Moje babička žila pod naším domem

Během června, července a srpna jsem trávil mnoho dní horkého léta u své babičky západně od ostrova Cape Breton. Lesy tam byly velké, pole zářivě zelené a dům babičky vypadal jako-že nezapadal….. jako polorozpadlý dům z padesátých let. Ačkoliv nevypadal zrovna úžasně, moje dětská léta tam byla jedna z těch nejlepších, které jsem kdy zažil. Nebyly tam žádné jiné děti se kterými bych si v létě hrál, ale stejně jsem se dokázal řádně zabavit běháním po loukách a staráním se o rostliny v babiččině zahradě.

Pořád si pamatuji jako příjemně voněla kuchyně, když babička pekla muffiny a jejich vůně se rozléhala ven z okna tahajíce mě dovnitř. Pořád si pamatuju také zvuk cvrčků a teplý večerní vzduch přelétávající přes mojí kůži. A stejně tak si pamatuji babiččinu tvář pozorující mě, jak si hraju a smějící se na mě.

Na druhou stranu měla babička dost pravidel. Žádné běhání uvnitř domu v botách a žádné hraní si v zahradě. Některé nedávaly ani moc smysl, jako zamykání oken a dveří než půjdeme spát, vypínání televize v osm a v posteli do devíti. To bylo to nejhorší vzhledem k tomu že nebyla škola. Dokonce měla i pravidla jako nespat s rukama či nohama mimo postel, kontrolovat dveře a okna minimálně dvakrát, nezatahovat sprchový závěs úplně, schovávání se pod postelí a ve skříni nebo tahání za provázek, který stahoval schody na půdu. Jo byly to divné věci, ale moje babička byla vážně skvělá dáma. Vypadala hrdě, její dlouhé vlasy stříbřitě zářily jakoby byly vždy ozářené měsíčním svitem. Většinou je ale udržovala svázané do drdolu, což ještě více zvýrazňovalo její vrásky.

Když byl děda ještě naživu, říkával jí stříbrná liška, jelikož dříve bývala dosti temperamentní, ale vždy měla nějakou narážku na dědovy řečičky.

Jak ale stárla, tak byla čím dál tím více jemná a měla více zájem o svoje děti a potom i o svoje vnoučata. Když ale děda zemřel, byla stále spíše smutná a docela odtažitá. Ale nikdy jsem nepomyslel na to, že by mě neměla ráda. Děda trávil většinu času na západě a jeho návštěvy byly docela vzácné, ale úžasné. Babička říkávala, že je ráda že mě tam má, protože se alespoň cítila trochu užitečná, ale řekl bych že spíš byla ráda že není sama.

Pokusím se blíže popsat věci jak šly za sebou, ale jelikož jsem byl malý, spousta toho už je z mojí hlavy pryč a možná z dobrého důvodu. Moje babička žila pod domem, nikdy jsem jí neviděl jít spát. Jako malé dítě jsem to popravdě moc neřešil a vzhledem k tomu, že jsem byl pořádný chlap, tak jsem dokázal spát sám, pořádně přikrytý a s rukama a nohama pod peřinou, aby nepřesahovaly přes hrany postele. Nastalo ale pár momentů, kdy mě babička přišla navštívit. Akorát stála za oknem v zahradě a šeptala z poza skla. Její obličej přitisknutý k oknu usmívající se na mě s velkým zubatým úšklebkem, ale nikdy jsem se nad tím nepozastavil.

Byl jsem prostě malý kluk s trhlou babičkou. Nic zvláštního.

,,Zlatíčko, můžeš mě pustit dovnitř? Je tu trochu chladno.” Řekla mi jednou.

Její rty se sotva pohnuly, zatímco slova která pronesla procházely sklem. Okno bylo dost vysoko na to, abych viděl jenom její ramena a výše, ale viděl jsem, že na sobě nic neměla. Jako malé dítě jsem se jenom zasmál a odpověděl jsem.

,,To je hloupé babi, máš přece klíče od domu, pojď dovnitř než nastydneš”

Moje babička ale neodpověděla a její úsměv nespadl ani na vteřinu. Jenom tam postávala v zahradě, což jsem já mimochodem dělat nemohl. Ačkoliv jsem jí pořádně nerozuměl, pokaždé když jsem se otočil od okna, tak začala šeptat. Netušil jsem co, ale možná to byly prostě náhodné řeči. Potom už jsem se na ni neotočil. Nevěděl jsem proč, ale nechtěl jsem se na ní dívat. Cítil jsem se zvláštně, když jsem se jí podíval do tváře a tak jsem jenom ležel na posteli a za zvuku jejího šepotu jsem usnul.

Stala se z toho rutina.

Poslouchal jsem jak tiše povídá, usnul jsem a ráno už stála v kuchyni a připravovala snídani předstíraje, že se nic neudálo. Vždy mi jenom řekla, že jsem ,,blázínek“ s velkou představivostí, když jsem se jí na to ptal.

A pak už jsme o tom nemluvili vůbec. Jednou za čas za mnou přišla k oknu a říkala mi ať jí pustím dovnitř. Někdy říkala, že jsem hodný kluk, jindy že jsem zlobivý chlapec. Jednou a pouze jednou jsem jí viděl, jak se její úsměv změnil na zamračení. Obtěžovala mě každou noc od té doby co se ukázala poprvé. Ptal jsem se jí, prosil jsem jí a žadonil jsem o to, aby šla pryč a nechala mě spát, že jsem byl unavený a už jsem si dále nechtěl hrát. A netrvalo to dlouho než jsem byl tak podrážděný, že jsem na ní zakřičel. Potom mě nechala na chvíli být, ale ne na dlouho.

,,Už jsem ti řekl že si hrát nechci. Pojď dovnitř a jdi spát.”

Její úsměv se změnil v zamračení a její pohled mě děsil. Tu noc nic nešeptala, ale občas, když jsem se otočil jsem viděl, jak na mě zírá. Sám nevím jak jsem dokázal usnout, ale vzpomínám si, že jsem se probudil za zvuku praskajícího oleje a vůně slaniny. Štvalo mě to a tak jsem se jednu noc rozhodl nechat dveře záměrně odemknuté. Čekal jsem dokud se babička nerozhodne jít spát a pak jsem odemkl dveře a běžel zpátky do postele pod peřinu, aby si konečně babička přestala v noci hrát.

Jenomže tu noc nepřišla k oknu. Přišla k mým dveřím.

Slyšel jsem jak leze po všech čtyřech, slyšel jsem jak chodí po podlaze a pod mojí postelí. Slyšel jsem jak šeptá pod mojí matrací.

,,Jsem hladová, tak moc hladová. Cítím tě”

Otočil jsem se ke zdi, už jsem tuhle hru hrát nechtěl.

,,Cítím tvoje játra.”

Ten pocit, když jsem nikoho zavolat, aby mě probudil z téhle noční můry mě pohlcoval.

,,Vlezu ti do vnitřností”

Sám si nevzpomínám co dál šeptala, nejspíše se to můj mozek pokusil potlačit. Zakryl jsem se peřinou a dával jsem si pozor, abych nevystrčil ani malou část svého těla mimo postel. Když jsem se ale podíval vedle, tak jsem viděl oči mojí babičky jak na mě z poza postele zírají. Nakonec jsem ale usnul a ráno jsem se probudil sám.

Babička byla pryč.

Pokud si všimla těch odemknutých dveří, nic neřekla. Vím ale že jsem jí nejspíše zlomil srdce, když jsem jí řekl, že chci jet domů. Od té noci jsem tam musel ještě párkrát spát, ale vždycky jsem se ujistil, že jsou dveře zamčené na dva západy. Párkrát mě v noci ještě navštívila. Nedíval jsem se na ten dům, když jsem odjížděl pryč, protože jsem se bál, že se i tam bude na mě dívat. Už jsem nechtěl jezdit k babičce. Občas přijela za námi, ale nestalo se nic divného. Noční návštěvy konečně byly za mnou a pár let potom byl můj děda diagnostikován s Alzeimerem. Babička a děda byli zamilovaný pár až dokonce, ačkoliv to moc před ostatními neukazovali. Ale tajné pusy, které babičce děda dával za našimi zády a úsměv na jejím obličeji, když uvařila kafe to dávali jasně najevo.

Pamatuji si tu bolest na její tváři, když poprvé zapomněl její jméno a pak i jména jejích dětí. Sledoval jsem jak pomalu jeho paměť upadá, dokud nezemřel a babička zemřela pár měsíců potom. Díky bohu zemřela klidně a nemuseli jsme zažít tu stejnou bolest jako s mým dědečkem. Moje babička do té doby milá a krásná a trochu podivná stará dáma byla po smrti. Až když jsme uklízeli po její smrti dům, jsem se mámy ale na to zeptal.

Řekla mi dost věcí, které bych jako dítě nikdy nemusel vědět. Řekla mi, že děda byl bojový veterán, který se zamiloval do mladé ženy pracující v květinářství. Byli skromní a nemohli si dovolit snubní prsten, takže jí místo toho postavil tenhle dům vlastníma rukama. Zeptal jsem se jí i na moje dětství s ní, ale nezmínil jsem to, co se stalo, když jsem byl malý, protože jsem věděl, že i ona by to házela na mojí představivost.

,,Tvoje babička byla drobet pověrčivá a nějakou chvíli jsme si mysleli, že má taky Alzeimera.”

Máma si oddechla a vložila fotografie do kartónové krabice.

,,Byly to maličkosti, občas zapomněla kde má klíče nebo jestli zalila květiny, prostě takové nedůležitosti”

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. To by vysvětlovalo většinu těch podivných věcí z mého dětství, ale přišlo mi neortodoxní to mámě zmiňovat. Zabalili jsme zbytek věcí a šli jsme k autu od nyní opuštěné budovy. Skočil jsem do auta a naposledy jsem se podíval zpátky na ten dům, kde jsem trávil jako malý tolik času se svojí úžasnou babičkou. Byl tam ale malý problém.

Proč jsem ji viděl, jak mě sleduje z pod verandy s velkým zubatým úsměvem na tváři.

Přeloženo z originálu