Kvílení Vrbové cesty

Terrance Brown vždy miloval duchařské příběhy. Prohledával naše město a hledal všechny pověsti o nadpřirozených jevech.

Naše město však bylo malé, dokonce maličké, a jeho pár obyvatel nesdílelo nic, co by se podobalo i těm nejobyčejnějším pověstem nebo městským legendám. Příběhy o duchách nebo strašidlech nebyly něčím, čím by se lidé zabývali.

Jednoho dne, když jsem seděl s kamarádem Markem a obědvali jsme, se Terrance opřel vedle nás. Jeho tvář byla zkřivena nikdy předtím neviděným vážným výrazem.

“Už jste slyšeli o Kvílení Vrbové cesty?” zeptal se s vytřeštěnýma očima a téměř se nám naklonil do tváře.

“Kvílení… čeho?” Zeptal jsem se, než jsem si ukousl další sousto sendviče.

“Kvílení Vrbové cesty!” Zopakoval Terrance spikleneckým šepotem.

“Píše se tam, že v některých nocích, krátce po druhé hodině ranní, můžete slyšet podivné zvuky, kvílení na Vrbové cestě. Říká se, že je to duch…”

“Kdo to je?” Mark mu skočil do řeči a zasmál se.

Teď už nás oba Terrance a jeho hloupé historky, které se snažil šířit každý druhý týden, pěkně štvaly.

“Řekl mi o tom starý Larry. Říkal, že před několika týdny viděl ducha.”

“Víš, že je to šílenec, ne?” Mark se zeptal napůl pobaveně, napůl otráveně.

“Hele, lidi, já vím, že je blázen, a vím, že to zní blbě, ale před pár dny jsem tam byl a sám jsem to slyšel. Přísahám!”

“Přestaň si vymýšlet, Terry,” zamumlal jsem a začal se zlobit.

“Tak proč se o tom nepřesvědčíš sám? Vsadím se, že se stejně bojíte!”

Než jsme stačili něco namítnout, vyskočil ze židle a běžel dolů k jiné skupině, nejspíš se s nimi také podělil o svou hloupou historku. Věděl jsem, že na tom nezáleží. Vždycky se snažil, aby mu ty jeho historky utkvěly v paměti, ale obvykle ho to za pár dní přešlo.

To s kvílením Vrbové cesty ne. Z nějakého důvodu se v naší malé škole zakořenil a brzy jsem slyšel, jak si o něm a o duchovi, který je za něj zodpovědný, ostatní šeptají.

Dokonce jsem se doslechl, že se Terrance odvážil i na dalšího chlapce, Stevena Millera, stejně jako na nás. Jako hloupý, ale zvědavý idiot, kterého všichni znali, se jednou v noci skutečně vydal na cestu. Věřil samozřejmě, stejně jako my, že to není nic jiného než hloupá historka.

Říkal, že čekal téměř půl hodiny, až ve dvě ráno uslyšel z Vrbové cesty podivné zvuky. Nejprve si prý myslel, že je to jen vítr, ale čím dál šel, tím hlasitější kvílení bylo.

Až to uviděl.

Dole u konce Vrbové cesty stála bezhlavá postava, napůl skrytá ve stínu a zahalená v něčem, co podle něj bylo napůl shnilé prostěradlo. Jakmile se Steven přiblížil, kvílení se zdesetinásobilo, a když se duch konečně otočil jeho směrem, dal se na útěk.

To jen pomohlo rozšířit Terrancův příběh, který pak zaujal i mě a Marka.

Čím déle pověst přetrvávala, tím více podrobností se o ní všichni dozvídali. Údajně šlo o ducha mladé ženy. Před půl stoletím ji na Vrbové cestě zavraždil pomatený tulák. Ten muž jí před zmizením uřízl hlavu a nechal po sobě její bezhlavé tělo. Podle vyprávění je žena stále někde venku, naříká a hledá svou chybějící hlavu. Jak mohla naříkat bez hlavy, jsem si nebyl jistý, ale nebyl jsem odborník na duchařské příběhy.

Jednoho dne jsem se ze zvědavosti obrátil na maminku, aby mi řekla o těch pověstech.

“Ahoj mami, slyšela jsi o Kvílení na Vrbové cestě?” zeptal jsem se.

Otočila se a zvědavě se na mě podívala.

“Tak co je to za kvílení?”

“To je taková, ehm, historka o duchovi. Říká se, že tam dole byla sťata nějaká žena a její duch straší na Vrbové cestě.”

“Počkej, co to má znamenat to stínání hlav? Kdo ti vypráví takové historky?”

“Všichni o tom ve škole mluví, a tak mě napadlo, že bys o tom mohla něco vědět.”

“Poslyš, Kryštofe, takoví duchové neexistují, jasný? Kdo na to vůbec přišel?”

“Byl to Terrance,” přiznal jsem. “Říkal, že to slyšel od starého Larryho, ale Steven Miller tam jednou v noci přišel a…”

“Proboha, vy děti byste neměly věřit ničemu, co říká starý Larry. Všichni vědí, že je to blázen!”

Snažil jsem se protestovat a říct jí, že Steven skutečně viděl bezhlavého ducha, ale ona si to samozřejmě nenechala líbit a řekla, že je to jen humbuk.

Upřímně řečeno, chtěl jsem jí věřit. Duchové přece byli humbuk, nebo ne? Zároveň se však o Kvílení na Vrbové cestě vyprávělo čím dál víc příběhů. Podle všeho už ducha viděly další dvě děti a jejich historky se šířily rychlostí blesku.

Nakonec jsme to s Markem už nemohli vydržet. Oba jsme se Terrancovi posmívali, ale po všech těch příbězích nás napadlo, jestli to náhodou není pravda.

O několik dní později jsme se vydali na tu cestu. Teď už jsme oba byli profíci v plížení se ven uprostřed noci a udělali jsme to už několikrát.

Když jsme se setkali, viděl jsem, že si Mark přinesl svou věrnou baseballovou pálku. Zíral jsem na něj a ukázal na pálku.

“Na co sis ji vzal?”

“No, všichni říkají, že se ti ten duch snaží ukrást hlavu, takže jestli se ke mně ta mrcha přiblíží, tak ji praštím!”

“Ty jsi tak hloupý. Jestli tam opravdu je duch, tak ji v žádném případě nemůžeš praštit!”

“Proč ne?”

“Protože… takoví jsou duchové, jasný?”

Když jsme zkontrolovali čas, zjistili jsme, že se blíží druhá hodina ranní, a tak jsme se rychle vydali opuštěnými ulicemi města.

Po pouhých deseti minutách jsme dorazili do malé ulice, která byla známá jako Vrbová cesta. Než jsem se stačil podívat na čas, dolehlo k mým uším tiché, téměř neslyšné kvílení.

Pomalu jsem se otočil k Markovi, a když se naše oči setkaly, oba jsme viděli, jak je ten druhý vyděšený.

“Nejspíš se zatoulal,” zamumlal jsem.

Mark vehementně přikývl, ale nepomohlo to ani jedno, oba jsme byli vyděšení.

Krok za krokem jsme se prodírali malou ulicí. Celou dobu jsem se ze všech sil snažil poslouchat jen ozvěnu našich kroků, ale s každým dalším bylo kvílení hlasitější.

Došli jsme do poloviny cesty, když jsem něco zahlédl. Před námi, kde měsíční světlo zakrýval stín přilehlé budovy, se něco hýbalo.

Je to jen zbloudilec, říkal jsem si. Je to jen zbloudilý člověk. Ta slova však zněla prázdně.

Nic než lži.

A pak se nářek náhle změnil v téměř křik a o chvíli později se naším směrem otočila postava.

Nebylo to nic než špinavé, napůl shnilé prostěradlo, ale pak se z něj vymrštil pár příšerně tenkých paží a rukou. Pak ta věc znovu zavyla, narovnala své bezhlavé tělo, než se vydala naším směrem.

Oba jsme s Markem vyděšeně vykřikli. Pokusil jsem se couvnout, ale zakopl jsem o vlastní nohy a zřítil se na podlahu. Jak jsem se snažil vstát, oči jsem měl přilepené na blížící se postavě, na blížícího se ducha z Vrbové cesty.

Šoural jsem se po zemi a zoufale se snažil vstát, ale tělo jako by mě neposlouchalo. Ruce mi bezmocně visely po stranách, nohy byly příliš slabé, než aby mohly správně fungovat. Ne, zdálo se, že jediné, co tu je, je duch z Vrbové cesty. Konečně, když jsem viděl, jak se její ruce otevírají a zavírají, mé tělo se podvolilo a znovu fungovalo. Otočil jsem se, udělal několik prvních kroků, ale pak jsem si vzpomněl na Marka.

“Marku, pojďme sakra pryč…”

Ale Mark ztuhl hrůzou. Jeho tvář zkřivila jen čirá a naprostá panika. A duch ženy se blížil stále blíž, krok za krokem, rozzlobeně. Její ruce se znovu natahovaly, rozevíraly a zavíraly, prsty se v obavách drápaly vzduchem, připravené odtrhnout nám hlavy.

A pak Mark vykřikl, načež se vrhl se na to strašidelné zjevení a rozmáchl se pálkou. Zbytečné, pomyslel jsem si, je to zbytečné, duchovi neublížíš.

Přesto mi hlasitá rána, která následovala, napověděla, že ducha skutečně můžeš zranit a skutečně ho můžeš srazit přímo k zemi.

Mark, který stále křičel a byl mimo, pokračoval ve svém rozzuřeném mlácení.

V tu chvíli si rozruchu všiml soused. Byla to rozzlobená žena středního věku, která vtrhla do uličky, křičela a dožadovala se, co děláme uprostřed noci venku.

“Co si myslíte, že děláte, děcka? Měli byste být…”

Odmlčela se, když si všimla Marka s baseballovou pálkou v ruce a postavou u jeho nohou.

Vzduch prořízl další výkřik, tentokrát ženy středního věku.

Zanedlouho se venku objevovalo stále více lidí, kteří se snažili zjistit, co se děje, a nakonec byla přivolána policie.

V tu chvíli jsem už byl mimo, stále jsem nechápal, co se děje. Jak mohl Mark zmlátit ducha? Proč byli všichni naštvaní? Co tu dělala policie?

Tedy až do chvíle, kdy jsem uviděl, co se skrývá pod prostěradlem.

Po smrti Terrance Browna se situace v našem malém městě změnila. Řekli nám, jak je důležité nešířit hloupé pomluvy. Byl zaveden zákaz vycházení, který se přísně dodržoval, a zanedlouho vyšla najevo celá pravda.

Ukázalo se, že starý Larry o historce z Vrbové cesty nikdy nic neslyšel a ani nevěděl, že existuje. Nebyl tam samozřejmě žádný bláznivý tulák, žádná vražda ani uříznutá hlava. Nebyl tam vůbec žádný duch. V zoufalé snaze přimět všechny, aby uvěřili jeho duchařským historkám, aby je učinil alespoň trochu reálnějšími, si Terrance Brown sám zahrál roli ducha ženy z Vrbové cesty.

Události té noci se staly před více než třemi desetiletími a většina lidí na ně zapomněla. Teď už jsem ovšem dospělý a vím, jak hloupí jsme byli, když jsme Terrancovi naletěli.

Přesto to všechno píšu, protože onehdy můj syn přispěchal do domu a ptal se, jestli jsem slyšel o tom chlapci dole na Vrbové cestě.

Když jsem se ho zeptal, o čem to mluví, pověděl mi o chlapci, který tam byl údajně zavražděn. Podle vyprávění měl tak rozbitou hlavu, že si tam teď hledá novou.

Řekl jsem mu, že je to samozřejmě humbuk a že duchové neexistují. Dokonce jsem mu řekl, že se ho nejspíš někdo snaží napálit.

Když však odešel, seděl jsem sám v obývacím pokoji a zkoušel jsem si vybavit minulost. Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se bez sebemenšího důvodu.

Možná, jen možná, že tam dole teď opravdu je duch. Možná je to duch malého chlapce, který byl tak zamilovaný do duchařských příběhů, že se sám jedním stal.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.7 / 5. Počet hodnocení : 10

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Přidej názor