Lovím bouře a tohle jsem zažil poprvé

Ahoj Jmenuji se Josh a jsem lovec bouří. Moji přátelé Sam a Sean a já jsme vždy v souladu s tím, jaké počasí kde řádí. Viděli jsme spoustu různých druhů tornád. Viděli jsme inferna, vodní víry, stejně jako silné a slabé. Rádi bychom si mysleli, že jsme viděli úplně všechno.

Ach člověče, měli jsme namále.

Ale rozhodně teď není sezóna tornád. Když jsme procházeli poli, ve kterých jsme byli, nic jsme nečekali. Byla pěkná zima a kromě toho byla obloha jasná. Po ničem nebylo ani stopy. Plánovali jsme se tady utábořit – neptejte se proč; ale dělali jsme to několikrát. Postavíme si stan, jeden člověk jde pro jídlo, na které máme zrovna chuť, a většinou se dobře bavíme. Toto konkrétní pole ukrývá některé dobré vzpomínky, a to není příliš daleko od našich domovů.

I když to místo bylo lidem blízké, skoro nikdo na něj nepřišel. Nikdy jsme tu na nikoho nenarazili, pravděpodobně proto, že pro ně je to nudný kus dlouhé trávy. Ale máme v ní dokonce cesty, které vedou k různým záchytným místům, která jsme za ta léta vybudovali. Říkej nám divní, jestli chceš. Každá skupina přátel má své jedinečné místo nebo zvláštnost, a tohle je naše.

Tentokrát, Sam a Sean byli ti, kteří postavili stan, zatímco já šel pro jídlo. Šel jsem do obchodu a koupil jeden z těch velkých sendvičů pro nás tři. Když jsem se vrátil, stan byl připravený. Vlezl jsem dovnitř, všichni jsme jedli a povídali si.

Strávili jsme spoustu času tím, co jsme milovali nejvíc; létáním s drony. Všichni jsme měli velmi kvalitní s kamerami a tak. Létali jsme s nimi nahoru a fotili se, létali kolem sebe (což rozhodně není nejlepší nápad) a hlavně kontrolovali oblohu. Párkrát se stalo, že nás kontrola oblohy zachránila před tím, abychom se ocitli uprostřed obrovské bouře, takže jsme považovali za poměrně dobrý nápad zkontrolovat, jak to někdy vypadá.

Teprve když jsme na chvíli odložili drony, se něco stalo. Všichni jsme se rozhodli, že si promluvíme, když jsme venku začali slýchat spoustu rozruchu. Hodně hromů. Přirozené světlo v našem stanu bylo téměř pryč a my jsme si všimli, že se zrychlila rychlost větru. Rozhodl jsem se, že to půjdu omrknout ven..

A byl jsem v šoku.

Vytvořila se supercela. Opravdu gigantická. Bylo to přímo nad námi. Můj mozek se snažil pochopit, jak je možné, že trvá tak krátkou dobu, než se celá supercela – zejména jedna z největších, které jsem kdy viděl – vytvoří v řádu zhruba pěti minut. Nebe bylo před tím úplně čisté. Uvědomil jsem si, že tohle je obrovské riziko, uháněl jsem pro své přátele a běželi jsme, co to šlo, zpátky k našemu náklaďáku. Vzali bychom si i stan a drony, ale když jsme viděli, jaké tornádo tahle věc zplodí, bylo nám to prostě jedno. A pokud se taková supercela zformovala tak rychle, tornádo se muselo vytvořit ještě rychleji a plán vzít všechny věci nepřišel v úvahu.

A skutečně, jedno se zformovalo – ale bylo mnohem, mnohem menší, než jsme čekali. Samotný vítr kupodivu vypadal neuvěřitelně silný, ale ve srovnání se samotnou supercelou, která ho zplodila, byl velmi malý.

A nedlouho poté se zformovalo další. Bylo přibližně stejně velké. Všichni jsme tím byli překvapeni a Josh dokonce vytáhl kameru.

A pak tu bylo třetí.

A čtvrté..

Z této supercely se zrodilo pět tornád, všechna – stejná velikost a rychlost. Tehdy jsem poprvé přestal myslet na to, jak je to super, a začal jsem se sám sebe ptát, co se doopravdy děje. Nebylo možné, aby jich bylo pět. Všechna se přesunula do koutů supercely, která se nepohnula ani o píď. Všechna vířila kolem a pomalu kroužíce kolem okraje. Byla příliš koordinovaná, než aby byla přirozená. Nic z toho nebylo vůbec přirozené. Nikdy jsem nic podobného nezažil..

Blesky udeřily konkrétně kolem vnější strany pěti tornád a v celkové blízkosti supercely. Vítr kolem nás foukal směrem k superbuňce, ale podle trávy byl vítr nasáván ze všech stran. Začínal jsem být opravdu nervózní, kdyžž jsem to uviděl. A pak jsem se z vynervovaného změnil na vyděšeného k smrti..

Otočte dlaně svých rukou směrem k sobě. Spojte palce. Mějte ruce otevřené.

Představte si velké oko přímo na šlaše palce.

Bylo to uprostřed toho všeho. Když před námi proběhlo jedno z tornád, prostě se objevilo. Byla velká. Zírala přímo na nás svým obrovským okem, jak se vznášela. Blesk udeřil do pohyblivých prstů a hrom zněl jako vlastní chaotické dunění, když nás pomalu obcházel.

Jako by nám to četlo myšlenky, v okamžiku, kdy jsme se všichni dohodli, že nasedneme do náklaďáku a pojedeme po silnici, věci se rozlétly a vítr nás srazil k zemi. Náš náklaďák byl odhozen na bok. Všichni jsme vstali a snažili se utéct, ale jak jsme to udělali, blesk uhodil přímo před námi a my se zapotáceli zpátky. Tahle věc nás tu chtěla udržet.

Hleděl jsem na ni se strachem. Snažil jsem se to v duchu prosit. prosím Ušetři nás. Neřekneme to nikomu… nikdy.

Zdálo se, že nereaguje, ale něco mi říkalo, že přijímá mou prosbu. Když kolem proletělo další tornádo, zmizelo. Celá bouře propukla v silnou rázovou vlnu, jakoby se všechno rozpustilo.

Od té doby uplynulo pár týdnů. Nic, s čím jsme na to pole šli, se s námi nevrátilo. Náš náklaďák byl zničen. Náš stan byl dávno pryč. Ale to mě ani neznepokojuje.

Ta bouře vůbec nebyla opravdová bouře. Byla to prostě reakce našeho světa na přítomnost té věci. Právě nás navštívilo nějaké božstvo nebo bůh, které naše realita nedokáže pochopit. Je to příliš silné na to, aby tomu cokoliv rozumělo. Kdo ví, co to bylo nebo co to tady dělalo. Očividně to mělo smysl, prostě jsme přerušili jeho plán a nebylo to šťastné.

Stejně budeme dál lovit bouřky.

Ale všechno naše vybavení je pryč. Chvíli potrvá, než se z toho vzpamatujeme. Jen jsem se potřeboval podělit o náš příběh, protože jsem si to nemohl nechat pro sebe. Někdo musí vědět, že tam venku jsou věci mocnější, než jsme kdy věřili. Možná se tomu vyhneš, když budeš znát znamení.

Budu vás všechny informovat, když budete někdy v nouzi. Ale buďte opatrní, pokud děláte to samé, co my. Nebo I když se jen bavíš. Nikdy nevíte, kdo nebo co vás navštíví.. a nechcete být u toho, až to přijde.

Přeloženo z originálu