Nekonečné dětství

Jako malý jsem zažíval překrásné a zábavné chvíle, o kterých se mi často i zdálo. Mohu tedy říci, že jsem byl štastným dítětem, i když naše rodina nebyla nijak závislá na vysokých příjmech. Byli jsme v podstatě, klasičtí, průměrní lidé. Otec pracoval v továrně na výrobu jednoduchých motůrků do drobných zařízení a matka jako uklízečka v nedalekém obchodním centru.

Jak jsem říkal, nebyli jsme moc při penězích, ale o vánocích a svátcích jsme si i přesto nádherně vystačili. Užívali jsme si každého dne. Já si užíval každého dne. Tedy ovšem do doby než mi rodiče pořídili nové dveře do mého pokoje. Už na první pohled se zdály rozdílné od ostatních v domě a velice vyčnívaly. Štvalo mě na nich i to, jak širokou mezerou nade dveřmi procházely v noci paprsky světla, třeba i když šel někdo z rodičů na záchod. Bylo to vidět. Nevím proč, ale později už jsem si nebyl stoprocentně jist, že jen rodiče. To světlo přicházející z chodby se jednu noc úplně vytratilo.
Místo toho jsem zaslechl, jak někdo dvakrát zaťukal na dveře. Slyšel jsem za těmi dveřmi, jak se rodiče hádají. Avšak tak tiše (:D), že jsem slova co říkali slyšel střídavě. Potichu jsem řekl :

,,Prosím, mě se chce spát, nemohli by jste to jít řešit jinam ?“

Hlasy se vytratily. Dveře zakřípaly, a já v nich zahlédl tmavou postavu. Začala se přibližovat k mé posteli. Třesoucí se strachem jsem ze sebe vypustil větu : ,,Maminko, jsi to ty ? To není vtipný“. Když ta postava byla už u mé postele, můj otec rosvítil světlo. ,,Synku, copak se stalo že jsi tak vyjekl ? Jak to že nespíš ? “.

Vymluvil jsem se na špatný sen. Když otec z místnosti odcházel tak za mnou zamkl dveře. Z té mezery začalo opět vycházet to světlo. Ano, jenže bylo rudé, tmavě červené. Na dveře opět někdo dvakrát zaťukal. Jen otevřel dveře a už bylo patrné, že to nebyl nikdo z rodičů. Je to něco zlověstného, něco nesnášenlivého co přináší lidem jen samou smůlu. Natáhlo to svůj podlouhlý pařát, k mé posteli. Začalo to vřískat tak hlasitě, že mě začalo z toho nesnesitelného pekelného orchestru pískat v uších. Vypadalo to že jsem dostal infarkt a právě mě odváží sanitka. Houká tak hlasitě, že právě kvůli tomu v komatu tohle cítím. Kéž by sanitka a infarkt. To bych se možná i dostal do nebe, ale toto je očividně čisté, uhlím a čedičem zamazané peklo. Zde žádnou spásu nenajdu.

Bytost natáhla ruku a telepaticky mi zřejmě pobláznila mozek, pořád dokolečka jsem v hlavě slyšel něco jako ,,chyť se mé ruky, a budeš vysvobozen z jeho sevření“. Ta věc, ta bytost mě přesvědčila, tedy alespoň můj snadno ovlivnitelný mozek. Chytil jsem se její ruky, toho odporného chlupatého pařátu, a nic se nestalo. Až na to že jsem se probudil v mém pokoji, který byl tmavě červený. Úplně ta barva souladila s těmi záhadnými dveřmi. Jakoby ty dveře byly nějakým portálem do nějakých bezbožných a temných míst. Má teorie, ale bohužel nebyla správná. Slyšel jsem rodiče, jak se hlasitě hádají v přízemí. Slyšel jsem silnou ránu. … Ta bytost stála nad postelí, postelí mého mladšího bratra.

A sakra, eh, já se cítím tak hloupě, zapomněl, že mám mladšího bratra. Ta bytost se začala měnit, výrazně měnit. Přesněji řečeno zmenšovala se, a její tvář se začala formovat tak, že se každou další sekundou více podobala mému mladšímu bratrovi. Usmálo se to, vycenilo své černé, odporné tesáky a vyrazilo to směrem dolů do přízemí. Rozhodl jsem se to pronásledovat… slyšel jsem křik, nářek mých rodičů. Když jsem přešlápl poslední schod, už bylo pozdě. Leželi na zemi a kolem nich bylo spoustu krve. Byli otočeni směrem zády od země. Rozhodl jsem se je otočit, abych viděl co jim ta věc, ta bytost udělala. Mé mladé oči viděli, čistou zrůdnost, znetvořenost lidského těla. Odtržené čelisti, prázdné oční důlky, vyříznuté jazyky, otevřená břicha s vynícenými orgány. Já omdlel.

Když jsem se probudil těla byla pryč a hned v zápětí někdo ťukal na dveře. Byla to policie, která mé rodiče prý pohřešuje už několik měsíců. Chtěl jsem jim ukázat ta těla, vše jsem jim řekl, že nějaký neznámý pachatel se vloupal do našeho domu, ale těla na zemi už neležela a krev byla přímo geniálně vyčištěna z lina. Policie mi řekla, že jsem v šoku kvůli tomu co se stalo a že bych si měl jít odpočinout. Udělal jsem to. Ležel jsem a ležel až jsem usnul.
Za třicet let jsem se oženil, a měl rodinu, chtěli jsme dítě a to jsme také dostali. Syna Davida s kterým jsme poté žili v bytě na HallStreet a také mohu říci že tam žilo spoustu přátelských lidí. Bylo to skvělé místo, na vymazání vzpomínek z mého ukrutného dětství. To však patří mimo blok. David mi nedávno říkal v oné souvislosti, že se prý už pár měsíců probouzí uprostřed noci, a vidí v temné části pokoje pobíhat malého chlapce. Nebral jsem to rozhodně na lehkou váhu, to ne, ale snažil jsem se ho přesvědčit, že má až moc bujnou fantazii.

David mi jednoho dne řekl velmi zvláštní informaci :

,,Ten chlapec, který mě v noci chodí navštěvovat, mě začíná děsit protože vypadá podobně jako já. Když se podívám do zrcadla, jsme úplně totožní. Nepůjdeme k panu doktorovi, nějak se necítím dobře “.

Vyhověl jsem mu samozřejmě, ale doopravdy jsem se o to dost zajímal i nadále : ,,neřekl ti ten chlapec něco ?“

David odpověděl :

Tati, nic neříká, jenom když chci opustit postel, začne na mě cenit černé zoubky. Jsou asi hodně ostré. A taky v hlavě slyším hlasy“

,,A kolik hlasů slyšíš? “ Zeptal jsem se znepokojeně a zvědavě.

Odpověděl : Jeden a ten mi říká :, chyť se mé ruky, a budeš vysvobozen z jeho sevření.

Ano, došlo mi to. Rozbrečel jsem se a chytil ho pevně za ruku. ,,Ať uslyšíš cokoliv, nikdy ten hlas neposlouchej. V tentýž chvíli sebou David prudce zatřásl, zčernaly mu oči a vycenil na mě černé tesáky. ,,Tak jo bráško. Popadl kuchyňský nůž a podřízl mi krk. A nyní se jistě ptáte, jak mohu psát tento vzkaz, když už jsem vlastně mrtev. Řeknu vám jedno – sám netuším. Nyní sedím v tmavě červeném pokoji bez dveří a oken. Vyčkávám na to nejhorší co vůbec může být a při tom píšu. Vyčkávám na ta nejhorší muka.

Originální autor : CreepyStorm

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.6 / 5. Počet hodnocení : 22

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

5 komentářů

Přidej názor