Mlčící nebe

Začalo to když jsme volali na hvězdy, do temnoty. Cítili jsme se malí, propadali jsme se ohromnou prázdnotou , zatímco jsme bezdůvodně stáli na zemi, i když bezdůvodně. Ano, byli jsme zvědaví, ale podle mě jsme byli pouze jen vystrašení. A také mladí, tak velmi mladí. Byli jsme jako děti a udělali jsme jedinou věc, které by zatracené dítě napadla a to co jsme si mysleli že musíme, aby vesmír konečně mohl dávat smysl.

Zavolali jsme o pomoc.

Roky jsme na nebi hledali nějaké znamení, posílali jsme signály hvězdám v temnotě : „Jsme sami?“ Obloha ale mlčela. Vždy jen mlčela, ponechávající nás přemýšlet. Ale děti nikdy nepřestávají naříkat, ani my nepřestali. Desetiletí po desetiletích jsme posílali zprávy do každého koutu vesmíru. Odmítali jsme uvěřit, že tam nikdo není, museli tam být. Přesto nám z nějakého neznámého důvodu nikdy neodpověděli.

Všichni si pamatují, když se to změnilo. Předpokládá se, že se jednalo o odpověď na zprávu Arecibo z roku 1994. Přišla před třemi měsíci a to ve dvou samostatných částech. První část byla přijata observatoří v Californii. Jeden z radioteleskopů zachytil něco co znělo jako statické rušení, které pokračovalo po celou hodinu. Skládalo se pouze z nesrozumitelných skřípavých a bzučivých zvuků bez jediného momentu ticha. Význam této zprávy nebyl objeven, pokud nějaký vůbec měla. Jediné co jsme věděli bylo, že signál přišel ze souhvězdí Hercules, někde poblíž Messier 13. Jakmile se zastavil, přišla další zpráva. Toho dne jsme se dokázali s někým spojit. A byla nám položena otázka.

,,Kdo je tam?”

Nepřišla skrze radiopřijímač, ale jako hlas. Zeptal se v hlavě každého z nás. Já to slyšel, má žena to slyšela, mladí to slyšeli a staří také. Dokonce i neslyšící. Všichni všude ho slyšeli šeptat v každém jazyce na zemi. Vzpomínám si na to možná až příliš dobře. Zeptal se na mě známý a nepopsatelný hlas. Bylo to jakoby se jedna z mých vlastních myšlenek rozhodla se mnou přímo promluvit. Zdálo se že se svět zastavil aby naslouchal tomu co přišlo dál : „Kde jsi ty?“

Tahle otázka v našich myslích utkvěla na celé hodiny, dny a následně i týdny. Ten den všechno změnil. Od samého začátku existovali lidé, kteří pochybovali a ti kteří tvrdili, že k nám všem promlouval bůh a nyní je čas na pokání. Byli i tací, co říkali že nic neslyšeli a ti co prohlásili, že mimozemšťané jim sdělili ještě další zprávy. A samozřejmě spousta věřila, že jsme byli poprvé kontaktováni mimozemskou rasou podobnou nám, připravenou komunikovat, připravenou vyvést nás z temnoty.

Mýlili jsme se.

Nikdy jsme nenavázali kontakt s mimozemským životem, přinejmenším s ničím srozumitelným nebo rozeznatelným pro lidské chápání. Hvězdy jsou nekonečné a v jejich rozlehlosti se naše zprávy dotkly něčeho skutečně nepochopitelného, něco hladového a zlovolného. Hlasu. Uvědomili jsme si naší chybu, když Země začala naříkat. Zdálo se, že zem pod našima nohama všude sténá, tlumené zvuky otřásali prachem a hlínou pod námi. Nikdo nevěděl co to způsobuje, dokud nezačalo něco hlasitějšího.

Vycházelo ze hřbitovů.

Všichni mrtví začali najednou křičet. Každý zesnulý muž, žena a dítě se otáčeli v hrobech. I zvířata, každý pes, kočka, vše co chodilo po zemi. Naříkání prastarých velryb otřásalo oceány a pronikavý zpěv ptáků se rozléhal lesy. Rakve se chvěly, márnice vyly. Všechny hlasy potom najednou ustaly a ponechaly svět v nepříjemném tichu. A potom vzduch naplnil další zvuk.

Hlas se vrátil.

,,Slyším tě”

Vyznělo to jako, když vám někdo šeptá za zády. Zlověstná přítomnost něčeho co se zdálo tak blízko, ale nacházelo se opravdu daleko. Strávili jsme minutu v tichu než nám něco od přísáhnul a my věděli, že ho splní.

,,Přicházím”

Hlas byl pryč a celou zemí se zase rozezněl křik. Tentokrát ale i bytostí žijících. Po odchodu hlasu jsme byli ponecháni sami. Miliony lidí právem panikařili a ulicí se zmocnil chaos. Byli jsme odsouzeni. Mohli jsme jen čekat. Křik mrtvých byl jen vedlejším efektem toho, že se hlas přibližoval. Čím blíž byl, tím více jsme to pociťovali. Noc potom co jsme slyšeli utrpení mrtvých jsme si poprvé všimli, že hvězdy krvácí. Část západní oblohy úplně zčernala. Byla tmavší než noc a viditelná pouze díky kruhům hvězd kolem ní. Světlo z těchto hvězd zčervenalo a vypadalo to, jako kdyby nebe skutečně krvácelo. Stejně jako když do vody kápnete barvu. Jejich světlo se kroutilo a protékalo kolem okraje nějaké neviditelné hmoty. Tehdy jsem věděl, že koukám do tváře hlasu. Vědci tvrdili, že tam nic není a radary nenašly vůbec nic. Přes teleskopy na tom místě také nebylo vidět nic víc než jen černočerná temnota.

Důkaz však byl přímo před námi, když se kruh každou noc rozšiřoval a na obloze se objevovalo více krvácejících hvězd. Sledovali jsme jak přichází. Po každé takové noci následovalo peklo ve dne. Vedlejší účinky se zhoršovaly. Vždy přišlo něco nového. Jsem si jistý, že většina toho co se stalo nebude řečeno a obeznámeno.

Zvířata začala mizet. VŠECHNA.

Nezůstaly po nich žádné stopy ani těla. Domácí mazlíčci utíkali a pokud se jim v tom někdo pokusil zabránit, začali být agresivní. Všichni utekli a už je nikdo nikdy neviděl. Lesy byly prázdné, opuštěné, oceány také a vzduchem se vznášelo mlčení. Svět se zdál smutný a osamělý. Odešli tak jako voda z pobřeží těsně před tím, než přijde tsunami.

Jednoho dne, asi před dvěma týdny se vědci pokusili znovu kontaktovat hlas. Asi doufali, že to ukončí. Řekli mu o tom co se v našem světě děje a zeptali se na pár otázek. Prosili ho, ale nepromluvil. Odpovědi se nám dostalo až v noci, tehdy se obloha rozzářila díky pruhům ohně. Oranžovou a červenou bylo zalité celé hodiny. Neuvědomili jsme si co se stalo, dokud další den nefungovaly telefony a na televizích bylo patrné jen zrnění. Jen jsme seděli s vědomím, že všechny satelity byly pryč. Potom se jakékoliv zprávy staly jen zvěstmi a náznaky. Zdravý rozum už byl věcí minulosti, vzduch se ochladil a zhustil se.

Hlas už byl skoro tady. Všichni jsme o tom věděli. Potom co satelity spadly pršelo celý týden. Déšť byl slaný a měl v sobě nějakou špínu, která obarvila trávu na černo. Možná s sebou satelity ze shora něco přinesly, ale to nikdo nevěděl jistě. Jediné co víme je, že to padalo jako tekutý popel z mraků černých jako uhel, který zakrýval slunce.

Byli jsme obklopeni temnotou.

Když mraky zmizely, obloha byla prázdná. Visela nízko a měla šedou barvu. Pokud tam kdekoliv bylo slunce, nedávalo o sobě ani trochu vědět. I to nás nakonec opustilo. Každý den pomalu tmavl, až se téměř nedal poznat rozdíl mezi nocí a dnem. Někteří lidé začali tvrdit, že ve tmě vidí věci, stvoření s protáhlými končetinami číhající v jejich zorném poli. Byly to vysoké bledé bytosti, které pod jejich průsvitnou kůží vypadaly shnile. Objevovali se pouze na pár sekund, než se bez jakýchkoli stop zase vypařily. Spousta lidí věřila, že by to mohl být první krok v invazi mimozemšťanů a my ostatní jsme nevěděli, co si o tom máme myslet. Věděli jsme jen to, že to není tak jednoduché jak se zdálo. Musely to být halucinace, jen další projevy bláznovství, ale nakonec to bylo stejně neškodné jako křik mrtvých, mizející zvířata a zmírající nebe. Jejich zjevení začala trvat déle a bylo jich podstatně více. Myslím, že je musel každý alespoň jednou, ale hádám že ani jediný člověk si netroufal hádat pročtu vlastně byly.

Nikdy se nikoho nedokly, na nikoho nepromluvili a ani nikomu neublížili. Lidé, kteří se na ně dokázali podívat z blízka je popisovali jako smutné. Někteří také tvrdili, že na ně ta stvoření v noci dávala pozor a jiní zase řekli, že vypadají jakoby nás litovali. Někdo dokonce prohlásil, že viděl jednoho klečet na zemi s rukama sepnutýma nad hlavou. A tak jsme čekali.

Přišla poslední zpráva. Dopadla na nás z nebe. Ozval se hlas a řekl jedinou věc :

,,JSEM TADY”

Nad námi nyní visí temnota, kterou jsem snad nikdy neviděl. Přináší s sebou výkřiky nespočtu duší a pohybuje se rychle. Hvězdy teď umírají a vím, že už je nikdo nikdy neuvidí. Světlo mizí tak rychle. Nezanechávám tohle jako varování, na to už je příliš pozdě. Považujte toto jako takové poslední shrnutí ke kterému lidská rasa dospěla. Přemítali jsme nad tím, zda jsme ve vesmíru sami a prohráli jsme. Ale stejně jsme nikdy nebyli v bezpečí a skrytí.

Vesmír je nekonečný a naše porozumění bylo podstatně konečnější. Nikdy jsme neměli volat do temnoty. Byla to chyba a měli jsme se držet spíše ve světle a zavřít oči pokaždé co jsme se obrátili k prázdnotě. Teď když se blíží konec jsem si něčím jistý.

Teď už znám důvod, proč nebe celé věky mlčelo.

Přeloženo z originálu