Nikomu nevěřte

Jsem průměrný student střední školy. Ne moc oblíbený, ale přitom hodně společenský. Taky znám spoustu lidí díky sportům, které dělám. Kamarádi mi říkají fast, vím, velmi neoriginální název, ale vystihuje mě. Byl jsem jeden z nejrychlejších studentů na škole, dokonce jsem reprezentoval naši školu proti ostatním školám v republice, kde jsem skončil jako druhý, ale to sem nepatří. 

     Každý někdy slyšel o ufu, nebo o něčem, co spadlo z vesmíru na zem a pak z toho lidi začali dělat různý konspirace. A přesně tohle se stalo asi před dvěma měsíci pár kilometrů od našeho malého města. Nejsem nijak moc pověrčivý, takže jsem nad tím nijak moc nepřemýšlel, ale co mi přišlo divný, bylo to, že to tam jela prohledat i policie, jiná policie. Tedy, jiná než ta, která projíždí v našem městě. Hned si mý spolužáci mysleli, že to jsou různé organizace jako je třeba FBI, nebo CIA. Nad tím jsem se trochu pozastavil, ale stále jsem to nijak moc neřešil. Proč by přece jel k nám někdo takový ne? Do města, o kterým skoro nikdo nevěděl.

     Hned týden potom se ztratil jeden žák nedaleko jedné opuštěné továrny, kde rád sprejoval svoje malby. Bůh ví co viděl, ale doslechl jsem se, že po nalezení byl jiný. Nikdy jsem se s ním moc nebavil, ale když jsem ho ve škole potkával, dokázal jsem říct, že se hodně změnil. Jako třeba jeho chůze. Dřív takhle nechodil, nebo vlastně kdo by takhle vůbec chodil? Měl hodně zvláštní styl chůze. Vím, opuštěni někde sami bojující o svůj život, když nevíte ani kde jste vás dokáže dost traumatizovat, ale to nezmění váš styl chůze, ne? Tohle je hodně divný, prý se nezměnil jen jeho styl chůze, ale celková řeč těla. Vlastně vše. Vše co uvidíte na první pohled. Jen jeho vzhled byl furt stejný, ale od té doby byl velmi zvláštní. Pořád se koukal na jednu holku. Můžu říct, že tohle nebylo jen dívání se na holku, která se mu třeba líbila. Vůbec ne. Tohle nebyl normální pohled civilizovaného člověka. Díval se opravdu zvláštně, oči měl přivřené a soustředěné, tváře měl zpevněné a kostnaté a jeho zuby. Ty byli špičaté a připravené někomu ukousnout bezmála celou ruku.

     Ta holka se později taky ztratila. Nikdo nevěděl kde, nebo jak, ale všichni věděli, to že ta taky nebyla jako dřív. Byla stejná, stejná jako ten kluk, co se ztratil první.

     To bylo divný, ale ne nejdivnější. Nejdivnější bylo to, že to nikomu nepřipadalo zvláštní. Všichni to věděli, tak proč na to nikdo nereagoval? Dva žáci se ztratí ne-li víc, chovají se pak divně a nikomu to nepřijde divný? Jenom mě a mému nejlepšímu kamarádovi Markovi to přišlo. Přišlo natolik, že se Marek rozhodl, že půjde na policii a napsat to všude na internet, ať se o tom ví. Souhlasil jsem a řekl, že to na ten internet napíšu já. Jenom v ten den, kdy to Marek chtěl nahlásit za mnou přišla ta holka a zeptala se mě podivně vykřiřeným hlasem: “Ahoj, kde je Marek?” podíval jsem se na ní a řekl jsem: “eeem… jde na policii”, nebyla vůbec divná, cítil jsem, že ji mohu věřit a říct vše co můžu. Samozřejmě, že jsem litoval toho co jsem řekl a radši nic na internet nepsal, protože kdybych jí nic neřekl a třeba si všimnul jak na něj kouká, mohl bych zjistit, že dříve či později, se Marek bude chovat stejně jak ti dva.

     Uběhl měsíc a já začínal chodit ven se strachem. Všichni byli tak divní a když ne, začali. Cítil jsem se, že jsem byl v obrovským nebezpečí, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Nevím proč, nedokázal jsem ani utéct do jiného města i když jsem se snažil, několikrát. Nešlo to a kvůli tomu jsem začal být paranoidní. Začal jsem si myslet, že to jsou mimozemšťané, co se nás snaží teď vyhladit. Bál jsem se natolik, že jsem si do školy začal brát nože, obvazy a v ruce jsem měl vždy boxera. Začal jsem být podivínem, ale v duchu jsem si říkal, že divnější jak oni být nemohu. A nebo jo? Kdybych začal být jak oni už bych se necítil tak vystrašeně a mohl chodit beze zbraní v batohu. Ne přesvědčoval jsem se a uklidňoval se, že takhle jsem v bezpečí.

     Tohle se dělo až do teď, kdy píšu tohle varování. Lidi ať se děje co chce, nikomu nevěřte! Ať ho budete znát jak dlouho chcete, nemusí být váš přítel pořád. Říkám to z vlastní zkušenosti. Byl jsem hloupý a draze jsem na to doplatil. Nevím co mám dělat. Všichni z města se na mě dívají a já vím, že to je můj konec.

Originální autor: Blaza