Jeskyně

Byl 30. červen. Všichni žáci 3. ročníku na střední škole vystřelili s vysvědčením v ruce ze své třídy natěšení na prázdniny. Povídali si se svými kamarády o tom, jak je plánují strávit. Někteří jásali, že pojedou k moři, jiní zase na výšlapy do hor. Jeden kluk se všech ptal, jestli nechtějí jet s ním a jeho novým karavanem na nějaký pěkný výlet do přírody. Typický Fred.

Mezi žáky byl i Michal s Andreou. Nebyli to jen spolužáci, ale dokonce spolu i chodili. Za 3 dny to bude přesně rok, co se tak rozhodli a řekli si, že by si mohli zpestřit tento významný den nějakým zajímavým výletem. Přesně v ten moment se za nimi objevil Fred se stejnou nabídkou, jakou dával všem ostatním. „Díky moc, ale já myslel jenom my dva.“ Řekl Michal s pohledem na Andreu. „No problemo kámo, to samozřejmě respektuju.“ Pohodil Fred svýma dlouhýma blond vlasama dozadu a šel hledat další skupinku spolužáků, kterým by nabídl to samé. Oba se nad tím pousmáli a plánovali dál.

Michal navrhoval, že by mohli někam do přírody, kde bude klid. Andrea zase chtěla raději dobrodružství a adrenalin. Nakonec vytvořili kompromis. Přes den bude dobrodružství a večer klídek u táboráku. Táborák bylo jednoduché zařídit, ale co ta akční část? Michal přemýšlel, co by se jim mohlo oběma líbit. Pohrával si s myšlenkou na seskok padákem nebo bungee jumping, když v tom ho Andrea přerušila: „Jeskyně! Řekneme Karlovi, aby nás vzal do nějaké veřejnosti nepřístupné jeskyně.“ Karel byl Michalův kamarád. Jeho otec byl jeden z nejlepších jeskyňářů v celém Česku a on šel v jeho stopách. Znal skoro všechny jeskyně v okolí nazpaměť a věděl o nich prakticky všechno.

Michalovi se ten nápad líbil. Měl rád jeskyně, stejně jako Andrea a kdyby se jim povedlo Karla přesvědčit, aby je vzal s sebou na jednu ze svých výprav, měli by oba skvělý zážitek. Michal tedy Karlovi zavolal a domluvil se s ním. Ten večer se všichni tři sešli v hospodě a u piva probírali co a jak. „Tak dívejte.“ Začal Karel. „Můžu vás vzít do jedné z jeskyní, kterou s tátou pravidelně procházíme a měříme zdejší geologické údaje. Pro veřejnost je nepřístupná.“ „Bylo by to super!“ Zajásala Andrea. Karel se napil piva a pokračoval: „No a nebo, že jste to vy a že chcete fakt adrenalinový zážitek, můžu vás vzít do jeskyně, která byla teprve nedávno objevená a ještě není prozkoumaná. Nikdo neví, co tam může být, ale při průzkumu platí, že co najdeš, to pojmenuješ. Nějaký krápník nebo i celá část jeskyně se tak může jmenovat po vás.“

Michal trochu znejistěl, jestli to není až moc nebezpečné. Když ale viděl Andreiny oči, jak září nadšením, nemohl to odmítnout. Domluvili se tedy, že se za 3 dny, v sobotu, v 9 hodin ráno sejdou u Karla doma a společně vyrazí na cestu. „Vemte si teplé oblečení.“ Dodal Karel. „V jeskyních je zima a nejspíš se dost ušpiníte. Ostatní vybavení vám dám až na místě.“ Oba přikývli a zbytek večera si užili popíjením v hospodě.

V sobotu ráno probudilo Michala zvonění telefonu. Byla to Andrea. Probudila ho ještě dříve, než budík. Ptala se, jestli je připravený a popisovala, jak strašně moc se těší. „Zlato, já se taky moc těším, ale musíme tam dávat pozor. Neprozkoumané jeskyně mohou být opravdu nebezpečné a znáš se, když jsi z něčeho až moc nadšená.“ Řekl ještě rozespalý Michal. Andrea byla typ člověka, který při velkém nadšení přestane vnímat realitu a Michal tak měl ze všeho největší strach, že v jeskyni zapomene na nebezpečí a někam spadne nebo se ztratí. „Neboj, budu opatrná, slibuju.“ Odpověděla z úsměvem.

Přesně v 9 hodin už oba přijížděli autem ke Karlově lesní chatě. Ten už je mávající pozoroval z verandy. Oba se s ním pozdravili a vešli dovnitř. Na stole byly už připravené věci, které s sebou lidé nosí do jeskyní: Helma, několik svítilen, lano, nějaké tyčinky, pití a vše potřebné. Karel jim dal krátkou přednášku o tom, jak se v jeskyni chovat a že to není sranda prozkoumávat neprobádané jeskyně. Hlavně upozorňoval, že ať se stane cokoliv, nesmí se rozdělit. „Většina jeskyní je jako bludiště a volání na sebe kvůli ozvěně nemá smysl. Nejednou se stalo, že se průzkumníci ztratili, postupně jim došla baterie ve svítilnách a oni tak v naprosté temnotě zemřeli hladem nebo žízní.“

Michal z toho měl čím dál horší pocit. „Ale ty víš co děláš, že jo?“ Zeptal se nejistě Karla. „Jasně že jo. Táta říkal, že už jsem skoro stejně dobrý jako on.“ Ujistil ho Karel. „Nebojte, nic se nám nestane, pokud budeme opatrní.“ Michala to moc nepřesvědčilo, ale věřil mu. Znal ho dlouho a přece jen pokud opravdu ví, co dělá, nemůže se jim nic stát. Když Karel skončil, všichni si vzali věci, hodili je do kufru Karlova auta a vyrazili na cestu.

„Jak je to daleko?“ Zeptala se Andrea. „Copak jsi mě neposlouchala?“ Otočil se na ni zamračený Karel. „Ukazoval jsem to na mapě. Půl hodiny cesty autem a hodinu pěšky lesem.“ Andrea na to nic neřekla, ale Michal z jejího výrazu poznal, co si myslí. „Přece sis nemyslela, že neobjevená jeskyně bude hned vedle silnice?“ Řekl pobaveně. Andrea se pousmála a přikývla.

Něco po jedenácté trojice dorazila na místo. Na první pohled ale nic neviděli. „Ehm, kde je ta jeskyně?“ Zeptal se Michal. „Stojíš na ní.“ Odpověděl Karel. Michalův zrak spadl směrem dolů a on mezi spletí kořenů a hromadou kamenů viděl malou díru vedoucí kamsi do tmy. „To je ono?“ Zeptal se trochu zklamaně Michal očekávající velký vchod do obrovské jeskyně plné krápníků. Než Karel stihl říct, že neobjevené jeskyně většinou nejsou moc nápadné, uviděl Andreu, jak se nadšením bez sebe vrhá do díry. „Počkej, počkej, počkej!“ Zavrčel na ni. „Co jsme si říkali? Než něco uděláte, zeptejte se mě, jestli je to bezpečný. A to platí už teď.“ Andrea se otočila a záře z jejích očí zmizela jako když zhasnete lampičku. „Promiň, nechtěla jsem…“ „Nechtěla jsi co? Skočit po hlavě do díry, která nevíš, kam vede a ještě k tomu bez helmy?“ Přerušil ji Karel se zvýšeným hlasem. „Jste sice moji kamarádi, ale odteď jsem generál, šéf a velitel. Pokud mě nebudeš poslouchat, tak se nikam nejde, rozumíš?“

Michal by normálně nenechal nikoho, aby takhle křičel na jeho přítelkyni, ale Karel měl pravdu a Andrea v takové situaci potřebuje rázně zklidnit, nebo se jí opravdu něco stane. Andrea se vrátila zpět k nim a podřízeně s hlavou dolů řekla, že rozumí. „Dobře, tak teď se trochu najíme. Nechceme přece, aby nám pavouci lezli do jídla, kdybychom dostali hlad v jeskyni, že ne?“ Řekl s úsměvem Karel. Zase se vrátila jeho přátelská povaha, kterou měl vždycky. Všichni si dali dvě tyčinky, nasadili si helmy, oblékli se do teplého oblečení a pod vedením Karla se všichni protáhli malou škvírou mezi skálami.

„Tak jo, toto je poslední místo, kde jsem byl. Odteď už začíná neznámo.“ Řekl Karel, který při jeho velikosti a s obrovským batohem měl problém se vůbec protlačit úzkou mezerou. Michalovi se to začalo líbit, ale když se ohlédl zpět na Andreu, jak jí zase září oči nadšením, dostal trochu strach. „Nebuď jako malé dítě, prosím.“ Řekl si pro sebe. Tuto její vlastnost sice měl rád, ale ne tady a ne teď. Karel se protáhl do místa, kde se jeskyně rozšiřuje a počkal, až se dvojice protáhne za ním. „Tak co tu vidíte?“ Zeptal se. „Dvě cesty.“ Řekl Michal „Správně, a co v takovém případě? Andreo?“ „Zaznamenat si to.“ Odpověděla Andrea. „Super!“ Pochválil ji Karel a na papír si nakreslil vchod a místo s rozcestím.

Takto pokračovali asi půl hodiny prolézající několik míst s rozcestím. Nakonec se dostali do trochu větší části, kde se dalo dokonce stát. Světlo už z vchodu vůbec nepronikalo a oni se tak museli spoléhat pouze na svoje svítilny. „Můžu si už něco pojmenovat?“ Zeptala se Andrea. „Jestli chceš pojmenovat ten kámen, na kterým sedíš, posluž si, ale já bych počkal na něco zajímavějšího.“ Řekl jí na to Karel. Andrea se s úsměvem podívala na kámen a řekla: „Jestli nic nenajdeme, budeš se jmenovat třeba… Židlička. A ten velký kámen vedle bude Stoleček.“ Michal se spolu s Karlem pousmáli. „Abych řekl pravdu.“ Svěřil se Michal. „Já si představoval krápníky a podobné věci patřící do jeskyní. Toto je spíš taková díra ve skále.“ „Neboj, třeba nějaké uvidíš.“ Ujistil ho Karel. Otočili se na Andreu stále přemýšlející, co jak pojmenuje. „Tak vyber cestu.“ Ukázal Karel na tři chodby vedoucí dál.

Andrea si prohlížela jednu chodbu po druhé a řekla: „Tuhle, ta je největší.“ Karel se nahnul do průlezu a snažil se protáhnout. Než Michal stihl jít za ním, Karel se otočil zpět. „Tak to byla špatná volba, chodba tu končí.“ Vylezl zpět do větší místnosti a křížkem označil na papíře slepou chodbu. „Tak já bych zkusil tu vedle.“ Ozval se Michal. Karel se kouknul do chodby a začal se jí protahovat. „Ta už vypadá líp. Tak pojďte, kdyžtak vycouváme zpátky.“

Chodba se později zúžila a trojice průzkumníků se musela dokonce plazit. Karel tlačil svůj batoh před sebou. Vzhledem k tomu, že byl z nich největší, tak to znamenalo, že kudy se protáhne on, tudy se protáhnou i Michal s Andreou. „Doufám, že nemáte strach.“ Zavtipkoval Karel. „Jeskyňáři a klaustrofobie nejdou dohromady.“ Ani jeden sice klaustrofobii neměl, ale Michalovi ani Andree to nebylo moc příjemné být v místě, kde se nemohou otočit ani dát ruku před sebe nebo za sebe. Brzy se chodba zúžila tak moc, že Karel měl problém se vůbec protáhnout. Navíc se chodba začala svažovat. „Počkejte tu, až prolezu.“ Řekl Karel a po chvíli jeho nohy zmizely za převisem. V tuto chvíli se Michal i s Andreou cítili opravdu nepříjemně. „Co když se mu něco stane? Co budeme dělat?“ Michal se chtěl otočit na Andreu, ale v tak stísněném prostoru to nešlo.

Po chvíli se strach začal dostávat do těl obou partnerů ležících v úzké díře připomínající spíše odpadní trubku. Nebyla možnost jít jinam než vpřed. Nebyla možnost se pohnout jinak, než nohama nebo rukama. Nebyla možnost dělat cokoliv než volat na Karla, jestli už můžou dál. Neslyšeli ale nic, než jeho funění a šustění bundy o stěny průlezu. Zdálo se jim to jako věčnost, než se Karel konečně ozval. „Polezte, tohle se vám bude líbit.“ Zahučel Karel do díry.

Michal pocítil špetku naděje, když věděl, že je bezpečné pokračovat. Odrážel se nohama a rukama jak jen to šlo, jen aby zjistil, že za převisem vede téměř kolmá asi metr dlouhá cesta dolů. „Neboj, to zvládneš.“ Volal Karel s tušením, že se mu nechce spadnout hlavou dolů v tak úzkém prostoru. Michal uviděl na dně světlo z Karlovy svítilny, jak se pohybuje sem a tam. Sebral všechnu odvahu a proklouzl dírou. Mírně se svažovala a on tak jel jako na vodní skluzavce až vypadl Karlovi u nohou. „Slyšel jsi tu ránu?“ Zasmál se Karel. „To byla tvoje helma, která narazila do stropu tunelu. Bez ní bys měl díru v lebce.“ Michal si uvědomil, jak moc důležitá je správná výbava.

Než se stačil rozhlédnout, uslyšel z tunelu křičící Andreu. Michal se okamžitě podíval dovnitř a ptal se, co se děje. „Něco po mě leze. Myslím, že pavouk.“ Andrea sice neměla fobii z pavouků, ale že by je měla úplně v lásce se taky říct nedalo. Karel se ji snažil uklidnit: „Neboj, nic ti neudělá, jen v klidu slez za námi.“ „Dobře.“ Zafuněla vystrašeně Andrea. Po chvíli napjatého čekání se konečně dostala dolů za nimi. Oba dva hledali známky pavouka, ale nic nenašli. „Musel být obrovský.“ Popisovala Andrea. „I přes kalhoty jsem ho cítila.“ „Je to dobrý, už je pryč.“ Objal ji Michal.

Konečně měli možnost se v klidu rozhlédnout, kde to vlastně jsou. Byla to obrovská místnost plná krápníků. Andreiny oči se rozzářily a s otevřenou pusou pozorovala okolí. Stejně tak Michal byl úžasem bez sebe. Tak krásnou jeskyni už dlouho neviděli. Bylo to prostředí naprosto nedotčené člověkem. Karel si mezitím zakreslil, kudy se jde ven a obcházel celou místnost a zaznamenával si všechny chodby vedoucí dál. „Hlavně se tu nezabijte.“ Zdůrazňoval při pohledu na nadšené amatéry, kteří chodili a fotili, co mohli. Po chvíli se k nim vrátil a říkal jim nějaké zajímavé informace o jeskyních, jako kdyby byl průvodce pro veřejnost.

Po pár minutách jim Karel řekl, že jedna úzká, ale krátká chodba vede do ještě zajímavější části jeskyně. Oba ho následovali na druhou stranu místnosti, která vedla mírně do kopce. Proplétali se mezi krápníky, až došli ke zdi. Karel jim ukázal úzký tunel, ještě užší, než ten, kterým sem přišli. Bylo skrze něj vidět na druhou stranu. „Chce někdo jít první?“ Zeptal se Karel. Přihlásil se Michal a začal prolézat úzkou dírou. „Hlavně pak nikam nechoď, ať někam nezahučíš.“ Varoval ho Karel.

Michal se stěží protáhl a uviděl velké temné jezero s průzračně čistou vodou. Otočil se zpět do tunelu a uviděl, jak ho celý ucpává Andrea snažící se prolézt za ním. „Jde ti to.“ Ozýval se Karlův hlas z druhé strany. Michal se rozhlížel po jeskyni. Bylo v ní o něco méně krápníků, než v předchozí, ale jezero tu krásu naprosto nahrazovalo. Navíc bylo obrovské. Na druhou stranu přes tmu skoro nebylo vidět. Jeho úžas přerušil Karlův znepokojený hlas. „Hej, Andreo.“ Řekl potichu. „Mohla bys prosím přidat?“ Michal se podíval do tunelu, ale Karla přes Andreu stále neviděl. Andrea se zastavila: „Co se děje?“ Karel ještě nejistěji a znepokojeněji řekl: „Mám pocit, že tu něco je.“ „Co jako?“ Než stihla doříct větu uslyšela za sebou ohlušující řev nějakého zvířete a Karlův křik, jak se na poslední chvíli snaží vlézt do průchodu. Andrea se strachem v očích prolezla celý tunel během vteřiny, zatímco Michal nedočkavě čekal, aby se mohl podívat, jestli je Karel v pořádku.

Jakmile byla příležitost, podíval se Michal tunelem, zatímco Andrea seděla vedle se strachem v očích. „Karle? Jsi tam? Co se stalo?“ Volal Michal do tunelu. Po marném čekání na odpověď se rozhodl, že tam nakoukne. Andrea ho chytla za ruku. „Ne, to nedělej.“ „Co když tam Karel někde leží a krvácí? Musím to aspoň zjistit. Hned se k tobě vrátím, slibuju.“ Andrea přikývla a pustila mu ruku. „Dávej pozor, prosím.“ Zapípala.

Michal se protahoval a Andrea se při pohledu na něj v úzkém průchodu třásla strachy. Nevěřila, že tam je nějaká příšera, ale podvědomě každou sekundu očekávala, že ho něco chytne a protáhne skrz tunel. Doufala, že Karel viděl jen pavouka nebo netopýry, lekl se a uklouzl přičemž zařval bolestí. Michal ze svého pomalého prolézání během sekundy přešel do režimu panika a jak nejrychleji mohl couval zpět. Andrea se při pohledu na něj rozklepala ještě víc. Chytla ho za nohy a vytáhla z průchodu. Nejdříve se podívala na druhou stranu. Nic neviděla. Jakmile se ale otočila na Michala a uviděla jeho výraz čistého zděšení, došlo jí, že je něco špatně.

„Co se stalo? Co jsi viděl?“ Třásla s ním Andrea prahnoucí po odpovědi. Michal stále hledící kamsi do temnoty svýma rozšířenýma očima vykoktal: „Je mrtvý.“ Andreu naplnil ještě větší strach. „Jak jako mrtvý?“ Michal se náhle probral ze ztuhlosti, okamžitě našel ten nejbližší šutr a nacpal ho ke vchodu do tunelu. „Viděl jsem jenom světlo z jeho helmy. Tak jsem tam posvítil a něco v-velkého a chlupatého na něm sedělo a cosi odtrhávalo.“ Vykoktal Michal a sedl si ke zdi jeskyně. Andrea si v hrůze sedla vedle něj a začala plakat.

Po chvíli sezení v objetí s třesoucíma se rukama se Michal trochu vzpamatoval a zašeptal: „Musíme odtud vypadnout. Venku zavoláme pomoc.“ Andrea se na něj podívala a stále se slzami v očích odvětila: „Tak zkus zavolat pomoc teď.“ Podle Michalova očekávání ale mobil neměl vůbec žádný signál. „Pamatuješ si cestu ven?“ Zeptala se Andrea. „Snad jo, ale nejsem si jistý, těch rozcestí bylo až moc.“ „Karel si kreslil tu mapu, pamatuješ?“ „Jo, měl ji v batohu, já ten batoh viděl, ale byl přímo u toho zvířete.“ Oba se podívali na zatarasený průlez tunelu. Stále z poza něj slyšeli, jak tam něco chodí a funí. „Co myslíš, že to bylo? Medvěd?“ Ptala se Andrea. „Nevím, neviděl jsem to přesně.“

Řekli si, že chvíli počkají, že to třeba odejde nebo usne a budou mít tak větší šanci projít. A tak tam seděli, hodinu, dvě. Zvuky už se utišily, ale stále občas něco znepokojivého z druhé strany tunelu zaslechli. Během čekání se oba koukali, jak je ta jeskyně nádherná. Tak nádherné místo a zároveň tak děsivé. Viděli jenom oblast osvětlenou baterkou, jinak byla naprostá tma. I tak si ale připadali jako by byli na jiné planetě. Obrovskou místnost naplňovala jen temnota a ticho. Vodní hladina byla klidná a vypadala jako zrcadlo. Jeskynní mech a lišejníky rostly kolem jezera a vytvářel tak jakousi oázu života mezi kameny, ze kterých sem tam vyrůstal stalagmit.

Michal se mezitím snažil Andreu jakkoliv utišit. „Nechceš si třeba pojmenovat tohle jezero?“ Zašeptal na ni. Andrea vzhlédla a s pohledem na průzračnou čistou vodu navrhla: „Co třeba Tůň třpytících se hvězd?“ „Tůň třpytících se hvězd?“ Tázal se Michal. „No, tam vzadu. Tam se třpytí hvězdy.“ Michal koukal před sebe do temnoty, ale žádné hvězdy neviděl. „Promiň, už jsem z toho asi mimo.“ „Nene, je to hezký název.“ Usmál se Michal. „Tak tedy Tůň třpytících se hvězd.“

Uběhly desítky minut a oba stále nehybně seděli na stejném místě. „Nemůžeme tu být věčně.“ Zašeptal Michal. „Musíme jít. Máme něco, čím se případně bránit?“ Andrea se zamyslela. „Kámen možná? Batoh se všemi věcmi měl Karel.“ Michal vstal a šel k jezeru. „Tady, urveme si krápník a kdyžtak to zvíře prostě propíchneme.“ Řekl s pohledem na několik málo stalagmitů tyčících se vedle vodní hladiny. Michalovy ruce sevřely jeden z nich, asi 40 cm dlouhý a tenký jako jehla. Vší silou zabral a div udržel rovnováhu, jak se krápník ulomil nečekaně malou silou. „Tu máš, já jdu pro další.“ Zafuněl, podal krápník Andree a šel kousek dál pro druhý přibližně stejně velký.

Než stihl dojít k němu, přerušilo ho ohlušující vykřiknutí jeho přítelkyně. Okamžitě se otočil a spěchal k ní. „Co je? Jsi v pohodě?“ „Tam, ve vodě!“ Ukázala Andrea s rozklepanou rukou na tu věc, která ji tak vyděsila. Byla to z části zahrabaná v písku lebka. Lidská lebka. Michalovi ztuhla krev v žilách. Někdo tu byl před nimi a očividně nedopadl moc dobře. Co je ale oba následně vyděsilo ještě více, bylo to, co se dělo nad ní. Oba stáli ztuhlí na místě, když se na vodní hladině objevily vlnky. Vlnky v naprosto stojaté vodě, které muselo vytvořit něco na druhé straně jezera. Oba současně namířili svítilny na místo, odkud vlnky přišly. To, co viděli, jim dalo další důvod prolézt tunelem zpět a vypadnout z jeskyně co nejrychleji. Viděli totiž oči. To, co Andrea předtím považovala za hvězdy, byly dvě strašné, bledé, vyvalené bulvy zírající přímo na ně.

Michal neváhal ani vteřinu a okamžitě skočil ke kameni, kterým dříve zacpal tunel. Snažil se jej odtlačit. Andrea stále svírající krápník v ruce přiskočila k němu a pomohla mu s tím velkým šutrem. Hned jak byla cesta volná, vlezl Michal do tunelu, Andrea hned za ním. Stísněný prostor mu omezoval pohyb i viditelnost a on tak musel jen doufat, že monstrum, které dostalo Karla, nečeká přímo za rohem. Opatrně vykoukl ven a rozhlížel se po jeskyni. Srdce mu ztuhlo, kdykoli se jeho zrak zaměřil na větší krápník připomínající stojící bestii. I když některé krápníky bestii připomínaly, po bestii samotné nebylo ani památky. Z Karla nezbylo doslova nic, dokonce ani ta helma, kterou měl na sobě.

Michal vylezl z díry a pomohl Andree držící si přitom prst přes rty naznačující, aby byla zticha. Svítilna z Michalovy helmy se zaměřila na batoh na druhé straně místnosti. Ukázal na něj a zašeptal: „Vezmeme mapu a padáme.“ Andrea přikývla v souhlas. Opatrně našlapovali mezi krápníky stále se rozhlížející, jestli monstrum někde neuvidí. I přes snahu být zticha byl každý krok na takovém místě slyšet jako dupání slonů a ozvěna tomu dodávala na intenzitě. Zdálo se to jako hodiny, než došli k batohu. Michal se v něm začal prohrabovat hledaje tu jedinou věc, mapu s Karlovými značkami. Andrea zatím stála s krápníkem připraveným se bránit.

Oběma se zastavilo srdce, když znovu uslyšeli ten stejný strašný řev. Byl tak hlasitý, že jim málem praskly bubínky. Andrea ve snaze si zacpat uši upustila krápník na zem, a ten se roztříštil jako sklenice. Ten zvuk vycházel přímo z místa, kde se krčil Michal u batohu. Přímo z té věci, kterou držel v ruce. Z hranaté krabičky s tlačítky. Než si stačil cokoliv uvědomit, Andrea ho ve strachu a zoufalství plácala po zádech, ať se otočí. Michalovy oči se setkaly s tváří té zrůdy. Humanoidní chlupatá postava cenila své dlouhé tesáky. Na hlavě měla jako hračku Karlovu stále svítící helmu. Michal si stoupl před Andreu připraven ji bránit vlastním životem. Stvůra se přibližovala s nelidskýma tlapama směřujícíma vzhůru a on s ní konečně navázal oční kontakt. Její oči byly jakoby lidské, vlastně až příliš lidské.

V tom to Michalovi konečně došlo. Chytil tu věc za čumák a vší silou s ním trhl k sobě. Obličejová část zvířete se odtrhla a zůstala v jeho ruce. Na jejím místě se usmíval známý vousatý Karlův obličej. Michal vzteky vybouchl: „Takže jsi to byl celou dobu ty?!“ Zařval na něj a mrštil maskou o zem. Karel v záchvatu smíchu popadal dech: „Že vám to trvalo. Měli jste se vidět!“ „Víš jakej jsme měli strach?! Ty seš fakt debil!“ Nadával Michal držící Karla za límec připravený dát mu ránu pěstí. Andrea si při pohledu na Karla v medvědím kostýmu sedla ke zdi. Chvíli vzdychala úlevou, ale pak se začala smát také. Michal se na ni otočil. „Ty v tom jedeš s ním?“ Zeptal se překvapeně. „Ne.“ Odpověděla se smíchem Andrea. „Ale pamatuješ, co jsi Karlovi říkal? Že chceme velkou, nebezpečnou a děsivou jeskyni, ve které se budeme bát? Přece víš, že Karel bere všechno doslova.“ Michalovi se tato vzpomínka vrátila do mysli. Podíval se na vysmátého Karla a pustil ho. „Dobře, vyděsil jsi nás.“ Uznal se vzdychnutím. „Ale tohle už mi nedělej. Víš, že to nemám rád.“

Karel se začal svlékat z kostýmu a začal ho rvát zpátky do batohu. „Myslel jsi vůbec na naše bezpečí? Víš, co jsi nám říkal. Bezpečnost především. Co kdyby se nám něco stalo?“ Tázal se stále trochu nazlobený Michal. Karel pozdvihl obočí: „Nebojte, v téhle jeskyni se vám nemůže nic stát pokud se sami nenabodnete na stalagmit. Byl jsem tu už tisíckrát.“ Oba se na něj překvapeně podívali. „Takže to není neobjevená jeskyně? Takže to jezero tam už má název?“ Tázala se smutně Andrea. „Samozřejmě, jmenuje se Křišťálové jezero.“ Řekl Karel a vytáhl z kapsy kompletní mapu jeskyně se všemi značkami. Podle mapy chodby v jeskyni vedly na druhou stranu jezera a pak ještě asi sto metrů dál. Jeskyně tedy nebyla tak velká a možnost, že se v ní někdo ztratí, byla skoro nemožná.

„Ale nebojte, myslel jsem na vás.“ Dodal Karel při pohledu na smutnou Andreu, která právě přišla o možnost pojmenovat jezero. „Víte, do neobjevených jeskyní amatéři opravdu nemůžou, s tím bych vám nepomohl, i kdybych chtěl, ale tady jsme před pár týdny narazili na proraženou stěnu vedoucí do jiné části jeskyně.“ Ukázal na kroužek na mapě. „Ještě jsme tam nebyli. Její průzkum máme naplánovaný s tátou a jeho kolegy na zítřek. Můžeme tam nakouknout a vy si můžete pojmenovat nějaký krápník, jestli chcete. Už jsem se tam koukal a jsou opravdu nádherné.“ Oběma se vrátilo štěstí a záře do očí a nadšeně souhlasili.

Karel je zavedl do místa, kde byla proražena zeď. „Dál už nepůjdeme. Jenom se koukejte.“ Řekl Karel. Michal s Andreou hleděli do tmavé díry vedoucí prudce dolů. Jeskyně byla ještě větší než v té části u jezera. Vchod byl dost vlhký a obecně celá díra vypadala, jako by ji někdo postříkal hadicí soudě podle toho, jak se v ní vše lesklo. Po dlouhém pozorování si vybrali dva stalagnáty vedle sebe, které se dotýkají. Michal pojmenoval ten menší Andrea a Andrea ten větší Michal. Kousek od nich byl ještě jeden velký krápník. Ten pojmenovali Medvěd. „To bude památka.“ Zapsal si Karel jména do mapy a oba je vyfotil u vchodu do díry.

Při odchodu si povídali o tom, co budou dělat večer a jak si udělají na ohni špekáčky. Oběma se to nakonec líbilo. Sice byli k smrti vyděšení, ale zažili adrenalin a nebezpečí přesně, jak chtěli. Karel už se chystal vlézt do tunelu vedoucí zpět k povrchu. „Zapomněl sis tam lebku.“ Zavtipkoval Michal. Karel se otočil. „Lebku?“ Řekl s překvapením. „No tu lebku v jezeře, běž pro ni. Nenechávej tu bordel.“ Vtipkoval dál Michal. „Já žádnou lebku neměl.“ Odpovídal nechápavě Karel. „Nedělej si legraci, už to stačilo.“ Odvětil Michal. Zatímco se oba dohadovali o lebce, Andrea se zahleděla na kámen u průlezu. Kde už ho jen viděla? Vzpomínala, prohledávala mysl, jak jen to šlo. „Není to… Stoleček?“ Vzpomněla si na kámen, který pojmenovala u vchodu do jeskyně. „Ale co dělá tady? Ne, nemůže to být on. Kameny se přece samy nehýbou. Ale je to on. Vypadá úplně stejně. I ten lišejník je na stejném místě.“ Když tak pozorovala kámen víc a víc zblízka, všimla si, že jedna jeho malá část se pohybuje.

Vypadalo to jako tykadlo ohmatávající okolí. Andrea ucukla dozadu a otočila se na chlapy: „Vidíte to?“ Její pohled se okamžitě vrátil zpět jen aby viděla, jak se kámen sám rozpadl na menší části spojené jakousi podivnou hmotou a začal se pohybovat jako krab. Michal s Karlem se přestali bavit o lebce, aby se podívali na tu věc, která Andreu zaujala. Otočili se právě včas, aby spatřili dvě článkované končetiny, které se oddělily od stalaktitů nad její hlavou a chytají ji každá z jedné strany. Než se oba stihli vzpamatovat, končetiny křičící Andreu vytáhly ke stropu a kámen připomínající tvor ji začal obalovat něčím, co vypadalo jako směs slizu a pavučin. Michal okamžitě přiběhl snažící se ji ze sevření tvora vyprostit. Karel si mezitím uvědomil, že některé kameny a krápníky nejsou na stejném místě jako předtím a z některých se vysouvají vyvalené zářící body, které se pomalu přibližovaly. Všiml si i něčeho, co sedí přesně v tunelu vedoucím ven. Vypadalo to skoro stejně jako sklípkan sedící ve své noře jen s tím rozdílem, že dosahoval velikosti člověka. Temnotou se začaly ozývat výkřiky hrůzy a děsu pronikající skoro až ven z jeskyně. Podivné cupitání tvrdých nohou se s těmito zvuky mísilo a vytvářelo tak symfonii teroru, který v hloubi jeskyně naše trojice prožívala. A pak vše náhle utichlo.

Následující den šel pan Martinec, Karlův otec, na domluvenou výpravu do jeskyně prozkoumat nově objevenou chodbu. Ve strachu, že se mu jeho syn celý den neozval, přidal do kroku a skoro až běžel. Jeho kolegové mu sotva stačili. Věděl, že jeho syn bere své přátele právě do této jeskyně a jestli se jim něco stalo, bude to on a jeho kolegové, kdo je zachrání. Všichni vstoupili do jeskyně, protáhli se úzkými chodbami a našli za převisem v úzkém průlezu Karlův batoh. Otec na svého syna volal, ať se ozve a řekne, kde je. Při procházení mezi krápníky na jednoho z jeskyňářů skapla jakási hmota ze stropu a okamžitě ho začala pálit na kůži. Všichni vzhlédli na místo odkud tekutina odkapla a viděli následky tragédie. Lidská kostra byla připíchnutá na stalaktity. Byla obalená jakýmsi lesklým slizem, stejným jakým byly pokryty stěny neobjevené části jeskyně za proraženou stěnou. Další dvě těla v podobném stavu se našla o něco dál. Než si průzkumníci stihli uvědomit, že by stejný osud mohl potkat i je, uslyšeli zvuk podobný sypání kamenů ve tmě a postupně se objevovaly světelné body za místem, kam dopadalo světlo ze svítilen. Zanedlouho se jeskyní ozvaly stejné zděšené výkřiky jako den předtím.

Tuto jeskynní výpravu už nikdo nikdy neviděl. Byly vysílány další a další záchranné jednotky, které se postupně ztrácely v útrobách podzemí. Nakonec zoufalý ředitel bezpečnosti nakázal jeskyni kompletně uzavřít. Při práci u vchodu si dělníci všimli několika lesklých kapek jakéhosi slizu vedoucí kamsi do lesů. Jednomu z nich se dokonce zdálo, že se balvan pod ním začal pohybovat.