Noční zábava

Mé jméno je Connor. Až dodnes byl můj život naprosto normální. No tak normální jak jen může být. Jsem průměrný pětadvacetiletý muž, který před více jak dvěma lety absolvoval Washingtonskou univerzitu. Narodil jsem se 23. ledna 1989 v malém městečku jménem Belmont v Mainu. Má míň jak tisíc obyvatel, ale stejně tohle místo miluju. Jediný důvod proč jsem přišel do Seattlu byl ten, že tu byla spoustu dobrých pracovních nabídek, ale stejně jako většina mých plánů to nešlo jak bych doufal.

Momentálně pracuji v bance v Pacifik Seattlu. Je to běžná bankovní holdingová společnost a práce tady je nudná, ale platí dobře a vychází najevo, že se v tom jevím celkem dobrý. Ale rozhodně to není to, co bych chtěl dělat. Absolvoval jsem bakalářské vzdělání v oboru matematická informatika a také počítačová věda. Chtěl jsem se stát programátorem, možná vytvořit nějakou další velkou věc a stát se slavným jako John Carmen, ale nakonec jsem skončil u práce v bance. Opravdu to není nejzábavnější život a hádám, že nejsem ani ta nejzábavnější osoba na světě.

Dneska byl pátek.

A poprvé za dlouhou dobu jsem měl po práci něco naplánované. Moji přátelé a já jsme se domluvili, že se večer půjdeme podívat na film a potom zamíříme dát si někam pár drinků. Hodně lidem se to nemusí zdát jako nejlepší noc vůbec, ale já jsem s nikým nikde tři měsíce nebyl a vážně nutně jsem to potřeboval. Byla tu jedna věc, na kterou jsem se dnes těšil víc než na ostatní. Ta holka, kterou mám rád, Reyane….a kdo ví, třeba když na ni udělám dobrý dojem, možná to příště budeme jen my dva, kdo půjdou ven. Byla to už docela doba, co jsem naposledy přemýšlel o lásce. Pamatuji si, že jsem měl přítelkyni na střední, randili jsme asi tři měsíce než mi řekla, že to nemá cenu. Od té doby jsem přítelkyni neměl. Ne že by tu nebyl nikdo koho bych měl rád, ale proto jak jsem se vypořádával s tím rozchodem. Měla to mnohem jednodušší než já, ale nebudu zacházet do detailů.

Přináší to až moc špatných vzpomínek. Stalo se to před lety, takže myslím, že je čas dát randění další šanci. Když jsem vycházel z budovy ve které pracuji, všiml jsem si, že v okolí je spousta policejních aut. Lidé se shromažďovali aby zjistili, co se stalo, ale policie nevypadala, že by jim chtěla poskytnout nějaké informace. Byla to pravděpodobně jen nějaká dopravní nehoda nebo nějaká náhodná rvačka. Každopádně jsem musel jít domů, abych se připravil. Vlastním modrou Audi S4 sedan a jsem jeden z těch lidí, kteří jsou svému autu až přepískle oddaní. Možná to nebylo nejnovější nebo nejlíp vypadající auto ale bylo se mnou už pár let. Nastoupil jsem do auta, vyjel z parkovacího místa a zamířil si to domů. Do mého rozpadajícího se bytu jsem dorazil kolem půl čtvrté. To místo nebylo v nejlepším stavu, ale díky tomu byl nájem alespoň nízký.

Když jsem se sem poprvé nastěhoval tak jsem zrovna nebyl v situaci, kdy bych si mohl něco víc dovolit, jelikož jsem zrovna odpromoval. Pár let uplynulo a tohle místo mě i přesto všechno dělá šťastným člověkem. Mimo to má i nějaké ty výhody. Můj byt je na konci chodby v druhém patře, pokoj číslo 208. Vsunul jsem klíč do zámku, jen abych zjistil, že už je odemčeno. Nechávat čas od času byt odemčený je zlozvyk, který mám. Když jsem chodil na vysokou, byl jsem na kolejích, kde bylo zamykání automatické, takže jsem nikdy nemusel zamykat ručně. Vnitřek bytu byl skoro stejně špatný jako venek. Byl jsem povaleč. Moje oblečení se válelo všude, vedle koše byly odpadky, neměl jsem ustlanou postel a nádobí se hromadilo na lince v kuchyni. Žil jsem ten bezstarostný život svobodného muže.

Jediná věc o kterou jsem se doma zajímal, byly věci, které mě dokázaly zabavit. Měl jsem šedesáti palcovou plazmovou Samsung televizi, Playstation 4, Xbox 360 a můj pokoj byl plný reproduktorů a měl jsem obrovskou hromadu DVD a videoher. Začal jsem se připravovat. Přemýšlel jsem, že by bylo nejlepší, kdybych si na sebe vzal nějaké čisté oblečení, protože v časopisech které jsem četl, holky nevypadaly, že by byly přitahovány ke klukům, kteří nosí stejné kalhoty celý týden. Rozhodl jsem se hodit nějaké oblečení do pračky a mezitím jsem se vysprchoval. Přibližně třicet minut před tím než jsem měl odejít, jsem stál v koupelně čistíc si zuby a užívající si myšlenku toho, že se brzy budu s někým koukat na film. Zíral jsem do zrcadla, čistil každý zub zvlášť, počítal každý pohyb jako AHHHH v tom filmu……jak se to jmenovalo….Horší už to nebude ? Jo jo jo to bylo ono.

Ačkoliv nejsem zdaleka tak šílený jako byl Bill Ferrel. Najednou mi začala být zima. Dostali jste někdy z ničeho nic pocit, že vás někdo sleduje… jako kdyby byl někdo přímo za vámi. Otočil jsem se a rozhlédl se kolem sebe jako by to udělal každý aby zjistil, že mě opravdu nikdo nesleduje. I když jsem věděl, že tu nikdo být nemůže. Je to jako když se vám při sprchování dostane mýdlo do oka a během toho co ho máte zavřené přemýšlíte nad tím, jestli není někdo za vaším závěsem. Když jsem se podíval zpět do zrcadla, zahlédl jsem stín za oknem v obýváku. Teda alespoň jsem si myslel, že jsem něco viděl. Ale bylo mi jasné, že to je nemožné. Bydlím ve druhém patře a dostat se sem by bylo hodně složité. Ten pocit jsem ze sebe setřásl a skončil s čištěním zubů. Stále jsem měl nějaký ten čas na zabití, tak jsem si sedl na gauč a pustil televizi. Vyskočila na mě zpráva o sériovém vrahovi, který spáchal další vraždu……..přímo před místem, kde pracuji. Tohle byla už jeho třetí oběť za poslední dva týdny. V hlášení říkali, že každá oběť projevovala známky nejistoty a také obavy, že je někdo sleduje.

Přejel mi mráz po zádech

Proto tam byli všichni ti policajti, když jsem šel z práce. Jen pomyšlení na to, že sériový vrah byl někde v mé blízkosti mě nutilo přemýšlet nad hroznými věcmi. Abych se těch myšlenek zbavil, začal jsem přepínat na různé kanály. Nic dobrého zrovna nikde nedávali, tak jsem skončil u Im See a vypadalo to, že zrovna běží film skála. Bylo to už docela dlouho co jsem to viděl naposledy ale nemohl jsem se nechat unést myšlenkami. Byl čas vyrazit. Než jsem vyšel ze dveří, ještě jsem se naposledy zkoukl v zrcadle a začal jsem dělat různé pózy jako by udělal každý chlap.

Jo, jsem prostě neodolatelnej, která žena by si nedala říct. Z ničeho nic jsem ale něco zaslechl. To praskání, které vydává dřevěná podlaha když po ní někdo jde. A vycházelo to z mého šatníku. Ta budova byla stará, klidně to mohl způsobit nějaký z mých sousedů, ale stejně jsem se chtěl přesvědčit, že tam vážně nic není. Tak jsem k němu došel a přesně jak jsem čekal….nic v něm nebylo. Zase jsem ho zavřel a zamířil ke dveřím, které jsem tentokrát při odchodu nezapomněl zamknout. Před vchodem na náš pozemek stála parta puberťáků a pes mého souseda štěkal jako šílený. Dělá to pokaždé, když vidí lidi které nezná. Občas je to opravdu otravné, protože přesto, že tu žije tak málo lidí, máme tu spoustu návštěvníků. Někdy mě tím štěkáním probudí v noci, když kolem proběhnou třeba nějaký sportovci.

Každopádně jsem dojel k východu, kde mi ti teanegeři uvolnili cestu, abych mohl projet. Na cestě do kina na mě začal troubit nějaký idiot za mnou. Jel jsem podle předpisů tak co po mě chtěl…

Rozhodl jsem se podívat do zpětného zrcátka, abych viděl kdo to byl. Přísahám, že jsem zahlédl obličej. Ne můj, ale někoho jiného. Přímo za mnou. A hned jak jsem si ho všiml, tak zmizel. Promnul jsem si oči a sváděl to na mou unavenost. Být v práci tak brzy asi nebyl úplně nejlepší nápad. Především pokud kvůli tomu začínám mít halucinace. Přemýšlel jsem nad tím, že to otočím a vrátím se domů, abych mohl jít spát, ale už jsem přijel ke kinu, kde stáli moji kamarádi čekající na můj příjezd. Když jsem uviděl ty nádherné černé vlasy a její úsměv, věděl jsem že tuhle noc ale promrhat nesmím za žádnou cenu. Zaparkoval jsem a došel za nimi. Ten film byl prý odložený kvůli nějakému problému s projektorem, takže jsme si to namířili do Celsu, do našeho oblíbeného baru. Trochu dříve než bylo v plánu. Objednali jsme si naše oblíbené pivo a vypili je skoro okamžitě až do dna.

Znova a znova.

Ze začátku jsem nad tím váhal, nevěděl jsem jestli zrovna pití piva bude Raeney bude připadat zábavné, ale k mému překvapení se k nám bez problémů přidala. Pokud by barman nezavedl pravidlo jenom dva drinky na zákazníka, byli bychom teď všichni dozajista úplně opilí a nejspíš bychom umřeli někde během autonehody na cestě do kina.

Ještě než jsme odešli, podívali jsme se za barmana na vyskládané flašky alkoholu na zdi. Všiml jsem si, že za nimi bylo zrcadlo. Těžko ale i přesto jsem viděl, že za mnou stojí muž, kterého jsem sotva rozeznal. Neviděl jsem mu vlastně do obličeje a když jsem se otočil, znovu tam nikdo nestál. Tentokrát jsem to sváděl na alkohol, ale stejně jsem se pro jistotu zeptal barmana, jestli někoho nezahlédl. Odpověděl, že ne. Opravdu bych měl přijít na to jak se těch halucinací zbavit.

Když jsme se vrátili do kina, můj kamarád Jeff nám dal naše lístky. Až do chvíle, kdy mi člověk kontrolující vstupenky lístek vrátil, jsem neměl ponětí na jaký film to vlastně jdeme. Ale ne….Raeney si všimla mojí reakce, tak ke mně přišla blíž.

“Bojíš se?” řekla s úsměvem a zamířila k sálu.

Věděl jsem, že mě tenhle nepříjemný pocit nepřejde jen tak, protože jsem byl více paranoidní než kdy jindy. V kině měli dnes noc hororových filmů. A mým přátelům přišlo jako fajn nápad jít na film jménem : Zrcadla. Mělo to být o sériovém vrahovi, který používal zrcadla k tomu, aby se dá se říct teleportoval ke svým obětem a pak je zabil. Vím, že nic takového se nemůže v reálném životě stát, ale stejně jsem se na nějakou chvíli nechtěl do žádných zrcadel dívat, především kvůli těm halucinacím co jsem dneska měl. Ale důležitější věcí je, že se stalo něco skvělého. Raeney se se mnou náramně bavila a tak jsme se domluvili na další schůzce, kdy půjdeme na večeři. Ale tentokrát jenom my dva a hned v ten moment jsme všechno naplánovali. Měli jsme se sejít příští pátek večer v olivové zahradě, protože stejně jako já miluje Italskou kuchyni. Pokud by po té večeři zbyl ještě nějaký čas, řekli jsme si, že by bylo fajn se jít podívat na nějaký další film. A potom všem, možná bychom se mohli začít scházet pravidelně.

Když jsem vyrazil domů, padla mlha. Nedělal bych si s tím hlavu, kdyby nebylo zrovna léto a kdyby tady v Seattlu byla mlha normální. Ale nebyla, takže mě to dost zarazilo. Mlhu jsem nikdy neměl rád. Bezohlední řidiči, kteří si nerozsvítí světla způsobili už spoustu nehod. Díky tomu, že jsou tak lehce přehlédnutelní a tak není žádným překvapením, kdyby do nich někdo narazil. Nicméně jízda o samotě v takovém počasí po zhlédnutí hororového filmu není nic příjemného. Možná na to nevypadám, ale jsem expert na hororové filmy. Vážně jsem nechtěl jet sám, ale nebyl nikdo s kým bych mohl a kdybych se zeptal Raeney, mohla by si to vyložit špatně a všechno by se pokazilo.

Cesta domů byla, až moc klidná. Nebylo tak pozdě v noci a většinou je na ulici živo minimálně do půlnoci. Po všech těch událostech co se mi dnes staly jsem klidně mohl být v hororu i já sám. Instinktivně jsem zkontroloval zpětné zrcátko. Na zadním sedadle mého auta seděl muž.

Viděli jste někdy seriál “Zóna soumraku ? Zřetelně si pamatuji jednu epizodu o dívce, která se rozhodla udělat si výlet po státech a vždycky tam byl člověk, který se z ničeho nic objevil, jakoby sletěl z nebe. To samé se dělo i mě. Viděl jsem jen siluetu, pár vteřin jsem na ni zíral. Nemohl jsem mluvit, hýbat se a dokonce ani dýchat. Jen jsem koukal do zrcátka a sledoval toho muže jako tiše sedí. Nakonec jsem se odhodlal k pohybu. Rychle jsem se otočil, ale jediné co jsem viděl byly prázdné obaly a další bordel. Vymykalo se mi to z rukou. Nemohl jsem přijít na to, co se to děje. Nebyla to chyba mého mozku, už jsem to nemohl svádět na to, že jsem byl unavený, protože v tuhle chvíli jsem byl plně vzhůru a jediné na co jsem mohl myslet bylo to, že chci být co nejdřív doma. Zrychlil jsem a ve chvilce jsem tam byl. Tentokrát jsem se podíval do bočního zrcátka a pár metrů od mého auta stála zřetelná postava, která si to namířila přímo k mému autu.

Vystoupil jsem, jak nejrychleji jsem mohl a běžel k bytu. Na schodech jsem se podíval skrz zábradlí jen abych viděl znovu toho muže, ale tentokrát už byl u auta nezastavujíc se na cestě za mnou. Začal jsem mlátit do všech dveří mých sousedů a prosil o pomoc, ale nikdo nepřišel. Podíval jsem se přes rameno. Ten muž zrovna vycházel schody. Doběhl jsem ke dveřím svého bytu, letěl dovnitř, zabouchl a zavřel se do šatníku. Bylo to jako věčnost. Stál jsem v tom šatníku a čekal na kterýkoliv znamení, který by mi mohlo naznačit, že už je všechno v pořádku. Zaslechl jsem štěkání sousedova psa a to znamenalo, že toho muže taky vidí, takže jsem si mohl být jistý, že jsem nezešílel.

Co po mě ten člověk chce. Plánuje mě zabít ?

Potom štěkání ustalo. Najednou mi začala být zima. Slyšel jsem kroky na druhé straně zdi. Byl to on. Modlil jsem se a doufal, že všechno bude v pořádku. Kroky se zastavily přímo před mými vchodovými dveřmi a já si uvědomil jednu věc.

Nezamknul jsem dveře!

Přeloženo z originálu