vybral hru, kde musela střílet do ruzných čtverců, které se postupně stávali menší. Do 2 minut musela postřílet 200 čtverců, jinak hru prohraje. Minihry nebyly moc jednoduché a vyžadovaly už trochu zkušenosti, aby hru vyhrála. A pro holku, která hrála něco takového poprvé to bylo dost těžké, takže hru prohrála a nemohla dál pokračovat.

     Po prohře jí to vrátilo zpátky na stránku s různýma videama a fotkama. Tentokrát už ale nebyli zamazané a Nora mohla jasně vidět co na fotkách a videích bylo. Mezi všemi videi, které tam byli, bylo označené žlutou barvou jedno. Video s názvem “Jak dlouhá jsou lidská střeva?”. Silně doufala, že ve videu jí to jen vysvětlí, ale náhledová fotka tomu moc nenasvědčovala. Klikla na video a stránka video otevřela. Z videa byla hrozně v šoku a nedokázala na to koukat víc jak 20 vteřin. Nedokázala koukat na trpícího člověka připoutaného ke stolu, kde mu mezitím druhý člověk se zakrytým obličejem vytahuje orgány z těla a pak je měří. Nedokázala poslouchat křik člověka, který na videu prožíval nesmírnou bolest. A nedokázala si ani představit jaký to musí bejt, když ho někdo zaživa takhle mučí. Video hned vypla a vrátila se na stránku, aby se přesvědčila, že všechna videa nebyla tak krutá. Ale byla. Četla si názvy několika různých videí až Noře nakonec došlo, že ty videa byly jen odpovědi na otázky ve hře. Nora dostala husinu a hned stránku vypla. Nedokázala si tadyten zážitek nechat pro sebe a proto to hned řekla Ellen. Obě z toho byly vyděšené, ale ne tolik, co potom, co Ellen přišla SMS zpráva. Ve zprávě od nějakého neznámého čísla se psalo datum. 16. března. “TO JE ZA DVA DNY,” zakřičela Ellen a hned dané číslo zablokovala a nahlásila. Obě holky nevěděli jak zjistili její číslo, ale věděli, že to museli bejt lidi ze stránky, kde hráli tu hru. Obě byli tak vyděšené, že i když už měli domluvený kamarády a mohli s nima jít ven, radši nikam nešli. Nedokázali zapomenout na to co se stalo a doufaly, že to je jen nějakej žertík, kterýmu se teď směje nějaká parta opilců. Ani jedna ten večer nemohla usnout a Nora pořád myslela na toho člověka, kterýmu vyndavali orgány v těla, zatímco křičí v ukrutné bolesti.

     Se strachem a hroznýma myšlenkama o tom, co se asi stane dokázaly přečkat až do toho dne. Do 16. března. Zprvu to byl jen normální den a obě holky se přesvědčili, že to byl jen nějaký vtípek a že to nemuseli tolik přehánět. Teda, dokud nenastala noc. Tu noc, když spolu holky volali a už se rozhodli jít spát, tak se z ničeho nic Ellen z hovoru odpojila. Na půl vzbuzená Nora vzala telefon a šla jí hned psát a volat. Furt jí volala a doufala, že jí jen vypadla wifina, nebo se jen vybil telefon, ale marně. Ellen se tu noc už neozvala. Nora z toho byla tak vyděšená, že nedokázala usnout a dokola se v hlavě ptala sama sebe, co se jí mohlo stát. Ruce se jí třásly tak moc, že se nedokázala ani pořádně napít a vůbec nedokázala popadnout dech. Když jí šli její rodiče popřát dobrou noc, tak viděli Noru na její posteli, jak se třese a křečovitě se svíjí v klubíčku. Po malém optání, jestli je Nora v pořádku, jim vše Nora řekla a rodiče jí k tomu odpověděli, že si nemá dělat starosti a že zítra se společně přijedou k nim domů podívat, jestli se maj dobře. Tohle Noru značně uklidnilo a doufala, že dokáže usnout a naspat aspoň pár hodin.

     Naštěstí se jí usnout podařilo a i když bylo teprve ráno, Nora vzbudila rodiče aby se jeli podívat. Rodiče nebyli moc nadšení, ale protože chápali strach, který Nora cítila, rozhodli se, že nastoupí do auta a vyrazí. Po pár kilometrech v autě, Nory otec zaparkoval poblíž domu, kde bydlí Ellen. Nora přiběhla ke dveřím a třikrát zaťukala. Když ťukala, tak si její otec všiml, že jsou dveře odemknuté a pootevřené. Opatrně je otevřel a společně se porozhlídly po domě. Nával paniky byl zpět. Jako první, co viděli, byli Eleniny rodiče. Leželi na gauči a nejspíš při sledování televize, je někdo pobodal. Oba měli na ruce vyrytý datum 16. března. Když tohle nora spatřila, ihned vyběhla do Ellen pokoje, aby se přesvědčila, že je v pořádku, ale nikoho nenašla. Nora začala vyděšeně běhat po domě a křičet její jméno a doufala, že jí někdo odpoví, ale bohužel nic. Nory rodiče na ní zakřičeli, aby hned odešla z domu, protože to stále může bejt nebezpečný. Nora poslechla a vyběhla z domu co nejrychleji to šlo a vše, co prožívala včera, bylo v tuhle chvíli ještě horší. Její tělo si začalo dělat co chce aniž by to nějak kontrolovala. Její ruce se zase nekontrolovatelně třásly a opět nedokázala popadnout dech a i když se rodiče snažili Noru uklidnit, nic nepomohlo. Společně počkali na policii a když konečně dorazila, policajti se snažili být na Noru co nejvíc milý, aby jí nevystrašili víc. Policie Noře řekla, že pokud jí to nevadí, tak spolu půjdou na výslech a Nora jim vše řekne a pokud bude chtít, můžou se po cestě zastavit někde na něco dobrýho. Nora ale nechtěla nic, protože si nedokázala představit, jaké to bude, když se to stane i jí.

     Dojeli na stanici a Nora vše řekla. Při výslechu jí policie řekla, že se nemusí ničeho bát a že je v dobrých rukou. Nora si oddychla a přestala mít takovej strach. “Aaa… a co Ellen? Bude ona v pořádku?” zeptala s ustaraným hlasem. “Budeme dělat, co je v našich silách,” řekl jeden z policajtů a i když to Noru nijak moc neuklinilo, byla ráda, že jí někdo pomáhá. Po odchodu z výslechové místnosti si jeden z policajtů zavolal ještě její rodinu a všem klidně řekl: “Podle toho, co zatím víme, Nora by měla někdy dostat datum, kdy by měla bejt pohřešovaná a proto by bylo nejlepší kdyby se Nora někde schovala. Nejlíp někde hodně daleko.” Nora se podívala na svoje ustaraný rodiče a napadlo jí, že by mohla jít k druhé babičce, která žije několik hodin od domu, kde Nora bydlí. Potom, co Nora řekla svůj návrh, se na ní oba rodiče podívali a bez váhání jí odpověděli, že to je super nápad. Policajt přikývl a řekl, že jim dá prostor a kdyby se něco stalo, ať zavolaj. Všichni z rodiny mu poděkovali a nastoupili do auta, s myšlenkou, že pojedou domů.

     V autě Nory mamka zavolala její druhé babičce a zeptala se na dočasný pobyt u ní. Babička souhlasila a byla nadšená, že už nebude konečně sama a řekla, že tam bude rozhodně v bezpečí. Hrozně se na Noru začala těšit a řekla, že připraví nějakou zábavu aby se nenudily. Po domlouvání pobytu u babičky už konečně přijely domů. “Tak jo, do auta dej všechny věci, který budeš u babičky potřebovat, my zatím počkáme v autě,” řekl její otec. Nora vyšla z auta a šla do svýho pokoje s úmyslem si připravit věci. Když do pokoje ale vešla, zakřičela tak, že to slyšeli i její rodiče venku v autě. Nora vyběhla zpátky z domu a se strachem objala svýho vystupujícího tátu. “Co se děje?” zeptal se. Ale nora nic neřekla protože zas nemohla popadnout dech. Jen vytřesenou rukou ukázala na okno od jejího pokoje. Rodiče to nechápali a proto se šli společně podívat do jejího pokoje, co tam je. Ale rychle její strach pochopily. Na zdi byl krví napsaný datum. datum který značil zítřek. 18. března. Rodiče zavolali policii a pomohli Noře si zabalit věci k babičce. Při čekání na policii toho měla Nora už dost a šla se znova podívat na stránku, kde to vše začalo. Rozklikla si odkaz, který Nora poslala Ellen a podívala se na danou stránku. Nora byla v šoku. Mezi všemi novými videi tam bylo video s názvem “Dokáže člověk přežít bez končetin?” a jako náhledová fotka tam byl Ellen obličej. Ustrašeně si Nora video rozklikla a přeskočila video na prostředek. Byla to Ellen. Svázaná Ellen, která na videu trpěla hroznou bolest. Zakrytý muž ji řezal ruce a nohy z těla přičemž Ellen křičela ať toho nechá a zoufale se snažila z toho utrpení nějak dostat. Nic nepomohlo. Nedokázala video dokoukat a proto Nora video vypla a hned se rozbrečela. Tenhle stav depresi, kterou Nora prožívala vůbec nepomohl. Když jí její mamka uviděla snažila se jí co nejvíc uklidnit, ale opět nic nepomáhalo, takže se šla podívat do šuplíku s lékama a po krátkým prohrabávání krabiček v šuplíku se vrátila se s jednou malou krabičkou. “Na, vem si to, pomůže to,” řekla mamka a přitom jí podávala antidepresiva. Nora si je vzala a už jen čekala na policii. Když policie přijela, Nora jim vše opět vysvětlila, jen teď to řekla víc vyčerpaně. Vše říkala hrozně se smutkem a strachem zároveň, říkala to vše tolik bezmocně, dokonce po snad každý druhý větě, co řekla, přidala poznámku, že to už nezvládá a že už chce jít za babičkou a na vše zapomenout, ale věděla, že to asi nepůjde.  Nikdo z nich mentálně vyčerpanou Noru nedokázal poslouchat, tak jí jen soucitně řekli, že jim je vážně líto co se jí děje a řekli rodičům ať radši jednou, že se o vše postarají oni. Nory táta jim poděkoval a řekl, že už to měli v plánu. Tak Nora s jejím tátou dali poslední věci auta a vyjeli.

     Několikahodinová cesta rychle utekla a když Nora viděla svojí babičku, jak na ní s radostí mává z okna. Začala se cítit líp a stejně jako když malá jezdívala veselá za babičkou. Babička hned Noře nabídla buchtu, kterou před chvílí dopekla a začala se jí ptát na ty různý otázky, na které se babičky ptají, když vás dlouho nevidí. Nora jí s úsměvem odpovídala a konečně přestala myslet na vše co se jí stalo. Cítila se dobře, konečně. Po krátkém uvažování, jestli by měli rodiče s ní ty dva dny zůstat u babičky, se rozhodli, že zůstanou. “Jdi si vybalit do pokoje pro hosty do druhýho patra, tví rodiče mi zatím vysvětlí co se děje,” řekla babička. Po asi 20 minutách vybalování Nora vešla do kuchyně a po velkým obětí, co jí babička dala, se Nora rozbrečela a děkovala za to, že jí pomáhá. Ten večer se toho už moc nedělo. Najedli se, hráli hry a všichni si užívali strávený čas s babičkou. Před spánkem jí babička dala pusu na čelo a řekla, že bude vše v pořádku. 

     Druhý den se Nora cítila víc svěží a uvolněná než den před tím. Sice jí to stále tížilo, ale už ne tolik. Ten den byl skvělí, sice ze zájmu bezpečnosti radši nešli ven, ale je spousta způsobů jak se doma zabavit přece. Den si užívala, ale postupně co se přibližovalo víc k noci, začala být víc a víc vystrašená. Babička kolem večeru nabídla, že půjde za ní nahoru, kde si zahrajou pár her a potom jí babička přečte nějakou pohádku na dobrou noc. Nora souhlasila a když si po jídle vyčistila zuby, šla do postele počkat na babičku až přijde. Babička řekla rodičům ať zůstanou dole, sledující televizi, že se o ni postará sama. Asi hodinu hráli různé hry, pexeso, karty a chvíli i člověče nezlob se, ale zhruba uprostřed hry člověče, ze zdola domu něco uslyšeli. Uslyšeli výkřiky. Dva výkřiky obou jejích rodičů, po kterých následovaly dva hlasité výstřely ze zbraně. Babička jí řekla ať se schová do skříně a že se zavolá policii. Jenže hned, potom co se Nora schovala do skříně vběhli do pokoje dva muži. Oba vypadali, jako přesně ten typ chlapa, na kterýho když se někdo špatně podívá, tak ho potom dalších 15 minut mlátí někde na ulici. Babička se na ně podívala a než stačila kliknout na tlačítko volání, oba na ní zaútočili. Svalily babičku na zem a začali do ní kopat a mlátit jí židlema, který byli v pokoji. Nora to vše sledovala. Sledovala to skrz dírku, která ve skříni byla. Dívala se na to, jak jí dva cizí chlapy mlátí babičku, jak jí tam lámou kosti a nechávají jí tam krvácet, zatímco babička křičela a prociťovala obrovskou bolest. Nora se na to nedokázala dívat a proto rychle vyběhla ze skříně a zaútočila na ty dva chlapy. Ale prohrála, neměla dostatečnou sílu na to, aby je přeprala a proto, když skončily z babičkou, dali jí pytel přes hlavu a omráčil ji. Od té doby Noru viděli jen ti, co se nějak dostali na tu stránku a kliknou na video, jak jí někdo bezcitně mučí.

     Když tam přijela policie, všichni měli na ruce vyřezaný datum 18. března a jen ta, která hrála tu hru, tam nebyla.

     Berte tenhle příběh jako důrazné varování, abyste nelezli na divné stránky a nehráli podivné hry, na tom nejnebezpečnějším místě, který aktuálně je. Na Internetu

Originální autor: Blaza

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 2.4 / 5. Počet hodnocení : 5

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidej názor