Měšťané

Bill Bryer byl chodícím ztělesněním povzdechu. Při chůzi měl svěšená ramena, kroky ho nesly dopředu zhruba po půl centimetru. Byl oblečený nevábně, což ve všech, kdo ho viděli, vyvolávalo jakýsi reflexivní odpor, stejný, jaký vyvolává nalezení pavouka v rohu stropu, když sedí na záchodě, nebo slimáka v bledém ranním světle kuchyně. Existoval, a tím působil nepříjemnosti všem kolem sebe.

Nebyla to samozřejmě jeho vina. Bill nebyl zlomyslný člověk. Sotva si uvědomoval svou vlastní osobnost do té míry, že nemohl chovat žádnou zášť vůči nikomu jinému, ani vůči sobě samému. Prostě jen bloudil, a tím si způsoboval velké trápení.

Bill Bryer zemřel.

Kdy, to nedokázal přesně říct. Vládní oddělení, které zaznamenávalo takové věci jako narození a úmrtí, však mohlo, a podle jejich posudků měl být stále mrtvý. Místo toho se procházel ulicemi svého města. Bylo to stejné město, ve kterém před několika dny zemřel. Nebyla žádná pitva, žádné vyšetřování – nebylo třeba. Prostě se skácel a zemřel na to, že byl naživu příliš dlouho.

Policie byla na místě jako první. Sanitka by možná přijela, kdyby Bryera jako první ohlásil hrobník. Náhodou to byla žena v potravinách, která byla shodou okolností neteří Billa Bryera. Přes její křik se operátorce podařilo zaslechnout, že někdo chodí v oblečení jejího nedávno pohřbeného strýce a má na sobě jeho tvář.

Nebyl to hovor, se kterým by mohli pomoci záchranáři, a tak ho operátorka přesměrovala na policejní dispečink, který zase předal fakta o zloději obličeje přes rozhlasový kanál, který byl shodou okolností rozhlasovým kanálem města, v němž Bill Bryer žil.

Zpráva o zloději obličejů se roznesla po širokém okolí, včetně nejméně tří nebo čtyř měst. Nejvíce dopadla do auta policistů Waterse a Peterse. Byl to Peters, připoutaný na straně spolujezdce, kdo zvedl vysílačku a stiskl palec nad tlačítkem, které mělo hovor přijmout a popohnat je oba k Bryerovi.

Waters zapnul sirény, Peters vyměnil mikrofon. Motor auta se roztočil a zavířil a provoz, i když byl slabý, se rozestoupil. Během chvilky byli u potravinářů. Neteř, jmenovala se Billie, zkráceně Rebecca, byla bledá jako měsíční světlo, které se odráželo od výloh obchodů lemujících ulici. Dlouhou bledou rukou, na jejímž konci byl dlouhý bledý prst s červeným lakem na nehtech, ukazovala nahoru po silnici.

Policisté Waters a Peters se za tím prstem vydali a zanedlouho našli Billa Bryera, jak se plahočí po asfaltu a kličkuje mezi parkovacími automaty. Waters k němu přistoupil a pokusil se s ním navázat rozhovor.

Bryer šel dál.

Waters a Peters si vyměnili pohled. Pohled, který znamenal dětské rukavičky. Waters chytil Bryera za zápěstí a otočil ho, v tu chvíli zastavil svůj pochod a zůstal stát na místě. Posadili ho na zadní sedadlo policejního auta a odvezli ho zpátky na stanici. To, že jeho kůže byla studenější než ocel pout na zápěstích, jim nijak zvlášť nevadilo.

Když se zapsali do knihy, policista, který snímal otisky prstů, je projel počítačem. Znovu je sejmul. Potřásl hlavou. Znovu je sejmul. Zavolal si seržantku a ta udělala totéž. Na noc ho zavřeli do cely. Nespal – měl toho dost.

Když zhruba o dvě hodiny později zapisovali do vazby třetího mrtvého, na Billu Bryerovi už moc nezáleželo.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.1 / 5. Počet hodnocení : 8

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Přidej názor