Ourang

Devátou noc po ponoření do Severního ledového oceánu začalo šest z osmi mužů na palubě Ourangu trpět podivnými halucinacemi, které nebylo možné ničím vysvětlit. V každém případě to začalo příchodem divokého snu. Ti, kteří si na něj dokázali vzpomenout před nevyhnutelným příchodem šílenství, popisovali stejnou scénu bezbožného šílenství.

Spícím vizím dominovalo rituální místo ovládané chapadlovitými věcmi připomínajícími chobotnici, ale ne tak docela. Rozprostíraly se na scéně složené z podmořských struktur pohlcených tmou, ale osvětlených nepřirozenou září z nemožně umělých zdrojů, a zvuk dusilo podivné bublání a cizí hlasy ze zdrojů, o nichž by se nemělo mluvit, natož aby to bylo možné.

Byla to hlubokomořská civilizace ne-lidí, která se řídila formou vedení, jakou nikdy nepoznala žádná rozumná bytost žijící na suché zemi. Všude kolem se nakláněly mohutné stavby, vztyčené do podoby podivných mořských tvorů, které nikdy předtím neviděli; vypouklé oční bulvy, podivné přívěsky a obludné vizáže otrávené odpornými výrazy a nabroušenými zuby. Ze všech stran šíleného místa se ozývaly nářky a skřeky – bylo to místo ďábelských nařízení a děsivých chorálů.

Ti, kteří přišli o rozum, byli vhozeni do Ourangovy brigy, kde hlučně vykládali o nebezpečí, které číhalo v hmatatelné vzdálenosti pod potápějící se ponorkou. Muži křičeli při každém nepatrném nárazu do trupu Ourangu a horečně vykřikovali, že obyvatelé podmořského světa se blíží a některé další podivné exempláře civilizace navštěvují podivný cizí objekt, který tak náhle spadl do jejich atmosféry.

Dva příčetní členové posádky, kapitán a zbrojní generál, odmítli tyto výkřiky jako pouhé následky šílenství – ačkoli si nikdy nedokázali vysvětlit časté nárazy do ponorky, protože žádné objekty nebyly spatřeny ani na radaru, ani pouhým okem. Pouze nevysvětlitelný pocit nárazu a tupé zadunění nárazu byly znatelné.

Přibližně za svítání desátého dne uběhly hodiny, než se na radaru něco objevilo. Nezměrně velký nehybný objekt se objevil jen několik desítek metrů pod ponorkou – celkem 363 stop při prvním upozornění. Dva příčetní muži tiše diskutovali o tom, co by mohlo být touto záhadou; jeden z nich navrhoval potopené plavidlo, možná nepolapitelnou argosy Mathilda, která se potopila před několika lety a byla hojně vyhledávána kvůli svému obrovskému nákladu zlata a stříbra.

Z takové příležitosti měli obrovskou radost, protože by to znamenalo, že pokud by jejich pomoc přišla, navždy by se stali milionáři, kteří nalezli slavný vrak lodi a jeho cenný majetek. Při rychlosti klesání jen několik stop za několik minut zůstávala pravá identita této obrovské konstrukce dlouho v úzkostné nejasnosti; zároveň šílenci v brize křičeli s ještě větší panikou než kdy jindy, že to není dávno ztracená Matylda, ale naopak místo, kde sídlí chobotnatí nelidé. Opět to bylo zamítnuto jako halucinace a bláznivé přesvědčení.

Později se ozval mohutný náraz do trupu Ourangu, který byl těsně následován odporným zvukem vlhkého, slizkého klouzání po hladkém vnějším kovu. Zvuk se pomalu šířil od pravoboku, přes střechu ponorky, a pak se rychle rozptýlil, jak to, co se přiblížilo, spěšně odplulo do propasti. Na jednom z průzorů zůstal pozůstatek – podivná šmouha neidentifikovatelné slizké látky, která ulpěla na skle a bránila pozorování skrz něj. V poslední čtvrthodině se ze všech stran ponorky ozvala série rychlých, znepokojivých úderů.

Dosáhly takové rychlosti a síly, že se Ourang pod vodou rychle znatelně chvěl a pohupoval, ale na radaru se stále nic neukazovalo, kromě neustále se zvětšujícího objektu hluboko pod hladinou – v tomto okamžiku se díky své velikosti nedal jednoznačně označit za ztracenou Matyldu, protože byl prostě příliš kolosální na to, aby to byla nějaká plachetnice. Jak se dalo předpokládat, ti v brize tvrdili svou názorovou pravdu, že podivní chobotnatci začali být vůči Ourangu a těm uvnitř nepřátelští a že se brzy ocitnou u jejich města, přezdívaného Jagungen. Zbrojní generál teď začínal jevit známky vlastního šílenství a mumlal si pro sebe, že si představuje, jaké neuvěřitelné věci se kolem nich mohou plazit hned za bezpečím jejich chatrných kovových stěn.

Ourang narazil na tvrdý povrch a prudce se odrazil dozadu, přičemž se odřel o nesporně velice tvrdý kamenný povrch. Bylo s podivem, že se trup neroztrhl z traumatického sestupu, a ještě větším zázrakem bylo, že ponorku nějakým způsobem nerozdrtila síla oceánu nad ní. Když se ponorka konečně usadila na relativně rovné zemi, kapitán okamžitě běžel k nezakrytému průzoru, aby mohl pozorovat jejich nové okolí.

Zarazila ho zneklidňující záře přicházející z několika směrů a také cosi, co vypadalo jako vytesané kamenné tvary těsně mimo rozlišitelný výhled. Objekty morfologicky podobné sloupům nebo kolonádám se plazily z písčité země, aby podpíraly entablety zdobené podivnými symboly, které nesouvisely s žádným lidstvu známým jazykem, ale to si jen stěží dokázal vysvětlit.

Jaká rasa tvorů by mohla vytvořit civilizaci na tak pustém a mrtvém místě? Pak je uviděl: Gumovité volné formy, které se plíživě proháněly vodou, volně tančily kolem sloupů a rozhlížely se pohyblivými očními bulvami, dotýkaly se a ohmatávaly svými četnými přísavnými končetinami. Všude kolem Ourangu se shlukovaly, ty odporné chobotnice, jejichž pronikavá slova v odporných jazycích prostupovala kovem ponorky, jen aby je slyšelo všech osm obyvatel; sedm, kteří si libovali v čirém šílenství, a jeden, jemuž se hroutila mysl při vědomí, že člověk není jediný druh, který dokázal civilizační výkon, a že lidstvo by se nemělo cítit pohodlně s vědomím, že jeho místo ve vývoji je nedotknutelné, že bude vždycky svobodně vládnout; protože nebude.

Ty chobotnaté potvory pod ledovými moři – existují proto, aby dobývaly.

Přeloženo z originálu