Proč kohouti kokrhají?

      Už vás někdy vzbudil kohout? Někomu to přijde až otravné poslouchat každé ráno to samé kokrhání, já to třeba taky takhle měl, ale od doby co jsem se něco dozvěděl, tak jsem rád za každého kohouta který každé ráno vydává tyto hrdelní zvuky. A o to “něco” se s vámi dnes chci podělit.

Co se totiž o kohoutech ví je, že z časného rána kokrhají, a většinou je jde slyšet na míle daleko, ptáte se proč to tak je? Tento příběh vám možná přiblíží důvod proč, tak se usaďte, a poslouchejte.

Pracovával jsem na menší farmě, plat za jednoduché práce na farmě byl obrovský a protože jsem byl trošičku chudý student, tak jsem tu práci ihned vzal, i přes fakt, že každé ráno tam pojedu přes 45 minut, prostě takový plat za práci na farmě se neodmítá. Na farmě se mi dařilo skvěle, a byl jsem tam spokojený dokud nenastal den, kdy jsem zjistil proč kohouti kokrhají.

Bylo léto, ráno bylo docela chladno, ale dalo se to přežít. Dojel jsem na farmu, nakrmil zvířata šel jsem si udělat kávu do takové malinké kuchyňky, kterou využívám zejména já. Majitele statku jsem už nějakou dobu, ale to mě tolik netrápilo, byl začátek měsíce, a pan majitel mi minulý měsíc zaplatil, víc jsem od něj nepotřeboval. Uplynula nějaká ta hodina co jsem byl na statku, abych upřesnil, na práci jsem měl v podstatě jenom hlídání farmy a krmení zvířat. Zatímco jsem upíjel z toho hořkého nápoje všimnul jsem si něčeho čemu jsem raději nechtěl věřit. Vyřítil jsem se ven z budovy, jenom abych viděl kompletně rozdrásané 3 pneumatiky mého auta, náhradní pneumatiku jsem měl jenom jednu. “No to mě poser” Utrousil jsem zatímco jsem si prohlížel poškrábané auto s rozdrásanými gumami. Abych upřesnil v jak velkém jsem byl problému, od jakékoli civilizace jsem byl nanejméně 2 a půl hodiny svižné chůze a na farmě nebyl signál. Byl jsem tak rozhozen hněvem, zmatkem a také nějakým tím smutkem, že jsem ani nepřemýšlel, co to mohlo udělat. Určitě to nemohlo být žádné ze zvířat na farmě, všechna byla uzavřena v ohradách, a do jednoho byly poslušné. Nejprve jsem pobíhal po celé farmě a hledal, zda nemají nějaké náhradní pneumatiky, samozřejmě nikde nic, poté jsem pobíhal po celé farmě a snažil se chytnout signál, ale marně. Pneumatiky a signál jsem hledal dokud jsem si neuvědomil, že už se začíná stmívat. Nakrmil jsem všechen dobytek, včetně kohouta, který vždy vypadal jako kdyby tuto farmu hrdě hlídal, pousmál jsem se a dal mu solidní hrstku zrní, jmenuje se Kiki a mám ho ze všech zvířat nejradši, protože vždy vypadá, že mi pomáhá s hlídáním farmy. Zašel jsem se podívat do ložnice, ve které zřejmě nikdo dlouho nebyl, na skříni jsem viděl docela dost pavučin, a prachu tam bylo požehnaně. To mi ale moc nevadilo, měl jsem za sebou dlouhý  a strastiplný den. “Vše to nějak vyřeším zítra” řekl jsem si. Ještě jsem šel zkontrolovat zvířata, která vypadala vcelku spokojeně, až na kohouta, který se jaksi nervózně vrtěl, a slabě na mě kvokal a trošku pohazoval svoji roztomilou hlavičkou ze strany na stranu. Byl jsem unavený, takže jsem ho nějak neřešil, jen jsem mu dal ještě trochu zrní, které kupodivu nesezobal, a šel jsem ukončit tento hrozný den do ložnice od majitele farmy.

Zničehonic jsem se probudil asi někdy uprostřed noci, kouknul jsem se na budík a ten mi ukazoval, že jsou tři ráno. Najednou jsem v tom tichu slyšel dupání někde venku mimo chalupu. Upřímně jsem z toho dusání měl nahnáno, ale kdyby někdo něco z této farmy odcizil, zatímco jsem tady byl, určitě bych přišel o práci. Oblékl jsem se a šoural jsem se podívat ven, když v tom jsem slyšel tříštění skla a houkání mého auta. Najednou mi žilami proudilo adrenalinu, že by to porazilo býka, vzal jsem sekeru vystavenou nad dveřmi, a vyběhl jsem ven k autu s baterkou a velkou sekerou, jen abych viděl něco. Bytost kterou si nevymyslí ani člověk s tou největší představivostí ve vesmíru. Bylo to vysoké skoro jako chalupa, ze které jsem před chvilkou vyběhl, vypadalo to opeřeně, ale to co by se dalo nazvat peřím, bylo pokryté směsicí bahna, špíny a celé to páchlo hnilobou a krví. Bylo to něco nesvatého, a právě to mělo jednu končetinu, která by se dala nazvat rukou, zaraženou v mém autě, a jakoby tam něco hledala. Samozřejmě že jsem při tomhle zjevu zamrznul, a nemohl nic dělat, jen zírat. Každým momentem jsem si myslel že se probudím, a nebo naopak upadnu do bezvědomí. Zatímco mi v podstatě před očima blýskal život který jsem dosud zažil, se to zastavilo.

Zastavilo to v hledání něčeho, nebo bych měl snad říct někoho, a trhlo to hlavou tak rychle, že jsem to ani nepostřehl, než jsem se nadál, stálo to méně než tři metry přede mnou, kapalo tomu z huby něco co by se dalo nazvat slinami a mumlalo si to něco, v tom šoku jsem byl rád že jsem nedostal infarkt natož abych měl čas přemýšlet nad tím co to mumlá. Stáli jsme tam oba solidní minutu, která byla nejdelší minutou mého života to vám povídám, ale pak se to pomalu začalo hýbat ke mě, sliny tomu kapaly ještě více, a vypadalo to hladově, až dychtivě, žíznivě po mém utrpení, jako kdybych už jen z toho zjevení netrpěl dost.

Najednou ani nevím odkud se to ze mě vydralo, začal jsem křičet o život, a utíkat směrem k chalupě, ale než jsem se nadál, stálo to před vchodem do chalupy, jako kdyby to tam na mě čekalo. V tom momentě už mi selhával hlas, bolelo mě v krku a myslel jsem si že je to můj konec zatímco to zase zkracovalo vzdálenost mezi námi. Couval jsem a couval dokud jsem nenarazil na kurník, celý kurník se zatřásl, a vyšlo z něj několik nespokojených zakvokání. Když se to stalo, tak ta věc, která se až sebejistě a spokojeně přibližovala, náhle sebou prapodivně, až znechuceně a také překvapeně škublo, z nějakého důvodu to vypadalo rozrušeně, jakmile slepice přestaly kvokat, vzpamatovalo se to, zklidnilo, a už si to zase pro mě šlo. Nevím co se dělo, ale jediná věc byla jistá, nemohl jsem v tu chvíli jakkoli přemýšlet.

Než jsem se rozloučil se svým krátkým životem, uslyšel jsem zakokrhání, bylo tak 3:20, nevím co to kohouta napadlo, ale stál na špalku po mé pravici, kokrhal, a ta věc sebou tak nepřirozeně trhla, a začala se stahovat, vypadalo to až komicky, taková věc se bojí kohouta, tak to jsem prostě nepobral. Každopádně toho na mě bylo až moc a ztratil jsem vědomí, pak jsem se probudil v nemocnici, kde jsem zjistil, že jsem měl velké štěstí, protože zrovna ten den přijel na statek majitel a nějakým způsobem zavolal pomoc.

Pořád nevím co se tehdy stalo, každopádně vím, že by se mnou ta věc skoncovala, nebýt toho kohouta, fakt jsem nepobral co se stalo tu noc, ale bylo to více než reálné, Na farmě jsem samozřejmě přestal pracovat, auto mi zpravila pojišťovna, a Kohouta Kikiho jsem si od majitele farmy prostě musel koupit, cítím se s ním mnohem bezpečněji a názor lidí na mého mazlíčka a jeho kokrhání je mi jedno, Dokud Kiki bude kokrhat, tak si myslím, že si to pro mě znova nepřijde.

Originální Autor: Nugget