Rodina nadevše

Vyrůstal jsem pouze s matkou. Nemám žádné sourozence ani bratrance nebo sestřenice. V dětství a ranné fázi puberty mi to nepřišlo nikterak divné, ani limitující. Značný podíl na tom nese určitě matka, která mi kdysi na otázku: “Kde je táta?” odpověděla: “Táta byl hodně nemocný, musel odejít s panem doktorem na místo, kde je mu teď dobře.” O původ své rodiny jsem se začal aktivněji zajímat až na druhém stupni, konkrétně kvůli školnímu projektu nazvaném ‘Sestav si svůj rodokmen’.

Mé dotazy byly od té doby stále frekventovanější a matčiny odpovědi neuspokojivé. Kdo byl můj otec? Mám babičku a dědečka? Proč mi o nich nechce nic říci? Jako student jsem si nevedl vůbec špatně, zakládal jsem si na dobrém prospěchu, dokonce navštěvoval obdobu někdejšího skauta, a tak nepřipadalo v úvahu, že bych z projektu dostal špatnou známku jen proto, že se mnou matka z nevysvětlitelných důvodů odmítá probírat zbylé členy rodiny. Petr a Tom, které jsem poznal ve zmíněném alá skautu, to měli podstatně snazší. Oba pocházeli z úplných rodin a tak měli své rodokmeny rozpracované pěkně dopodrobna. Naštěstí, jakožto nejlepší přátelé, se nabídli, že mi pomohou. První nápad – rodinné fotografie – by mohl vnést trochu světla alespoň do počtu osob v rodině, kdyby ovšem některé takové u nás doma existovaly. Matka uchovávala pouze 2 – svou svatební a jednu společnou, na které je ona, já jakožto mimino, a osoba, která má být mým otcem.

S dalším nápadem přišel Tom. V městské knihovně byl k dispozici mikrofiš – tedy mikrografický nosič dat s mikrozáznamy uspořádanými do řádek a sloupců. Díky tomuto bylo možné dostat se k velice starým novinovým článkům, které by jinak skončily v propadlišti dějin. Několik dní jsme knihovnu okupovali takřka od rána do večera a hledali sebemenší zmínku o Teodoru Šmídovi, nar. 15.2.1940, což byl – dle informací, jež se mi podařilo získat už dříve – můj otec. Bylo to úmorné hledání, termín odevzdání projektu se blížil a my neměli nic moc hmatatelného.

Až jednoho odpoledne… můj zrak ulpěl na novinovém článku, který měl v nadpisu něco, co zarazilo všechny tři – CHLADNOKREVNÝ VRAH ŠMÍD: VRAŽDA SYNA A NÁSLEDNÁ SEBEVRAŽDA. Nemohl jsem tomu uvěřit. To přece… trvalo mi několik minut, než jsem přišel k sobě, a mohl si článek přečíst. Stálo v něm: ‘K činu došlo 11.7.1975 před druhou hodinou ranní. “Dostali jsme hlášení o rušení nočního klidu a podezření z domácího násilí.” popisuje mluvčí policie. “Po příjezdu na místo byli strážníci svědky ohavné změti událostí, které se odehrály příliš rychle a připomínaly spíše scénu z hororového filmu.

Nepříčetný Teodor Šmíd se zkrvavenou sekerou v ruce vulgárně hulákal na svou manželku Alenu Šmídovou, která se v tu dobu již krčila na příjezdové cestě, držíc v náručí plačícího kojence. Šmíd nereagoval na výzvu strážníků, aby upustil zbraň a vzdal se jim. Místo toho udělal pár kroků směrem k manželce se zcela zjevným záměrem. Jeden ze strážníků pohotově vystřelil ze služební pistole a zasáhl Šmída do ramene, což mělo za následek upuštění sekery na zem. Hned poté byl za pomoci donucovacích prostředků zpacifikován a naložen do policejního vozu. Druhý ze strážníků pomohl vyděšené a otřesené Aleně Šmídové zpět do domu, kde s hrůzou zjistil, čí byla krev, nacházející se na ostří Šmídovy sekery. V dětské postýlce leželo bezvládné tělíčko, zohavené a celé potřísněné krví, jež patřilo staršímu ze synů Šmídových.” Očividně znechucený mluvčí pokračuje: “Teodor Šmíd byl shledán viným z vraždy 2. a 1. stupně. Soudní psychiatr poukázal na skutečnost, že mu byla diagnostikována maniodepresivní psychóza a rozvinutá schizofrenie, jako už dříve u jeho bratra Samuela Šmída, který je ovšem na svobodě. T. Šmíd byl převezen do detenčního ústavu pro zvlášť nebezpečné, duševně nemocné osoby, kde po pouhých dvou dnech spáchal sebevraždu oběšením.” Tím končil čitelný text.

Nikdo z nás neřekl ani slovo. Ticho prolomil až rozhlas knihovny, který ohlašoval blížící se zavírací dobu. Já měl bratra… Po příchodu domů jsem matku s nově nabytými informacemi konfrontoval. Pochopitelně se o minulosti odmítala bavit, já byl však tentokrát neoblomný. Trval jsem na svém a chtěl vědět všechno. Toho večera jsem se dozvěděl hromadu věcí – měl jsem skutečně staršího bratra, který však za zmíněných okolností zesnul. Otec se oběsil a matka po tom všem utnula veškerý kontakt s rodinou z otcovy strany. Dozvěděl jsem se také to, že rodiče mé matky, tedy babička a děda, ji od svatby s mým otcem odrazovali. Ona byla však mladá a zamilovaná. Chvíli po svatbě se jí zřekli. Mohlo se to zdát kruté, ale zkrátka nechtěli přihlížet možnému neštěstí, ke kterému, jak se posléze ukázalo, skutečně došlo. To tedy mnohé vysvětlovalo. Jedna věc ale zůstává – Samuel Šmíd – tedy můj strýc. Matka si rezignovaně povzdechla a rozhodla se, že mi řekne úplně vše. Samuel Šmíd byl bratrem – dvojčetem – mého otce. Oběma byla diagnostikována ona maniodepresivní porucha a schizofrenie. Strýc byl údajně souzen ještě dříve než můj otec. Podezírali ho z vraždy a kanibalismu. Pro nedostatek důkazů byl zproštěn obžaloby a přesunul se do ústraní. Měl žít uprostřed lesa kousek za městem. Vše si obstarává sám a nikdo ho už řadu let neviděl. No, nemohu říci, že bych neměl, co do projektu ‘Můj rodokmen’ napsat. Moje zvědavost ovšem převažovala. Měl jsem až nutkavou potřebu strýce najít a vyslechnout i jeho verzi příběhu. Shodou okolností měl náš oddíl následující týden jeden z dalších tréninků přežití v divočině. Sbalil jsem si svou krabičku poslední záchrany, součástí které byla například survival karta, obsahující otvírák na konzervy, šroubovák a čepel. Dále jsem měl k dispozici kompas, signální svítilnu, píšťalku, magneziové křesadlo a izotermickou přikrývku.

Má krosna byla v konečné fázi balení ověnčená jako vánoční stromeček. Nikoho asi nepřekvapí, že se mě matka snažila od tohoto tréninku odradit. Není hloupá, bylo jí jasné, že budu po strýci pátrat. Mám ale povahu po ní. Odradit jsem se nenechal a v den tréninku vyrazil na předem smluvené místo, kde se scházeli všichni, včetně našeho vedoucího. Na místě už čekali i Petr s Tomem. Občas jsem si říkal, proč si to ten Petr dělá. Abyste rozuměli – byl to takový ten klasický obrýlený šprt s přihlouplým účesem a strachem snad ze všeho, co existuje. Možná právě proto ho tam rodiče přihlásili. Tom byl proti němu úplný opak – ve škole sice prolézal tak, tak, na druhou stranu byl však manuálně zručný, rozhodný a tak vůbec. Pozdravili jsme se s vedoucím, který nás následně rozdělil do 4 týmů po trojicích. Můj tým se skládal z mé maličkosti, Toma a Petra. Každý tým měl za úkol utábořit se v určité části lesa. S velkými rozestupy, abychom si přílišně nepomáhali a snažili se všichni. Sdělil jsem chlapcům svůj záměr, a sice utábořit se co možná nejhlouběji v lese, abych mohl pátrat po strýci, jenž se má nacházet někde v samém středu. Po počátečním nesouhlasu a pochybách, především ze strany Petra, oba přikývli. Slunce vystoupalo vysoko nad obzor. Bylo skoro poledne. Jednotlivé týmy se postupně oddělovaly a začínaly s rozděláváním táborů. Poslední z nich se usadil v části, kde končilo turistické značení. My však pokračovali dále. Zaslechl jsem jejich tázavý rozhovor, kam daleko až chceme jít. Jak bylo řečeno, co možná nejdále.

Stromů okolo nás přibývalo a vyšlapaná cesta se postupně měnila ve stále hůře průchozí. Světla také ubývalo, sluneční paprsky se sotva dostávaly skrze hustě zalesněnou část. Mohli jsme být na cestě hodinu. V tom jsem uslyšel Petrovo remcání: ,,Hoši, jsme už vážně daleko. Buďto se utáboříme tady, nebo se vracím na značenou cestu, a vy dělejte, jak uznáte za vhodné.” Hnán touhou po poznání, nedbal jsem jeho slov a pokračoval v chůzi. Tom, který se mnou držel krok, pohlédl nejprve na mě a poté se otočil na Petra. ,,Ještě kousek, nebuď srab,” houkl na něj dozadu. ,,Nejsem žádný srab, ale ani nevíme, jestli tam někdo opravdu žije. A pokud ano, jestli není nebezpečný,” trval na svém Petr a zastavil se. Byli jsme už tak daleko, a přitom i blízko cíli. Věřil jsem tomu natolik, až jsem zkrátka odmítal to vzdát a vydat se na cestu zpět. ,,Nemusíš s námi dál chodit, Petře. Chápu to. Vrať se k nejbližšímu týmu. Řekni jim třeba, že se ti udělalo špatně. Hlavně ale nikomu neříkej, kam máme namířeno,” pronesl jsem k němu s klidným hlasem. “A pokud jde o tebe, jdeš se mnou?” Tom přikývl. Petr se zprvu vztekal. Žádal nás, abychom se s ním vrátili, ale když zjistil, že jeho snaha nemá smysl, otočil se a vyrazil tou samou cestou nazpět. My pokračovali dál. V jednu chvíli Tom vytáhl baterku, aby nám posvítil. Byli jsme opravdu hluboko. Pod nohami nám praskaly spadané větvičky a šišky, což představovalo jediný zdroj hluku, který byl okolo nás slyšet. Žádní ptáci, nebo snad potůček.

Všude hrobové ticho. Mohli jsme ujít další 3 kilometry. Navrhl jsem, že pokud do 20 minut nic nenajdeme, vrátíme se pro Petra a utáboříme se o kus dál od nejvzdáleněji usídleného týmu. Tom s tím neměl sebemenší problém, což mi vyhovovalo. Když už jsme to chtěli vzdát, ucítil jsem kouř. Z Tomova výrazu bylo zřejmé, že jej zavětřil také. Zápach kouře byl stále intenzivnější. Nebylo pochyb, někdo zde žije! Proběhla rychlá porada. Zjistíme, kdo. Skutečnost, že padla mlha, nám cestu nezjednodušovala. Ba naopak. Zvláštní štěstí měl tehdy Tom, který malém šlápl do nastražené pružinové pasti na zvěř. Zřejmě nějaká liška takové štěstí už neměla. O kus dál byla totiž další past. Tentokrát však zaklapnutá, od krve a s kusy čehosi béžového. Viditelnost byla nulová. Tipovali jsme to na tu lišku. Před námi se nyní tyčila dřevěná chalupa. Z komína vycházel kouř a i přes zavřené okenice bylo zřejmé, že se v ní svítilo. Srdce jsem měl až v krku. Byla to směsice nadšení i strachu. Tom na tom nebyl jinak. ,,Jdeme do toho?” zašeptal jsem. ,, Jasně!” dostalo se mi okamžité odpovědi. Ocitli jsme se na samém prahu chalupy. Dveře byly oprýskané a bezpochyby už pamatovaly lepší časy. Zaklepali jsme současně. Z druhé strany se ozval tlumený hlas: ,,Dejte mi už pokoj! Tady nikdo není. Nic nevím.” Hrknulo v nás obou. Máme zkusit zaklepat znovu, nebo raději odejít? Toto naše dilema se vyřešilo poté, co osoba uvnitř nakonec otevřela. Ve dveřích stál statný muž středního věku, poměrně vysokého vzrůstu. Neudržované vlasy mu padaly do očí a prošedivělý vous mu svou délkou sahal až do úrovně prsou. Oděn pouze do košile, jež nesla známky častého nošení, a maskáčů, hleděl na nás takřka nepřítomným pohledem. ,,Co jste zač?” optal se za chvíli. ,,Promiňte, táboříme zde s našim oddílem. Já jsem Filip a toto je Tom,” představil jsem nás. “Nejste vy náhodou Samuel? Samuel Šmíd?” Muž se zarazil. Bylo patrné, že jsem ho svým dotazem překvapil. ,,Ano. Takto mi říkali,” pronesl nakonec.

,, Mé jméno je Filip Šmíd. Jsem synem Teodora Šmída. Váš synovec,” vychrlil jsem ze sebe v návalu vzrušení. Tom ani nedutal. Vlastně asi ani neměl, co by v tu chvíli řekl. Samuelův pohled se změnil. V jeho obličeji jsem zahlédl něco, co vzdáleně připomínalo úsměv. ,,Synovče!” vyjekl radostně, objal mne a já ucítil nejen šimrání jeho dlouhého vousu na své tváři, ale také odér jeho neprané košile. ,,Pojďte dál, přeci nebudete stát venku!” Pozval nás Samuel dál. Za běžných okolností bych nevkročil do cizího příbytku, ale v tomto případě šlo přeci o mého strýce. Rodinu. Chalupa nebyla nikterak velká. Skládala se ze dvou až tří místností. My se nyní nacházeli v té, kterou bych klasifikoval jako kuchyni – klasická, stará kamna, na kterých nyní stál ohromný hrnec s bublajícím obsahem, pár polic s nádobím, provizorní linka a stůl se čtyřmi židlemi. ,,Nečekal jsem žádnou návštěvu, omluvte tedy ten nepořádek,” hlesl Samuel, zatímco balil všechny věci, které se doposud povalovaly na stole, do ubrusu a odnesl jej takto do druhé místnosti. ,,Posaďte se, zrovna vařím guláš.” Pokynul nám. Vzduch v místnosti byl prosycený potem, vlhkostí a tím, co se vařilo na kamnech. Usadil jsem se jako první. Tom zůstal stát, byl stále obezřetný. ,,Řekl jsem, abyste se posadili!” Vykřikl z ničeho nic strýc a přisunul Tomovi židli blíže. ,, Promiň, chlapče. Dlouho jsem s nikým nemluvil, bylo to ode mě neurvalé.” Posadil se k nám a jeho pozornost se nyní obrátila na mě: ,,Co tě sem přivádí, Filipe? A jak se má matka?” Převyprávěl jsem mu svůj příběh. Všechno o tom, jak jsem hledal jakoukoliv informaci o naší rodině. Až jsme se dostali k novinovým článkům. U nich jsem postupně znejistěl. ,,Máš na mysli to nařčení z vraždy? Nevěřil jsi tomu, že ne?” Optal se Samuel, zatímco zády k nám míchal obsah hrnce. Mlčky jsem se podíval na Toma. Ten pokrčil rameny a dělal, jako kdyby tam nebyl. ,,No… ano. Chci říct… ne. Nevěřil jsem tomu. Proto jsem tě také hledal, abych se dozvěděl skutečnou pravdu.” ,,Lidé toho napovídají…” Zahrnul jsem strýce salvou dalších otázek, na které mi ochotně odpovídal. Bylo mi Toma trochu líto. Do konverzace se příliš nezapojoval a vypadal už znuděně. Neustále se rozhlížel po místnosti. Během mého rozhovoru se strýcem do mně náhle strčil loktem. Nechápavě jsem se na něj podíval. Cukal očima směrem k provizorní lince. Na té ležely jakési brýle. A co má být, tak nosí Samuel brýle. Spousta lidí je má. Tom se však nedal odbýt. Kopal mě do holeně a stále znovu a znovu poukazoval na brýle. Zamžoural jsem na ně. Vypadaly přesně jako ty Petrovy. Zvláštní. Optal jsem se na ně tedy Samuela. ,,Tyhle?” Ukázal směrem k nim. ,,Ano, chvíli před vámi u mě zaklepal nějaký mladík, zřejmě ten váš Petr, a ptal se, jak by se mohl nejrychleji dostat zpátky na značenou cestu. V tu dobu brýle neměl. Nicméně, poradil jsem mu a on odešel. Když jsem následně kontroloval úspěšnost nastražených pastí okolo chalupy, našel jsem mimo chycené lišky také tyhle brýle. Pokud jsou jeho, nejspíš zakopl a ony mu upadly. Nate, můžete mu je vrátit.” Podal je Tomovi. Dávalo to smysl. Navíc, Petr měl přeci sotva 2 dioptrie, tudíž i kdyby se pohyboval bez brýlí, viděl by vcelku obstojně. Zřejmě mu jen zapadly tak nešikovně, že je zkrátka nemohl najít. Nakonec, nebylo by to poprvé, co je ztratil. Vzápětí Samuel vytáhl z police tři talíře, které položil na stůl a s hrncem plným bublajícího guláše přistoupil k nám. Postupně každému rozlil.

Bylo již hodně k večeru a pravdou zůstávalo, že jsme doposud nic nejedli. Kručelo v žaludku nejen mně, ale i Tomovi. Ani jeden z nás se však k jídlu příliš neměl. V krosně bychom každý určitě našel nějakou tu ovesnou tyčinku, ale v tomto případě nám přišlo velice nemístné, vytahovat je. Hostitele snad nelze více urazit. ,,Málem bych zapomněl,” přispěchal strýc s několika krajíci chleba. ,,Prosím, dejte se do jídla, dobrou chuť,” dodal a sám si nabral první sousto. Netrvalo dlouho a začal jsem jíst také. Tom ještě chvíli váhal. Snad čekal, jestli to se mnou sekne. Když však zjistil, že stále dýchám a jím, pustil se do jídla i on. Guláš nebyl špatný. Chutnal sice jinak, než když ho vaří máma, ale ušel. Během jídla jsme dál probírali dobu minulou. Občas to sice vypadalo, že je strýc velice popuzený, možná až naštvaný, vždy se ale rychle vrátil do neutrálního rozpoložení. Nyní už bylo opravdu na čase, abychom se vydali nazpět. Musíme přeci ještě založit tábor než bude úplná tma. Poděkovali jsme za pohostinnost, uložili Petrovy brýle do pouzdra, a to následně do mé krosny. Samuel si s každým z nás podal ruku na rozloučenou. ,,Rád jsem tě poznal, Filipe. A samozřejmě i tebe, Tome.” Těsně před vykročením z chalupy, nás ještě zastavil strýcův hlas: ,,Celé odpoledne se vyptáváte vy, mohu také jednu otázku?” ,,No, jasně! Beze všeho.” Odvětil jsem s úsměvem. ,,Jak vám chutnal váš kamarád?”

Originální autor: Vithesensey (A Torrfisk)

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.5 / 5. Počet hodnocení : 10

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Přidej názor