Nezastavujte na nekonečné štěrkové cestě

Za prvé, nezastavujte. Myslím, že jsem na této cestě už dva týdny. Nemám žádný dobrý způsob, jak to zjistit: pořád je noc a žádné hodiny nefungují tak, aby to dávalo smysl. Ale už jsem šel spát na úplný odpočinek asi čtrnáctkrát, čili tipuju tak dva týdny. Pokud jste ve stejné situaci nebo se do ní dostanete, jistě vás potěší, že se nemusíte starat o jídlo ani vodu. Ať už se děje jakýkoli časový průser, zdá se, že pozastaví i vaše tělesné funkce. Nikdy však nepřestávejte řídit, prostě nikde nezastavujte. Vašemu vozidlu nedojde benzín. Neporouchá se. Jste na štěrkové cestě, takže nemůžete jet příliš rychle, pokud tedy netoužíte po tom dostat smyk, ale nezastavujte. Budeme, ehm. Za chvíli se dostaneme k tomu, proč.

Druhá věc je, že jste tu jediný člověk. Některé věci se vás budou snažit oklamat. Jako ty staré pohádky o “ženách v bílém” – stojí na kraji cesty a čekají, až se objevíte. Některé jsou přesvědčivé – vystrčený palec, zdravý úsměv, a některé jsou… neúplné. Škubající hlavy, znetvořené končetiny. Ale žádný z nich neumí mluvit. Ani se nemusíš obtěžovat s pokusy – nikdo z nich není jako ty. A žádný z nich není přátelský.

Pravidlo číslo tři je:

Do háje s tím…

Ani nevím, co tu dělám. Píšu tenhle pitomý seznam, jako bych věděl, o co tu jde. Jako bych to chtěl přežít. Jako bych se z téhle situace vůbec nějak dostal. Jsem stále tady. Pořád jsem uprostřed toho zasranýho ničeho, v tý zatracený prázdnotě, a pořád je noc. Pořád se ke mně snaží dostat nějaká stvoření, dostat se do mého auta, a já pořád kurva jedu dopředu. Nebyly to ani dva týdny. Dva týdny byly ještě v pohodě. Problém je, že už tu trčím minimálně čtyři měsíce. Pokud vím, je to přesně takhle. Já jen… Jsem jen unavený. Co tu mám dělat? Nehladovím. Nemám ani žízeň. Benzín nikdy nedojde. Cesta nikdy neskončí. Myslím, že ani nedokážu popsat tu naprostou monotónnost. Není tu nic k vidění. Jen stromy, nekonečné stromy, prázdné nebe a bledý měsíc. Samotná silnice je konstantní – vždycky je široká aspoň na dvě šířky auta, vždycky je to světle šedý vápenec a vždycky je tam. Les po obou stranách je všechno, jen ne neproniknutelný – a věřte mi, zkoušel jsem to. Nemůžete se protáhnout ani kolem kmenů stromů.

A ty zasraný… věci. Nevím, co to je. Asi stopaři. To je to, co chtějí, abych si myslel, že jsou. Všichni se mě snaží přimět, abych zastavil, ať už tím, že leží přes cestu, stojí na krajnici a křičí. Prostě kurva řvou. Kromě náklaďáku a jich nejsou slyšet žádné jiné zvuky. Nerad riskuju, že vybočím, protože kdo ví, co by mi pak udělali, až náklaďák zastaví, ale pokaždé se kolem nich prostřílím. Jen abych je nemusel poslouchat.

Ten hluk.

Nikdy to nekončí. V tuto chvíli jsem o tom přesvědčen. Tachometr sleduji snad od druhého dne, co jsem tady. Šedesát tisíc mil, co jsem tady. Vím, že je to hodně, ale co jiného mi zbývá než řídit? Jet dál, jet do prázdna na obzoru. Jen zírám, svírám volant a poslouchám burácení motoru. Jet rovně a rychle přímo do srdce, možná? Nebo rovnou do pekla? Řídit a psát na tomhle telefonu, který nemá přístup k ničemu jinému než k jakémukoli fóru, ať už je to cokoli? Sakra, vždyť už jsem sem psal příspěvky. Nikdo mi nikdy neodpověděl. Nemyslím si, že to tentokrát bude jiné. Nevím, proč to dělám. Asi proto, že nemám nic jiného na práci, a takhle mám aspoň pocit, že si s někým opravdu povídám. Jako by na druhé straně obrazovky někdo byl.

Jsem tak unavený.

Právě teď zastavuji. Ne na dlouho, nikdy ne na dlouho, protože pak by mě mohli najít stopaři. Tohle všechno jsem napsal během krátkých přestávek, které se tu a tam objevují. Možná pět minut na kousek. Ani během nich si nedokážu odpočinout. I teď se musím mezi každou větou podívat do všech zrcátek a kolem auta. A možná to je málo, některé z těch věcí dokážou s náklaďákem téměř držet krok při pohodlné rychlosti pětatřicet kilometrů za hodinu. Někdy se ani neobtěžuji psát. Jen sedím a zírám do prázdna. Přemýšlím, jestli se mám nechat chytit, protože nic horšího než tohle už být nemůže. A pak si vzpomenu na své přátele a rodinu, sevřu volant a šlápnu na plyn.

Jsem tak kurevsky unavený.

Fyzicky už spánek nepotřebuji. Od té doby, co jsem tady, už ne. Ale cítím touhu po spánku jako neustálý tlak v zadní části lebky, i když se mi oči neunaví. Chci si jen lehnout na trávu a nechat se unášet vším, co mě vezme. Ani noční obloha není taková jako doma. Kromě měsíce, který ani nevypadá jako ten skutečný, zíráte jen do nekonečné propasti. Jen nahlížíte do okraje toho, co je tohle místo, bez možnosti se tam dostat a už vůbec ne se jím prorazit. Nevím, jestli je to jen zbožné přání, nebo nějaká vštípená pravda, ale mám pocit, že kdybych tu oblohu dokázal prolomit, byl bych tam. Byl bych doma. Už žádná cesta. Už žádný náklaďák. Už žádní stopaři. Ale místo toho jsem tady. Píšu nikomu na fórum, které podle mě nikdo nečte, sedím v nekonečné noci na nekonečné štěrkové cestě a snažím se vymyslet pravidla, jak přežít, i když si myslím, že už ani přežít nechci. Protože to je to jediné, co mi zbývá.

Já jen chci být zase zpátky doma. Takže tak.

První pravidlo. Nepřestávej kurva řídit. Ušklíbni se a jeď dál. Pokračuj v jízdě. Jeď dál. Řeknu to ještě jednou, protože třikrát pro štěstí na místě, jako je tohle, nestačí: pokračujte v cestě. Jestli si to někdo přečte, tak … Já nevím. Litujte mě. Pochybuju, že mi můžete nějak pomoct. Možná, že až tohle uvidíte, tak už jsem stopařům dovolil, aby se na mě vrhli. Myslím, že to už dlouho nevydržím. Ale tuhle část asi nechám na vaší představivosti.

Zatím se mějte, všichni, kdo jste tam. Ať máte lepší život než já tento.

Přeloženo z originálu