Můj pes nepřestává štěkat

Už jsou to zhruba tři měsíce od doby, co nás Rusty opustil. Snažím se vyhýbat slovu “zemřel” nebo “zesnul”, protože pro mě skýtá takovou nepříjemnou, definitivní pachuť konce. Přece jen, když povíte, že vás někdo “opustil”, znamená to, že se k vám stále může vrátit. A já bych dal cokoliv za to, aby se můj chlupatý kamarád znovu objevil na prahu vstupních dveří.

S úsměvem vzpomínám na den, kdy jsme si našeho zlatého retrívra pořídili. Jako tenhle pes a žádní jiní, které se mi otec pokoušel vnutit. Prý, že je na mě příliš velký a hbitý, zatímco já jsem spíš zavalitý, pomalý a nemotorný. Jediné, v čem jsem si byl jistý, byla moje stabilita. Alespoň k něčemu ta předpubertální pneumatika na břiše byla. Ať se Rusty pokoušel, jak chtěl, mě zkrátka nesundal, i v tom největším záchvatu hravosti. A ke všemu začaly mít naše pravidelné procházky do blízkého parku i velmi blahý vliv na mou nadváhu. Netrvalo dlouho a ze mě se stal celkem pohledný mladík, který se vytáhl do výšky a zhubl natolik, že by mě staří známí jen horkotěžko poznávali. Rusty samozřejmě nezůstával pozadu a sám vyrostl ve statného, robustního psa, který vynikal svou silou a zároveň jemnou štěněčí duší. Vzpomínám na všechny ty chvíle, které jsme spolu strávili. Můj pes mě doprovázel od základky až na univerzitu, díky které se ze mě stal pedagog specializující se na poruchy učení. Rád jsem pracoval s mladými lidmi, mohl jsem jim jít příkladem a pokusil se je vést tím správným směrem k uspokojivým výsledkům jak ve studiu, tak v profesním životě.
Nikdy nezapomenu na Rustyho reakci, když jsme prvně společně vstoupili do nového domu. Jakmile jsme se objevili na prahu masivních dveří, mohl jsem vycítit psí nejistotu z nepoznaného prostředí. Dvakrát jsem otočil klíčem v zámku a otevřel. Myslím, že prvních pár kroků v novém domě je zásadních a já zhluboka vdechl vůni novoty, která mě obklopila. Zato Rusty zůstával nadále stát mezi futry, přední packy nedůvěřivě jen pár centimetrů za dřevěným prahem. Věnoval jsem mu povzbudivý úsměv a oslovil ho jménem, načež pes zdvihl obě uši v nadšeném výrazu a konečně, kmitaje ocasem sem a tam, vstoupil do předsíně. Byl jsem vždy vděčný za jeho bezelstnou, hravou povahu. A ať si každý říká, co chce, Rustyho společnost jsem čas od času upřednostňoval před setkáním s přáteli, které jsem si v novém sousedství stačil najít. Jedině on nabízel to pravé pochopení pro mou introvertní, samotářskou povahu, jež ve spojení s mým zaměstnáním údajně vytvářela jistou auru intelektuála – tedy, tak se o mě vyjadřovaly převážně mladé studentky, co jsem měl ve svém výukovém programu. A Rusty mě jako správný společník na všech těchto hodinách doprovázel.

Oba dva jsme si každým dnem více zvykali na nové místo, nový dům a nové sousedství, do kterého jsme byli vřele uvítáni. Dům byl nově zrenovovaný, ale i tak potřeboval pár úprav, na nich jsem lpěl. Byl jsem vděčný, když mi pronajímatel prostoru sdělil, že má ke psům dobrý vztah a Rusty pro něj tudíž není žádným problémem, a to ani v období línání. Za účelem zvelebení domu jsem dostal výslovné povolení, abych upravil vstupní dveře pro Rustyho potřeby, bylo nutné vytvořit vyklápěcí dvířka ve spodní části masivu, kterými vstupoval dovnitř i v domě mých rodičů. Ale to samozřejmě chvíli počká. Prozatím si Rusty zvykl zaštěkat na prahu, abych jej pustil ven nebo dovnitř. Kdybych tehdy tušil, co mě čeká, nebyl bych tak zoufale neopatrný…
To ráno bylo hektické. Přestože jsem obvykle velmi dobře připraven, tohle úterý jsem musel vylézt z postele tou horší nohou. Večer předtím jsem si pečlivě připravoval materiály na seminář o psychických poruchách ovlivňující proces učení, až jsem se nad ránem probral na pohovce s inkoustem obtisknutým na tváři. Rusty už byl nastoupen u mých kolenou a netrpělivě přešlapoval na místě. Úplně jsem zapomněl na ranní venčení. Hbitě jsem se zvedl a několika rychlými kroky přešel do předsíně, abych psovi otevřel. Jen v rychlosti, stačí bez vodítka.

Nebyl jsem zdaleka jediný resident, který vlastnil psa. Má sousedka Laura, žena vysokého věku a bezedného elánu, právě venku sama venčila svou fenku. A Rusty si jí všiml. Znáte takový nepříjemný pocit, kdy tušíte, že se stane něco špatného? Taková mrazivá, nekonkrétní, neuchopitelná předtucha a mravenčení v zátylku?
Zrovna jsem volal Rustyho dovnitř. A v posledních sekundách vidím, jak vběhl do silnice. Nadšeně a bez rozmyslu. V ten okamžik se zastavil čas. A můj svět se přestal otáčet.
Nevybavuji si, jak dlouho jsem křičel. Jak dlouho jsem tiskl v náruči to mohutné, slabě se třesoucí tělo. Všechno jako by se najednou zpomalilo. Nářek přihlížejících zněl k mým uším jakoby z veliké dálky a slzy zkrápěly Rustyho krví slepenou srst. Ten muž zastavil, vím, že na mě mluvil, ale netuším, co mi vlastně říkal. Rusty se několikrát překotně nadechl. Zvuky, které vydával, se s každým tónem ztrácely ve tmě. Jeho hlavu jsem láskyplně hladil na svém klíně, dokud naposledy nevydechl a napnuté svaly konečně ochably. V té pomíjivé chvíli byl navždy pryč. Jediné, co po sobě zanechal, byla krvavá stopa na rozpáleném asfaltu.

Vzal jsem si na univerzitě pár dní volna. Nikdo neprotestoval. Velmi rychle se všude rozkřiklo, že do školy přicházím bez doprovodu věrného psa, kterého všichni dobře znali. Snad jsem i přijal několik vyjádření soustrasti, ale nevím kdy a od koho. Dny mně míjely, jako by se snad ani nestaly. Nebyl jsem si vědom, kolikátého vlastně je nebo kolik je hodin, od společnosti jsem se němě distancoval. Neměl jsem na nic náladu.
Většinu času jsem trávil uvnitř. Jestli jsem byl uzavřený předtím, v tuhle chvíli jako bych vůbec neexistoval. Rodiče se mě snažili zastihnout, přece jen, Rusty byl miláčkem nás všech, ale po jeho kremaci jsem neměl náladu komunikovat. A kdo by taky měl! Na kuchyňské lince se mi vršily krabice od pizzy a dalšího nezdravého jídla, kterým jsem nahrazoval pocit vnitřního prázdna tak jako během svého dětství a puberty. Můj čas truchlení se pomalu ale jistě krátil. Studenti na mě spoléhají a já je nemohu nechat bez odborného vedení. I přes svou ztrátu jsem se snažil opět zařadit do pracovního procesu.
Jednoho večera jsem se konečně odhodlal k tomu, abych pokračoval na své doktorské práci, která by měla završit mou studentskou kariéru. Doktor Norton, jak krásně to znělo! Osvětlení v obývacím pokoji nebylo nejlepší a modré světlo obrazovky počítače unavovalo mé oči. Promnul jsem si je dvěma prsty a protáhl si ztuhlé svaly na krku. V tom jsem něco zaslechl. Podivný zvuk, který připomínal škrábání po kamenné podlaze. Že by si venku hrály děti od sousedů? Vím, že dva chlapci, kteří bydleli o dva domy dál, rádi běhají sem a tam po okolí s klacky, které za sebou tahají po tvrdé zemi. Neslyšel jsem ovšem žádný další zvuk, žádný hlas, který by evokoval přítomnost člověka. Podíval jsem se na hodiny. Chvíle po desáté, touhle dobou by se děti rozhodně neměly potloukat po okolí, i když se jednalo o velmi bezpečné prostředí. Zvuky ustaly. Ať se jednalo o kohokoliv, pravděpodobně jen prošel kolem a přestal dělat hlouposti. Pokusil jsem se na to nemyslet a vrátil se zpět k práci. Vtom jsem to uslyšel zase. Slabé, zato vytrvalé škrábání před vstupními dveřmi.

Obezřetně jsem se zvedl z pohovky, nejistě přistupuji ke dveřím. Zvuk neustá! Mohl jsem slyšet, jak se cosi drápy snažilo zdolat dřevěnou bariéru. Pravděpodobně to bude jen nějaké zvíře, nějaká zatoulaná kočka, která cítí teplo domova a snaží se sehnat něco do žaludku! Ruce se mi zpotily nejistotou. Škráb, škráb, škráb. Natáhl jsem se po klice. V okamžiku, kdy jsem se dotkl jejího chladu, zvuk ustal. Zůstal jsem zamrzlý v této pozici hezkých pár sekund, než jsem se odhodlal otevřít. Nic. Za dveřmi nebylo nic!!! Nějaké plaché zvíře, prostě uteklo… Rozhodl jsem se vrátit zpět k psaní. Stále mi toho dost zbývá, je přede mnou celý popis praktické části. Ztěžka jsem dosedl zpět na pohovku a nasadil si brýle na čtení. Jakmile se začnu soustředit, dokážu být ještě dobré dvě hodiny celkem produktivní, než ulehnu ke spánku. S myšlenkou na zítřejší povinnosti jsem se pokusil usnout, i když jsem se necítil nikterak unavený.
Noční ticho protrhl nepříjemný zvuk. Škráb. Škráb. Škráb.
Ještě se mi ani nepodařilo zabrat. Přestože jsem spal v ložnici, jasně jsem zaslechl opětovné drápání u vstupních dveří. Ležel jsem s očima upřenýma do stropu a čekal, jestli to prostě nepřestane samo. Zvuk ale neustával. Jako kdyby se cosi pokoušelo podhrabat pode dveřmi, aby se to dostalo sem za mnou! Po několika málo okamžicích se konečně rozhostilo ticho. Oddechl jsem si. Pokusil jsem se oprostit od myšlenek na to, co by to asi tak mohlo být, raději jsem se vrátil zpět k chabým pokusům o odpočinek.

Těsně před tím, než bych konečně usnul, jsem byl opět vytržen z poklidu noci. Leknutím jsem sebou škubl, probíraje se okamžitě z chabého polospánku. Ticho bylo opakovaně trháno na kusy velmi povědomým zvukem. Zvukem, který jsem dříve slýchal každý den. Psí štěkot naplňoval můj byt, ohlušující, ostře se zařezávající až do morku kostí. Byl tak hlasitý, že jsem si musel zacpat uši. Pravděpodobně jde kolem nějaký noční pejskař, který stejně jako já nemůže spát, a rozjívený pes jen přiběhl až k mým dveřím. To znamená, že brzy odejde a já budu moct konečně usnout. Štěkot ale neustával. Spíš byl s každou další sekundou zuřivější. Tohle už se dál nedalo poslouchat. Ač nerad, vysoukal jsem se ven z postele, abych zjistil, co se to vlastně děje. Měl bych sousedovi jasně vysvětlit, ať si svého psa raději drží zkrátka! Štěká opravdu vytrvale, nechápal jsem, že nikoho jiného neprobudil. Nebo jsem alespoň neslyšel žádný lidský hlas, který by se pokusil psa pokárat. Pevně jsem vzal za kliku a trhnutím otevřel dveře. Nic. Nikdo. S okamžikem, kdy se otevřely dveře, se zvuk odrazil ode stěn a ustal. Nevěděl jsem, co si mám myslet, nenapadlo mě žádné rozumné vysvětlení. Ozýval se ten zvuk snad jenom v mojí hlavě? To proto nikoho jiného neprobudil? Ne, nejsem přece blázen. To je absurdní! Rozhodl jsem se věřit své racionální mysli. Po několika dalších okamžicích ticha jsem šel znovu spát. Nebo se minimálně o spánek pokusit. Doufal jsem, že mě během noci už nic nepřekvapí.

Ráno bylo líné. Línější než obvykle. Pravděpodobně to bylo tím, že jsem celou noc skoro nezamhouřil oka a neustále nastražoval uši, jestli neuslyším ten podivný škrábavý zvuk a štěkot. Zvedl jsem se z přikrývek a pořádně protáhl ztuhlé tělo. Odšoural jsem se rovnou do kuchyně, dal vařit trochu vody na první ranní šálek mého životabudiče. S očima upřenýma na obrazovku telefonu jsem si četl ranní aktuality, pojedl skromnou snídani a připravil si vše potřebné na svoji prezentaci. Málem bych zapomněl na flash disk! Otočil jsem se, že se po něm natáhnu… když vtom jsem sebou vylekaně trhl. Štěkot. Táhlý trhavý zvuk, ze kterého mi přejel mráz po zádech. Popravdě, nebyl jsem si jistý, jestli to, co slyším, je reálné. Nebyl jsem si jistý vůbec ničím. Ale musím se přiznat, tahle myšlenka mě napadla už včerejšího večera.
“Rusty?”
Ticho. Asi jsem se dočista zbláznil. Přece to nemůže být…
Zaštěkání. Tak moc povědomé, až mi vehnalo slzy do očí. Opravdu bych rád uvěřil tomu, že mě můj pes přišel navštívit, ale to se naprosto vylučovalo s tím, v co jsem do těchto dnů věřil. Že by reálně existovalo něco mezi nebem a zemí? Nebo jen blouzním z bolestivé ztráty?
Škráb, škráb, škráb. U vstupních dveří. Tohle škrábání se ovšem od toho včerejšího v zásadní věci lišilo. Vycházelo totiž zevnitř domu.
“Rusty?”
Pravděpodobně jsem už kompletně přišel o rozum. Právě jsem oslovil svého mrtvého psa! A ten mi odpověděl. Nikdy jsem v nadpřirozeno nevěřil. Vždycky jsem trval na tom, že se dá všechno racionálně vysvětlit. Ale teď? Teď jsem si nebyl tak úplně jistý. Přešel jsem ke vstupním dveřím a chvíli na ně v tichosti zíral. Nebylo na nich vůbec nic neobvyklého. Neměl jsem žádný zvláštní pocit, nic, co by evokovalo, že jsem se stal opravdu svědkem nadpřirozeného jevu. Necítil jsem chlupy, které by se mi strachy zvedaly na zátylku, to však mohlo být i tím, že mě na rozdíl od včerejška obklopovalo denní světlo. Přestože jsem štěkot uslyšel z vnitřku místnosti, pro jistotu jsem se kukátkem podíval, jestlili nějaký cizí pes neokouní u mých dveří, ale… nic. Prázdno. Četl jsem už spousty výpovědí lidí, kteří zažili něco nadpřirozeného, ale nevěřil jsem, že by se to mohlo stát i mně. Jsem pedagog. Většinu času dbám pouze na fakta, vše si vysvětluji tím nejjednodušším – tedy nejpravděpodobnějším – scénářem! A teď slyším štěkot mrtvého psa, který vysvětlit prostě nedovedu. Z mého přemýšlení mě vytrhly dva ostré zvuky, které rozsekly ticho v předsíni. Leknutím jsem nadskočil. Znělo to, jakoby Rusty zaštěkal těsně u mých kolenou! Víc než strach to ve mně vyvolalo vzpomínky. Otevřel jsem vstupní dveře a pocítil velmi zvláštní emoci. Jestli tu Rusty opravdu byl, tak mě právě teď opustil. Jako by z jeho teoretické přítomnosti zůstala jen vzduchová bublina. Rozhodl jsem se tyhle zvláštní jevy zaznamenat a pokusit se dokázat jejich pravost. Ale v tuhle chvíli mám další jiné povinnosti, které netrpělivě čekají. Obul jsem se a batoh si hodil přes rameno. Než jsem vyšel ze dveří, v němé otázce jsem se ohlédl přes rameno. Jako bych snad čekal, že uvidím Rustyho poslušně čekat za prahem. Posmutněl jsem.

Blížil se konec pracovního týdne. V posledních pár dnech jsem byl duchem nepřítomný, někteří mí studenti si změny mého chování všimli. Naštěstí se na nic neptali a já nemusel nic vysvětlovat. Jen jsem se omluvil a k nevýslovné radosti těch horších studentů jsem velké semestrální zkoušení odložil na příští týden. Nedokázal jsem se soustředit. Dělalo mi problém myslet na něco jiného než na podivné události, které se začaly dít v mém domě. A s každým dalším nadpřirozeným jevem se moje pragmatické smýšlení otřásalo v základech.
Takže, abych si to ujasnil. Štěkot se ozývá společně se škrábavými zvuky na podlaze. A vždy v prostoru před dveřmi. Nebo za nimi. Po několikadenním sledování jsem si ujasnil fakt, že štěkot vždy ustane ve chvíli, kdy otevřu dveře. A to znovu nahrává hypotéze, že mě můj pes navštěvuje ze záhrobí. Nepociťoval jsem strach, i když musím uznat, že během noci to bývalo děsivé. Chtě nechtě jsem si na internetu začal procházet podobné neuvěřitelné příběhy a doufal, že snad najdu nějaké vysvětlení. A jedno z nich mi přišlo celkem uvěřitelné, možná dokonce logické. Jednalo se o teorii kamenného videopásku, podle ní se může intenzivní energie jaksi “otisknout” do prostředí, ve kterém člověk žil. Tento člověk – respektive jeho emoce – se doslova vsáknou do okolních zdí. A pokud může takový intenzivní otisk vytvořit člověk, proč ne pes? S Rustym jsem měl zvláštní pouto. Pouto, které nelze jen tak nahradit. A pokud by nějaká psí duše dokázala něco takového, tak rozhodně ta Rustyho. S každým dalším řádkem, který jsem přečetl, jsem v sobě živil naději, že můj nejlepší přítel není zas tak úplně pryč.

Jedna ráno. Ticho potemnělého bytu roztrhlo zaštěkání, které bylo okamžitě následováno škrábavými zvuky po podlaze. Připadalo mi, že čím více věřím, tím je Rusty aktivnější. Jako by sám vycítil, že jsme navázali neobvyklé spojení. Dlouze jsem si zívl a pomalu se vysoukal z postele. Téměř poslepu jsem prošel obývacím pokojem a pootevřel domovní dveře. Štěkot ustal, škrábání utichlo. Počkal jsem u dveří několik minut, věděl jsem, že se Rusty bude chtít pravděpodobně vrátit zpět do bytu, takže jsem vyčkal na signál, abych ho pustil dovnitř. Přestože se mi to celé zdálo neuvěřitelně absurdní, tak nějak jsem se pokusil přizpůsobit. Bylo to, jako by Rusty nikdy neodešel.
Abych sám sebe plně přesvědčil – i když už jsem získal tolik nezvratných důkazů – rozhodl jsem se využít jednu z metod k odhalení přítomnosti. Jednoho večera jsem do prostoru kolem dveří nasypal množství bílé mouky. Připadal jsem si hloupě, ale v poslední době se toho stalo tolik, že jsem se rozhodl vyzkoušet vše možné i nemožné k odhalení pravdy. Dal jsem si pozor, abych moučnou stopu nenarušil vlastními kroky, a opatrně zacouval do ložnice. Pokud je Rustyho přítomnost alespoň z části fyzická, tahle metoda by to měla odhalit!
Škráb, škráb, škráb. Uslyšel jsem známý zvuk. Raději jsem ani neulehl ke spánku, stejně bych samou nervozitou neusnul. Okamžitě jsem vyrazil z postele a zkontroloval moučnou past. A opravdu. Mouka byla rozházena na všechny strany, skoro jako by se v ní Rusty celý vyválel. Srdce mi poskočilo. Samozřejmě! Doufal jsem, že to vyjde, ale stále jsem někde v zadní části svojí mysli cítil osten nedůvěry. Ten byl v tu ránu navždy pryč. Měl jsem pravdu. Byl to Rusty.
Přestože jsem byl vděčný za psí přítomnost, pronikavý štěkot mě noc co noc nepříjemně probouzel. Ač nehmotný, jeho štěkot byl zrovna tak pronikavý jako za jeho života. Noc co noc jsem musel vstávat a otevírat dveře, aby si mohl jít ulevit. Pokaždé jsem vyčkal až do chvíle, než uslyším štěkot či škrábání, a pustil Rustyho zpátky do domu. Kdekomu by tohle mé chování připadalo podivné, ale zřejmě si toho nikdo nevšiml. Ačkoliv jsme bydleli v těsném sousedství, tohle malé tajemství jsem před ostatními lidmi dokázal utajit. Určitě by mě měli za blázna.
Jedné věci si ale nemohli nevšimnout.
“Máte nového pejska?” zeptala se mě sousedka zrovna ve chvíli, kdy jsem do spodní části dveří instaloval vyklápěcí dvířka. Vzhlédl jsem k ní, otíraje si zpocené čelo.
“Ne tak docela,” usmál jsem se a utáhl poslední šroub.

Originální autor: Dekadent23

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.4 / 5. Počet hodnocení : 7

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidej názor