Následky únavy

Večer jsem se převalovala v posteli. Byla jsem hrozně unavená ale nemohla jsem usnout. Myslím, že to bylo i kvůli bouřce a dešti. Vždycky jsem měla problém usnout za bouřky. Nebojím se, ale asi to je instinkt.  

Ležela jsem a přemýšlela o svém mrtvém tátovi a o smrti. Tátu jsem neznala, na rozdíl od mé starší sestry.  Jediný, co jsem s ním zažila já a k tomu si to nepamatuju bylo, že mě jako malou nechtěl a ani mě nenavštěvoval a nebál se o mě, když jsem byla v nemocnici na sále a mohla jsem umřít. 

 jak jsem nad tím přemýšlela byla jsem smutná a naštvaná zároveň. Když mě ovládl žal otevřela jsem šuplík u nočního stolku a vytáhla z něj velký ostrý nůž. Sedla jsem si na postel a měsíční světlo mi osvítilo hlavu a hruď. Položila jsem si ruku na koleno a začala ji silně řezat. Naplňoval mě pocit bolesti a v ruce mi hodně tepalo.  

Vyrušilo mě vyzvánění telefonu. Položila jsem nůž nechala kapat krev a zvedla telefon. Uslyšela jsem jemný hlas své jediné kamarádky Jenny.  

,,Jessiko? Nevzbudila jsem tě?” Bylo čtvrt na dvě. Což pro nás bylo docela pozdě.  

,,Ne v pořádku nemůžu usnout. Co potřebuješ?” 

,,Noo nechtěla by, jsi teď přijet? V mrazáku mám pizzu a v lednici nějaký pití. Mohli by, jsme se na něco kouknout nebo si povídat.  

Zarazím se. ,,Jenny takhle pozdě v noci?” Na jejím hlase bylo něco zvláštního. Jako by ji někdo nutil to říkat.  

,,Dobře přijedu. A nestalo se něco?” Pro jistotu jsem se jí zeptala.  

,,Ne všechno je v pořádku. Tak až přijedeš zazvoň budu na tebe čekat. Zatím ahoj.”  

Ani jsem nestačila odpovědět a položila to. Krev mi během hovoru přestala téct.  Vstala jsem, uklidila nůž nandala si mikinu a šla jsem pro klíče. 

 Když jsem zamkla dům uviděla jsem naproti mně, černou postavu menšího vzrůstu. Ztuhla jsem na místě a po chvíli mi došlo “Sammy”. Devítiletý kluk, co rád chodil v noci ven. Občas ke mně zašel dát mi ochutnat nějakou dobrotu co uvařil. Jeho máma nemá moc času, a tak jsme spolu. I když je o deset jet mladší, než já tak ho mám moc ráda.  

Hned jak mi došlo že je to on, tak jsem zamávala a šla k motorce. Nastartovala jsem a jela k Jenny. 

Když jsem zaparkovala všimla jsem si auta, které nepatří Jenny. Ignorovala jsem to a šla ke dveřím u kterých jsem zazvonila. Po chvíli přišla Jenny celá rozespalá. 

,,Co tu chceš? Víš kolik je hodin?” odmlčela se. ,,Fakt hodně a já mám brzy ráno přednášku.” 

Zarazila jsem se. ,,Ale vždyť jsi mi volala že mám přijet.” 

,,Hele Jessiko já nevím, kdo ti volal ale já to nebyla. Vrať se domů nemám na tebe čas!” Zabouchla mi dveře přímo před obličejem. ,,Tohle není Jenny.” Zašeptala jsem si pro sebe a začala ji sledovat přes okno. Nejdřív jsem si myslela že půjde zpět do postele, ale pak se otočila a šla do kuchyně. Tam chvíli něco hledala a vyndala sekáček a prkýnko.  

Položila si ruku na prkýnko a usekla jí v zápěstí. Chtěla jsem vyběhnout a zastavit ji ale něco mě chytilo a zacpalo mi to pusu abych nemohla křičet. Byla jsem schopná jenom kopat nohama a koukat se na to co si Jenny dělá. Sledovala jsem, jak si postupně odsekává končetiny. Pak na mě jen zírala a houpala se sekáčkem z leva do prava. 

 Na to že neměla končetiny se až nečekaně rychle vrhla k oknu. Civěla na mě očima, které najednou byli bez života. Vzala sekáček a zezadu si usekla hlavu. Sesypala se na zem. Sevření, které mě drželo povolilo a já se rozběhla do domu za Jenny. 

 Když jsem přiběhla k místu kde se Jenny brutálně zavraždila nic tam nebylo. Ani jediná kapička krve. Začala jsem rychle prohledávat dům abych našla aspoň malou známku toho, že je Jenny na živu. Ale nic, celý dům byl prázdný. 

 Nevěděla jsem, co mám dělat, moje jediná kamarádka byla nejspíš mrtvá. Šla jsem k motorce a jen jsem si sedla a civěla do země. Po chvíli ke mně přišla osoba menšího vzrůstu celá v černém a strčila mi do ruky vzkaz. Koukala jsem, jak odchází a pak jsem si přečetla vzkaz.  

“Nikdy nezvedej hovory od svých blízkých mezi jednou a třetí hodinou ranní vymstívá se to.”  

Co to má kurva být?! Výhružky?! Ztratila jsem svou jedinou kamarádku a někdo mi napíše tohle? 

Originální autor: Jessika08