Jak jsem hrál hru ve výtahu

Jednoho podzimního dne za mnou k lavici, jakmile jsem se po příchodu do školy za ni posadil, přišli mí dva kamarádi:

“Vojto, podívej se na tohle!” řekl ten vyšší, Ondřej, nadšeně, “tady jsem našel na jedný internetový stránce jednu urban legendu,” a nastavil mi před obličej svůj mobil. Zahlédl jsem tam nějaká červená písmena na černém pozadí, ale nemohl jsem rozpoznat slova, protože jsem Ondřejův mobil měl až moc blízko u očí.

“Je tam napsáno,” přidal se kamarád Felix, “že se můžeš přes výtah dostat do jiné dimenze.” Když to řekl, zbystřil jsem. Samozřejmě, že mi v té době přišlo cestování do jiných dimenzí fascinují. Bylo mi 14, v takovém věku to prostě mladé zajímá.

“Musí se to dělat v baráku, co má víc jak 10 pater,” pokračoval Ondřej, “nastoupíš do výtahu v prvním patře, pak jedeš do čtvrtého, pak do druhého, pak do šestého, potom do desátého a nakonec do pátého. Nejspíš. Asi ti to potom pošlu, až přijdu dom. Takže, v tom pátém patře nastoupí ňáká ženská, ale nesmíš se na ni dívat. Pak zmáčkneš tlačítko do 1. patra, ale odveze tě to do desátého patra. Tam jsi v té jiné dimenzi. Nefunguje tam elektrika, takže světlo vychází pouze z oken. Není tam žádný jiný člověk. Jenom ty. Aby ses z tama dostal, musíš sejít zase zpátky do prvního patra a zopakovat to. A tím by ses měl dostat zase do reálnýho světa.”

“Máme v plánu to dneska vyzkoušet,” oznámil hrdě Felix, “a ty bys mohl taky. Všichni bydlíme v paneláku vyšším než deset pater a máme tam i výtah.”

Nejdřív jsem zauvažoval, jestli bych to vážně měl dělat, ale pak jsem souhlasil. Přece jen se říkává: ‘Nezkusíš, nevíš.’ Nebyl to můj první pokus o spojení s nadpřirozenem, byl však můj poslední. 

Po učení ve škole, jako obvykle nudném, jsem se s kamarády vydal domů. Bavili jsme se o takových dětinských věcech jako o videohrách a o anime. Když už se ode mne oba kamarádi odpojili a já byl už asi sto metrů od svého bydliště, zavrněl mi v kapse mobil. Přišla mi zpráva. Byla od Ondřeje a obsahovala internetový odkaz. Bylo mi jasné, kam mne ten odkaz zavede. Nemohl jsem se dočkat, až si to pořádně přečtu.

Odemkl jsem vchodové dveře panelového domu, v němž jsem bydlel, a zahleděl se toužebně na starý výtah, který toho již hodně pamatoval. Byl na něm nápis hlásající ‘Max. 3 os. – 250 kg.’ Vedly do něj kovové dveře s jedním malým okýnkem. Obvykle jsem jej nepoužíval. Býval rozbitý a navíc mne maminka vedla k tomu, abych chodil po schodech. Přece jen, je to zdravější. Navíc čím častěji v něm jezdili lidé, tím častěji nefungoval, a taky se uvnitř moc nečistil. Využívali ho převážně jen důchodci nebo nemocní. Začal jsem stoupat rychle po schodech. Bydleli jsme v 8. patře v bytě číslo 16.

Jakmile jsem dorazil ke dveřím, odemkl jsem si, pak hodil batoh do kouta, zběžně jsem se svlékl z mikiny a namířil si to do místnosti, která sloužila jako kuchyň a jídelna zároveň. Pozdravil jsem maminku, umyl si ruce a posadil se ke stolu těše se na oběd a na hru ve výtahu. 

Než maminka ohřála oběd, podíval jsem se na informace o té hře. Stálo tam: ‘Tato hra, anglicky zvaná The Elevator Game, pocházející z Koreje, se na internetu začala objevovat již od roku 2008, avšak šířila se ještě dříve ústně a to právě v Koreji, kde se těšila velké popularitě. Jejím cílem je se dostat do jiné dimenze za pomocí výtahu, kde můžete kontaktovat duchy. Musíte hrát v budově, která má minimálně 10 pater. Tato hra je pouze pro jednoho, jinak by dimenzionální přechod nefungoval. Doporučujeme hrát v noci, protože v tu dobu je nižší šance, že by si přivolal výtah někdo jiný, čímž by hru pokazil a museli byste začít od začátku.’ To mi snad nehrozilo. ‘Pozor, do jiné dimenze se můžete dostat pouze tehdy, pokud tomu opravdu věříte a vážně tam chcete…’

Maminka přede mě postavila horký kuřecí vývar a já musel odložit mobil. Po polévce následoval hlavní chod v podobě rajské omáčky s knedlíkem a sekanou. Maminka umí vařit. Sice ne jako v nějaké pětihvězdičkové restauraci, ale je to o dost lepší než strava ve školní jídelně. Po obědě jsem se odebral do svého pokoje, kde jsem si přečetl o hře zbytek :

‘…jinak se vám hra nepodaří.’ Pokud by to nefungovalo, věděl bych proč. ‘Hra začíná tak, že nastoupíte do výtahu v prvním patře. Potom zmáčknete tlačítko do čtvrtého patra. Jakmile tam dojedete, zmáčknete tlačítko do druhého patra. Stále nevystupujete. Když se výtah v příslušném patře zastaví, stisknete tlačítko do 6. patra. Z šestého jedete znovu do druhého, následně do desátého patra. Jakmile se nachází výtah v desátém patře, stisknete tlačítko pro páté patro. Je pravděpodobné, že k vám v pátém patře nastoupí žena. Nesmíte si jí však v žádném případě všímat, ačkoliv na vás bude nejspíš mluvit. Poté zmáčknete tlačítko do prvního patra. Pokud se výtah rozjede místo toho nahoru do desátého patra, byli jste úspěšní. V tuto chvíli, pokud vám zážitek stačil, lze hru ukončit tím, že zmáčknete tlačítko pro první patro. Pokud se výtah nepohne, mačkejte toto tlačítko opakovaně , jednou se výtah pohnout musí. Když se konečně dostanete do prvního patra, vystupte a utečte co nejdál od výtahu.’

Rozhodl jsem si to zapsat pro případ, že bych něco zapomněl, takže jsem se chopil papíru a tužky a pokračoval jsem ve čtení: ‘Pokud si však v desátém patře přejete pokračovat, vystupte právě tam. Jinou dimenzi poznáte tak, že v ní jste pouze vy. Nefunguje tam elektřina, světlo přichází pouze z oken. Obloha je navíc rudá a v dálce na obloze lze vidět rudý kříž. Aby se vám podařilo se dostat zpět do normálního světa, musíte proces zopakovat; sejít do prvního patra, zavolat výtah a projet patra stejně jako na začátku. Musíte použít pouze stejný výtah, kterým jste se tam dostali. Avšak jakmile k vám nastoupí v pátém patře znovu ona žena, a vy stisknete tlačítko do prvního patra, nesmí se výtah dostat do desátého. Proto jej zastavte za pomocí opakovaného mačkání všech tlačítek od 1 po 9. Pokud byste se teď dostali do desítky, hrozilo by vám, že byste se dostali do smyčky. Jestliže se vám podaří dojet do prvního patra, ujistěte se, než vystoupíte, že jste opravdu zase v reálném světě, a pouze vykoukněte. Kdyby vám připadalo, že něco není v pořádku, nevystupujte, ale zopakujte proces hry.’ 

To bylo až na nějaké komentáře pod příspěvkem, které obsahovaly jak pozitivní tak negativní recenze, vše. Znovu jsem si článek prošel a dychtivě jsem si zapsal hlavní body na papír, který jsem si dal pak do kapsy. Vzal jsem s sebou také mobil a klíče a pln odhodlání jsem vyšel z bytu. Mamince jsem řekl, že jdu jen na chvilku ven, i když jsem vůbec nevěděl, kolik času mi hra zabere.

Sešel jsem po schodech do přízemí, kde jsem přivolal výtah. S klapáním a dalšími zvuky sjel z vyšších pater až ke mně. Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř. Svítilo zde nažloutlé stropní světlo a vzduch byl zatuchlý. Stiskl jsem tlačítko s číslem 4. Vytáhl jsem z kapsy papírek. Výtah zastavil ve čtvrtém patře. Zmáčkl jsem dvojku. Výtah sjel níž. Stlačil jsem šestku a výtah jel zase nahoru. Trochu jsem ucukl, když se za dveřmi v malém okénku objevil stín. Otevřely se dveře a stál tam starý muž v manžestrových kalhotách a ve větrovce. Na dlouhém zahnutém nose se mu vyjímaly tlusté brýle. Kdyby mu hlavu nezakrývala bekovka, mohl bych spatřit jeho pleš, od které se velmi dobře odráží světlo, a trochu bílých vlasů, které mu zbývaly. Byl to pan Žídek. Náš soused z šestého patra:

“Dobrý den,” pozdravil zdvořile .

“Dobrý den,” oplatil jsem mu.

“Kam jedeš, chlapče?”

“Na tom teď nezáleží. Vy… máte přednost. Kam potřebujete?”

“Do přízemí. Byl bych ty schody sešel sám, ale dneska mne nějak bolí ta moje kolena. Buď rád, že jsi mladý,” usmál se.

Stiskl jsem tlačítko do jedničky. Tento pokus se mi nezdařil. Celou cestu dolů už pan Žídek nepromluvil, teprve když výtah zastavil, se rozloučil, otevřel dveře a šouravě vyšel před panelák. Stoje ve výtahu jsem přemýšlel, co mám dělat, když mi do hry vstoupila náhodná osoba a já musel skončit. Rozhodl jsem se vyjít z výtahu, zavřít za sebou dveře a chvíli počkat. Po pár minutách jsem výtah zase otevřel a začal odznovu.

Monotónní zvuk pohybujícího se výtahu jen povzbuzoval moji nedočkavost. A pak to přišlo. Dorazil jsem do pátého podlaží. Všiml jsem si stínu v okénku. Nebyl však tak výrazný jako u pana Žídka. Pomalu se začaly otevírat dveře. Vzpomněl jsem si, že bych se neměl dívat na osobu, která nastoupí v pátém patře. Proto jsem uhnul pohledem ke 13 tlačítkům. Ještě jsem si však stihl všimnout sukně, tmavé jako noc, zpod níž trčely špičky lesklých černých střevíců, a také jsem koutkem oka zahlédl bledou vyzáblou ručku. Cítil jsem, že se mi hra daří. Teď již stačilo jen stisknout tlačítko do prvního podlaží a doufat, že mne výtah i s tou ženou v černém doveze do desátého patra.

Rozbušilo se mi srdce, když jsem zaslechl její nevýrazný, ale o to děsivější hlas: “Zdravím, Vojto.”

Znala moje jméno. Stiskl jsem tlačítko s číslem 1 a výtah… Jel nahoru.

“Kam máš namířeno?” zeptala se se znatelnou radostí v hlase. Byla tak blízko a já ji nesměl vidět. Začal mne sžírat pocit nejistoty. Výtah se zastavil a já otevřel dveře. Zůstal jsem však ještě uvnitř. Chodbu ozařovalo pouze nažloutlé světlo z výtahu a slabá červená záře. Nemohl jsem to teď vzdát, když jsem se už dostal tak daleko. Vystoupil jsem z výtahu, který se za mnou okamžitě zavřel.

To, že jsem nikoho kolem neviděl ani neslyšel, by nebylo zrovna neobvyklé. Zkusil jsem si zapnout mobil. Nefungoval. Byl jsem znepokojen, ale rád, že se mi to podařilo. Ještě jsem se musel ujistit poslední věcí; obrátil jsem zrak k oknu na chodbě. Obloha byla světle červená jako při západu slunce, bez mraků či kondenzačních čar a v dálce byl vidět opravdu středově souměrný kříž. Měl světlejší barvu než obloha, ale byl lemován tmavě červeně. Teď jsem si byl doopravdy jistý, že jsem v jiné dimenzi. Tak a co teď? Vrátit se rychle zase zpátky? Ne. Chtěl jsem to tu prozkoumat a dozvědět se více, než mi dokázal nabídnout jakýkoliv internetový článek. Měl jsem s sebou klíče od bytu a zajímalo mne, zda budou pasovat i do dveří tady.

Sestoupil jsem tedy po schodech. Byly celkem zaprášené a okrasné palmy, které si někteří naši sousedé zvykli dávat na chodbu k oknům, byly uschlé. O dvě podlaží níž se nacházel náš byt. Přistoupil jsem ke hnědým dveřím a chvíli naslouchal. Zdálo se mi, že slyším slabé, avšak nepřestávající hučení. Pokusil jsem se odemknout, marně. Ještě jsem měl klíč od hlavních dveří, tak jsem se rozhodl, že zkusím otevřít je, a když to nepůjde, vrátím se do normálního světa. Mé kroky se rozléhaly po chodbách. Obrázek visící ve čtvrtém patře, na němž mělo být zátiší s květinami, obsahoval pouze černé plátno.

Konečně jsem se dostal až dolů. Chytil jsem za kliku a s radostí zjistil, že dveře nejsou zamčené. Když jsem je otevřel, uslyšel jsem hučení jako předtím ze svého bytu, ale tentokrát o dost zřetelnější. Taky mi připadalo, že se kříž na obloze trochu zvětšil.

Vyšel jsem ze dveří pln chuti poznávat, která mne však nadobro přešla, když jsem za sebou uslyšel cvaknutí zabouchnutých dveří. Zachvátil mne pocit paniky, ale i tak jsem se pomalu otočil, jako by se nic nestalo, a vydal se k východu. Jak jsem záhy zjistil, bylo zamčeno a můj klíč nepasoval. Teď už jsem začal vykazovat i navenek známky paniky. Ujišťoval jsem se, že je vše v pořádku, i když nebylo. Byl jsem uvězněn, sám, v nějaké jiné realitě, kterou jsem přestával čím dál více mít rád. Mému duševnímu rozpoložení navíc nepomáhal fakt, že hučení začalo zesilovat. 

Jiný výtah jsem podle internetové stránky použít nesměl. Věřil jsem té stránce. Vždyť měla dosud ve všem pravdu. Začal jsem rytmicky ťukat na skleněnou tabulku ve dveřích. Mé klepání se změnilo v zběsilý buchot. Musel jsem se dostat dovnitř. Z toho hučení mne už bolela hlava. Zděšen jsem spatřil na obloze zvětšující se kříž. Zdálo se, jakoby ten hluk vycházel z něho. Také jsem si všiml, že už nevypadá jako dřív. Každé jeho rameno křížila další úsečka a ty úsečky přetínaly další menší a tak dále, do nekonečna. Stal se z něj pulzující obrazec fraktálu. Obrátil jsem zrak k zemi, kde jsem hledal cokoli, čím bych se mohl pokusit dveře rozbít.

Zaměřil jsem se na balvan na předzahrádce, který sloužil jako ozdobný prvek. Přiběhl jsem k němu, uchopil jsem jej a snažil se ho zvednout. Kdybych se nenacházel v tak hektické situaci, nejspíš by se mi to nepodařilo, natož abych ho mrštil do prosklené části dveří.

Střepy se rozlétly všude kolem a hlavně do chodby paneláku. Protáhl jsem ruku přes roztříštěnou tabulku, abych otevřel dveře a ošklivě jsem se pořezal. Když si to teď vybavuji měl jsem štěstí, že jsem si nerozřízl tepnu. Dveře se mi ale otevřít podařilo. Rychle jsem přiskočil k výtahu a přivolal jej. Pocit spokojenosti trval bohužel krátce. Výtah nefungoval. V panice jsem mačkal tlačítko, div jsem jej nerozbil, a naříkal jsem.

Nevím, jak mě to mohlo v tu chvíli napadnout, ale něco mi říkalo, že bych se měl pokusit zapnout elektřinu. Výtah byl její energií přece poháněn a hlavní spínač nebyl daleko.

Při pohledu na temný sklep, v němž se měl spínač nacházet, mě oblil studený pot. Vykročil jsem, drže si zakrvácenou ruku, do sklepení zahaleného tmou, aspoň, že se odtud neozýval ten nepříjemný hukot. Měl jsem štěstí, že jsem to tam znal a ve tmě jsem do ničeho nenarazil. Našel jsem skříňku se spínačem, byla naštěstí odemklá. Nahmatal jsem největší páčku a zatáhl za ni.

Hned se sice rozsvítily problikávající zářivky na stropě, zároveň však hučení zvenku proniklo dovnitř ještě víc a do toho, ačkoliv se nikde v paneláku nenacházel rozhlas, začala hrát vážná hudba, v rychlém tempu a ve forte fortissimu. Hudební nástroje se vzájemně přehlušovaly, hned v těžkých hlubokých tónech, hned zase ve vysokých.

Otočil jsem se, že odejdu ze sklepa, ale ohromila mě hrůza při pohledu do zrcadla. Stejné zrcadlo bylo i v opravdovém světě. Když nad tím tak přemýšlím, bylo celkem divné, že to zrcadlo za celou dobu, co v tom sklepě bylo, nikdo neukradl. Možná proto, že bylo již staré a trochu poškozené. Uviděl jsem v něm tu ženu. Na její vzhled do smrti nezapomenu. Byla celá v černém, měla vestu s krajkovými okraji. Kolem krku jí visel náhrdelník s perlami. Rovné černé vlasy jí splývaly na ramena. Smála se mi. Měla hlas jako vrána nebo čarodějnice, skřípal mi v uších. A její oči hořely rudými plameny, Byl jsem ochromen. Roztřesenou rukou jsem si na chvíli zakryl oči. Pak jsem otočil od ženy hlavu a dal se na útěk. Na schodech jsem zakopl. Zdálo se mi, jako by se všechny moje pohyby odrážely v rytmu té hudby, která však již nebyla tak dobře slyšitelná kvůli hučení a neustálému smíchu čarodějnice. Kdybych se tam zdržel ještě o něco déle, asi bych se z toho hluku zbláznil. 

Doběhl jsem k výtahu a stiskem tlačítka ho přivolal. Výtah se pohnul. Slyšel jsem za sebou pomalé kroky, které přehlušily vše ostatní, tak mi rezonovaly v lebce. Jakmile výtah přijel, prudce jsem otevřel dveře, srdce jsem měl skoro v krku. Poslední, co jsem na chodbě zahlédl, byla ta žena a za ní, za rozbitými prosklenými dveřmi na obloze kříž přes celé nebe, které vypadalo jako popraskané.

Okamžitě jsem stiskl tlačítko do čtvrtého patra. Pak do druhého, do šestého, zase do druhého, do desáteho a nakonec do pátého podlaží. Věděl jsem, co mne čeká. Dveře se otevřely. Stál jsem k nim zády. Zaslechl jsem smích ženy v černém a taky, jak říkala:

“Už mi neutečeš, Vojtíšku. Jsi jen můj,” a do toho se smála. Znělo to jako dva různé hlasy. Musel jsem to poslouchat celý zbytek cesty. Jak bylo napsáno na webové stránce o téhle hře ve výtahu, začal jsem po stisknutí tlačítka s číslem 1 stoupat. Mačkal jsem jak o život. Upadl jsem na kolena, když jsem těsně před devátým patrem ucítil, jak se výtah zastavil a začal klesat.

Žena v černém si to uvědomila taky a přestala se smát. Ani hluk, ani hudbu už nebylo slyšet. Žena šeptem opakovala ne, ne, ne a její hlas sílil, až se nakonec rozplakala. Výtah zastavil v prvním patře, a já takřka vyrazil dveře, když jsem vyskočil a vyběhl ven na chodník, kde jsem upadl, zůstal ležet a těžce oddychoval. 

Toho dne jsem svým zraněním od rozbitého skla způsobil v paneláku pozdvižení. Pan Žídek, který seděl před domem na lavičce, ke mně přistoupil a zavolal sanitku. Brzy se kolem mne objevil hlouček lidí mezi nimi i moje maminka. Měla velkou starost. Sanitka mne odvezla na pohotovost, kde mi a ránu ošetřili a sešili. Měl jsem týden domácí vězení, byla mi povolena pouze cesta do školy a ze školy. A aby toho nebylo málo, na druhý den jsem dostal za 5 z písemné práce a ještě se mi celý týden zdály zlé sny. Od té doby jsem už výtahem nejel ani nehrál nebezpečné hry, které se dotýkají nadpřirozena, takže když mi zase mí dva kamarádi, Felix a Ondřej, nabízeli další hru s názvem Červené dveře, žluté dveře, odmítl jsem. Oba zkoušeli hru ve výtahu, ale ani jednomu se do dimenze s rudou oblohou dostat nepodařilo.

Originální autor: Steven Chronos