Začalo to asi před měsícem, když jsem poprvé dostal tu noční můru. Byl poměrně chladný večer a já se jako každý pátek vracel ze svého oblíbeného baru. Tou dobou jsem měl již dost promile v krvi a nohy mě začínaly zrazovat. Nestávalo se příliš často, že bych se opil do němoty, avšak tento večer byla výjimka potvrzující pravidlo. Šel jsem pomalu, abych sebou někde nešvihl, a tak se mi cesta značně protáhla. Nacházel jsem se asi sto metrů od vchodu do paneláku, ve kterém žiji, když se mi z toho všeho alkoholu zamotala hlava a s ní i nohy. Najednou jsem cítil náraz, a to mou rovnováhu odpálilo úplně. Kolena se mi podlomila a poté narazila do tvrdého povrchu chodníku. Do někoho jsem musel vrazit, ale přísahal bych, že jsem na chodníku neviděl ani neslyšel nikoho. Otočil jsem hlavou a skutečně, stál tam muž. Byl vysoký asi dva metry a vypadalo to jako by nejedl měsíce. Přeci jen jsem na tom nebyl, tak špatně, abych přehlédl tak vysokého člověka ne? Kosti mu byly vidět i přes vrstvu oblečení. Jeho vlasy byly řídké, mastné a naprosto zničené. Byl cítit po krvi a zkaženém mase. I přes to, že bylo kolem deseti stupňů na sobě muž měl pouze bílé tílko s několika velkými fleky a roztrhané maskáčové kalhoty. Jeho prázdné oči, jež ztratily veškerou barvu, se na mě upíraly. Když jsem na něj zíral všiml jsem si, že čím více času strávím pohledem do jeho mrtvých bílých panenek, tím větší se jeho zvrácený úsměv zdá být. Odtrhl jsem pohled a hrubě si protřel oči a profackoval se. Po otevření očí jsem zjistil, že jsem opět sám. Svedl jsem to na svůj opilý stav a usoudil, že jsem musel narazit do nějakého sloupu a má představivost si se mnou pouze zahrávala. Byl to ten moment, kdy jsem sliboval, že už pít nebudu. Po tomto incidentu jsem však rychle vystřízlivěl a sprintoval domů. Poté co se za mnou zavřely dveře mého bytu jsem se cítil bezpečněji. Šouravými kroky jsem se odebral do koupelny, kde jsem si vzal paralen. Hlava mě začínala trochu bolet a nepočítal jsem s tím, že by prášek zabral nějak rychle. Snažil jsem se na nepříjemnou situaci zapomenout, ale jak už to, tak chodí, čím více jsem se snažil, tím více jsem začínal být neklidný. Neklid mě držel vzhůru až do čtyř do rána, kdy jsem vytuhl v obýváku na gauči. To bylo poprvé, kdy se mi zdála ta noční můra.
Nacházel jsem se v místnosti, kde jediným zdrojem světla byla slabá žárovka visící ze stropu. Vypadalo to, že jsem se nacházel v suterénu nějaké dlouho opuštěné budovy. Zdi se loupaly a místy na nich byly mokré fleky s plísní. Strop byl popraskaný a všude visely pavučiny. Vzduch páchl zatuchlinou a byl nepříjemně vlhký. Jediný zvuk, který prolamoval ticho byly vzdálené kroky. Nebyly nijak uspěchané, kdybyste je slyšeli za normálních podmínek, usoudili byste, že patří vyrovnanému a veselému člověku. Kroky ustaly poté co došly ke dveřím. V malém skleněném okénku jsem viděl tvář toho muže z ulice. Hleděl na mě upřeným pohledem a usmíval se. V ten moment jsem se probudil.
Moje oblečení bylo nasáklé potem a srdce mi rychle bušilo. Musel jsem popadnout dech, jelikož jsem si uvědomil, že nedýchám. Chvíli jsem nehybně ležel a když opadl prvotní šok a zděšení, začal jsem si pomalu sedat. Hlasitě jsem vydechl a odebral se do kuchyně, kde jsem si udělal čaj. Do barevného hrníčku jsem mimo sáčku s čajem a vodou přilil trochu whiskey na zlepšení nálady. Zbytek dne jsem strávil jako každý jiný. O víkendu jsem do práce nechodil, a tak jsem měl celý den pro sebe. Na noční můru jsem kolem poledne zapomněl. Na teror předešlé noci jsem si vzpomněl až tehdy, kdy jsem na obloze spatřil zapadající slunce. Paranoia začala zahalovat mou mysl a já se připravoval, že nepůjdu spát. Sám sobě jsem se však vysmál. „Jsem úplně pošetilej. Nechápu proč se tolik stresuju kvůli takový pitomosti. Jenom jsem se vožral a moje mysl si se mnou zahrávala. Nic víc, nic míň. Přece kvůli tomuhle nebudu omezovat svůj život.“ Mluvil jsem si pro sebe. Vážně jsem svým slovům věřil. Přišel čas jít spát. Lehl jsem si do postele jako obvykle a po pár minutách jsem již tvrdě spal.
Otevřel jsem oči. Moje hlava byla sklopená a já tak hleděl na svoje tělo. Seděl jsem na dřevěné a poněkud ztrouchnivělé židli. Moje vidění bylo značnou chvíli rozmazané a připadalo mi jako bych se probral z nějakého transu. Pozvedl jsem svou těžkou hlavu a zkoumal místnost, ve které jsem se nacházel. I přes to, že jsem zde byl pouze jednou, hned jak se mi naskytl pohled na podivný sklepní prostor, poznal jsem ho. Vše bylo stejně jako předešlou noc. Prozatím jsem nezaslechl žádný zvuk narušující neúprosné ticho, využil jsem toho pro pečlivější průzkum okolí. Místnost nebyla příliš velká, i přes chabé osvětlení bylo vidět všechny zdi. Na jedné stěně se vyjímaly připevněné kovové regály, jež byly z větší části prázdné. Pouze tři krabice, které stejně působily, že v sobě neměly žádný obsah, ležely v policích. To, čeho jsem si všiml poté mě zarazilo. Kvůli mému prvotnímu zmatení a rozmazanému vidění jsem si nevšiml, že v okolí židle stejně jako pod ní byly obrovské zaschlé skvrny. Netoužil jsem vědět co ani kdo stojí za vznikem oněch skvrn. Zamotala se mi hlava a já odvrátil pohled, v tom jsem zaznamenal klidné kroky. Tentokrát jsem si jich všiml později. Věděl jsem, co přijde a nechtěl jsem věnovat ani jediný pohled do malého okénka ve dveřích, avšak neodolal jsem. Díval jsem se do toho okénka dříve, než jsem si to stihl uvědomit. Jeho obličej, byl již přimáčknutý na sklo, přes které mě pozoroval pár mrtvolných očí. Byl jsem naprosto vyděšený a zvažoval jsem svoje možnosti. Věděl jsem, že jsem ve snu, ale i přes to jsem se nemohl probudit. Zíral na mě minuty, než se klika začala pohybovat. Dveře otevíral pomalu a když do nich vcházel musel se sklonit. Pořád na mě však hleděl a ani jednou neuhnul pohledem. Klidnými kroky si ke mně razil cestu a poté co dorazil přímo přede mě se sklonil na úroveň očí. Snažil jsem se odtáhnout, ale moje tělo zkamenělo. Když spatřil mou snahu jeho úsměv se ještě více protáhl.
Zavřel jsem oči a poté co jsem je opět otevřel praštilo mě zjištění, že jsem se již nenacházel v tmavém sklepním prostoru, namísto toho jsem pod sebou cítil měkkou matraci a ve světle vycházejícího slunce jsem rozpoznal strop mé ložnice. Pociťoval jsem stejné emoce jako ještě před chvíli ve snu a mé tělo bylo stále paralyzované strachem. Začínal jsem uvažovat o různých způsobech, které by mě mohly této noční můry zbavit a samozřejmě mi s tím pomohl google. Ten den jsem několik z nich vyzkoušel, než jsem šel spát. Meditoval jsem, zkoušel jsem dechová cvičení a díval jsem se na Horseland a teletubbies. Po barevných a veselých dětských pohádkách přeci nemůžu mít noční můru.
„Vypadá to, že jsem se spletl…“ povzdechl jsem si při pohledu na studený beton pod rozvrzanou židlí. Cítil jsem zklamání, všechna má snaha o klidný spánek přišla vniveč. Snažil jsem se zvednout, ale bránily mi provazy, zařezávající se do mé kůže na rukou i nohou. Škubal jsem sebou ve snaze povolit alespoň jeden z provazů. Bezúspěšně. Po celou dobu mého snažení se ozývaly kroky. Nebyly však stejné jako předešlé dvě noci. Tentokrát byly pomalejší, jako by se ta odporná zrůda vyžívala v mém strachu. Vysmívala se mi. Nepřestával jsem mít naději, že provazy povolí. Škubal jsem sebou a celý se kroutil, až jsem převrátil židli a uhodil se do týlu. Před tím, něž jsem spadl jsem však viděl ten obličej na skle. Náraz způsobil, že jsem chvíli viděl černo. Z očí mi vyhrkly slzy, ne kvůli bolesti, jež mi vystřelovala k čelu, mohl za to strach. Byl jsem bezmocný. Nevěděl jsem, jestli je ten muž nebezpečný, jestli se mi může ve snu něco stát, jediné, co jsem věděl s jistotou bylo, že je to bytost, která není z našeho světa. „Proč na mě pořád kouká? Proč ještě neotevřel?“ hlas se mi chvěl, když jsem mumlal uspěchaně. I můj dech byl trhaný a nepravidelný. Díval jsem se do stropu a pozoroval slabou žárovku, nepatrně se houpala. Dveře zaskřípaly a já věděl, že přichází. Obešel mě a hrubě židli i se mou opět postavil. Jeho odporný úsměv ani jednou nepohasl. Hlava se mi stále trochu motala a po tvářích mi tekly slabé proudy slz. „Co… co po mně chceš?“ vysoukal jsem ze sebe pracně otázku, jež mi vrtala hlavou. Mužův úsměv se na místo odpovědi, ještě více protáhl. Ve slabém světle jsem viděl, jak jeho bezbarvé oči zajiskřily a ticho prolomily hrdelní skřeky, které vzdáleně připomínaly smích. Při vydávání nepříjemného zvuku se jeho hlava nekontrolovatelně a nepřirozeně škubala. Občas byla v úhlech, jež by normální člověk nebyl schopen přežít. Sklopil jsem pohled a opět jsem se pokus uvolnit ruce. Najednou bylo hrobové ticho. Přišlo tak náhle, a sevřelo mi hruď jako tlaková vlna atomovky. Chytil mi vlasy neuvěřitelnou silou a chvíli jsem myslel, že mi je vyškubl. Donutil mě se na něj podívat a pak mi hlavou trhl dozadu. Od té doby jsou moje vzpomínky ze snu mlhavé. Nemyslím si, že mi potom ještě nějak ublížil, jediné, co si pamatuji zřetelně je jeho obličej přímo před mým.
Nevím, jak dlouho jsem ležel na posteli, než jsem si konečně uvědomil, že jsem vzhůru. Byl jsem v šoku, když jsem stále cítil bolest, jež mi vystřelovala až k čelu. Byla na stejném místě, kam jsem se praštil. Dokonce i na rukou a nohou jsem stále cítil nepříjemný povrch provazů. „Nemůžu o těch snech nikomu říct, poslali by mě do blázince a rvali do mě prášky, co ze mě udělaj zeleninu. Navíc… ani tehdy bych neměl jistotu, že sny přestanou. Každou noc se to zhoršuje! Co když se jednou neprobudím?!“ můj strach se změnil ve vztek a na konci svého monologu jsem prakticky křičel. Sny pokračovaly. Každý večer se mi zdály a pořád to bylo horší a delší. Postupem času mě začalo bolet celé tělo, ale ta bolest byla věčná. Neustávala.
Poslední sen trval měsíc. „Tak počkat… když nebudu spát, tak na mě nemůže.“ přemýšlel jsem nahlas pár minut po probuzení. „Proč si pro mě nepřijdeš do reálnýho světa ty zrůdo? Já se tě nebojím. Pojď si pro mě, slyšíš?“ křičel jsem z plných plic a smál se jako lunatik. Od té doby jsem nespal, ale cítím, že už to dlouho nevydržím. Tohle je dost pravděpodobně moje poslední noc. Doufám, že už se nebudu muset probudit.
Originální autor: Danny0443
Skvělá pasta. :)