Porcelánové háčky

Psal se rok 1942, když jsem byl pouze malým židovským dítětem, které bylo poslané do koncentračního tábora Auschwitz. Já a můj bratr jsme byli odděleni od rodičů pár týdnů zpátky a od té doby jsme je neviděli. Zkusili jsme se dostat přes hranice do Ruska a utéct před nacisty a nebyli jsme dostatečně rychlí a chytili nás.

Můj o dva roky starší bratr Alois byl taktéž poslán do koncentračního tábora. Bohužel zemřel čtvrtý den, kvůli přísným nuceným pracím. Byl jsem naprosto sám na pokraji vyhladovění, jelikož jsem byl mladší a slabší než všichni kolem mě. Když jsme dostali naše malé nechutné porce jídla, ti chamtiví mě vždy zmlátili aby mě mohli i o to málo co jsem dostával okrást. Časem jsem se naučil, že jediný způsob jak se ubránit zraněním je popadnout misku a utíkat. Utíkat tak rychle, jak jen to jde. Potom se schovat. Jen v tu chvíli, co jsem si byl jistý, že mí pronásledovatelé jsou pryč, jsem začal jíst. Bylo toho tak na tři hlty, jelikož jídlo bylo silně nedostatkové. Ale i proto jsem si užíval každé sousto.

O pár týdnů později začal komíny stoupat hustý černý kouř z pecí, do kterých nacisti shromáždily velké skupiny židů a nechali je zaživa upálit, dokud nebylo slyšet uvnitř ani hlásku. Populace v Auschwitzu klesala každý týden, i přesto že noví židé byli stále dováženi ve velkých počtech. Udělal jsem si i nějaké kamarády, bohužel….ale ne na dlouho, jelikož je brzy poslali i s jejich rodinami do plynu. Byl jsem v té situaci, kdy už jsem byl strachem paralyzován pokaždé, když vybírali nové skupiny lidí do pecí, ale nechtěl jsem vypadat jako strašpytel a tak jsem stále držel pusu zavřenou a nos nahoru. Jednou za čas se objevila jakási choroba, která měla na svědomí smrt přibližně poloviny lidí v koncentračním táboře. Nevím proč, ale vždy mě všechny trable míjely. Nikdy jsem neonemocněl a z nějakého důvodu mě nacisti při výběru vždy přeskakovali., I kdyby byli vybíráni všichni kolem mě. Jednou když se to znovu stalo mi věnoval jeden z mužů, který mě vždy mlátil a kradl mi jídlo, nenávistný pohled.

“Malej spratek, vždycky mu všechno projde” řekl a potom mi plivnul do obličeje. Jeden den už jsem si řekl, že se mi na tom opravdu něco nezdá. Šel jsem tedy za jedním z nacistů na hlídce a zeptal jsem se, proč mě ještě nevybrali. Nebylo to tak, že bych chtěl jít do pecí, jen jsem prostě chtěl vědět, čím se tak liším od lidí kolem. Podíval se na mě a řekl :

“S tebou…máme jiné plány,, a zašklebil se na mě.

Byl jsem ale ještě o to zvídavější. Zeptal jsem se jaké plány, ale to byla chyba. Střelil mě do nohy a já jsem začal brečet.

“Chceš důvod k pláči spratku? A co třeba tohle. A znovu mě postřelil, tentokrát do ramene. Zasmál se a shodil mě na zem. Odolal jsem nutkání vykřiknout bolestí a zadržel jsem slzy, protože jsem nechtěl aby pokračoval. Pár krát mě kopl do hlavy. Když už jsem to málem nevydržel a chtěl jsem vykřiknout v agónii, znovu promluvil.

Máš štěstí, že tě máme zakázáno zabít ty žide.,,

Zůstal jsem ležet na místě. Na auty rozježděném blátě v kaluži krve, zatímco nacista s úsměvem odkráčel zpět na svojí hlídku. Další den jsem byl v podstatě nahý, protože jsem musel použít mé oblečení na zavázání střelných ran. Zkusil jsem z nich vytáhnout střely, ale neúspěšně. Akorát jsem to zhoršil. Zrovna byl čas na vybírání skupin do pecí. Nicméně, ten den jsem si všimnul, že jedno povědomé děvče bylo vybráno z davu. Poznával jsem ji, protože tu vždy byla, ale nikdy nic neřekla. Když jsem se na ni podíval, odvrátila pohled. Potom se mi ale zadívala do očí ze kterých sršela panika, když ji nacista popostrčil dopředu do osudných stínů. Zajímalo mě, kam ji vedou. Tu noc jsem nemohl spát. Pořád jsem na tu dívku myslel. Válel jsem se v kaluži potu a seno nebylo zrovna tou nejpříjemnější podestýlkou. Cítil jsem, jak mi šváb leze přes břicho. Potlačil jsem nutkání chytit ho a sníst zaživa. Viděl jsem to dělat ostatní, kteří brzy onemocněli a poté zemřeli. I přestože jsem před tím nikdy neonemocněl, nechtěl jsem nic riskovat. Náhle ale ticho prořízl neskutečný křik. Zdálo se, že přichází z dálky. Jako ozvěna. A přesto se zdál tak blízko. Posadil jsem se a křik se pomalu zatím vytrácel. Když jsem si ale lehl, znovu zesílil. Přitiskl jsem ucho k podlaze a křik byl mnohem intenzivnější. Napadlo mě, jestli nepatří té dívce. Když se ozvalo PŘESTAŇ :, PŘESTAŇ, byl jsem si jistý, že je to ona. Myslel jsem si tedy, že nacisti vytvořili v podzemí mučící místnost. To jsem ale nevěděl, že to co bylo dole, bylo tisíckrát horší.

Dívka se vrátila dva dny po incidentu. Něco se změnilo, ale nemohl jsem přijít na to co přesně to bylo. Možná to, že měla mléčně bílý zákal na obou očích a její kůže byla nad míru bledá. Takových detailů jsem si před tím nikdy nevšiml. Přistoupil jsem k ní. Když jsem ale promluvil, z jejích hluboce otevřených svěšených úst vycházel pouze chraplavý zrychlený dech. Její vlasy už neměly ten platinový lesk. Byly teď čiře bílé, stejně jako její oči a kůže. To byla ta chvíle, kdy jsem si všiml té největší hrůznosti. Když jsem se totiž podíval zblízka po všech končetinách a dokonce i po obličeji měla dlouhé stehy. Pravděpodobně je měla po celém těle. Ale to nebylo vše.

Všechny stehy byly z rybářských vlasců. Začal jsem brečet, protože mi jí bylo neskutečně líto. A měl jsem strach a potom se rozbrečela ona. Její obličej se změnil a z očí jí tekly slzy. Ne normální, ale krvavé. Odstoupil jsem od ní zděšený tím, co jsem viděl. Když si toho všimla osoba stojící vedle ní, vykřikla.

“Zabijte ji, VŠECHNY NÁS NAKAZÍ!

I přestože nevěděla, co se děje, všichni kolem ní ji začali kopat a mlátit. Podlomily se jí nohy a stále brečela. Teď už jenom proudy krve. V ten moment jsem stál zmražený strachem zírající na tu brutalitu přede mnou. Myslel jsem jen na to, co mi řekl ten muž na hlídce. S tebou máme jiné plány. Všichni kolem mě do ní neustále kopali, ani jsem nechápal, proč na ni útočí ostatní židé. Možná měli strach. Možná si mysleli, že je přenašečem nakažlivé choroby. Krev linoucí se z jejích očích zbarvila zem na krvavě vínovou a já jsem se jen modlil, abych se nikdy neocitl v takové situaci. I když se to má dřív nebo později stát. Myslel jsem si, že tohle nacisti dělají všem dětem ve skupině a že já budu další na řadě. Poté co byla dívka ubita k smrti svými soudruhy, nacisti začali vybírat další osobu namísto skupiny. Mýlil jsem se. Místo dítěte vybrali dospělého muže. Vypadal na něco kolem dvaceti let a byl velmi pohledný. Měl ten stejný pohled paniky, který měla ta dívka. Věděl jsem přesně, co se bude dít. Tu noc se mi dostalo spánku i přes mužův křik z podzemí. Měl jsem sen, ve kterém jsem stál v naprosté tmě a v dálce zářil odlesk světla. Za chvíli se vynořil ze tmy nepatrně osvětlený obličej a vzápětí vstoupil do světla celý člověk. Obličej mu zakrývala bílá maska, která měla přivřené oči a úsměv od ucha k uchu.

Vypadala skoro jako jedna z těch ikonických divadelních masek. Měl na sobě červeně proužkovaný frak s potřísněnou černou košilí pod ním, černé kalhoty a přepychové boty. Nikdy jsem nikoho tak vyhublého neviděl. Také měl na hlavě velmi vysoký černý klobouk s červenou mašlí a bílé rukavice. Jeho rozčepýřené vlasy čouhající z pod masky byly sytě žluté, stejně jako jeho kočičí oči, které kontrastovaly se sněhově bílou barvou. Ten muž měl v ruce zakřivenou jehlu. Vypadalo to skoro jako háček na ryby. Založil ruce za záda a pomalu se rozešel směrem ke mně. Nemohl jsem se hnout, ale cítil jsem jak mi bije srdce čím dál tím rychleji. Můj dech ztěžknul. Jak se přibližoval, slyšel jsem, jak se jen potichu směje. Když už byl jen tři kroky ode mně, ohnul se tak, že jeho zamaskovaný obličej byl teď jen centimetry od mého obličeje. Nemohl jsem zavřít oči. Něco mě nutilo, abych stále navazoval oční kontakt. Byl z něj silně cítit porcelán. Po chvíli intenzivního zírání jenom pronesl :

“Heh…Ty jseš dobrej. S tebou si užiju ještě spoustu zábavy.

Potom jenom zmizel v oblaku kouře a sen skončil. Probudil jsem se na místě, které jsem nepoznával. Vypadalo to jako chodba tvořená hlínou. Vzhlédl jsem a uviděl jsem noční oblohu plnou hvězd. Spadl jsem snad do hluboké jámy a i přesto jsem se neprobudil. Zmocnila se mě agónie, když jsem si sáhl na hlavu. Když jsem se poté podíval na mou ruku, byla krvavě rudá. Začal jsem panikařit, protože jsem masivně krvácel z hlavy a byl jsem uvězněný v téhle jámě. Přibližně dvacet minut jsem se zkoušel dostat ven, ale nic nefungovalo. Místo toho jsem tedy vstal a pomalu jsem začal procházet chodbou a nechal jsem se pohltit temnotou v ní. Bylo to jako bych ušel míle. Nakonec mé ruce nahmataly žebřík, který vedl vzhůru i dolů. Rozhodl jsem se vylézt směrem nahoru, protože jsem se chtěl z té blbé jámy dostat. Trvalo v celku dlouho, než jsem místo další příčky nahmatal pouze víko od poklopu. Otočil jsem kolem, které pronikavě zaskřípalo.

Celou svou silou jsem zatlačil do poklopu. Když se maličko nadzvedl, světlo z té místnosti mě na chvíli oslepilo. Měl jsem ale pocit, že když se tam dostanu, budu konečně v bezpečí. Uhodil jsem do poklopu s tou trochou síly, která mi zůstala a při mém štěstí se rezavé panty povolily. Stačilo jen poklop posunout a bylo otevřeno. Vyšplhal jsem nahoru a zjistil jsem, že jsem se nacházel v místnosti velmi podobné té před tím, ale v téhle bylo jedno okno, kterým dovnitř proudilo sluneční světlo z venčí. Byl jsem očividně na zemí, ale netušil jsem kde. Vyhlédl jsem ven z okna, ale neviděl jsem nic víc, než jen prázdnou neúrodnou pustinu. Otočil jsem se a všiml jsem si dveří, o kterých bych přísahal, že tam před chvílí ještě nebyly. Šel jsem je tedy otevřít. I přes jejich rezavé panty se otevřely potichu a lehce. Vešel jsem do místnosti a uviděl jsem troje dveře. Vybral jsem dveře nalevo. Takhle to nějakou dobu pokračovalo. Vždy jsem se dostal jen do další místnosti se třemi dveřmi a jedny jsem si vybral. Jednou se ale za dveřmi místo místnosti skrýval dlouhý koridor, který vypadal jakoby patřil do kosmické stanice. Prošel jsem chodbou a na konci stály jedny jediné dveře. Stiskl jsem kliku a otevřel je. Náhlé prudké světlo zaplnilo celý koridor a když si po chvíli mé oči zvykly na okolí, spatřil jsem v dálce vysoké hory, zelenou trávu tančící v jarním vánku a žluté hřejivé slunce na nebi. Široce jsem se usmál.

Má ruka sklouzla z kliky a dopadla podél mého těla. Udělal jsem krok do zelené šťavnaté trávy. A potom ještě jeden a další, než jsem si to uvědomil, šlapal jsem kdo ví kam. Vše na čem mi záleželo bylo, že jsem byl daleko pryč od temných chodeb a tábora. Najednou mě ale obklopila temnota. Jako kdyby celý svět přestal existovat. Zastavil jsem se a v panice jsem se začal ohlížet kolem sebe. Udělal jsem pár kroků. Má mysl omámená a zamotaná. Cesty do všech směrů vedly jen do temnoty. Byl jsem dezorientovaný, nemohl jsem rozeznat, kde je dole a kde je nahoře. Kde je pravá strana a kde je levá strana. Když už jsem myslel, že jsem ztracený na dobro, uviděl jsem v dálce levitující hadřík, ze kterého viselo cosi lesklého. Doběhl jsem k němu a zjistil jsem, že z něj visely rybí háčky. Padl jsem na kolena a zíral na ně, protože bude brzy asi zašity do mé kůže. Byly v různých velikostech, skoro jako jehly. Jeden byl malý a zakroucený. Druhý byl rovný, ale trčely z něj trny ze všech stran. Málem jsem vyskočil z kůže, když jsem zaslechl ten stejný smích, který se objevil v mém snu.

“Kdo je tam ? Znovu se zasmál. Myslím to vážně, ukaž se.,,

“Já nemám v úmyslu ti ublížit. Jen dělám svoji práci.

Bylo to jakoby se každým slovem jeho hlas blížil ke mně.

Nemyslíš si doufám, že jsem zlý ? Že ne ?

Otočil jsem se jen, abych se setkal s tím stejným mužem s maskou, který stál neobvykle blízko.

“KDO…KKKKKDO JSI ? Můj spodní ret se třásl, když jsem položil tu otázku. Muž se naklonil velmi blízko k mému obličeji. Už jsem neviděl jeho obličej, ale cítil jsem jeho rychlý dech v mých uších.

“Můžu být kýmkoliv chceš, abych byl. Omdlel jsem. Probudilo mě až prudké světlo zářící do mých očí. Zkusil jsem se pohnout, ale byl jsem svázaný. Mé končetiny byly jako z kovu, když jsem chtěl promluvit, tak to nešlo. Oslepující světlo zmizelo a místo něj se na místě objevila hlava toho muže.

“Ale…ale. Ranní ptáče dál doskáče. Ta holka se neprobudila dřív než jsem byl hotový. No na tom tolik nezáleží. Vzpomínáš si, jak jsem říkal, že to nebude bolet ? Lhal jsem…. MUHAHAHAHAH. Zasmál se jako nějaký šílený vědátor.

Ohnul jsem krk, abych se podíval na zbytek svého těla. Jediná věc, kterou jsem uviděl než jsem omdlel, byly krvavé pahýly místo mých rukou a nohou. Když jsem se probudil, seděl jsem na louce. Stále jsem nemohl mluvit. Mé nohy byly větší než kdy před tím. Má levá ruka chyběla úplně a místo pravé jsem měl nějakou černou mechanickou ruku. Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že nikde na mém těle nejsou ty háčky na ryby, kromě mých kotníků.

Moment…..tohle nejsou moje nohy. Mám k sobě přišité cizí nohy. Když jsem se pokusil vstát, byl to ten nejzvláštnější pocit, jaký jsem kdy měl. Ani nevím, jak to popsat. Ten muž říkal, že to bude bolet, ale nic si nepamatuju. Byl jsem zdrcen, když jsem zjistil pravý důvod, proč nemohu mluvit. Má ústa byla sešitá k sobě. Chtěl jsem křičet, padl jsem k zemi, zvedl jsem ze země kámen a praštil se s ním do hlavy doufajíc, že mě to zabije. Ale nic mi to neudělalo. Otevřel jsem oči a byl jsem jen v malé chatce na malé posteli v rohu místnosti. Vlastně v jediné místnosti. Byla to jen postel, na které jsem seděl. Malý krb v rohu, malý stůl a lavice. Dokulhal jsem se k ní, nikdo nebyl doma. Našel jsem jen pero a prázdný deník. Nic víc. Na stole ležela jen miska s ovesnými vločkami a uhlíky v krbu oranžově zářily.

Když jsem se podíval z okna, zjistil jsem, že jsem pořád v lokaci těch nádherných hor a jarní louky. Já jsem se ale nacházel přímo v ovocných sadech. Byl to mix třešní a pomerančovníků. Dobelhal jsem se k těm jediným dveřím a zkusil jsem je otevřít. Byly ale zamčené. Celou svou silou jsem se je snažil vykopnout, ale bez úspěchu. Jako další jsem zkoušel okno…..zamčené.

Sklo se ubránilo i úderům židlí jen s malou prasklinkou. Rozhodl jsem se na někoho počkat a tak tu jsem, píšu tenhle deník od té doby co jsem se probudil. Pokud správně počítám značky na zdech, které každým rokem přidávám, jsem tu již 52 let. Za chvíli mi dojde místo v deníku. Stejně tak mi za chvíli snad dojde čas. Zkoušel jsem to. Všechno… sebevraždu, nic nefunguje. Nic kromě spánku a psaní. Až tohle někdo najde, pokud to někdo najde, už budu pravděpodobně po smrti. Jenom nádherné rozkládající se tělo uzavírající příběh mého hnusného života vypsaný na těchto stránkách. Nemůžu se toho dne dočkat, ale jak už jsem řekl. Nic tady nefunguje tak jak by mělo.

Podepsán, Aron Schulz, 1994.

Přeloženo z originálu