Pravidla přežití v Supermarketu

Vítám vás v našem podniku. Než vstoupíte dovnitř, je mou povinností předat vám tento vzkaz. MUSÍTE HO MÍT STÁLE U SEBE, AŤ SE DĚJE COKOLI.

Věci u nás jsou tak trochu… neobvyklé, takže pro zajištění vaší bezpečnosti a příjemného zážitku z nakupování vám doporučuji, abyste si podrobně přečetli papír, který jsem vám předal. Ten obsahuje pravidla, která musíte dodržovat. Prosím, neignorujte je.

S těmito slovy mě přivítali v tomhle supermarketu.
V současné době jsem na dovolené v malém městečku, kde žije směšně málo obyvatel. Všechno bylo relativně normální, dokud jsem se nerozhodl přijít sem, abych si nakoupil všechny potřebné věci, které potřebuju k běžnému žití.

Když jsem slyšel ta slova z úst onoho zaměstnance, snažil jsem se pochopit, co tím vlastně myslí. Nedokázal jsem si představit, že by se podobná situace mohla vůbec odehrát. Možná i vzhledem k tomu, že se jednalo o místo, kde žije jen pár lidí? Radši se udržují v bezpečí – pomocí pravidel? Aby se vyhnuli zlodějům nebo problémům obecně… Nevím… Ať už to bylo jakkoli, koupil bych si, co bych potřeboval, a prostě bych odsud vypadl a užil si výlet.

Vzal jsem si nákupní vozík a všiml si, že kolem panuje nepříjemný klid.
Bylo absolutní ticho. Nic víc, než jen pár nakupujících lidí, kteří byli taky v tichosti… Atmosféra mě uvolnila natolik, že jsem se rozhodl přečíst si ony pravidla, které jsem dostal od zaměstnance, když jsem vstoupil do obchodu. Záměrně jsem je do té doby ignoroval.

Na tomto papíře stálo:

Pravidlo 1. : Nekomunikujte s žádným klientem, a za každou cenu se mu vyhněte. Každý člověk zde musí dodržovat pravidla jako vy, takže by se nemělo stát, aby vás někdo další vyrušoval.

Pravidlo 2. : Pokud si s vámi někdo chce pokecat, ignorujte ho. Pokud na tom bude trvat, sdělte tuto situaci některému z našich bezpečnostních strážců.
Mezi zákazníky je snadno rozeznáte podle jejich uniformy, která se skládá z: čepice, košile, kalhot a bot.
Každá osoba, která postrádá jeden z těchto prvků, NENÍ SOUČÁSTÍ NAŠEHO PERSONÁLU. Pokud uděláte onu chybu a přesto na někoho takového promluvíte, jděte od nich co nejdál a neohlížejte se.

Pravidlo 3. : Pokud jste to vy, kdo porušuje toto pravidlo, modlete se, aby tento člověk nepřivolal strážce. Pokud si uvědomíte, že jste porušili toto pravidlo, odejděte od zákazníka před vámi a neohlížejte se.

Pravidlo 4. : Reproduktory zde jsou to jediné, co můžete bezpečně poslouchat. Sdělují informace, jako jsou: ztracené děti nebo konkrétní situace v jednotlivých odděleních. Pokud chcete, klidně tato hlášení ignorujte. Pokud však začne odpočítávání 2 minut, vyhledejte úkryt. Věřte mi, nechcete být nalezeni. Ignorujte cokoli, co slyšíte, co vidíte, MUSÍTE tam vydržet po dobu dalších 2 minut. Po uplynutí času se můžete vrátit zpět k nákupu.

Pravidlo 5. : Toto pravidlo pravděpodobně nenastane, ale raději buďte vždy ve střehu. Pokud reproduktory začnou říkat vaše jméno, zavřete oči, zakryjte si uši a počkejte 30 sekund. Pokud se tato situace bude opakovat, najděte nejbližší stráž, která vás doprovodí na místo, odkud vás volají. Teď se prosím soustřeďte. Pokud vás strážný vede do kanceláře vedle vchodu, řekněte mu, že na vás zatím nepřišla řada. Strážce vás poté pustí. Pokud se zdá, že strážný vás strážný povede nahoru, pravděpodobně umřete. Utíkejte, vyhledejte nejbližší východ a doufejte, že to stihnete. BERTE NA VĚDOMÍ PRAVIDLO 12.

Pravidlo 6. : Během vašeho nákupu může dojít k nehodě. Pokud se kterýkoli produkt rozbije nebo jeho obsah způsobí na prodejně nepořádek, sdělte to prosím domovníkovi. Není vždy na stejném místě, ale neignorujte situaci. Najděte ho a řekněte mu o kódu 04, ale ne kde přesně se vám tato nehoda stala. Poté se dostaňte se co nejdál od zóny, kde se ona nehoda stala. 

Pravidlo 7. : Domovník s sebou neustále nosí kbelík plný vody a mop. Pokud ho však najdete bez těchto dvou věcí, možná pro vás bude lepší neříkat mu nic o vaší malé nehodě.

Pravidlo 8. : Jsou některé produkty, které jste zjevně ještě nikdy neviděli. Produkty, které vynikají tím, že jsou věcmi, které by lidé nekonzumovali. Neberte je z místa, nesahejte na ně a proboha nekupujte je, nejsou pro vás. Pokud vás ONI uvidí s některým z těchto produktů ve svých rukou, budou si myslet, že patříte k nim.

Pokud toto pravidlo porušíte, nemůžeme pro vás nic udělat.

Pravidlo 9. : Pokud chcete znát cenu jakéhokoli produktu, můžete ji zjistit pomocí obrazovek, které jsou vybaveny čtečkou čárových kódů.
Je možné, že při skenování produktu se na obrazovce objeví nějaké… zvláštní znaky či obrázky. Sledujte je, dokud nezmizí. Budou se vás snažit rozptýlit, ale musíte zůstat silní.

Pravidlo 10. : Bezpečnostní kamery jsou umístěny pouze mezi chodbami. Pokud je uvidíte i někde jinde, a nepřejete si být sledování, řekněte o tom strážnému. Vyhoví Vám a pomůže Vám vyřešit tento problém. Nedívejte se však dlouho do objektivu kamer. Jenom upozorním, že strážci nesnáší plýtvání časem, tak si to dobře rozmyslete.

Pravidlo 11. : K platbě za vaše produkty nám funguje 12 očíslovaných pokladen, které jsou připravené k placení Vašich nákupů. Pokud uvidíte kasu s jiným číslem, prosím, neodebírejte se, zde k placení.

Pravidlo 12. : TENTO PAPÍR MUSÍTE VRÁTIT STRÁŽNÝM U VÝCHODNÍCH DVEŘÍ. Ti Vám nebudou toto pravidlo připomínat,  je to tedy zcela na vaší odpovědnosti. Pokud toto pravidlo porušíte, může se stát, že se u vás doma objeví nečekaná návstěva. Pokud jste se museli řídit pravidlem číslo 5, ujistěte se, že při odchodu z prodejny jste zahodili tento papír. Prosím, neztěžujte to ani sobě, ani našim klientům a pečlivě dodržujte každý krok. 

Poté se nemusíte bát. Vše bude v pořádku.

Doufáme, že se si nákup u nás užijete.

Co jsem to sakra právě dočetl? Dost mě to vyděsilo… Přestal jsem se dívat na papír, jen abych zjistil, že jsem na prodejně úplně sám. Než jsem stihl pobrat, kam všichni zmizeli, uslyšel jsem z reproduktorů odpočet… 

8… 7… 6… 5… 4… 3… Sakra!

Najednou všechna světla náhle zhasla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Oni si vážně nedělali s těmito “pravidly” srandu?

Sám v neznámém prostředí a absolutní tmě jsem se snažil zachovat klid.
Nejprve jsem vzal do ruky mobil, abych si přivolal pomoc. A to by jeden neřekl – žádný signál… Zmocnil se mě pocit, že musím utíkat, ale nemohl jsem se ani pohnout. Dokud jsem neuslyšel těžké kroky, přicházející přímo ke mně. To už bylo ale příliš pozdě…

Popadly mě ruce, které vám můžu jen velmi těžko popsat… V ten moment to byly nejdelší 2 minuty mého života. Než se okolo mě znovu rozzářilo světlo. Neměl jsem ponětí, kde to jsem, ale podle toho, co jsem viděl před sebou, tak jsem seděl v té zatracené kanceláři, která byla zmíněná v těch zatracených pravidlech, o kterých jsem si do téhle chvíle myslel, že jsou jen bláboly.

V místnosti vedle jsem poznal lidský hlas, když v tom se otevřely dveře. Dovnitř vstoupil ten nejošklivější a nejděsivější muž, kterého jsem měl kdy šanci spatřit. Začal vypisovat jakési dokumenty, ale pořád se přitom snažil držet oční kontakt. 

Ačkoli jsem v té kanceláři trávil hodiny, nemohl jsem se za žádnou cenu uvolnit, začínal jsem se cítit opravdu unavený, moje tělo i mysl si vynucovaly odpočinek. Ten pocit únavy byl náhle přerušen výkřiky, po nichž světlo opět zhaslo.

Jak jsem zvládal všechen ten tlak? To fakt netuším, ale určitě mi pomohlo, když jsem vedle sebe uviděl cizí ženu, pravděpodobně jsme byli oba ve stejné situaci. Někdo z vás si může myslet, že je to z mojí strany arogantní, ale jedna má část byla opravdu ráda, že se je tady nějaká další „lidská“ společnost.

Supermarket tou dobou už zavřel a muž, který psal dokumenty, vstal ze židle. Byl jsem ohromen, když jsem zjistil,  jak obrovský ten týpek byl. Chytil nás do medvědích tlap a donutil nás vstát. Hlavou mi šrotovaly různé myšlenky… Například… Jak bychom vůbec mohli uniknout před takovou bestií?

Dovedl nás do jakési zóny, kde se s největší pravděpodobností vyrábělo maso. První, co mě zaujalo, byly sklenice. Byly jich stovky, po celé místností, plné, jak už možná tušíte, masa. Bylo snad to maso lidské?

Nebo tyto sklenice byly produkty, o kterých pravidla říkala, že je „lidé nebudou konzumovat“? Neměl jsem chuť to zjišťovat… Musel jsem utéct.

Každý scénář, který jsem si v hlavě představoval, končil stejným způsobem, ale musel jsem to zkusit. Nechtěl jsem se stát potravou pro kdo ví koho…

V místnosti teď s námi byli s námi jen dva “kuchaři”, byli stejně mohutní a strašidelní, jako ten člověk, který nás sem přivedl. Nyní jsme se dokonce i mohli hýbat. Ale naším limitem byl strach…

Vstal jsem a začal jsem utíkat k jedinému oknu, které tam bylo. Plánoval jsem ho rozbít židlí. Zdálo se mi, že ti tvorové, nebo co to sakra vůbec bylo, nejsou vůbec při vědomí. Byla to ideální příležitost, dokud jsem si nevzpomněl na tu dívku. Křičel jsem na ni, ať si pospíší. Křičel jsem jednou, dvakrát, ale nereagovala. Nevím jak ona, ale já chtěl žít.

Doběhl jsem do haly obchodu a snažil se otevřít všechny dveře. Všechny byly nečekaně zamčené. Nemohlo to být tak snadné… Venku jsem uslyšel přijíždět zásobovací auta. Tak přece tady pořád někdo byl…

Netrvalo dlouho a přišel můj čas. Jakési dveře se otevřely a já vyběhl jako olympijský běžec… Když v tom jsem uslyšel hlas, který na mě volal, abych přestal. Byla to ta dívka. Zbledl jsem, když jsem viděl, kam jsem to až doběhl. Nahoře se objevil velký nápis. Pokladna číslo „87“. Chvíli poté jsem omdlel.

Teď jsem tady… Sedím tady sám a čekám, až se něco stane. Už jsem stihl zjisit, že jsem v jakési nekonečné místnosti se supermarketu… Doufám, že pokud se tato zpráva dostane k někomu z vás, bude to stačit, abyste se od tohoto místa drželi dál. Nevím, jestli se odsud dostanu, ale pokud jo, můj život už stejně bude jen pokračující noční můra. Pořád mám u sebe ten pitomý papír.

Přeloženo z originálu