Každý pátek 13. musíme dodržet jistá pravidla

Každý pátek 13. musíme dodržet jistá pravidla

Ahoj, tak Tě vítám u mého příběhu. Rád bych Ti řekl, jak to u nás na vesnici chodí, každý Pátek 13. a je teď úplně jedno, jestli jsi místní, nebo pocestný. Tyhle pravidla bys prostě měl znát. A řídit se jimi. Pokud ne, mohlo by to mít pro Tebe minimálně bolestivé následky. To, že každou noc 13. v naší vesnici přestávají fungovat baterie u aut a jako náhodou už není žádná místní prodejna s autodíly otevřená je už trochu profláknuté z různých hororů. Ale zmizelo díky tomu mnoho lidí. Tak nebuď jeden z nich.

Jsou tady jistá pravidla, která je potřeba dodržet, aby se člověk dožil rána.

Jestli jsi připravený, vezmi si prosím něco, kam si je napíšeš, protože na to už potom nebude čas. Dnes je zrovna pátek 13. a já mám docela na spěch.Rád bych ti nastínil, jak to u nás na vesnici každý pátek 13. chodí. Existují jistá pravidla, která je nutno v tento význačný den striktně dodržovat. Nezáleží na tom, zda jsi místní nebo jen pocestný. Tahle pravidla bys – ve svém vlastním zájmu – měl znát. A dodržovat je. Neznalost neomlouvá. To mi věř.

Pravidlo 1.

Každý večer před začátkem 13. noci musí rodina spolu povečeřet a pomodlit se.
Pokud jsi pocestný, zkus vyhledat nejbližší rodinu. Místní jsou v pohodě. Ubytují Tě.

Pravidlo 2.

Poté se všechny děti zamknou ve svých pokojích a nevylezou do rána, i kdyby slyšeli jakékoliv zvuky. Pokud se jedná o pocestné, tady doporučím udělat to samé, včetně jejich dětí.

Pravidlo 3.

Pokud uslyšíte ťukání za oknem, nereagujte na to. To platí pro všechny. Bez výjimky. Stojí tam pravděpodobně oni, a hledají kohokoliv, kdo se na ně podívá.

Pravidlo 4.

Udržujte světlo stále zapnuté, i kdyby se mělo jednat pouze o baterku u vašeho pasu. ,,Oni” světlo nemají rádi a ubližuje jim. Buďte proto bdělí.

Pravidlo 5.

Všechny aktivity končí s 6. hodinou ranní. S prvními paprsky slunce. Pokud se vám ale stane, že dostanete ,,znamení”, příští rok už se nezamykáte. Ale budete bloudit, stejně jako oni.

Jen tak pro pořádek, snad jste si stihli tyto pravidla poznamenat, jen tak do náhody, kdyby jste se náhodou objevili v naší vesnici…

Pátek 13.

Ten den začíná pokaždé stejně. Ve vesnici panuje napětí už od rána. Cizinci přijíždějí, nakupují, odjíždějí, děkují. Prostě normální den. Já tou dobou pomáhal paní Mechové s úklidem její garáže. Narušilo mi to celkem vlastní plány, ale matka na tom trvala, a paní Mechová už není nejmladší, takže jsem věřil, že jí to pomůže. Myslím si, že i přes její věk by to udělala všechno ještě sama, ale proč by měla. Všichni si tady pomáháme… Byla to milá paní, znám jí od malička, bydlela u nás naproti a vždycky mi dávala do kapsy desetikorunu, abych si koupil u pana Opletala nejrůznější sladkosti. I proto jsem cítil povinnost té staré paní pomoci.

Přišel jsem za ní a už na mě čekala. Mop, kýbl, a směsice nejrůznějších historek. Tak by se dalo popsat celé moje dopoledne. Kdy jsem jí garáž pucoval, jako by měla přijet nějaká delegace. Nechápejte mě špatně. Dobře se mi s ní povídalo. Ale už jsem byl myšlenkami stejně jinde.

Po úklidu garáže mi dala Paní Mechová padesát korun, a řekla, abych si za to koupil cokoliv budu chtít. Slušně jsem poděkoval, rozloučil se a vydal se směrem do místní prodejny. Když jsem přišel k obchodu, přivítal mne starý známý nápis: Smíšené Zboží U Opletala. Cítil jsem všechny ty sladké vůně bonbonu, lékořice, voňavé pečivo i uzeniny…

Mě však zajímalo něco jiného. Přišel jsem si pro baterku. Tu největší, co tam měl. Chybělo mi do ní sice 5 korun, ale pan Opletal, jelikož jsem byl jeho stálý zákazník, mi řekl, že mu to mohu donést příště a ať prý pozdravuju rodiče. Měl jsem ze svého nákupu radost. Určitě se mi na dnešní večer bude hodit, řekl jsem si sám pro sebe.

Bylo už odpoledne, kolem 3 hodiny, a já se chtěl ještě věnovat hře na kytaru a dodělat si nějaké domácí úkoly, které mě trýznily už od čtvrtka, ale bylo před víkendem a já nechtěl svůj mozek a myšlenky směřovat tímhle směrem. Večer nás všechny totiž čekalo něco, co přicházelo každý rok a nedalo se tomu vyhnout…

Když jsem přišel domů, atmosféra by se dala krájet. Matka pobíhala po kuchyni, otec dával prkna na okenice a můj mladší bratr jen sledoval ten chaos. Tak teď u jsme ho sledovali oba.

,,Chlapci buďte prosím k něčemu a podejte mi hřebíky” pokáral nás otec.

,,A vůbec… Kde ty jsi celý den?” pokračoval.

Pokrčil jsem rameny a šel do dílny pro další hřebíky. Radši bych vytíral u paní Mechové, než se doma honil a poslouchal tyhle řeči. Ale bylo to nezbytné. Vím to. Konečně jsem je našel a přinesl je otci, který jen souhlasně pokynul hlavou a spěchal čím dál tím víc. Šel jsem pomoct matce s večeří, a bratr dál stál jako solný sloup a přiblble se usmíval. Když jsem kolem něj prošel, pošeptal mi do ucha. ,,Večer mám v plánu něco vyzkoušet”. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Neměl jsem na ty jeho nesmysly prostě čas.

Dům byl zabezpečený a večeře uvařená.

Měli jsme poměrně velký dům, se dvěma patry. Proto mě nepřekvapilo, když okolo páté zaklepal na dveře cizinec, že jej otec pustil dovnitř a nabídl mu přístřeší. Jak jsem už říkal na začátku, takoví lidé v této vesnici prostě byli.

Začali jsme se chystat na večeři a dusno v domě rostlo. Matka hlasitě otci něco povídala a já byl čím dál tím víc nervózní. Nechtěl jsem, aby se lidi hádali, ne dnes, čekalo nás to všechny. Cizinec se mě zeptal, zda je vše v pořádku a já jen kývl souhlasně hlavou.

Okolo sedmé večer jsme se všichni usadili u stolu a venku už zapadalo slunce. Všichni jsme se vzali za ruce a pomodlili se. Modlili jsme se stále, přesto tato modlitba byla delší, než obvykle. Poté jsme se pustili do jídla.

Po večeři byl náš host ubytován v pokoji, který měl být v budoucnu můj. Do dnešního dne jsme bydleli s bratrem v pokoji spolu. Rodiče totiž chtěli, aby jsme dávali jeden na druhého pozor. Když jsme se chystali na večer, všiml jsem si, že otec ještě vešel do pokoje hosta a vysvětloval mu, jak to u nás v tento den chodí. A co by měl a neměl dělat. Vypadal trochu vystrašeně, ale myslím si, že to dá. Poté oba rodiče přišli k dveřím našeho pokoje a řekli, ať na sebe dáváme pozor. A za žádnou cenu neotevíráme dveře, a dodržujeme pravidla. Usmál jsem se a zavřel dveře. Přitom jsem zamkl. 

Venku už padla tma a já sledoval světýlko, které měla rozsvícené paní Mechová přes ulici. Popřál jsem jí na dálku hodně zdaru a všiml jsem si, že zrovna zatahovala závěsy. Vesnice se připravovala na noc…

S bratrem jsme si chvíli povídali, řešili nejrůznější témata. Bylo pro mě občas zarážející, to uvědomění, že umí být i “normální” a ne, že se chová pořád jako pitomec. Byl o dva roky mladší, přesto mezi námi byl vidět obrovský rozdíl.

Připravil jsem si baterku a řekl bratrovi, aby zkusil spát. Řekl jsem mu, že se o nás postarám, a nechci, aby měl z toho všeho noční můry. Rozsvítil lampičku a čekal. Venku bylo hrobové ticho. Jen chladný vítr se zvedal. Ještě jsem naposledy vylezl z postele a viděl jsem světýlko přes ulici u Paní Mechové. Tentokrát však někdo stál před jejím domem. Před těmi závěsy. Vzpomněl jsem si na pravidla a pomalu se odebral do postele. Snad si mě ta věc, nebo co to vlastně bylo, nevšimla… Pustil jsem si stream na Youtube a poslouchal monotonni hlas neznámého streamera. Po chvíli mi začala hlava pomalu padat. A já usnul…

Probudil jsem se po necelé hodině. Všude byla TMA. Polil mě pocit zděšení a sevřeného žaludku. Všude bylo ticho. Jen vítr práskal do okenic a prolézal škvírami v oknech. Podíval jsem se na bratra a ten spal na posteli s hlavou zabořenou do polštáře a rukou svěšenou z postele. Potichu jsem se vykradl z postele a šel se podívat ven. U Paní Mechové se nesvítilo. A byly otevřené vchodové dveře. Polkl jsem. Snad je Paní v pořádku!

Když jsem se otočil směrem k naší posteli, uslyšel jsem něco, co bych raději nikdy neslyšel… Z vedlejšího pokoje se ozvalo ,,Haló? Kdo je tam venku?”.

Byl to ten cizinec. Asi mu jedna z těch věcí zaklepala na okno. A on se rozhodl odpovědět. Rychle jsem běžel pro baterku a zalezl do postele. Tohle nemohlo dopadnout dobře.

Slyšel jsem cvaknutí vchodových dveří. A pak kroky. Prošlo to přímo kolem našeho pokoje. A teď to zkoušelo kliku vedle. Byl zamčený. V návalu strachu jsem začal brečet, ale snažil jsem se potichu, protože bratr nadále spal. Zkusil jsem šeptem zavolat jeho jméno, a probudit ho tím. Nereagoval. Spal jako dřevo.

Cizinec vedle zámek odemkl, a co následovalo byl jen tlumený křik a pád na zem. Nechci si domýšlet, co se tam stalo, ale v ten moment jsem uslyšel klepání z druhé stany na okno. Stáhl jsem kus peřiny dolů a podíval se směrem k oknu. Za oknem stála postava ženy, a měla vytřeštěné oči upřené na mého bratra. Pak se začala jakoby dívat po pokoji, až se setkaly naše pohledy. A přišlo mi, jako by se usmála. Zmizela za okenicí, jako by šla ke vchodovým dveřím domu. A najednou zapraskala podlaha v předsíni. Něco zkusilo otevřít dveře. A ty byly odemčené. Okamžitě jsem v návalu paniky vytáhl baterku a posvítil směrem k nim. Než jsem to stihl, dveře byly otevřené, a já svítil do temné chodby. Pokud tam cokoliv bylo, pravděpodobně už to bylo s námi v místnosti. Opět jsem ztěžka polkl.

Bratr se probudil. trhl s sebou a vyděšeně se na mě podíval. I on si uvědomil, že jsou dveře od našeho pokoje otevřené, je pátek 13. a není to správně. Něco prošlo předsíní a zasípalo to bolestí, když se to setkalo s paprsky světla. Teď jsem byl rád, že jsem koupil baterku a né bonbony. Alespoň jedno z mála správných rozhodnutí. Bratr svěsil nohu z postele a celý se klepal. Zkusil zapnout svou lampičku a ta nefungovala. Nešel proud. Za celých 15 let, co pamatuju tyhle pátky 13. se to ještě nestalo. Dnešek byl však výjimka. 

Oba jsme s bratrem sledovali předsíň, když v tom jsem si periferním viděním všiml, že něco vylézá z pod bratrovi postele. Byla to obří ruka, která ho chytila za nohu. Okamžitě jsem na tu věc posvítil baterkou. Ta s křikem jeho nohu pustila a odplazila se do tmy, mimo naši místnost. Když jsem posvítil do předsíně, stáli tam další, opět se rozkřikli a rozeběhli po domě… Jejich odporné protáhlé tlamy ve světle baterky působily ještě děsivěji… A ty jejich oči, které měli podlité krví… Teď po nás šli. Opět jsme slyšeli ťukání na okno. Přikázal jsem bratrovi, aby se tam za žádnou cenu nedíval. Ten však jen schoulený brečel na posteli a opakoval ,,Omlouvám se, že jsem nechal odemčeno, myslel jsem, že to bude sranda”.

Na chodbě jich stálo stále víc. Přicházeli otevřenými vchodovými dveřmi. Bratr si sáhl na nohu, kde ho ta věc chytla a začal hystericky řvát, že je teď prokletý taky. Pořád jsem mířil světlem do předsíně, když v tom mi baterka začala blikat. Začal jsem do baterky bouchat, aby se vzpamatovala, a ona se opravdu na nějakou chvíli vzpamatovala. Všechno to mi přišlo nekonečné. Mohlo být už něco okolo 5 hodin ráno. Stejně po venkovním světle ani památky. Baterka mi opět zablikala. Namířil jsem jí na sebe a opět do ní bouchl, avšak zhasla úplně. Kroky z předsíně se vydali směrem k našemu pokoji. Když se baterka probrala, mnoho postav stálo u postele mého bratra, chytili jej za nohy a začali vléct pryč. Bratr řval a bránil se. Příšery opět zařvaly pod kuželem světla. A poté zmizely.

Vstal jsem a běžel k bratrovi, ten brečel, držel si nohu a naříkal. Baterku jsem na posteli nechal, aby svítila do předsíně, a znovu se ozvalo ono ťukání na okno. Bezmyšlenkovitě jsem se otočil a stála tam Paní Mechová. Obličej měla celý od krve, vytřeštěné oči a obrovský úsměv na tváři. Baterka opět začala blikat. A šlo vidět, že jako všichni ostatní se vydala směrem do našeho domu. Bylo děsivé sledovat, jak se jen otočila a i s tím úsměvem se vydala směrem k naším vchodovým dveřím. Opět jsem se otočil na bratra, když v tom baterka naposledy problikla. Ve dveřích už stála ona. A bratr nyní zíral na mě. S vytřeštěnýma očima a ďábelským úsměvem.

,,Snad sis nemyslel bratře, že bych šel na to místo sám?” Baterka zhasla. A do tmy se ozval pouze můj tlumený výkřik.

Originální autor: Vithesensey

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.4 / 5. Počet hodnocení : 15

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidej názor