“Myslím, že Seymourovi pořádají večírek.”
Viděl jsem je zřetelně z okna naší kuchyně. Gabby a Clayton v jejich tlumeně osvětleném rodinném pokoji tančili. Všechno to splňovalo: mávání rukama, kroužení boky, tleskání rukama, podupávání nohama. Rytmicky se pohybovali podle slabých basových tónů, které prořezávaly letní vzduch.
“Aspoň že ta hudba není nahlas,” odpověděla Shirley.
“Jsi si jistá, že je to večírek? Nikdo jiný u nich na příjezdové cestě neparkuje.”
Teď, když se o tom zmínila, jsem si uvědomil, že jsem přes okna nikoho jiného neviděl. Jen Gabby a Claytona. Díval jsem se, jak se na vteřinu spojili, chytili se za ruce, tančili kolem středového bodu jako dvě planety obíhající kolem hvězdy a pak se uvolnili a divoce se pohupovali.
“Hm. Hádám, že prostě… tancují sami?”
“Je to dobré cvičení. Něco jako zumba,” odpověděla.
“Ale už je skoro devět hodin. Trochu pozdě na cvičení nemyslíš?”
Pokrčila rameny a zamíchala lžičku v heřmánkovém čaji.
Konečně jsem odtrhl oči od okna. S povzdechem jsem se zvedl z křesla a vydal se po schodech, přičemž mi při každém kroku praskaly staré vrzající klouby.
Něco mě probudilo.
Podíval jsem se na telefon a bylo už 1:17 ráno. Se zasténáním jsem se vyhoupl z postele a zamířil přímo do koupelny.
Seymourovi stále ještě tančili.
Dole jsem zahlédl jejich malé siluety, které tančily se stejnou energií jako před čtyřmi hodinami. Máchali rukama a vrtěli boky, poskakovali po místnosti a tleskali.
“Kde berou tolik energie?” Zašeptal jsem si pro sebe a užasle jsem se zadíval oknem koupelny.
“Drogy. To musí být drogy,” rozhodl jsem.
Dívala jsem se na ně pozorně a upřeně, skoro jako bych byl v nějaké hypnóze. Přecházeli po místnosti, pohupovali se v bocích, pak se zavrtěli. Když se míjeli, natáhli k sobě ruce a znovu se chytili. Několik vteřin se točili kolem sebe, ruce spojené, jako Rose a Jack v Titaniku.
Pokrčil jsem rameny a vrátil se do postele.
2:27 HODIN.
Tentokrát jsem se probudil s nárazem. Srdce mi bušilo v hrudi, lapal jsem po dechu. Popadl jsem sklenici s vodou na nočním stolku a vypil polovinu.
Když jsem tam tak seděl a snažil se vzpomenout si na noční můru, která mě vyděsila, uslyšel jsem to.
Šustění v trávě.
Něco bylo venku.
Možná jen jelen. Nebo jeden z těch medvědů, co se všem vloupávají do popelnic.
Přeběhl jsem k oknu a odhrnul záclonu.
A tehdy jsem to spatřil…
Clayton a Gabby byli na našem dvorku a stále tančili. Mávali rukama, kopali nohama, pohupovali se a kývali do rytmu, jehož původ byl pro mě velkou neznámou.
Pak tančili vpřed. Do světla z naší zadní verandy. A já jsem poprvé uviděl jejich tváře.
Oba se usmívali.
Claytonova tvář se zkřivila do šíleného úsměvu. Úsměv širší, než jsem ho kdy viděl se usmívat. Gabby stékala po tvářích vodnatá řasenka, jak se také šklebila. Plakala radostí.
Vzdálil jsem se od okna.
A tam se právě teď nacházím. Zavřený v ložnici se Shirley, sedím na posteli a píšu tohle. Myslel jsem, že odejdou. Ale jsou stále tam. Jen pomalu, ale jistě tancují směrem k našim zadním dveřím.
Za chvíli vzbudím Shirley a zavolám policii. Opravdu to udělám. Akorát je tu menší problém.
Nemůžu přestat klepat nohou o koberec.
Přidej názor
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.