Předstírej

Luke vyšel ven z tepla a pohodlí domu jeho nejlepšího kamaráda do chladného zimního vzduchu. Slunce se pomalu nořilo za horizont a stromy lesa vrhaly dlouhé stíny přes zahradu. Luke se rozloučil, poděkoval mámě jeho kamaráda za pohostinnost a jak se rozloučili, tak se dveře zavřely a Luka pohltilo ticho.

Zíral skrze rozlehlou louku do temnot lesa, které na něj čekaly. Od domu jeho kamaráda k jeho domu to bylo jenom něco málo kolem 15 minut a tím lesem už prošel tolikrát. Ale když sledoval noc, která pomalu padala na svět, něco děsivého začalo vyplňovat okolní stíny. Luke věděl co bude dál. Nestávalo se to často, ale věděl že dnes si to pro něj znovu přijde. Pocit naprostého zoufalství se táhl přes jeho mysl a mohl téměř cítit pohled, který jej sledoval z nekonečných stínů lesa.

Luke vyšel směrem k lesu a ztratil se ve tmě. Po několika metrech jeho cesty bez jakéhokoliv problému se dostal k okraji lesa, kde ale vstoupil do jiného světa. Už nebyl ve světě moderních technologií, v teple a světle domova. Před ním se roztahoval svět, ve kterém nebezpečí číhalo za každým rohem a jeho jedinou záchranou byl tento noční pochod ven. Luke šel asi minutu, když to všechno začalo. V dálce mezi dvěma stromy to stálo, naprosto nehybně.

Sledovalo ho to.

Pokroucená postava ozářená pouze již téměř zapadlým zmírajícím sluncem. Nevšiml si toho, ale dříve než se ta postava stihla vypařit do sametové noci.

Lov začal.

Luke trochu přidal do kroku, ale říkal sám sobě ať zpomalí. Tohle nebylo poprvé co tu postavu viděl a od té doby se již naučil pravidla.

Nesměl běžet ani křičet, jinak se postava rozzlobila. A když došlo ke vzteku, obdržel Luke hluboká zranění na ruce nebo na noze. Ale Luke měl to štěstí, že postavu dále již nikdy nerozzlobil. Věděl totiž, že pokud zůstane klidný a půjde pomalu domů, ta věc jej nechá být. Bylo to děsivé, ale dokázal se vždy dostat domů živý. Když to viděl poprvé, běžel domů a jeho srdce se mohlo roztrhnout a obdržel velkou tržnou ránu na jeho noze. Když dorazil domů, špinavý a od krve a třesoucí se, dopotácel se dovnitř a spadl na podlahu se silným brekem.

Když řekl svojí matce co se stalo, řekla že je to nesmysl a že jenom jeho představivost přehání. Slíbila také, že se zbaví toho trnitého keře co ho poškrábal a říkala ať se uklidní. Od té doby jí přestal říkat o té příšeře ve stínech, protože ne jenom jeho matka ale i jeho otec, bratr i nejlepší kamarád vinili pouze jeho představivost a říkali mu, aby přestal předstírat a choval se vzhledem k jeho věku. Takže byl Luke ponechán sám s jeho pokrouceným nepřítelem. Pokračoval dál a snažil se držet svůj dech. Každou vteřinu bojoval s potřebou křičet a začít utíkat aby se zachránil. Ale věděl totiž, že se mohl kdykoliv objevit. Kdykoliv se otočil, čekal další pohled na to neznámé stvoření. Občas zachytil malý pohled té postavu v jeho periferním vidění, ale poté zase zmizel. Luke ani nevěděl, jak to stvoření vlastně vypadá, protože nikdy nezůstalo na jednom místě dostatečně dlouho na to, aby si ho dobře prohlédl.

Ale ačkoliv to spatřil málokdy, neustále cítil přítomnost okolo něj. Ať už to byl odporný zápach špíny a krve drásající dýchání nebo slintání. Luke věděl, že to je pořád blízko. Zdálo se jakoby se jeho cesta táhla do nekonečna. Skoro jakoby od domu jeho kamaráda odešel již před několika hodinami a zbývaly ještě stovky kilometrů, než dojde domů.

Začal zrychlovat a jeho kroky nabíraly na tempu. V tu chvíli za sebou zaslechl praskání větviček. To bylo vážně podivné, jelikož ještě nikdy před tím kroky neslyšel. Byly slyšet blízko ale překvapivě ho uklidňovaly. Slyšel jak listy šustí a větvičky praskají pod nohama jeho pronásledovatele. Slyšel jeho fyzický dopad na tento svět a věděl tak, že rozhodně to nebyla jenom představivost. Čas se táhl dál a Luke slyšel kroky blíže a blíže. Jeho srdce tlouklo rychleji a rychleji a po chvíli mohl slyšet kroky přímo za sebou. Ta věc čekala až se otočí a podívá se na to, ale on se nenechal nachytat. Věděl, že jakmile by se zastavil nebo se dokonce podíval za sebe, tak by ta věc za ním nejspíše zaútočila a ukončila jeho život. Luke se chystal začít utíkat a vzdát svojí strategii, ale kroky najednou přestaly. To ho překvapilo tak moc, že na chvíli zpomalil, ale v tu chvíli ucítil horký dech na jeho krku. Když se odporný zápach provalil kolem jeho hlavy, málem omdlel, ale posbíral všechno svoje odhodlání a pokračoval dál.

Bytost za ním vydala nelidský výkřik, jakoby se rozčílila kvůli tomu, že se neotočil, ale Luke křik ignoroval a pokračoval svým tempem dále. Byl vyděšený více než kdy v životě, ale odmítal se bytosti vzdát. Strčil si ruce do kapes a volným krokem pokračoval dál zíraje pouze na svoje pohybující se nohy. Takhle to pokračovalo pár dalších minut a kolem něj zelo pouze naprosté ticho. Doufal, že jeho noční můra je konečně u konce, ale když zvedl hlavu aby se podíval před sebe, jeho oči se zarazily na tlapách příšery.

Stálo to přímo tam uprostřed cesty.

Čekalo to na něj. Nohy toho monstra byly pokřivené a vedly z nich popraskané žluté drápy, ze kterých ten nejdelší byl zakroucený jako měli raptoři a byl celý obarvený krví. Kůže měla nádech žluté a byla pokrytá skvrnami a bradavicemi. Zbytek nohy byl zkroucený jako nějaká masová pružina potažená kůží. Lukovi se málem udělalo špatně, ale zachoval si chladnou hlavu. Jakmile odvrátil svůj zrak od odporných tlap, byly pryč. Už to nemohl vydržet a tak se se vší rychlostí rozběhl k východu z lesa. Věděl, že ta bytost bude zuřit, ale to mu už bylo lhostejné.

Chtěl aby ten teror konečně přestal. Když běžel, slyšel za sebou hrozivé výkřiky a řev zrůdy která dupala za ním. Luke slyšel jak se křik blíží každou sekundu k němu, ale věděl že je už blízko domovu. Stačilo aby udržel rychlost ještě pár vteřin a bude venku z lesa. Dupot příšery se přibližoval a Luke útěk téměř vzdal. Jeho nohy se pohybovaly pomaleji a pomaleji každou vteřinu a jeho plíce začínaly pálit s každým dalším nádechem. Jeho obličej mrznul, když se krev vlévala do nepotřebných svalů. Luke konečně spatřil okraj lesa a s posledním maniakálním nárazem adrenalinu běžel dál. Slyšel jak se to blíží a výkřiky zněly stále více agresivně, jak se to chystalo zaútočit, ale těsně před tím než se chladné drápy zarazily do jeho zad, prorazil poslední zeď stromů na jejich pozemek. Doplazil se na verandu a silně sípal jak se vytahoval na poslední schod. Zkolaboval na zem třesoucí se s návalem adrenalinu, který pořád proudil jeho krví.

Luke tam ležel v naprostém tichu a snažil se zotavit ze svého děsivého zážitku, který právě v lese zažil. V tu chvíli slyšel šoupání nohou. Rychle zvednul hlavu a hledal možné nebezpečí.

Z lesa se vynořila ta věc.

Luke neměl ponětí co v tu chvíli dělat. Vždycky to zmizelo, když se dostal ven z lesa. Ta věc porušila vlastní pravidla a Luke byl dost vyčerpaný na to aby utíkal dál. Jenom sledoval jak se to přibližuje. Blížilo se to pořád blíže k němu a konečně se mohl podívat na to, jak ta věc vypadá, když vstoupila do světla. To stvoření bylo neuvěřitelně odporné. Jeho tělo bylo nepřirozeně zohýbané a uprostřed toho co by se dalo nazvat obličejem se lesklou jedno velké rudé oko. Pod ním se otevřela tlama plná zubů, které byly kompletně černé. Nemělo to žádné uši ani nos. Jenom výrůstky podobné bodlinám po celé hlavě. Paže toho stvoření se houpaly nesymetricky ze strany na stranu. Jedna ruka byla rozeznatelně větší a dlouhé drápy se táhly přes zem a trhaly trávu. Páteř toho monstra vypadala rozlámaně a zdálo se to jako zázrak, že vůbec dokáže chodit.

Luke jenom zíral s naprostou bezmocí v očích jak se ta věc blížila stále více k němu. Věděl, že se kouká d očí jisté smrti. Byl ale fyzicky a psychicky tak zničený, že už se ani nesnažil utíkat. Jenom prázdně koukal do oka té zrůdy a čekal na svojí smrt. Překvapivě se ale stvoření pár metrů před ním zastavilo a jenom na něj zíralo. Nevěděl ani jak dlouho na sebe jen tak koukali, ale stvoření se otočilo a běželo zpátky do lesa. Rychleji než by čekal, že jeho pokroucené tělo dokáže. Jenom tam ležel, dokud nenasbíral dostatek energie na to, aby se zvedl a šel domů. Když vešel do domu, čekala na něj jeho máma a jenom mu vynadala za to, že přišel domů tak pozdě a že příště jí nemá takhle strašit a přijít včas.

Luke se omluvil a doplazil se do svého pokoje, kde sebou praštil do postele. Tu noc se mu nespalo dobře a nedokázal spát ještě pár dalších nocí. Ale děkoval bohu, že přežil. Nevěděl proč se to stvoření zastavilo a vrátilo se zpátky do lesa. Možná to byl jenom podivný smysl pro humor, nebo si ho to chtělo nechat naživu na další lov.

Ale to ho nezajímalo.

Jediné co věděl je, že je naživu a to mu stačilo. Tu samou noc se jiný chlapec vracel domů pozdě. Jeho dlouhé drápy se táhly po zemi, když vstoupil do svého domova. Když vešel do temné jeskyně, čekala na něj jeho matka, která se ho ptala, proč přišel domů tak pozdě. Chlapec byl zadýchaný a silně se potil z jeho běhu, tak moc, že téměř nedokázal svojí matce odpovědět. Řekl jí o tom, jak znovu spatřil to podivné stvoření.

Jeho matka mu ale jen řekla, že si má přestat vymýšlet a jít spát. Protestoval s tím, že to stvoření opravdu viděl a dokonce se ho dotkl. Řekl jí o jeho odporně béžové kůži a dvou malých očích na jeho plochém obličeji, ale že se nezdál nebezpečný. Nevěděl proč ho to stvoření vždycky ignoruje, když se choval přátelsky a dnes před ním znovu utekl. Cítil se špatně, protože pokaždé, když před ním to stvoření utíkalo, tak se silně poškrábal o okolní trniště. Jeho matka mu řekla, že si nemá tolik hrát se svojí představivostí a znovu jej poslala do postele. Zavrčel a šel do svého pokoje, kde si lehl na postel z mrtvých červů.

Jednou si s tím stvořením určitě promluví, jen se musí pokoušet dál.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.7 / 5. Počet hodnocení : 13

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Přidej názor