Naučil jsem vrány, aby mi přinášely peníze

Když jsem ještě tehdy chodil na vysokou školu, tak jsem na konci každého měsíce měl tak trochu finanční dilema. Většina jídel z mého jídelníčku se skládala z instantních nudlí, občas s vajíčkem navíc, když jsem měl nějaký groš v úschově. Sem tam nějaká ta čokoládová tyčinka a limonáda.

Alespoň každý pátek.

Sice jsem chodil na brigádu, ale jakékoliv ubytování v mém městě bylo na mě až moc drahé a plus to jsem nestíhal při škole pracovat déle než dvacet hodin v týdnu. Rodiče mě kompletně odřízli před rokem a já byl zoufalý, tak jsem se snažil nalézt jakékoliv řešení, které by mi přineslo trochu více peněz. Nakonec jsem jedno našel. Začalo to šprýmem od mých přátel.

,,Víš Tony.” Řekl jeden z mých přátel, zatímco jsem vroucí vodou zaléval novou porci instantních nudlí v kelímku.

,,Mám takový pocit, že i holubi mají lepší jídlo než ty.”

,,Jídlo ? :D Jsem si jistý, že mají i víc peněz než on,” prohlásil druhý kamarád, zatímco se popadal za břicho. Smáli se dál zatímco jsem já nyní zamračený rval polévku do sebe. Avšak to idea se mi seklo v mysli a tak jsem v noci pouze ležel a dumal. Občas jsem na chodníku našel pár mincí, nic zázračného, sem tam pence, občas niklák někdy dokonce i čtvrťák. Ale to byla jenom malinkatá část celého města a kdybych ho prošel naprosto celé od jednoho konce do druhého, nejspíše bych v tom labyrintu našel hotové mění. Malé poklady třpytící se v nejzapadlejších zákoutích vyčuhující z trhlinek na chodníku nebo v travnatých oblastech. Neměl jsem však moc času na to je hledat, ale někdo jiný ano a tak přišel můj první testovací objekt. Vrána Jefrey. Skamarádil jsem se s ním rok před tím zatímco kráčel před mým bytem a klofal do miniaturních zrníček a drobků na chodníku. Jeho malá očka mě zvědavě zkoumala, zatímco jsem šel do školy. Následoval mě, zatímco jsem pojídal svojí tyčinku, odměnu, kterou jsem si vysloužil svojí těžkou prací.

,,Crow.” Zakřičel třepaje křídly kolem mojí hlavy, aby následně přistál přede mě.

,,Crow.”

,,Odleť.” Prohlásil jsem svíraje mojí drahocennou tyčinku a pokusil jsem se kolem něj projít. Jeho hlava se lehce naklonila a vyskočil přede mě a znovu zakrákal. Čekal dál, dokud mu nezaplatím za uvolnění cesty. Tak jsem mu hodil malý tyčinky a šel jsem dál. Jefrey ale nikdy nezapomněl na dar, který jsem ten den dal. Snad každé ráno na mě čekal před domem na chodníku a tak jsme si vybudovali kamarádství. Občas jsem mu daroval další dárky, nějaké drobky, nudle nebo další kousíček z mého jídla a postupem času jsem si na Jefreyho zvykl a také jsem si uvědomil, jak inteligentní pták to vlastně je.

Z počátku se naučil třeba to, že nevycházím ze svého bytu o víkendech, takže se v sobotu a v neděli přestal ukazovat a po dvou měsících mi začal na oplátku nosit drobné čedary. Byly to pokaždé takové náhodné drobnůstky, nitě, knoflíčky, občas třeba i gumička do vlasů, ale jednou za čas, dejme tomu jednou do týdne… mi přinesl minci a v tu chvíli mi došel jeden nápad, na kterém jsem mohl konečně trochu vydělat. Takže každé ráno, když mi Jefrey přinesl minci, dostal dvakrát tolik zobu a k tomu navíc rozinku, což byla jeho nejoblíbenější pochutina. Dva měsíce mu nedocházelo co po něm chci a než mu to došlo, tak si pouze stěžoval na dny, kdy dostal méně zobu.

A pak na počátku třetího měsíce mu něco docvaklo a od toho dne mi Jefrey nosil jenom mince. Ze začátku to bylo docela působivé a za pomocí mých neuvěřitelně pokročilých vysokoškolských matematických schopností, jsem si spočítal, že mi Jefrey každý týden vydělá něco málo kolem 60 centů. Nebylo to nijak zázračné, ale dokázalo mi to viditelně přilepšit na jídlo, přibližně na tři banány týdně. Jefrey ale měl pár dalších kamarádů, kteří nás pozorovali při našich obchodech a ačkoliv se zpočátku drželi zpátky, postupem času se přidávali k němu a také se naučily jak to funguje. Do doby než jsem konečně absolvoval, mi přes 12 vran přinášelo dárky každé ráno.

Neuvěřitelných 7,2 dolaru týdně, což vycházelo celkem až na půl kilogramu slaniny. Stal se z toho menší vtip v kruhu mých kamarádů a pořád si ze mě utahovali, ale potom se jejich oči trochu rozšířily, když se dověděli, kolik mi dárky od vran dokáží přinést. Mrzelo mě a mrzí mě to i do teď, že jsem svůj malý projekt musel ukončit.

Bylo to legrace.

Ale po škole jsem konečně získal práci v elektrárně, šest hodin cesty od mojí staré školy. A tato práce mi přinesla mnohem víc slaniny, než mi vrány kdy přilepšily. Sbalil jsem si věci do kufru, naposledy jsem nakrmil Jefreyho a chystal jsem se odjet do svého nového bytu. On ale pouze zaklonil hlavu a doskákal blíže ke mně. Bylo mi to trochu líto ho tam jen tak nechat a tak jsem ho vzal s sebou. Cesta mu očividně nijak nevadila, ba naopak mu chutnaly mé buráky, které jsem sehnal cestou. Taky ho zaujalo topení, u kterého roztáhl křídla aby do sebe vsákl více tepla.

Civilizace pomalu mizela ve zpětném zrcátku a čím dál tím méně budov prolétávalo kolem mě, dokud jsem nenarazil do hloubi venkova. Lesy nás obklopovaly a nahrazovaly hlučné ulice. Na malé zastávce jsem vypustil Jefreyho ven z auta a odtáhl jsem tašky do svého nového obydlí. On pouze pyšně skákal za mnou a nakonec když začal být znuděný, odletěl pryč.

Pokaždé za mnou ráno přilétal a zvykal si na můj nový harmonogram. Nikdy s sebou nezapomněl vzít nějakou tu minci, kterou směnil za jeho snídani. Ty další vrány, které tma žily si brzy také zvykly na nového cizince, který směňoval peníze za jídlo a začaly mi také nosit mince. Pousmál jsem se, vypadalo to, že s mým projektem není veta, nehledě na to, kde jsem byl. Ale každé ráno se na mém prahu objevovalo stále méně mincí, a tak jsem předpokládal, že tady na vesnici zkrátka není tolik lidí, kteří by rozhazovali peníze kolem, takže Jefrey ze zoufalosti začal nosit opět jen náhodné předměty strkajíce je zobanem kolem mě…. abych mu dal něco k jídlu. A po šesti týdnech už neměl ani jednu minci, kterou by mi mohl přinést. Bylo mi ho celkem líto, protože jsem ho přitáhl daleko od jeho domova a teď už neměl s čím přilétávat, takže jsem mu stále platil dva buráky za jakýkoliv předmět, který mi přinesl. Každopádně teď už mi dalších dvanáct vran nosilo předměty každý den.

A následně jednoho dne Jefrey přinesl něco jiného.

Stál jsem na cestě k autu a hleděl jsem na něco drobného a bílého, co mu vypadlo ze zobanu. Bylo to tvrdé natolik, že se to od země odrazilo. Něco z čeho se mi zježily vlasy na hlavě.

Zub…,lidská stolička.

,,Jefrey neeee.” Řekl jsem a vytáhl jsem z kapsy čtvrťák.

,,Máš mi nosit todle, ne zub.”

,,Crow.” Pokračoval dál a zatřepotal křídly.

Otočil hlavou, když jsem kráčel k autu. Zvedl zub a odhodil jej na kapotu. S lehkým ťuknutím se odrazil od hladkého kovu.

,,Crow,” polkl jsem.

Naklonil jsem se dopředu a dal mu jeden burák. Měl jsem nejspíše čekat, že mi občas přinese něco zvláštního a tak jsem na to zapomenul. Dále už nemělo význam nad tím dumat. Byl to pouze zub, který mohl najít kdekoliv a asi to nebylo ani tak děsivé, jak to zpočátku vypadalo. Další vrány nás zpozorovaly a teď už jich bylo dvacet čtyři. Každé ráno přilétaly a nesly mi nežádoucí čedary, krákaly a třepotaly křídly. Čekali na odměnění a v zobanu svíraly tentýž bílý předmět.

Opět zuby.

Nejdříve čtyřiadvacet a další den už osmačtyřicet. Neustále se vracely s dalšími a házely je k mému prahu. V jejich očích jsem viděl zlobu, když jsem jim nechtěl zaplatit a zametl jsem zuby pod verandu. Vran se postupně přidávalo víc a víc. Uplynuly tři měsíce od doby, kdy mi Jefrey přinesl první zub. Nemám ponětí kde je berou a proč jich tak strašně moc, ale upřímně si to ani nechci zjišťovat. Protože ať už je přináší odkudkoliv, je to někde blízko.

Co ale vím je, že mám teď pod verandou přes dvě kila lidských zubů.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.6 / 5. Počet hodnocení : 7

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Přidej názor