Klatovar Finský

Byl jsem ještě dítě když se to stalo, nedokáži na to přestat myslet. Změnilo mi to život, hned vám to vysvětlím. Ještě před tím, než onen příběh začnu vyprávět se porozhlédněte po pokoji a prověřte si, že vás nikdo a ani nic nesleduje.

Nu… čím bych asi začal. Začnu asi svým pobytem v jednom odlehlém městě ve Finsku.
Žil jsem tam s matkou v rodinném domku.
Užíval jsem si života naplno, jako nikdo jiný, nedokáži porozumět tomu, proč se to stalo zrovna mně. Dne pátého února se vše začalo postupně měnit. Začalo to velmi zvláštními sny.

První noc :

Usínal jsem velmi pomalu a přitom občas vzhlédl na budík. Znáte takový ten malý krychlovitý digitální budík z devadesátek ? Tak to bylo přesně ono. Bylo jedenáct hodin večer. Chtělo se mi najednou z ničeho nic spát, prostě se mi zavírali oči, aniž bych si to v ten moment vůbec uvědomil.
Asi po necelé hodině “spánku“ jsem opět vzhlédl na budík.
Bylo už pět hodin ráno a to jsem spal zdánlivě necelou hodinu. Doopravdy, vypadalo to jako by se ten budík rozbil, co bych přeci také měl očekávat od sto let starého budíku, naopak jsem se divil, že mi matka ještě nepořídila jiný.

Porozhlédnul jsem se po pokoji jako to dělám vždy.

Dělám to totiž obvykle, když jsem doma sám, však znáte ty povídačky o monstrech, entitách nebo vrazích pod příkrovem tmy. Neměl jsem z těchto věcí nikdy dobrý pocit, ani ve filmech, ale to pravděpodobně většina z nás. I když ten budík začal být doopravdy zvláštní, možná pouze a jen další z mých pocitů, snažil jsem se přesvědčit svůj zdravý rozum.

Při vizuálním průzkumu pokoje z postele, jsem zahlédl nějaké žluté světlo vycházející z vedlejšího pokoje. Nebylo to ještě ani tak zvláštní jako stíny padajících javorových listů na zdi, přesně v místě, odkud tyto světelné paprsky vycházely.
Když jsem se chtěl zvednout z postele a jít se podívat do vedlejšího pokoje, bylo slyšet jakési chraplavé vrčení. Rozhodl jsem se do pokoje nahlédnout i přes můj příšerný strach z toho, co by to mohlo být. Asi to všichni známe, ten pocit úzkosti a strachu. Čím jsem byl pokoji blíže, tím bylo vrčení intenzivnější. Rychle jsem tedy odhrnul závěs abych se to, co vydává ten příšerný zvuk, pokusil vylekat. A co se nestalo…..viděl jsem svou matku jak spí a pochrupuje.
To byla úleva, povzdychl jsem si. V tu chvíli když jsem zjistil, že je to má matka TAK … jsem si nečeho všiml. Má matka nemá černé vlasy. A hlavně tu byl ještě jeden zádrhel. Něco mi uniklo! Má matka odjela po půl šesté večer do práce a měla se vrátit až v sedm hodin ráno. Otočil jsem pohled zpět na závěs, že bych třeba odtamtud vypadl.

Vedle šedého závěsu na zdi byl přilepený papír s nápisem. Stálo na něm : “KLATOVAR.“
Vyděšený jsem se chtěl podívat znovu na to, co leželo v posteli mé matky, avšak nikdo kromě mě v tom pokoji ale nebyl. Jako bych v tom pokoji byl jedna osamocená duše uzavřená téměř sama v temnotě.
To slovo téměř jsem nepoužil bezdůvodně.
Slyšel jsem za oknem nějaké neznámé cvakání. Bylo viditelné, jak se na okno lepí listy z nějakého stromu. To listí bylo dle mých poznatků z přírodovědy javorové, ty články bych poznal kdekoliv. Toho listí se tam hromadilo stále více a rotovalo. Asi vítr, pomyslel jsem si. Pokoj jsem tedy ještě jednou prohlédnul, ale kam zmizel ten papír ? Nebyl tam ! I ten papír s nápisem zmizel. Opět jsem zaslechl to chraplavé vrčení, asi někde za mnou.
Otočil jsem se k směrem k oknu a bylo to tam. Stálo to tam a čekalo. Bylo to černé bez očí a uší a kolem toho se tvořil jakýsi malý vír černé energie. Temná silueta toho cosi, té entity se začala zvětšovat.

Rozběhl jsem se rychle směrem ke dveřím na chodbu, která vedla do přízemí. Otevřel jsem ony dveře a vzápětí jsem je zabouchl. Běžel jsem dlouhou chodbou až jsem se dostal ke schodům. Při útěku po schodech jsem slyšel hlasitou ránu. Ta věc nejspíše vykopla dveře, nebo je nějakou telekinezí rozlomila. No v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno, protože jsem ještě nevěděl, že to je pouze sen.
Když jsem doběhl do přízemí nenapadlo mě v okamžiku, kam se před tím ukrýt. Napadlo mě schovat se za pračku. Ano já vím, zní to trochu trapně, ale byla přeci v rohu místnosti, takže by to mohlo i vyjít, pomyslel jsem si. Udělal jsem to. Hned po chvíli co jsem se jakože ukryl, jsem zahlédl tu entitu jak svým větrným vírem vytrhla další dveře z pantů. Ten vír okolo ní následně pomalu mizel a ona s ním.
Zbývající část siluety proletěla kuchyňským oknem a to se rozletělo na několik střepů a pár z nich mě také trefilo. To mě probudilo !

Druhý den :

Ležel jsem v posteli a srovnával jsem si v hlavě co se v tom snu vlastně dělo. To co se ale stalo pět minut poté, mne znepokojilo více než ten samotný sen. Volala na mě má matka, zřejmě přišla z práce.

Byla ale nějaká rozrušená :

,,Rychle mi podej mobil , zavoláme policii , někdo se k nám pravděpodobně vloupal ! Dvoje dveře jsou vykoplý a okno je v kuchyni úplně roztříštěný , je tu spousta střepů.“

Naštěstí nic nevzali…
Za patnáct minut když dorazila policie za mnou přišla matka. Bál jsem se, že to něco mělo společného s tím snem. Ale asi se mnou chtěla mluvit jen o tom “vloupání“. Mýlil jsem se, jen mi potvrdila mou teorii :

,,Víš policie prohledala celý dům, ale nebudu lhát, podle detektiva Armeka se nenašly žádné stopy vniknutí. Proto nic neukradli. Nikdo kromě tebe tu včera večer nebyl.“

V noci :

Usínal jsem pomalu, podobně jako minulou noc. Budík už jsem nesledoval, po zkušenostech z minulé noci už to možná ani nemělo smysl.

Po necelé hodině v posteli se mi opět začaly nevědomky zavírat oči. Ta únava si pro mě opět přišla, možná. Po chvilce jsem cítil jako by mi někdo do očí svítil baterkou, se žlutou žárovičkou.
Měl jsem zavřené oči, ale ten pocit jsem měl.
Tak jsem je tedy otevřel s tím, že vstanu z postele a půjdu si pro pití.
Byl v tom ale malý háček … já nebyl ve své posteli, ale ležel jsem na chodbě asi dva metry od schodů. Byl jsem tehdy chvíli v transu takže jsem se mohl pouze rozhlížet po prostoru. Dveře, které byly doopravdy vytržené z pantů stály na svém místě neposkvrněné a nepoškozené. A pak jsem se podíval na prostor nad schody.

Byla nad schody vždy taková tma ?

Náhle se z toho temného prostoru ozvalo to známé chraplavé vrčení.
Potom někdo v tom prostoru chraplavým hlasem řekl :
,,Nazdárek !“
Chtěl jsem se dát na útěk, ale zřejmě mi ten někdo četl myšlenky.
Řekl :
,,Nemusíš se mě bát. Nechci ti ublížit. Tehdy jsem nepronásledoval tebe, ale svou kořist. Tím že jsi mě zdržoval, jsi mu dal možnost zesílit. A za trest ho nalákáš do mých spárů. Když tak neučiníš, slibuji ti, že si vás oba jednou hezky podříznu !“

,,Ale koho ? A kdo vůbec jsi ? Co jsi zač ?“ Zeptal jsem se.

,,Podívej se za sebe,“ řekl a vzápětí zmizel.

Udělal jsem tedy to co mi ta věc přikázala, podíval jsem se za sebe.
Na zdi byl nalepený papír s nápisem : “KLATOVAR JDE DOLŮ“.
,,Ale kam dolů ? Myslel jako dolů po schodech ?“ … Pomyslel jsem si.
Hned poté jsem z přízemí zaslechl jakýsi vřískot. Takový vřískot, který jistě nevydává žádné zvíře, které znám. Jakoby někdo naříkal, ale nebyl to jistě člověk. Šel jsem tedy po schodech pomalým tempem. Vykoukl jsem z přízemních dveří… z oněch dveří, které rozmetal ten KLATOVAR. Nevím co to bylo doopravdy, ale nebylo to nic přátelského. Určitě mi lhal a bude mě chtít zabít hned. Třeba je to zrovna on, kdo dole vříská a snaží se mě nalákat do svých spárů. Ale i kdyby to byl on, dodržím svůj slib.
Dostanu jeho kořist. A vůbec proč by se dále namáhal a nezabil mě před tím ? To je blbost.

Když jsem potichu došel do přízemí, z obývacího pokoje vycházela nějaká záře žlutého světla. Když jsem tam přišel, právě tam probíhala oslava mých sedmých narozenin. Akorát na tom bylo něco zvláštního. Tak zaprvé, ložnice neleží vedle obývacího pokoje a zadruhé se nikdo nedíval. Postavy, které seděly vedle mého druhého já neměly obličeje. Zkrátka tam měli jen plochou kost potaženou kůží. A pak mi to došlo. Ložnice vedle obývacího pokoje. Sedmé narozeniny a mé zvláštní noční můry ! Ten KLATOVAR loví to, čeho se bojím. Nikdy o mne nešlo. Šlo o původce mého strachu.
To černé stropní světlo umístěné v ložnici.
Hnedka co jsem si to uvědomil, jsem chtěl zkontrolovat ono světlo. Bylo tam. Uf … to byl takový odporný pohled. No nic otočil jsem se a chtěl jsem jít zpět do postele. Obývací pokoj byl prázdný ! Žádný dort, žádné postavy bez tváře, žádné moje druhé já. NIC ! Cítil jsem dýchání za mými zády. Rychle jsem se otočil a levitovalo tam to světlo. Bylo asi půl metru ode mně. Poté svými elektrickými spojovacími dráty vytáhlo papír s nápisem.
Stálo na něm : “Já jsem KOLOTOVAR a ty budeš má další oběť, vykuchám tě svými dráty“. V tu chvíli začal zvonit budík a já se probudil !

Třetí noc :

Vzbudil jsem se v nějakém uzavřeném prostoru. Byla tam velká vrata s dvěma okny. Kristepane ! Byl jsem v garáži. Byl jsem u vrat a za mnou stálo auto. Za autem byl úložný prostor ve kterém jsme měli často jen jízdní kola a sáně, když byl ještě pořádný sníh, a já mohl sjíždět kopečky. Zdálo se mi, jako by se v té tmě něco hýbalo. Posléze jsem zjistil, že se mi to nezdálo.

Někdo nebo něco tam bylo se mnou. Hned po té myšlence jsem zaznamenal přímý pohyb nějakého drátu. Letěl ke mně dlouhý kus elektrického drátu. Stačil jsem ho uchopit a přetrhnout. Vzbudil jsem se !

Čtvrtá noc :

Stál jsem uprostřed ložnice. Nehnutě jsem tam stál… zřejmě jsem byl v transu. Slyšel jsem slupování omítky. Slyšel jsem pád kusu zdiva. Už jsem se mohl pohnout. Podíval jsem se na to světlo. Ono tam nebylo ! Jen prázdný důlek, ve kterém byly prázdné otvory na elektrické dráty. To světlo levitovalo opět vedle mě. Bylo stejně děsivé, jako když jsem na něj hleděl ve dne. Začalo na mě pokládat ty své DRÁTY, tak jsem se rozběhl k místu kde byly dveře, tedy měly tam být.

Světlo mě dohánělo … vykopl jsem rychle dveře které tam BYLY. Světlo mě ale do obývacího pokoje nepronásledovalo. Poté z ložnice vystřelily dva elektrické dráty s POPSANÝM PAPÍREM. Stálo na něm “KOLOTOVAR ČEKÁ“.

Poté, co jsem si přečetl onen papír se zabouchly dveře, světlo zmizelo v temnotě a já se probudil.

Nyní jsem vám povyprávěl o mých nočních můrách, ale to co následovalo po nich, bylo více zlovolné, než to co předcházelo. No … asi začnu hned.

Pátý den :

Probudil jsem se v posteli. Byl naštěstí den takže jsem si nemusel brát baterku. Noční můru jsem tuto noc neměl, což bylo zvláštní. Chtěl jsem si jít pro snídani. Koukal jsem na ten svůj slavný krychlovitý digitální budík. Byl jsem překvapený, že fungoval. Šel jsem v klídku do přízemí… no znáte to, “když se zdá, že je vše zlé pryč, nabírám vše jako buldozer.“

Když jsem došel do kuchyně, zaslechl jsem to povědomé vrčení, nejspíš z ložnice. Ale mýlil jsem se. Na chodbě mezi obývacím pokojem a ložnicí je ještě jedno stropní světlo. Šel jsem ho tedy zkontrolovat, kdyby “náhodou něco“. Když jsem přišel do chodby, tak tam to světlo bylo “A POHYBOVALO SE ! “ Jeden jeho drát vyčuhoval z poza stropu a mířil jím do ložnice.
Zaslechl jsem jak mi to něco pošeptalo :
,,Hodně štěstí, nezapomeň na naši domluvu.“

Proto ten vír okolo té postavy v prvním snu, došlo mi to. Klatovar je lovec a Kolotovar je můj strach. Klatovar rotoval, protože byl celou dobu ukrytý ve světle a snažil se ulovit můj strach. Oživlý strach, který se entita Klatovar, ukrývající se uvnitř světla, pokoušela dostat. Pomůžu mu. Zastavím svůj strach. Dám té věci po čem touží a poté už budeme žít konečně v míru, řekl jsem si v duchu.
Šel jsem do ložnice s tím, že svůj oživlý strach musím zastavit. Když jsem tam přišel, Kolotovar to světlo, už na mě čekalo. Vytrhlo ze stropu své dlouhé černé dráty a začalo opět levitovat. Své dráty použilo jako nohy.
Běžel jsem do obývacího pokoje a schoval se pod stůl.
Už se blížilo, tak jsem rychle vylezl z pod stolu a ono to svým drátem stůl rozlomilo vejpůl jako špejli. ,,Jak je to možné ?“ , byl jsem už i naštvaný. Nevěděl jsem co mám dělat… už mě téměř měl.

Ale ještě před tím, než stačil napřáhnout svůj drát, aby mě zabil, přiletělo druhé světlo a svými třemi dráty ho prohodilo oknem. Běžel jsem se z toho okna podívat. To světlo tam leželo s jedním vytrženým drátem, rozbitým sklem a dvěma vyraženými šrouby. Poté přišla domů matka. Když viděla tu spoušť, nemohla uvěřit svým vlastním očím. Ptala se mě, co se stalo, a jestli mi někdo neublížil. Řekl jsem, že ne. ,,Asi se k nám opět vloupali“ pokusil jsem se z té situace zoufale vyvléknout.
,,Zavoláme policii a necháme už dům hlídat“ navrhla matka.

Šestý den :

Už jsem si myslel, že je konec po tom co Klatovar porazil Kolotovara. Ale ne. Nebylo to tak. Měl jsem totiž další noční můru.
Byl den a já se probudil v ložnici. Omítka byla RŮŽOVÁ ! Dveře byly žluté a asi čtyři centimetry od stropu létala barevná světla s černými elektrickými dráty pohybujícími se v letu po místnosti. Slyšel jsem, jak se ta světla démonicky smála. Smála se nejspíše rozbitému a zrezlému Kolotovarovi ležícímu na zemi. Už mě ta celá záležitost s démony vážně více obtěžovala, než děsila.

Proto jsem využil vytažených drátů těch světel.

Chytil jsem drát jednoho ze světel, rychle ho přitáhl a srazil k zemi.
Následně jsem ono světlo rozšlápl a utrhl všechny jeho dráty. Poté se na mě vrhla další dvě světla, uchopil jsem ještě ve větším rozhořčení jejich dráty a zamotal je do sebe. Světla narazila do zdi a rozbila se jejich skla a dráty jim byly vytrženy i s těsněním. Poslední čtvrté světlo byl sám Klatovar, nebo alespoň se tomu z prvních snů podobal. Levitoval vedle okna a asi na mě hleděl. Řekl jsem :
,,Jak se ti to líbí ? Co ? Jak se cítíš teď ?“

Odpověděl :
,,Jen já jsem pravý, oni jsou jen iluze.“

Poté co to dořekl vstal …Kolotovar ,. ale plně bílý a nepoškozený. Uchopil dráty Klatovara a zamotal je v rychlosti do svých, zřejmě aby se nemohl hýbat. Poté se rozletěl směrem kuchyňským oknem s Klatovarem pryč.

Od té doby už v našich stropních světlech nic nežije a doufám, že už nic žít nebude ! Žádný Klatovar a ani Kolotovar ! Sice už je teď vše v naprostém pořádku, ale i přes mé hluboké přesvědčení, nevěřím, že jsme je viděli naposledy.

Originální autor : CreepyStorm