Našel jsem město uprostřed pouště

Měl jsem cestovat po poušti s malým týmem pěti lidí, ale uprostřed cesty nás všechny rozdělila brutální písečná bouře. Snažil jsem se spojit se svými kolegy vysílačkou. Odpovídali a snažili se ze všech sil zjistit, kde jsem. Šel jsem dál na sever, směrem, odkud jsme přišli. Ve vysílačce jsem stále slyšel volání ostatních členů týmu. Také se ze všech sil snažili najít jeden druhého, ale nedařilo se jim to.

Bouře trvala asi půl hodiny a zakrývala vše kolem mě. Většinu času jsem musel mít zavřené oči. Po dvaceti minutách bouře moje vysílačka úplně zmlkla. Vycházel z ní jakýsi podivný rušivý zvuk. Takový jsem z rádia ještě neslyšel. Vysílačka stále fungovala, ale nemohl jsem se nikomu dovolat. Vůbec nikdo neodpovídal.

O dalších deset minut později se bouřka uklidnila a já se rozhlédl, jestli se něco neobjeví. Kolem mě byly jen písečné duny. Šel jsem dál na sever. Děsila mě představa, že mě bude příliš těžké najít. Asi po dvaceti písečných dunách jsem si v dálce něčeho všiml. Černou čáru a za ní něco, co vypadalo jako stavby. Potřeboval jsem se co nejdřív dostat k nějaké civilizaci. Začínal jsem mít hlad. A taky, kdo ví, zbytek týmu už tam byl nejspíš taky. Zrychlil jsem tempo a vydal se směrem ke stavbám.

Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že je to opevněná osada. Budovy, které se tyčily nad zdí, vypadaly jako průměrné čtyř- až sedmipatrové obchodní budovy, které můžete vidět v každém centru města. Kousek nalevo jsem zahlédl otvor. Když jsem k němu došel, vypadal o něco pokročileji, než jak vypadal z větší dálky.

Než jsem vešel do města, uslyšel jsem zvuk, který jsem sotva dokázal popsat. Svým způsobem to připomínalo tubu. Ohlédl jsem se za sebe a hledal jeho zdroj. K městu přijížděl náklaďák ve tvaru pětiúhelníku. Ustoupil jsem od brány. Když náklaďák přijel, zastavil. Spolujezdec z náklaďáku… nevypadal jako člověk. Vypadal jako humanoidní žirafa s obrovskou čelistí. Podíval se směrem ke mně. Viděl, jak na něj zírám. Vydalo to ze sebe tiché zavrčení. Všiml jsem si, že řidič vypadá přesně jako on. Otočil se ke mně také. Vydal ze sebe stejné tiché zavrčení.

Co se to sakra děje? Pomyslel jsem si.

Ty dvě… věci se podívaly zpátky na cestu a vjeli do osady. Bylo to neskutečně podivné, ale potřeboval jsem se najíst. Prošel jsem tedy otvorem do města.

Proběhl jsem kolem brány, když se začala zavírat. Podíval jsem se dopředu, do města. Vypadalo jako běžné centrum, ale v poušti. Bylo to matoucí. Na žádné mapě této pouště, na kterou jsem se podíval, žádné takové město nebylo. Kráčel jsem po chodníku a rozhlížel se, jestli někde neuvidím ostatní členy svého týmu. Část města, ve které jsem se nacházel, byla většinou prázdná, i když jsem v dálce zahlédl projíždějící auto.

Když jsem procházel ulicí, bylo ve vzduchu cosi nepatrně zvláštního. Bylo to svým způsobem jiné. Můj hlad to ale nevyřešilo. Po další chůzi jsem narazil na obchod se smíšeným zbožím. Vešel jsem dovnitř. Byla to obyčejná samoobsluha. Ale pokladní nevypadal jako člověk. Měl stejnou postavu jako člověk, ale byl tmavě zelený. Měl oči velké skoro jako jeho hlava. Viděl, že jsem s ním navázal oční kontakt, a tak jsem se podíval na jídlo. Všechno bylo zabalené v obalech s podivnými symboly a náhodnými písmeny. Obrázky jídla nebyly špatné, ale nic z toho jsem nepoznal. Protože to bylo jídlo z obchodu s polotovary, rozhodl jsem se, že mu stejně budu věřit.

Když jsem položil jídlo na stůl, pokladní promluvil s kovovým mručením. Vlastně mi z toho běhal mráz po zádech. Bylo to tak zvláštní. Dal jsem mu deset dolarů. Znovu vydal ten mručivý zvuk. A taky ani nemrkl. Bylo to, jako by na mě zíral. S penězi nic neudělal. Rozhodl jsem se, že si peníze vezmu zase zpátky. Vrátil jsem je do peněženky a odešel z obchodu.

Pokračoval jsem po ulici. Netušil jsem, co je to za místo. Nevypadalo to jako nějaká maškarní akce, ani v nejmenším. Ty bytosti vypadaly příliš realisticky. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl.

Narazil jsem na tři bytosti stojící na rohu ulice. Doufal jsem, že mluví anglicky.

“Ahoj, může mi někdo z vás říct, kde jsem?” zeptal jsem se.

Zírali na mě.

Neměli ani oční víčka, takže mohli být jen zmatení, pomyslel jsem si. Každý z nich vydal hlasitý zvuk, který zněl jako zvuk nouzového poplachu. Oči se jim rozšířily, až z nich byly celé tmavě fialové prázdnoty. Ucouvl jsem. Ale pak se ke mně vrhli a strhli mě na zem. Pak na mě ukázali a přitom vydávali ty démonické vrčivé zvuky.

Vstal jsem a utíkal jsem od nich pryč. Srdce mi bušilo jako o závod. Začal jsem si myslet, že mě ty věci zabijí. Nevěděl jsem, co to je, ale čím víc jsem je viděl, tím démoničtější mi připadaly. Slyšel jsem několik kroků. Podíval jsem se za sebe. Ty bytosti mě pronásledovaly. Zrychlil jsem tempo a běžel ke zdi na hranicích města.

Odněkud za mnou se ozvala siréna. Ohlédl jsem se. Za mnou se blížilo auto s blikajícími žlutými světly. Zpomalilo, když dojelo k místu, kde jsem byl. Čelní sklo spolujezdce se svezlo dolů. V autě seděly dvě bytosti. Tvor na straně spolujezdce na mě mířil pistolí. Rozběhl jsem se o něco rychleji, ale pak jsem měl pocit, že se mi tělo zablokovalo. Spadl jsem na zem. Nemohl jsem se pohnout. Hrůza ve mně narůstala.

O několik vteřin později mě ty dvě bytosti vytáhly ze země. Měly oči, které se jim táhly kolem celé hlavy. A taky zelenou kůži. Drželi mě u zdi. Jeden z nich si před sebe přitáhl menšího tvora. Ten menší tvor měl také zelenou kůži, ale také čtyři drápy. Důstojnický tvor zastřelil toho menšího tvora. Pak na mě zamával zbraní a kývl hlavou. Mohl jsem si jen myslet, že mi tím dává najevo, že se mě chystá také zastřelit. Po celém těle mi přeběhl mráz. Hrůza se prohlubovala, protože jsem neměl kam jít, aniž bych potenciálně zemřel.

Důstojnické stvoření, které mě drželo u zdi, vytáhlo kus papíru. Byl na něm obrázek člověka. Byl ve vězeňské cele. Nad obrázkem byla napsána náhodná písmena. Jediné, co jsem dokázal rozeznat, bylo jméno: Jack Carlton.

Policista na mě zavrčel. Ukázal na celu na obrázku. Ten chlap musel na tohle místo také narazit, pak ho zatkli. Měly všechny tyhle potíže co dělat s pouhou přítomností člověka? Přemýšlel jsem. Lidé je musí ohrožovat, ale jak?

Nechtěl jsem strávit čas ve vězení, ať už to bylo kdekoli, jen proto, že jsem náhodou narazil na tohle místo. Bohužel tyto bytosti nemluvily žádnou lidskou řečí, kterou jsem znal.

Důstojník se drápal na levou stranu mé hlavy. Příšerně to bolelo. Nevěděl jsem, co chtějí, ale potřeboval jsem se od nich dostat pryč.

Tři bytosti, které na mě předtím ukázaly, se ke mně rozeběhly. Dva nesli obušky, jeden držel mapu světa. Na mapu jsem pořádně neprohlédl, ale vypadalo to, že se na ní rozjela balkanizace. Hrůza, kterou jsem cítil, se ještě zhoršila. Přede mnou kráčela ta policejní stvoření. Oba se vrhli na ty tři tvory, strkali do nich, mlátili je, dokonce je srazili k zemi.

Ta stvoření se na mě chystala zaútočit, ale policisté je zastavili. Policisté si zřejmě mysleli, že se je ti tři chystají napadnout. Policisté se s těmi třemi tvory přetahovali o zem. Tvorové i policisté při vzájemné potyčce hlasitě vrčeli. Začali se také pouštět do pěstního souboje. Uprostřed toho jsem se rozhodl, že je čas utéct. Rozběhl jsem se pryč, plný adrenalinu.

Proběhl jsem kolem plotu na hranicích města. Vrátil jsem se do pouště. Běžel jsem po chodníku, těžce dýchající a přemýšlející, jestli vyváznu živý. Jak jsem běžel, ozvalo se za mnou několik výstřelů. Slyšel jsem, jak jedna kulka dopadla na zem těsně vedle mě. Seběhl jsem ze silnice hluboko do písečné pouště. Srdce mi tlouklo rychleji, než jsem dokázal běžet.

Běžel jsem asi deset minut a myslel jen na to, jak se dostat pryč z města. Ke svému překvapení jsem uslyšel, jak na mě někdo promluvil přes vysílačku.

“Haló? Dappertone? Stále vás hledáme. Pokud to slyšíte, řekněte prosím něco.”

Vyskočil jsem. Vytáhl jsem vysílačku. Odpověděl jsem muži na druhém konci.

“Rozumím. Tady Dapperton. Nevím, kde jsem. V jednom divném městě mě málem zatkli. Málem mě zabili,” řekl jsem.

“Vaše poloha je nyní znovu viditelná na našem radaru.”

Můj šéf mě vyzvedl z místa, kde mě našel. Řekl jsem mu o městě. Řekl mi, že ve směru, odkud jsem přijel, žádné město není. Ukázal mi mapu oblasti. Žádná jména se tam neobjevila. Ukázal jsem mu jizvu na straně hlavy. Byl z toho opravdu zmatený, hlavně proto, že v poušti podle něj není nic, co by mi takovou jizvu mohlo způsobit.

Nevěřil mému vyprávění o stvořeních ani o městě. Místo toho se tvářil znepokojeně, ať už ho napadlo cokoli, co se mi mohlo stát, když jsem se dostal do podivné oblasti mimo radar.

Když jsem se vrátil domů, podíval jsem se do té samé oblasti na Google Mapách. Nikde v této oblasti jsem nenašel žádné známky města. Prohledal jsem celou poušť, abych se ujistil, že tam město není. Vyhledal jsem si osobu Jacka Carltona, jestli se něco neobjeví v místních zprávách. V roce 2010 se prý pohřešoval Jack Carlton. I když se tam psalo, že jeho tělo bylo nalezeno. Zemřel na dehydrataci. Když jsem se však podíval na jeho podobiznu, shodovala se s tou, kterou mi ukázal ten policejní tvor.

Došlo k rozměrovému skluzu? Po městě není nikde ani stopy. Je to město snad nějaké vládní tajemství nebo co? Pokud je pohřešovaný Jack Carlton ten samý, kterého zatkli ti tvorové, pak to vláda jen tak zametla pod koberec? Jsem opravdu zmatený.

Představil jsem si scénář, kdy se vydám po stopách té pouště, abych zjistil, jestli to město znovu najdu. To však neudělám. Nechci se do toho města znovu vrátit. Vlastně se budu držet od této pouště co nejdál.

Přeloženo z originálu