Psi vědí, že nejsou lidmi

Je těžké si představit, jaké to je ztratit někoho blízkého, dokud se to doopravdy nestane. Jasně že jsem to stokrát viděl ve filmech, především dramatické aféry s křikem, pláčem a konečným rozloučením, ten šok, nevíra, neomezený vztek. Člověk si vyleje své srdce a zakřičí na svět kvůli naprosto obyčejné a představitelné věci na světě. Když ale můj táta zmizel, vůbec tomu tak nebylo.

Prostě tu jeden den byl, a druhý den byl zase pryč nenechávajíc  za sebou nic kromě pronikavé, tupé bolesti. Týdny policejního vyšetřování neodhalili nic. Nebylo to dílo krutosti co ho sprovodilo ze světa. Byla to sotva obyčejná lhostejnost. Jeho život byl krátký, jeho smrt náhodná a bez smyslu. A nezbylo nám nic jiného, než se přes tuto skutečnost přenést. Matka mi pozdě v noci zavolala do nového studia apartmánu. Můj otec byl pokládaný za mrtvého, a policie oficiálně uzavřela vyšetřování. Zůstal jsem potichu a vyslechnul jsem ji až do konce i přes to, že nebylo už co říct po první větě.

Zdvořile jsem ji poděkoval že mi dala vědět, a zavěsil jsem. Potom jsem po dobrou půl hodinu zíral jenom na zeď.
Nad ničím jsem nepřemýšlel.

Jen jsem vnímal ty přelétavé myšlenky, které jak rychle přicházeli tak rychle zase odešli. Žiju v jiném státě, a pár měsíců jsem ho vůbec neviděl. Nakonec jsem si uvědomil, že až se ráno probudím, nebude to o nic jinačí ráno než kterýkoliv jiné, kdy se pořád motal kolem kuchyňské linky tisíce mil daleko. Ale, byl jsem na omylu. Žil jsem sám už léta, a nikdy se můj apartmán nezdál tak prázdný.
Musel jsem mít pořád zapnutou televizi, abych nemusel poslouchat to nepatrné bublání krve v mých žilách, a rytmus mého monotóního dechu.
Nechápu, jak jsem si těch zvuků nevšiml už dřív, ale začínám z toho šílet. Asi jsem prostě nemohl přestat myslet na to, jak křehká je smrtelnost, a jak bezvýznamný můj život vlastně byl, kdyby teď náhle skončil. A proto jsem si pořídil psa. Napůl Husky napůl kojot. Kolem šesti měsíců stará. Vyzvedl jsem si ji ze zvířecího útulku kde ji odložil nějaký kovboj. Ta fenka na něj cenila své zářivě bílé zuby a vrčela, ale zdálo se, že se uklidnila jakmile odešel.

Napadlo mě, že ji asi ubližoval, nebo něco takového, ale byla ke všem ostatním tak sladká, že jsem se rozhodl se ji ujmout.

O pár dní později jsem obdržel hovor, který mi sdělil, že můj otec není mrtvý.

Měsíc potom co zmizel se prostě z ničeho nic znovu objevil. Matka mi řekla, že jednou ráno si prostě sedl ke stolu jako kdyby se nic nestalo. Nemohla z něj dostat ani slovo o tom, ohledně toho, kde byl, ale byla tak šťastná, že se vrátil, že na něj nějak netlačila.

Ani mě nic neřekl, jen zamumlal něco jako “Vyčištění mysli”. Také mi to přišlo jako zázrak ale už jsem strávil tolik času zvykáním na jeho smrt, že se toho pro mě moc nezměnilo. I tak jsem si tu fenku nechal a pojmenoval jsem ji Snoods.
Od první chvíle, kdy jsem na ni zavolal tímhle jménem, vesele hodila ušima a začala kolem mě běhat.

Z počátku byla hodně plachá, ale nesnášela být sama, a následovala mě z místnosti do místnosti.

Dokonce mi seděla mezi nohama když jsem seděl na záchodě. Snoods byla pro mě naprosto perfektní. Neustálá pozornost kterou mi věnovala, mě donutila se znovu cítit, že na mě někomu záleží. Možná v existenčním smyslu na mém životě nezáleží, a možná, má smrt by na kosmické škále neznamenala nic, ale pro ni ano.

Varovali mě, že bude asi těžké ji vyučit, protože má v sobě tu kojotí krev, ale všechno se naučila téměř okamžitě.

Byla tak stydlivá, že se vždy, když byl poblíž cizí člověk, snažila schovávat mezi moje nohy.

To, že mi takhle věřila, byl neskutečně dobrý pocit.

I přes všechny její dobré vlastnosti měla jeden zvyk.
Být naprosto nepředvídatelná.

Poprvé se to stalo pár měsíců po té, co jsem ji vzal k sobě.

Šli jsme po chodníku směrem k parku když najednou naježila srst a vycenila své silné tesáky. Když jsem se vzpamatoval, vrčela a štěkala na nějakou paní na druhé straně chodníku. Ta paní se v šoku rozeběhla a Snoods prudce trhla vodítkem. V podstatě mě táhla přes cestu za ní.

Jakmile byla z dohledu, Snoods se vrátila do normálu. Nechápal jsem, co se stalo. Nikdy nezavrčela ani na jiné zvíře a ta žena sebou nevedla psa ani nenesla žádné jídlo nebo cokoliv. Neudělala nic co by mělo psa vyprovokovat. Bylo to tak náhodné, že jsem na to prostě zapomněl.

Ale to nebylo naposled, co se to stalo.

Podruhé se to stalo když seskočila z gauče a začala vrčet na dveře. O pár vteřin později někdo zaťukal a ona zavyla jako odpověď.
Podíval jsem se kukátkem, ale stál tam jenom poslíček s pizzou.
Musel jsem Snoods odtáhnout do koupelny a zamknout ji tam, dokud tu poslíček byl.
Jakmile odešel a já jsem odemknul dveře, chovala se zase naprosto normálně. Několik měsíců uběhlo a myslel jsem si, že tahle její divoká stránka byla konečně skrocena. Když se to stalo znovu.

Bylo něco po deváté večer a naposledy jsme se procházeli parkem než ho zavřou. Volal jsem s rodiči po telefonu a nevěnoval moc pozornosti Snoods někde zamnou.
Mé první varování přišlo když sebou vodítko v mé ruce prudce trhlo, čímž mi vyrazilo mobil z ruky.
Automaticky jsem chmátl po mém telefonu. Snoods tahala za vodítko takovou silou, že se ji podařilo vytrhnout řemínek vodítka z mých rukou. Nemohl jsem ji zastavit. Pořád mířila neskutečnou rychlostí do temnoty a přitom vrčela.
Hnal jsem za ní, volal jsem na ní jménem, křičel jsem abych varoval kohokoliv kdo byl teď venku.
Ale když jsem se k ní konečně dostal, Snoods už někoho srazila k zemi.
Měla jeho ruku v tlamě, brutálně s ní trhala, jako by se snažila ji odtrhnout úplně.

Ten muž se ji snažil odstrčit, ale ona udělala výpad vždy, když na chvíli povolila stisk.

Snažil jsem se trochu vzpamatovat, a v tu dobu už měla Snoods zuby kolem jeho krku. Zuřivě s ním trhala jako když divá zvěř hledá rychlou kořist.
Chytil jsem vodítko a trhnul jsem jím tak prudce, že Snoods v podstatě udělala salto vzad.

Muž teď stál na nohou, a nemotorně se kymácel. Začal jsem se omlouvat, ale najednou jsem nějak neměl slov.

Jeho ruka byla v podstatě krvavá kaše, několik prstů se na zemi blištilo ve světle pouličních lamp.
Rány na krku byly ještě brutálnější.
Velký kus kůže se odchlípnul dozadu a plápolal v silném větru.
Část jeho páteře prolomila kůži a trčela ven z jeho krku. Odhalená šlacha se blištila čerstvou krví jak se protahovala, jako někdo kdo si zrovna příjiměl odpočnou.

Ani nevím jak mohl být stále při vědomí. Chtěl jsem se vrátit, pro můj telefon abych zavolal pomoc, ale všechnu energii mi brala Snoods, kterou jsem musel držet od doražení oběti.
Už jenom zabručel, když si všiml cárů kůže vysící od jeho krku. Stále ze mě nespouštěl oči. Připravil jsem se. Napůl jsem totiž očekával, že zaútočí zpět.
Na to se ale až moc zaobíral svými zraněními. Byl jsem chycen v děsivé situaci.

Držel jsem Snoods na vodítku a přes všechnu mou sílu jsem neměl možnost odvrátit pohled od toho, co  se právě mělo stát. S jeho zdravou rukou chytl cáry kůže a začal je sloupávat. Potom chytil kůži za krkem a začal ji odlupovat také, jako když si potápěč sundává svůj oblek. Dával jsem se, ohromený ale zároveň zděšený, když se svlékl ze zbytku kůže a oblečení, a vše mu padlo k nohám, v jednu velkou mokrou hromadu. To pod tím, ale nebyly svaly, bylo to spíše něco jako druhá kůže. Šedá, a potřísněná krví. Byla však tak těsně na jeho vnitřnostech, kostře, že byl vidět jeho každý sval, každá žíla, každá kost. Neměl jsem ale čas zírat….

Jakmile byl volný,  rozeběhl se proti nám, nechávajíc za sebou hromadu zbytku jeho těla. Utíkal jsem domů se Snoods jak rychle to jen lo. Ani jsem se nevracel pro pohozený telefon. Pořád jsem si namlouval e to nebyla realita, ne jsem se vrátil domů, ale bylo mnohem těí sám sobě lhát při umývání srsti od krve. Zase sebou vrtěla, vypadala  zase normálně, dokud neotevřela tlamu, ze které vypadl poslední zbývající prst. Po téhle zkušenosti už jsem nemohl zůstat sám. Ani Snoods nebyla dostatečná společnost. Volával jsem s matkou abych se trochu sklidnil,  i když jsem ji neřekl ani slovo o tom, co se tu noc stalo. Z mého hlasu vycítila, že jsem se necítil ve své kůži a že jsem byl vystrašený, a tak mi nabídla, abych k nim přijel nachvíli na návštěvu. Měl jsem Snoods u sebe, vyděšený spíš z té stvůry než z toho,  jak reagovala. Mám ji teď u sebe v autě, když tohle píšu. Chci běžet a obejmout mou matku a říct jí, jaký dobrý pocit to je ji znovu vidět. Chci se zeptat táty na to, co se stalo, proč zmizel a proč se rozhodl vrátit. Nemůžu ale opustit auto. Nemůžu vypustit Snoods. Ne kdy slyším, jak potichu vrčí od té doby, co jsem zaparkoval u domu mých rodičů.

Byla to jen jedna věc která mohla Snoods takhle rozhodit, a nemohl jsem si nalhávat že to není to, co si myslím.

Jediná možnost kterou jsem si připoutštěl byla ta, že můj otec doopravdy zmizel, a to, co se vrátilo, zkrátka nebyl on. Nechal jsem Snoods v autě a zaklepal jsem.

Zhluboka jsem si oddechl když máma otevřela dveře. Potom čísi ruka padla na její rameno, a za ní se z poza rohu vynořila ta věc, co se zdála být mým otcem.

Udělalo se mi špatně, když jsem si představil tu šedou krvavou věc pod tou zdánlivě lidskou maskou.

Jediná věc byla, že jsem ho ztratil. Ale dívat se na něj znova a takhle, bylo to k nevydržení.

Pozvali mě dovnitř. Posadil jsem se. Nespouštěl jsem z něj oči. To přestrojení bylo bezešvé. Jeho náklonnost upřímná. Oba obcházeli otázky ohledně jeho zmizení velkým obloukem a já jsem se na to raději ani neptal. Musel jsem ale najít cestu, jak zlomit tu iluzi. Nemohl jsem prostě jen tak pustit Snoods dovnitř a znetvořit ho k nepoznání v obýváku. Musel jsem si to načasovat a počkat si, až bude sám.

Šanci jsem měl ještě tentýž večer.

Snoods byla venku na dvorku stále rozzuřená a neklidná kvůli přítomnosti té příšery.

Máma jela do obchodu vyzvednout něco k večeři. Pozval jsem “mého tátu” na zahradu. Na takový malý fotbalový zápas jaký jsme vždycky hrávali. Napadlo mě totiž, že bychom ho mohli napadnout teď a zbavit se ho ještě než přijde máma domů. Nechal bych ji si myslet že znovu zmizel. Po prvním zmizení si myslím, že by druhému snadno uvěřila. Bylo by to lepší než žít s vědomím, že ji to sleduje když spí. Žije to s ní v domě a vyčkává, až udělá další krok. V ruce jsem svíral jeden z jeho loveckých nožů. Čeekal jsem na něj za dveřmi.

Nemohl jsem čekat než Snoods začne vrčet a on by mohl utéct. Musel jsem udeřit rychle, tvrdě a potom by se Snoods mohla připojit a pomoct mi ukončit to. Snažil jsem se přitom přemýšlet o té věci co nosí tátův svetr. Jen jako o nestvůře. Snažil jsem se si říkat, že to je ta věc která zabila a vystřídala mého tátu. Cokoliv co mi pomohlo nabrat odvahu předtím než ztratím možnost. A potom se otevřely dveře. Vyšel ven a nevšiml si mě přitisknutého ke zdi. Chytil jsem ho zezadu protože jsem nechtěl vidět jeho obličej.

Vrazil jsem nůž do jeho žeber. Nechtěl jsem ho nechat mluvit. Škubnul sebou dopředu a já jsem upustil nůž. Pořád jsem se na něj nechtěl podívat takže jsem se rozběhl přímo na dvorek a otevřel jsem branku. ,,Teď je ta možnost!” křiknul jsem na Snoods, ale ona se nehýbala.

Její srst byla klidná. Přiběhla ke mně, olízla mě a začala poskakovat. Musel jsem jí dotáhnout ze dvora. Tlačil jsem ji k tomu stvoření plazícímu se po zemi. Snoods se na mě podívala nejistá v tom co má udělat. Už jsem si skoro myslel že jsem zešílel když se jí konečně začaly ježit chlupy. Vycenila zuby a přikrčila se.

Připravena se na něj vrhnout. Potom jsem zaslechl zvuk pneumatik přijíždějících po štěrkové příjezdové cestě před domem. Snoods nevěnovala mému otci žádnou pozornost. Byla to má matka kterou zavětřila. Snoods vystartovala kolem domu a já jsem běžel s ní. Má matka zrovna vylézala z auta s rukama plnými potravin když uviděla Snoods. Stačila zavřít dveře auta včas ale Snoods se jen tak nevzdala. Narážela prudce do okna auta a nepřátelsky vrčela.

Matka zařadila zpátečku, vycouvala do ulice a za chvíli zmizela za nejbližším blokem. Zavolal jsem záchranku, ale táta nevypadal že to zvládne. Snoods mu začala olizovat obličej ale ta krev nezastavovala a já jsem věděl co dělat. Řekl, že mě neviní, ale s každým slovem se zdál slabší a slabší. Zeptal jsem se ho proč zmizel i když jsem předem tušil co na to odpoví.

Utekl, když zjistil že byla matka proměněna za tu příšeru. ,,Tak proč ses vracel.”

,,Musel jsem to nějak uzavřít, až budeme nadobro pryč. Protože jsem ji stále miloval..” řekl mi. ,,A ta věc je to nejbližší co tu je k získání mi ji zpátky.”

Přeloženo z originálu