Ocitl jsem se v kněžské elitní vymítací skupině

Dnes vám hodlám do detailů vypovědět celý svůj příběh, který se odehrál v posledních několika dnech a který zcela otřásl mým pohledem na svět samotný. Předem však prosím omluvte můj roztřesený rukopis, který nezpůsobuje alkohol a ani žádná jiná omamná látka, ale čirý strach z těch davů mužů v ohyzdných rubáších, jestli se dají nazývat muži, co za zpěvu satanistických chorálů právě přechází za mými okenicemi, v rukou obrácené kříže, čímž se mě možná snaží jen vyprovokovat a donutit mě tak udělat nějaký hloupý čin, na to jsem ovšem až moc opatrný. Spíš to ale vypadá, že se na mě snaží poštvat samotného Satana. Tak jako tak, zatím jsem v bezpečí, nevím sice na jak dlouho, ale každou skulinku, kterou by se kdo mohl pokusit dostat dovnitř na faru, jsem pečlivě zapečetil svatou hostií, tělem našeho pána Ježíše Krista a pokropil svěcenou vodou. Mohl bych zavolat pomoc, ale jak už dnes vím, nic na tomhle světě nemá moc vzdorovat čisté nenávisti a prohnanosti Satana, ani – a to nepovažujte za rouhání – samotný bůh. Ale dost už bylo řečí, teď prosím vyslechněte můj příběh, ať celé záležitosti lépe porozumíte. Byl zrovna svátek svatého Damiána, a právě jsem se chystal odejít ze své skromně zařízené fary sloužit slavnostní mši svatou do farního kostela zasvěcenému právě svatému Damiánovi. Nikdy jsem však neměl v oblibě všechny ty slavnostní hlouposti kolem toho, které mí neodbytní farníci museli za každou cenu vymýšlet, jako pozvání všech důležitých lidí ve vesnici, vyzdobení nejen kostela, ale také celé fary a pozemků pod ni spadající, pochodové kapely a spoustu dalších zbytečností, na které bych si ani vzpomenout nemohl, natož aby se mi tady chtěli v tuto noční hodinu vypisovat, zkrátka to nakonec vždycky vypadalo, že se tu snad chystá oslava inaugurace prezidenta republiky místo nedělní bohoslužby.

Takže čtenář doufám omluví, že jsem se do kostela v ten den zrovna nehrnul.

Ve snaze ještě na chvíli oddálit ten okamžik, kdy budu muset udělat nezbytné a jít odsloužit tuto slavnostní mši, jsem zkontroloval poštovní schránku a zjistil, že mi přišel nějaký dopis. Podle adresy to vypadalo, že přišel ze samotného srdce církve – z Vatikánu. Mé překvapení bylo velké, ale dopis mi toho moc neosvětlil. Jak jsem pochopil, šlo o dopis, který přišel ještě dalším více než dvěma stům kněžím a řeholníkům z celé Evropy, kteří kdy byli účastni vymítání zlého ducha a uspěli v tomto procesu, mě nevyjímaje. Bylo to již deset let od tohoto odporného činu a už jsem nikdy nechtěl nic podobného podstoupit, ale papežova prosba o pomoc se neodmítá. Takže podle slov stojících na té listině, jsem se zítřejšího dne rozloučil s farníky, zpočátku velice znepokojenými mým náhlým odjezdem, ale několik dotazů jsem rychle zodpověděl a lidé se spokojili s vysvětlením, že jedu navštívit svou chorou matku, jelikož dopis důrazně zakazoval sdělovat jakékoliv informace a odcestoval jsem do Vatikánu, abych se zde setkal se samotným papežem a několika dalšími vysoce postavenými duchovními s naléhavostí ve tvářích. Já a všichni ti, co dorazili v tento den na ono záhadné setkání, jsme byli shromážděni v nekonečně rozsáhlé bazilice svatého Petra, kde jsme se posadili do majestátních, nic méně stále velmi nepohodlných dřevěných lavic. Když všichni přítomní plni očekávání konečně ztichli, seznámil nás velice sklesle vyhlížející svatý otec osobně s celou záležitostí. Délka projevu by se čtenáři mohla jevit ubíjející, proto mu jeho obsah sdělím velice stručně: Vatikán již stovky let spravuje pozemek v severní části pouště Sahary, jedná se o malé město jménem Wisal („v překladu Společenství lásky“), čítající zhruba pět set donedávna velice zbožných obyvatel, čtenáře možná zarazí pojmenování ‘město‘ pro obec s pouhými pěti sty obyvateli, to ovšem nejspíš opomenul, že církevní města s více než osm seti obyvateli již nazýváme městskými státy. A právě v tomto městě, se nedávno začali dít podivné až děsivé věci.

Věci, kterým by se nezbožný člověk možná jen smál a pobaveně kýval hlavou, avšak já ani nikdo z přítomných jsme na nich neshledali nic zábavného. Ba právě naopak. Vyvolali ve mě hrůzu, která se ještě prohloubila, když jsme byli zpraveni o jednom marném pokusu Vatikánu tyto pobuřující záležitosti urovnat. Toto město dříve spadalo pod správu biskupa Leonarda, zbožného a bohabojného muže, který však byl nucen město opustit, když bylo znesvěceno satanistickým kultem, jelikož jiné cesty, než útěk nebo osud nesrovnatelně horší než smrt, zde nebylo. On i všichni jeho farníci, kteří ještě nepadli do ochromujícího vlivu onoho kultu, se rychle obrátili hledat pomoc u tamní policie, ta však když přijela do města, neshledala nic, co by si vynutilo její zásah. Jak směšné, ovšem že neshledala, protože satanistický kult s policejním příjezdem počítal stejně jako metronom počítá s bouřkou a nastavil tu nejlaskavější tvář, jakou dokázali jeho zvrácení členové, mezi něž se počítalo už celé zbývající město, vykouzlit na těch jejich pravdou opuštěných obličejích. Bezradný otec Leonardo se tak s prosbou o pomoc svěřil svatému otci, který ještě tentýž den do Wisalu vyslal specialistu na záležitosti tohoto typu – otce Strakera. Když do města odjížděl, přímo sršel nadšením a sebevědomím, ovšem to bylo naposled, co ho někdo spatřil. Pak už se neozval a všem tak bylo zřejmé, že záležitost ve Wisalu si žádá důslednějšího a ráznějšího řešení, než si kdokoliv do té doby připouštěl. Od tohoto dne se veškerá pozornost Vatikánu soustředí na toto hrůzné místo a služebníci boží ho zatím jen z dáli nečinně pozorují, zatímco jeho ulice jsou den ode dne temnější, jeho obyvatelé zlomyslnější a zvrácenější a z města začíná vycházet pronikavý zápach síry a hnijícího masa, takže je pro církev čím dál obtížnější ututlávat celou záležitost před veřejností. A proto jsme byli tady. Ti nejschopnější válečníci se zlými silami našeho věku, kterými byla Evropa od pána obdařena. Vzhledem však k neschopnosti církevních odhadů o tom, jak mocnými silami Wisal disponuje, bylo by zcela pošetilé posílat nás do města všechny. Byl tedy narychlo uspořádán výběrový konkurz, v němž čtyřicet nejlepších z nás bylo vybráno pro provedení tohoto úkolu, kdežto ostatní zůstali pozorně vyčkávat v záloze v pohostinství Vatikánu. Čtenář už jistě tuší, že jsem se ocitl mezi těmi vybranými šťastlivci a i přesto, že mě vyvolení pro tento úkol značně vyděsilo, pocítil jsem též zvláštní záchvěv radosti v mém srdci, způsobený hrdostí, že můžu takto posloužit církvi a taky možná – a to přiznávám – jistá dávka přirozené soutěživosti, které jsem se ani za ty roky kněžského působení, kdy příležitostí k soutěžení moc nebylo, zcela nezbavil.

Shodou okolností jsem se dokonce dostal do hlavního ze čtyř útočných týmů, na které byla naše skupina rozčleněna a z nichž každý město obklíčí z jiné světové strany, my jsme měli zaútočit ze severu.

Jak bylo dohodnuto, další den jsme strávili přesunem z Vatikánu do Egypta, během kterého jsme byli seznámeni s detaily celé akce a musím říct, že jsme si všichni byli opravdu jistí, že celou záležitost jednou pro vždy smeteme ze stolu bez nějakých větších komplikací. To jsme se ovšem strašně mýlili. Dalšího dne, bylo to časně z rána, jsme se přesunuli na jednotlivá stanoviště a vyčkávali na povel k zahájení samotné akce. Naší skupině velel otec Leonardo, tedy onen muž, který v problematickém městě kdysi působil. Sesedli jsme si do kruhu na hrubě opracované kamenné lavičky, jejichž místy ostré výčnělky velice nepříjemně tlačili do kůže, i přesto mi však pořád připadali mnohonásobně pohodlnější než lavice v bazilice svátého Petra a čekali jsme, co nám chce povědět. A tady to celé začalo.

„Jen náš pán ví, vážení bratři, co nás v tom městě čeká, prosme jej tedy o sílu a vytrvalost, abychom celou akci dovedli do zdárného konce a abychom ty kacíře a celé město očistili ode všeho zla ve jménu našeho milostivého boha, Ježíše Krista, proto se pomodleme, bratři, zde z brožurek chvalozpěvů, chorály sepsané samotným papežem mimořádně pro tuto akci, otevřete si prosím na straně druhé žalozpěv číslo tři a pokorně vzhlížejme k jeho nekonečné dobrotě, jako vzhlížel svatý Petr, když jej za posměšků a krvácejícího přibíjeli na kříž,“ řekl a rozdal nám ty zpěvníky. Jen však co jsem do toho svého nahlédl, ovládl mě zmatek, než se po chvíli listování a prohlížení onoho zvláštního textu proměnil v čirou hrůzu. Abyste lépe pochopili můj náhlý příval strachu, musím vám povědět, že jsem byl velmi kvalitně vzdělán v oblasti nejrůznějších druhů písem a jazyků křesťanských, i těch ostatních a často jsem se jimi zabýval i ve svém volném čase i po ukončení studia, takže jsem okamžitě poznal, že toto nejsou katolické texty, ale rituální texty pro účel uctívání samotného Satana. Nejdříve jsem zpanikařil, ale rychle jsem se zase ovládl.

Nevěděl jsem přeci, kolik dalších kněží zde má mé znalosti a kolik jich bude jako ovce tyto texty předčítat a sebejistě velebit Satana, zatímco nebudou rozumět jedinému slovu, takže jsem se rozhodl počínat si chytře a vyčkávat. Na venek jsem se naprosto přesvědčivě tvářil, že je vše v tom nejlepším pořádku a když jsem po chvíli na své tváři pocítil zrak otce Leonarda, nyní už na mě zdaleka nepůsobící tak zbožně jako před chvílí, pozorujícího nás jako vlk přeměřující si stádečko ovcí před útokem se snahou najít nějakého neposlušného beránka, který by se mu mohl postavit, neucuknul jsem a ani nijak jinak jsem nedal najevo své nečekané uvědomění. I ten jeho letmý pohled mi stačil, abych se utvrdil v tom, že ať už ony texty napsal kdokoliv, on si je jejich obsahu vědom. Zatímco my jsme si tedy mysleli, jak ty satanistické bestie uvnitř města překvapíme a svým vpádem je zcela ohromíme, byli to ve skutečnosti ony, kdo tady tahal za nitky, takže do toho města nejspíš naběhneme jako vepři na porážku. O několik sekund později, když jsme si všichni nalistovali třetí žalozpěv na druhé stránce, začali jsme se modlit. Nehodlal jsem však tyto texty předříkávat a abych sám sebe nevyzradil, musel jsem jejich předčítání předstírat. Zatímco ti nejzbožnější katolíci Evropy právě zbožně velebili Satana, já jsem stále zděšen obsahem textů jen naprázdno artikuloval a uvědomoval si, že jsem tady jediný, kdo textům opravdu rozumí a taky to, že odsud budu muset co nejrychleji vypadnout. Ačkoliv jsem nerozuměl všemu, co jsme četli, z toho mála, co jsem rozpoznal jsem vyrozuměl, že se jednalo o prosby, aby nás Satan přijal mezi své služebníky a pamatoval na nás při věčném hodování v pekle. Jak text pokračoval, začal jsem mít dojem, že si všímám drobných změn ve tvářích svých kolegů, že jejich oči jsou tmavší, jejich hlasy začali znít sebejistěji, jako by právě pochopili celý obsah tohoto textu a krom toho se nad námi začala pomalu zatahovat obloha jako by každou chvíli měla začít bouřka, přestože jsem si byl skoro jistý, že na počasí na internetu jsem si nevšiml, že by tady nad pouští mělo právě dnes pršet. Najednou jsem si ale uvědomil, že tohle celé musí být nějaká poslední zkouška před samotnou akcí, která má prověřit naše znalosti v oblasti zakázaných jazyků a že je to celé jen fraška, a tak se mi nesmírně ulevilo, když se otec Leonardo najednou začal smát a sním i všichni ostatní. Málem mě dostali pomyslel jsem si a začal se smát s nimi. Copak jsem si vážně myslel, že jsem jediný, kdo se tady vyzná v zapovězených jazycích? Najednou mi to připadalo strašně ješitné, až jsem se v hloubi duše trochu zastyděl. Co však bylo zvláštní, i po půl minutě neustálého smíchu se všichni smáli pořád dál a dál, i když to podle mě až takhle legrační nebylo. Když to takhle pokračovalo další dvě minuty, které mi ovšem připadali jako tisíce let, věděl jsem, že se tady děje něco opravdu zvláštního. A když znovu vytáhly ty pekelné brožurky a začali znovu, a ještě hlasitěji než předtím předčítat ty znesvěcující texty, zatímco se bez nutnosti jakýchkoliv povelů začali řadit jeden za druhého, jako se řadí skupina opeřenců za svou matku a pochodovat směrem do města, kde už bylo i přes temné šero, jež nyní panovalo kam oko dohlédlo, nezřetelně vidět hemžení nedočkavých Satanistů, nadšených, že se jejich řady opět rozrostou, došlo mi, že jim už není pomoci. Uvědomil jsem si však, že teď je moje jediná šance, kterou si nemůžu dovolit propásnout, abych vzal telefon a varoval ostatní skupiny, pokud ještě není moc pozdě, ale než jsem stačil zasáhnout, ucítil jsem na sobě zrak otce Leonarda, který ještě pořád seděl na lavičce a díval se na mě pobaveným a opovržlivým pohledem.

Ruka mi sjela odhodlaně do kapsy, vytáhl jsem svatý kříž a namířil jej přímo na něj odříkávajíc Otče náš a hledící mu přitom přímo do těch jeho temných očí, ale po chvíli se začal smát smíchem tak zvráceným, že jsem nic odpornějšího ještě nikdy neslyšel a rázem jsem zjistil, že už dávno neodříkávám Otče náš, ale slovo od slova odříkávám onen satanistický text. Ruka se mi zachvěla, čelo se mi orosilo potem a ucítil jsem konopnou smyčku, jak mi svírá krk.

S hrůzou jsem zjistil, že slyším, jak se k modlitbě kněží z mé skupiny, kteří byli nyní již vzdáleni asi na půl cesty do města, začali náhle přidávat stovky Satanistů a zděšen jsem si uvědomil, že všichni ti zlosyni z města, začínají pochodovat mým směrem. Touhle chvílí jsem na nic nečekal a rozběhl se pryč, jak rychle jsem jen dokázal k autu, kterým jsme sem přijeli s ostatními kněžími a usilovně jsem se modlil k bohu, aby bylo odemčené. Věřte tomu nebo ne, když jsem vzal za kliku, dveře se otevřely a k mému nehoráznému štěstí, mi pán dopřál také klíč v zapalování. Jenomže, když jsem se po nastartování auta rozhlédl, zjistil jsem, že se spousta těch zrůd nějakým velice pochybným způsobem dostala až k autu a nyní kolem něj vytvořili kruh, neustále odříkávajíc ony nesvaté modlitby. Nehodlal jsem čekat, co se bude dít a prostě jsem sešlápl plyn. Čekal jsem, že uhnou a nechají mě projet, ale nestalo se, a to křupání jejich kostí, když jsem tři nebo čtyři přejížděl, mě bude pronásledovat do konce mého života, který možná přijde už velice brzy, jelikož hlasy za mými okny jsou stále vtíravější, a ačkoliv jsem si již dávno nasadil sluchátka a naplno si z mobilu do uší pustil katolické mešní písně, stále je slyším a dvakrát jsem se dokonce již při psaní těchto řádků přistihl, že nevědomky opakuji slova těch jejich zatracených satanistických chorálů.

Vraťme se ale zpět k příběhu… Z místa se mi podařilo odjet bez úhony a jakmile už jsem ze Satanistů za mnou rozeznával pouhé obrysy kdesi v dáli, chopil jsem se telefonu a postupně se pokusil kontaktovat všechny ostatní skupiny, avšak neúspěšně. Dostal jsem se tedy na letiště, na které jsem cestou sem přistával a odcestoval do Říma a pak rovnou do Vatikánu, abych vše vypověděl svatému otci. Nezastihl jsem jej však v jeho úřadu a jeho tajemník právě sepisoval nějaké papíry a nenechal se mnou příliš rušit. Když jsem mu ovšem řekl, že jsem jeden z těch, co se vydali do Wisalu, okamžitě jsem si získal jeho plnou pozornost. Velice zkratkovitě jsem mu popsal, co se přihodilo ostatním kněžím a že to celé byla nějaká past ušitá nejspíš otcem Leonardem. Chvíli byl bledý jako stěna a mlčel, pro což jsem měl plné pochopení. Poté mi řekl, že svatý otec se spolu s kněžími, kteří zůstali v záloze, právě modlí v bazilice svatého Petra a že se k nim mohu připojit a povědět tento příběh rovnou všem kněžím. Měl jsem z něho však pocit, jako by měl z něčeho strach, což mě překvapilo, protože co přeci může být bezpečnější než sídlo samotného papeže. Když jsem však bral za kliku jeho kanceláře uvědomil jsem si, že bych mu měl poděkovat za ochotu a popřát požehnaný den, a právě tato má slušnost, mi zřejmě zachránila život, protože když jsem se otočil, s hrůzou jsem spatřil, že stojí přímo za mnou, s nožem blyštícím se v záři slunečních paprsků přicházejících oknem do kanceláře v ruce, kterou právě napřahoval, aby mi nůž zabodl do zad. Lekl se, když jsem se otočil, každopádně byl už starý a slabý, takže jsem ho rychle přemohl a uvědomil si, že záblesk strachu, který jsem před chvílí v jeho očích zahlédl, nebyl strach z oněch Satanistů, ale strach z toho, že jsem nečekaně přežil akci, kterou jsem přežít neměl a nyní jsem toho věděl až moc.

Na mysli mi vyvstala obava, že to, co se právě papež s kněžími modlí v bazilice, určitě nejsou žádné katolické modlitby. Avšak odhodlán se o tom přesvědčit, jsem vtrhl do baziliky, ale byl jsem zmaten, když jsem v celých jejich rozsáhlých prostorách nikoho nenalezl. A nenalezl jsem ani nikde jinde nikoho, kdo by mi pověděl, kam papež tak náhle zmizel. Nevěděl jsem co dělat ani jestli papež sám již není v područí zlých sil a pokud ano, určitě jsem tady nechtěl čekat, až se se všemi těmi kněžími vrátí, a proto jsem se rozhodl pro strategický ústup a chytl první letadlo zpátky do mé vlasti. Vysílen jsem cestu využil k odpočinku a na několik hodin se mi dokonce podařilo i přes ruch všude kolem usnout, takže když jsem přijel autobusem zpět na faru, cítil jsem se relativně odpočatý a má mysl byla jasná. Když večer nastalo šero a já si právě zabořen v křesle u okna odbýval své kněžské modlitby, co jsem se zavázal při vysvěcení modlit každý den a taky chvílemi přemýšlel o tom, co se dnes stalo, spatřil jsem, jak se nějaká temnotou zahalená postava ubírá po příjezdové cestě směrem ke mým vstupním dveřím. Říkal jsem si, že nějaký farník zahlédl že se tady svítí a šel to zkontrolovat, a tak jsem otevřel a chtěl vyjít ven ho pozdravit a ubezpečit, že je vše v pořádku. Ovšem zastavil jsem se, když jsem s hrůzou spatřil, že to není žádný z mým farníků, ale – a vím, jak podivné to je – otec Leonardo s tím svým ďábelským úsměvem na tváři. Chvíli jsem jen zůstal s úžasem stát, zatímco on se stále přibližoval. Ale vzpamatoval jsem se a prudce zabouchl a následně zamkl dveře. A v tuto chvíli jsem letmým pohledem z okna spatřil, jak po mé příjezdové cestě přichází celé proudy kněží, nyní navlečených v ohyzdných pohřebních rubáších a bodlo mě u srdce, když jsem mezi nimi uviděl i jednoho, co měl na hlavě nasazenou papežskou mitru. Někteří z příchozích začali pochodovat kolem fary zpívajíce satanistické chorály, zatímco jiní začali svým tělem vrážet do mých dveří snažíce se je vyrazit. Touhle dobou jsem už opravdu zpanikařil a všechny dveře i okna jsem polil svěcenou vodou a věřte mi, že když jsem tak učinil, ti, co do mých dveří neustále vráželi, s hlasitým křikem odletěli stranou, jako by je právě sestřelil tank. Poté jsem také zapečetil pro jistotu všechny dveře i okna svatou hostií, čímž jsem si, jak jsem věřil, zajistil své bezpečí a začal jsem psát tento příběh, abych jej pak někdy v budoucnosti, až se možná celá věc bude vyšetřovat, mohl poskytnout patřičným úřadům jako svědectví toho, co se toho osudného dne u Wisalu stalo, aniž bych zapomněl jakékoliv podrobnosti, které by se mohl můj vychytralý mozek pokusit vytlačit z hlavy, jako to dělá s mnohými traumatizujícími vzpomínkami. Chorály za mými okny jsou nyní už nepřirozeně silné, já však stále odolávám přidat se k nim. Přeji si však nyní, abych se navždy, konečně mohl stát tvým služebníkem, můj pane a mohl s tebou hodovat na věčné časy v pekle, Satane.

Originální autor: Anerok YT