Našli jsme dům na stromě uprostřed opuštěných lesů

Když jsme jako děti vyrůstali v městečku Harvest Ridge, našli jsme opuštěný domek na stromě. Stál zahalený v srdci lesa, před kterým nás rodiče vždycky varovali. Nesl název šeptající les. Naše parta, kterou jsem tvořil já, Matty, Sára a malý Timmy, vždycky hledala dobrodružství. A kouzlu tohoto zakázaného místa se prostě nedalo odolat.

Bylo ještě teplé říjnové odpoledne, čas, kdy se měnilo listí a zbarvovalo svět do zlatých a karmínových odstínů. Slíbili jsme rodičům, že se budeme držet poblíž okraje lesa, ale dětská zvědavost je mocná věc. Pohled na domek na stromě, který se krčil ve zkroucených větvích prastarého dubu, byl tím nejkouzelnějším, co jsme kdy viděli.

“Kluci, představte si, co všechno můžeme nahoře dělat za super věci!” Matty byl faktickým vůdcem a jeho jasně modré oči vždy sršely nejrůznějšími rošťárnami.

“Jsi si jistý, že bychom se tam měli vracet?” Sára, která byla vždy hlas rozumu, se zeptala a nervózně mezi námi těkala hnědýma očima.

Timmy jen pevněji sevřel svého medvídka a jeho drobné tělo se chvělo.

Ignoroval jsem jejich dnešní výhrady a vykročil vpřed. “Pojďme se na to ještě jednou podívat. Vrátíme se domů ještě před večeří. Slibuju.” Ostatní přikývli.

Výstup samotný do onoho domku byl skličující, dřevěné příčky pod naší vahou zlověstně skřípaly. Ale když jsme se konečně vyškrábali nahoru, bylo to jako vstup do jiného světa. Nebylo to úplně útulné doupě z dětských snů, jak jsme si původně představovali. Místo toho to bylo strohé, ponuré místo plné podivných symbolů vyrytých do stěn, tmavých skvrn na dřevěné podlaze a znepokojivého kamenného oltáře uprostřed.

“Lidi, tohle nevypadá dobře,” řekla Sára a její hlas zněl sotva slyšitelným šepotem.

“Co je to všechno?” Matty se zeptal a šťouchl do hromádky podivných, kostem podobných cetek.

A pak Timmy vykřikl. Ukazoval na roh, kde hrubá kresba znázorňovala obludnou postavu obklopenou menšími klečícími postavami. Pod kresbou byla tmavou, rezavou barvou načmáraná slova: “Vyvolený musí nakrmit Mlčícího.” 

Rychle jsme vzali do zaječích, strach nahradil naši počáteční zvědavost. Slíbili jsme si, že už se tam nikdy nevrátíme, a na chvíli jsme to dokonce dodrželi.

Ale pak se Timmy ztratil…

Město po něm pátralo, ale nic se nenašlo. Bylo to, jako by ho země celého pohltila. Byli jsme zdrcení, ale tam vzadu v hlavě mi zůstávala vtíravá myšlenka. Ten domek na stromě…

Jedné noci jsem se nedokázal vyrovnat s pocitem viny a nejistotou, vyplížil jsem se ven a vrátil se do Šeptajícího lesa. To, co jsem tam uviděl, mě stále pronásleduje ve snech.

Domek na stromě zářil, z jeho oken pulzovalo odporně zelené světlo. Po lese se ozýval tichý šepot, jak se do domku plížily maskované postavy. Schoval jsem se a v hrůzném tichu sledoval, jak se rituál odehrává.

Jejich vůdce stál u oltáře a v rukou držel známého plyšového medvěda. “Tichý si to žádá. Vyvolení odpoví,” pronesl a les jako by se v odpověď zachvěl.

Rozběhl jsem se pryč, ale ten obraz se mi vryl do mozku. Ten domek na stromě nebyl jen tak obyčejný… Byl to obětní oltář a my jsme vstoupili přímo do něj. Dali jsme jim jejich Vyvoleného.

Řekl jsem to ostatním. Řekli jsme to rodičům, policii, každému, kdo nás poslouchal… Ale samozřejmě nám nevěřili. Jen prohledali les a nic nenašli.

Domek na stromě byl pryč, jako by nikdy neexistoval. Zůstala jen prázdná mýtina a v ní ozvěna naší viny.

Město prohlásilo Timmyho za ztracený případ, za srdcervoucí záhadu, která nikdy nebude vyřešena. Nás ostatní poslali k terapeutům a řekli nám, že jsme si to celé vymysleli, abychom se vyrovnali s traumatem…

Ale my jsme znali pravdu.

Z týdnů se staly měsíce. A pak roky. Vyrostli jsme, ale stíny našeho dětství přetrvávaly. Nikdy jsme o Timmym ani o domku na stromě nemluvili, ale vždycky to tam bylo, tichý přízrak, který pronásledoval naše životy.

Po letech jsem se odstěhoval na vysokou školu, má potřeba uniknout Harvest Ridge byla obrovská. Ale jako všechny noční můry mě přitahoval zpátky. Matty, v jehož očích už dávno pohasla jiskra, mi jednou pozdě v noci zavolal.

“Našli jsme další, další domek na stromě…” zašeptal a hlas se mu přitom chvěl.

“… V jiném lese, na druhé straně města.”

Srdce se mi sevřelo. “Matty, to nemůžeme… nemůžeme tím znovu jít.” 

“Myslím, že… Myslím, že jsem viděl Timmyho,” řekl a linka poté utichla.

Vrátit se na Harvest Ridge bylo jako projít se duchem své minulosti, obrazem doby, která byla nevinná i děsivá zároveň. Město bylo pořád stejné, až na strašidelné pohledy těch, kteří si pamatovali, co se stalo. A Matty, ten tam byl pořád, zakořeněný v naší společné minulosti, neschopný uniknout stínu stromového domku.

Co se týče Sáry, ta s námi přerušila styky krátce poté, co jsme spálili původní domek na stromě. Trauma z toho, co se stalo, ztráta Timmyho, to všechno na ni bylo příliš. Odstěhovala se do zámoří a hledala útěchu ve vzdálenosti a odloučení. Její nepřítomnost byla citelnou prázdnotou, chybějícím kouskem v naší roztříštěné skupině.

Po zprávě o druhém domku na stromě jsem se ji snažil kontaktovat, ale mé telefonáty zůstaly bez odezvy. Bylo jasné, že nechce mít nic společného s Harvest Ridge ani s ničím, co by jí připomínalo naši společnou minulost. Nemohl jsem se jí divit. Kdybych od toho všeho mohl utéct, udělal bych to. Ale byl tu Matty a já ho nemohla nechat, aby tomu čelil sám.

Při pohledu na nový domek na stromě mi přeběhl mráz po zádech. Byl děsivým zrcadlem toho prvního, zasazený do větví prastarého stromu. Ticho kolem něj bylo dusivé, vzduch ztěžklý neviditelným strachem. Pulzující záře symbolů se zdála silnější, hrozivější. Bylo to, jako by domek na stromě žil, dýchal, čekal.

Už jsme nebyli těmi naivními, dobrodružnými dětmi, které poprvé objevily ten prokletý stromový dům. Teď jsme byli dospělí, zocelení a zocelení ohněm minulosti. V rukou, které jsme kdysi používali k lezení po stromech a hraní na honěnou, jsme teď drželi kanystry s benzínem a pytle se solí. Dělali jsme si průzkum, četli jsme o rituálech a starobylých kultech, o všem, co by nám mohlo poskytnout výhodu. Tentokrát jsme nechtěli být obětmi. Chystali jsme se bojovat.

Čekali jsme schovaní v podrostu a srdce nám bušilo v rytmu zlověstného bubnování, které se ozývalo z domku na stromě. Postavy v pláštích se jedna po druhé vynořovaly a mizely v noci, zanechávajíce za sebou strašidelnou záři domku na stromě.

Matty se pohnul jako první. Blížil se k domku na stromě s chmurným odhodláním, s pevně stisknutou čelistí a tvrdýma očima. Následovala jsem ho, přestože mě každé vlákno mé bytosti nabádalo, abych se otočila. Ale byli jsme příliš daleko. Museli jsme to ukončit.

Vstoupit do domku na stromě bylo jako vstoupit do noční můry. Symboly, oltář, těžká atmosféra zlovolnosti – všechno bylo takové, jak jsme si to pamatovali. Ale v rohu se choulila malá postava. Timmy.

Vypadal stejně jako v den, kdy zmizel, oblečení měl potrhané a špinavé, v náručí pevně svíral plyšového medvídka. Ale jeho oči byly jiné. Zářily éterickým světlem, jako by se v nich usídlila nějaká zvláštní síla. Když nás uviděl, nekřičel ani nevolal o pomoc. Jen ukázal na mrazivý vzkaz na zdi: “Tichý se naplnil. Vyvolení se vrátí.”

S Timmym v bezpečí v náručí jsme unikli z noční můry na stromě. Nalili jsme kolem něj benzín, vytvořili obvod se solí a pak jsme ho celý zapálili. Stáli jsme tam a sledovali, jak nesvatý pomník Tichého pohlcují rozzuřené plameny.

V následujících dnech jsme Timmyho odvezli do nemocnice. Nemluvil ani nereagoval, jeho zářící oči byly jedinou známkou nadpozemské přítomnosti v něm. Jeho rodiče, stejnou měrou radostní i vyděšení, nám děkovali, že jsme jejich syna přivezli domů. V hloubi duše jsme však věděli, že Timmy se domů ve skutečnosti nevrátil. Ne celý.

Měsíc po Timmyho návratu v nemocnici vypukl požár. Byla jasná, klidná noc, bez známek žhářství nebo elektrické závady. Přesto budova shořela do základů, což byl pro Mattyho a pro mě děsivě známý pohled.

Spěchali jsme do nemocnice, srdce nám bušilo hrůzou, kterou jsme až příliš dobře znali. Oheň byl neúprosný, peklo, které odolávalo každému pokusu o uhašení. Teprve za svítání plameny konečně pohasly a zanechaly za sebou jen popel a zkázu.

Nikdy se nenašla žádná těla, ani jediná stopa po pacientech nebo personálu. Celé město truchlilo, ale my s Mattym jsme měli tiché porozumění. Nemocnice, požár, pohřešovaní lidé… to všechno mi bylo až příliš povědomé. Připadalo mi to jako v tom domě na stromě, v Tiché, znovu a znovu.

Když jsme se vrátili na místo vyhořelé nemocnice, našli jsme uprostřed trosek jednu neporušenou věc – malého ohořelého medvídka. Timmyho plyšového medvídka. A v popelu pod ním byl načmáraný mrazivý vzkaz: “Vyvolený se probudil.”

Přeloženo z originálu