Pokud v lese uslyšíte zvonek, udržujte co nejvíc světla!

Byl to den jako každý jiný, bylo krásné počasí a byl před námi víkend. S partou jsme se rozhodli, že ho strávíme v lese. V pátek vyrazíme a v neděli se vrátíme. Celkem nás jelo pět já, Matthew, Chris, Tom a jeho přítelkyně Samantha. Všichni jsme byli dlouholetí kamarádi a rádi jsme trávili čas venku. Takže lesy nám nebyly cizí. Tentokrát jsme ale trávili víkend v novém lese, který jsem vybral. Vždy jsem byl od přírody zvídavý typ, takže jsem chtěl strávit tenhle víkend někde jinde než na našem obvyklém místě.  Když jsme dorazili k lesu, ve kterém jsme měli strávit následující dny. Naskytl se nám úžasný pohled. Bylo to skutečně překrásné místo, stromy byly vysoké a majestátní, všude bylo slyšet spousta živočichů a jednoduše řečeno bylo to místo plné života. Hned jsme věděli, že nás čeká krásný víkend. Takže jsme si vzali věci z aut a vyrazili jsme po lesní pěšině, která nás měla dovést na místo kde budeme tábořit. Cesta to byla pěkná, pěšina byla pevná a dobře se po ní šlo a cesta ubíhala skoro sama. Najednou jsme ale zastavili, před námi byla velká řeka kterou jsme museli překročit, abychom se dostali k našemu tábořišti. Teď když jsme došli k místu, kde měl stát most, který vedl na druhou stranu řeky, tak jsme místo mostu našli jen to co z něj zbylo. Vypadá to, že nedávné vetší deště podemleli základy mostu a most to nevydržel a zřítil se. „Co budeme dělat teď?“ ptal se Tom. „No, buď se můžeme vrátit a najít jiný způsob, jak strávit víkend anebo najít někde místo kde se přebrodíme, tady to nejde je tu silný proud a břehy jsou moc příkré.“ řekl Chris. On byl z nás vždycky ten nejchytřejší a vždycky měl nápady. „Tak když už jsme tady tak najdeme místo kde se přebrodíme ne?“ navrhla Samantha. „Sam má pravdu, když jsme tady tak si ten víkend užijeme “ navrhl Matthew. Matthew byl od jakživa člověk s nezlomnou dobrou náladou a optimismem což sem tam šlo ruku v ruce s jeho zálibou v žertech. „Hele, kousek zpátky jsem zahlédl malou cestičku, která šla s proudem řeky, možná bychom ji využít a dostat se tak k místu kde by se dala řeka přebrodit “ navrhl jsem. Všem se můj návrh líbil a tak jsme se vrátili kousek zpátky, našli menší boční cestičku a vydali se hledat nějaký brod, který bychom mohli použít. Po asi hodině chůze jsme narazili na místo, které vypadalo, že by se dalo použít. Proud byl mírný a břehy byly dobře schůdné. Tak jsme do toho dali a během deseti minut jsme byly všichni na druhé straně a mohli pokračovat v naší cestě. „Snad se dostaneme do tábora dřív než se setmí“ řekl Tom. „Určitě, máme ještě spoustu času“ řekla Sam. Tím jsem si nebyl moc jistý, na cestu jsme vyrazily kolem druhé a podle předpokladu jsme měli dorazit do tábora kolem šesté, sedmé takže už tak by jsme přišli s blížící se tmou a k tomu ještě tahle obchůzka kvůli mostu, která nás stála už hodinu a půl. Byl jsem si jistý, že do tábora to za světla nestihneme. K tomu všemu se cesta zhoršila, už to nebyla pěkná ušlapaná pěšinka ale hrbolatá a kluzká cesta, vlastně i les kolem nás se změnil, nebyl to ten pěkný zelenkavý les plný života, ale spíš to byl pošmourný tichý les, jako by nás pozoroval. Tuhle myšlenku jsem ale rychle zahnal v lese jsem tábořil tolikrát, že jsem v něm byl jako doma. Přes to všechno jsem se ale nemohl zbavit pocitu, že nás někdo sleduje. Bylo kolem půl sedmé, když se slunce začalo blížit k západu nám docházelo světlo a tábor nikde. Zastavili jsme abychom si chvíli odpočinuli a rozhodli se co dál. „Tak si najdeme nějaké místo tady poblíž, kde si můžeme postavit stany a zůstat přes noc, tábor najdeme zítra máme přece celý víkend“ navrhl Chris. Přišlo nám to jako dobrý nápad, máme přece celý víkend tak proč se hnát, navíc v té tmě jít po té křivolaké cestě je tak akorát aby si někdo ublížil. Po asi pěti minutách jsme našli celkem slušné místo na utáboření, a tak jsme se do toho dali. Každý si nachystal stan a potom jsme s Matthewem zašli pro dřevo na oheň, zatímco Sam chystala maso, které jsme si sbalili, mezitím Tom a Chris dochystávali zbytek tábořiště. Do tábora jsme se  s Mattem vrátili až za tmy, ale měli jsme dostatek dřeva aby nám vystačilo na celou noc. Tak jsme za světla z baterek rozdělali oheň a dali opékat maso. Bylo dobré správně okořeněné a pěkně uleželé. Po večeři jsme si všichni posedali kolem ohně a bavili se tak jak to staří přátelé dělají když mají možnost někde být po delší době. Všichni se smáli a bylo vidět že se dobře baví. Jen já byl trochu tišší než obvykle.Pořád jsem se nemohl zbavit toho pocitu, že nás někdo sleduje. Ale jak večer pokračoval tak jsem se toho pocitu zbavil. Postupně si všichni šli lehnout, až jsem u ohně zůstal sám. A najednou to tady bylo znovu ten pocit, že mě někdo sleduje ze tmy. A najednou jsem zaslechl slabé prasknutí větvičky, přímo zamnou. A další a další větvička praskla. Najednou jsem zaslechl kroky, byly čím dál blíž až byly skoro u mě. Rychle jsem vstal a otočil se abych viděl co se to plíží v noci po našem táboře. Úlevou my spadl kámen ze srdce když jsem viděl že to je jen Tom, který si šel pro svůj nůž, který zapomněl u ohně. „Taky by jsi měl jít už spát, zítra nás čeká cesta“ řekl Tom. „Máš pravdu, tak dobrou “ odpověděl jsem a šel jsem ke svému stanu. Usnul jsem prakticky hned, člověk by to neřekl, ale ta cesta mě unavila víc než jsem čekal. Najednou jsem se vzbudil, venku byla pořád tma, ale něco mě vzbudilo na to abych se vzbudil sám od sebe jsem byl moc unavený. Podíval jsem se na mobil, bylo 3:40 ráno. A bylo to tady zase, zvuk, který byl sotva slyšitelný. Najednou jsem poznal co je to za zvuk, byl to malý zvonek. Tiše zvonil do noci. Ale byl tu ještě další zvuk. Smích, tichý, dětský. To mě zarazilo, dítě takhle hluboko v lese a samotné. Pomalu jsem vylezl ze stanu a viděl i ostatní jak potichu vylézají ze svých stanů. Všichni jsme stáli kolem dohořívajícího ohniště a ujišťovali se, že jsme všichni slyšeli to samé. Teda ne všichni zjistili jsme, že s námi není Matthew, když jsme se vydali k jeho stanu našli jsme ho zavřený, ale ze zadní strany směrem k lesu byl roztrhaný a Matthew nikde. Nejdřív jsme si mysleli, že je to jeden z jeho vtipů když v tom jsme zaslechli nelidský řev, a odporné bublání jako když něco …… pojídá maso. „Matte!!!“ zavolal Tom. „Tome, pomoz mi prosím!!!!“ ozvalo se z lesa byl to Mattův hlas, byl plný strachu a agónie. Tom se nerozmýšlel popadl nůž a rozběhl se do lesa, ale nedostal dal než na okraj lesa když ho něco chytilo kolem těla, něco jako velká chapadla ho stáhla do tmy a zase tu byl ten odporný zvuk trhání masa a bublání a vzduch naplnily Tomovi výkřiky hrůzy. A pak bylo ticho dlouhé protáhlé ticho. A najednou jsme za sebou zaslechli to samé cinkání zvonečku, které jsme slyšeli na začátku, když jsme se otočili abychom viděli co ten zvuk vydává , tak jsme na okraji paseky viděli malou holku, která v ruce držela zvoneček a na tváři měla maniakální úsměv a jediné co bylo slyšet bylo cinkání zvonečku a její tichý smích. To už to Samantha nevydržela a vrhla se na ni s výkřikem ve kterém se mísil strach vztek a smutek ze ztráty milovaného. Ovšem ta holčička se ani nepohla a než se k ní Samantha dostala tak ze tmy vyrazily další chapadla a stáhli jí do tmy a vzduch naplnil její křik. V ten moment jsem vzal mobil a strachy bez sebe jsem na něm zapnul baterku, když jsem jí namířil na tu malou holku tak to bylo jako bych jí střelil, ozval se nesnesitelný řev a ona zmizela. Otočil jsem se ke Chrisovi a vykřikl něj „Rozdělej oheň, ať je to co je to vadí tomu světlo!!“. Chris se na mě zmateně podíval, ale hned pochopil a klekl si k ohništi a začal škrtat sirkami, aby znovu založil oheň. V tom se temnota začala přibližovat k nám, jako by nás chtěla pohltit dřív než rozděláme oheň, najednou se přede mnou znovu objevila ta holka a zase se smála, teď ale promluvila měla nepřirozený hluboký, škrabavý, skuhravý hlas „Odsud se nedostanete“ řekla. A pak se zase jenom smála a postupovala společně s temnotou k nám, chtěl jsem na ni zasvítit mobilem, ale z ničeho nic se mi vybil. Věděl jsem, že tohle je konec. Už byly skoro u nás, když v tom se my za zády vzedmul mohutný oheň který ozářil celé tábořište a temnota se rozplynula jako zlí sen. A tak jsme oheň za každou cenu udržovaly do rána. Když konečně přisel milosrdný úsvit a tábořiště osvítilo slunce, tak jsme se mohli ujistit, že bohužel vše co se v noci stalo byla realita, protože jsme našli těla všech našich přátel roztroušená po táboře. Co nejrychleji to šlo jsme si sbalily věci a utíkali z lesa. Když jsme dorazily na okraj lesa čekala tam jednotka policie. Řekli nám, že jsme byly pohřešovaní nejmíň měsíc. Když jsme policii řekli co se stalo v lese a oni našli těla tak řekli, že nás přepadl medvěd a , že jsme prostě v šoku. Jenže mi víme svoje, nebyl to žádný medvěd a i kdyby jak vysvětlíte to, že jsme byly pohřešovaní nejmíň měsíc. Takže tímto chci všem říct pokud v noci v lese uslyšíte cinkání zvonečku udržujte oheň a co nejvíc světla co zvládnete a možná přežijete. 

Originální autor : Viktor