S mým letem není něco v pořádku

Děje se něco prapodivného. Vypnul jsem u svého IPadu režim v letadle, abych tohle mohl napsat. Zkoušel jsem se dívat na aktuální zprávy, ale… zdají se odlišné.

Teď už bych měl být v Maroku.

Vlastně víc než jen to, už bych měl relaxovat u hotelového bazénu a chytat bronz. Ah,.. mé hodinky přestaly fungovat, takže se můžu mýlit, ale už letíme tak dlouho. Abych to upřesnil letím na dovolenou do Maroka. Má přítelkyně Lara navrhla, že bychom si mohli společně zajet k moři a užít si sluneční paprsky. Našla levnou nabídku od nějaké nové letové linky s tím, že bychom mohli odletět ze Stockholmu. Opustili jsme tedy naše město a strávili jsme noc s mou sestrou a její rodinou v její stísněném malém bytě v centru města.

To mělo být minulou noc.

Ale zdá se mi to jako by to byla věčnost. Náš let byl opravdu brzy ráno a byla stále ještě tma, když jsme vyrazili na letiště. Tam jsme měli malou svačinu, ale nikdo z nás moc nejedl. Měli jsme v plánu pokračovat ve spánku až budeme ve vzduchu, abychom vyrovnali nedostatek spánku z minulé probdělé noci. Nastoupení a prohlídka proběhla v pořádku. Bylo to chaotické a všichni vypadali ospale stejně jako my. Nedočkaví tak moc potřebného slunce a mořského vzduchu. Ve Švédsku bylo poslední dobou tak chladno, že všichni byli bledí zimou a zabaleni od hlavy až k patě. Toho jsem si všiml i přes mou ospalost. Letadlo bylo masivní. Omlouvám se, poněvadž nejsem přes letadla, tudíž vám neřeknu přesný druh. Vše co vím je, že bylo mnohem větší než klasická letadla se kterými jsem cestoval do blízkých evropských zemí.

Tohle letadlo má dvě uličky. Tak velké je. Osobně jsem zvyklý na menší letadla. Tři sedadla na jedné straně, ulička a tři sedadla na protější straně. Je to vážně fascinující sedět v dvakrát tak rozsáhlém letadle s jednou řadou sedadel navíc. Já a Lara sedíme v prostřední řadě, tudíž nemůžeme nic vidět z oken. Kdybych seděl u kraje, možná bych viděl alespoň něco. Nějakou změnu v prostředí a mohl bych konečně pochopit co se to děje. Nevím jak dlouho už jsme v letadle, pilot nám nic nesdělil už věčnost. Půl hodiny jsem si ještě před spánkem četl a relaxoval, mezitím co Lara se ubrala ihned ke spánku. Cítím se jako bych spal už hodiny, ale to není možné. Když jsem se ale probudil, abych zkontroloval čas, v tu chvíli jsem si už všimnul, že mé hodinky přestaly fungovat. Lara se vzbudila skoro ve stejný čas jako já a ptala se mě, jestli už jsme blízko konečné destinace. Phe….jako bych snad já to letadlo pilotoval. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Všichni ostatní dělali to co my, probouzeli se rozhlížející se okolo sebe a vzpomínající si, že jsou stále v letadle a uvědomovali si, že jejich hodinky jsou taky rozbité.

Začal jsem se cítit opravdu nervózně. Proč nikomu nefungují hodinky… promluvil jsem s mladou rodinou za námi. Hodinky se zastavovaly v různých časech,… heh. Nevím zda je to uklidňující zpráva, ale nálada pasažérů se každopádně začala měnit a lidé vypadali vyděšeně. Vše se ale zdálo být v pořádku, stále jsme byli ve vzduchu, žádné turbulence a všichni se probudili s nefunkčními hodinkami. Ano uvědomuji si, že jsou mnohem horší věci, které se mohou během letu stát, ale tohle je zkrátka znepokojivé. Chvíli potom co se všichni tak nějak probudily, začaly procházet uličkami letušky nabízející drinky z malých kulatých tácků. Pár lidí se jich pokoušelo ptát na čas, ale ony je vždy jen odbili tím, že se poptají a při tom se na ně usmívali tím velikým falešným, nuceným úsměvem.

Zkoušel jsem si to v hlavě nějak urovnat. Ostatní pasažéři prostě zatřásli hlavou a začali si číst knihy nebo magazíny. Trochu divné ale co. Neříká se, že vše nezáležící na pravděpodobnosti se může stát za život jen jednou z čisté náhody. Měl jsem selekci hloupých magazínů s drby dostačující na zbytek cesty. Přečetl jsem jeden, druhý, třetí, občas jsem se vrátil k odstavcům, které jsem přeskočil a přečetl je. Když už jsem uvězněný v letadle, mohl bych si stejně tak přečíst o nějaké modelce, o které jsem v životě neslyšel a jejím posledním rozvodu. Cokoliv…. pouze abych zabil čas. Mezitím co jsem přečetl všechny magazíny a dopřál si svůj první spánek v letadle jsem měl pocit, že už tam snad musíme být, ale… nic se nedělo. Žádná hlášení, žádné nařízení o bezpečnostních pásech a ani zmínka o přistávání.

Prostě jsme pokračovali v letu.

Půjčil jsem si od Lary knihu, kterou si s sebou vzala ke čtení u bazénu. Nijak se nezajímám o krimi příběhy, ale byl jsem tak znuděný, že bych přečetl snad cokoliv. Četl jsem a četl… lidé se nervózně otáčeli a rozhlíželi se po letuškách, ale nikdo nepřicházel. Všichni už byli dostatečně na hraně.

Ale stále jsme letěli dál. Pořád žádná hlášení, žádné turbulence, jen nekonečný let. Důvod proč tohle píšu je, že se začaly měnit. Konkrétně jde o světlo. Vzlétli jsme ráno a letíme jižně cestou, která by měla zabrat něco málo přes pět hodin, ale před deseti minutami zapadlo slunce. To znamená, že letíme mnohem déle než bychom měli. Musel jsem spát hodiny. Otec té rodiny za mnou zrovna buší na dveře kokpitu. Naléhá a křičí ať nám poví co se děje. Nikdo ho nezastavuje, letušky se tváří neutrálně jako kdyby se nic zvláštního nedělo. A někteří pasažéři také. Jako kdyby prostě vypnuli mozek. Na druhou stranu jiní pláčou. Nejsem si jistý tím co mám vlastně dělat. Není tu prakticky nic co mohu dělat. Prostě letíme dál, stmívá se ale není to klasické stmívání oblohy. Je to jakoby se kolem nás shlukovaly černočerné mraky, které zamezují průnik jakýchkoliv slunečních nebo měsíčních paprsků světla. Nebo co je vlastně teď za čas.

Je to jako když přichází bouře a vše je tiché a tmavé. Lidé sedí a zírají před sebe jako by jejich duše něco zažívala mimo tělo. Teoreticky by to mohl být jakýsi mechanismus vyrovnání se s tím, ale dělá to tolik lidí najednou. Dokonce i Lara vypadá, že z ní vyprchala veškerá energie. Prostě sedí vedle mě a zírá na skládací stolek jako kdyby se podrobil nějakému strašlivému osudu.

Znovu jsem usnul.

Ani jsem se necítil unaveně. Prostě jsem byl jednu chvíli vzhůru a drhou jsem se probouzel a bylo ještě temněji. Mraky za okny byly tmavší než ty bouřkové. Vypadala spíš už jako kouř. Pamatuji si na jeden požár na okraji města. Všichni lidé z mého bloku zírali z oken na ohromný kouř vycházející z továrny. A přesně takhle ty mraky vypadaly. Zkoušel jsem se dívat na novinky na internetu, ale když jsem navštívil známé webovky, místo povědomých slov jsem viděl jen nesmyslné znaky. Zkusil jsem se dokonce podívat na Facebook, ale na tom jsem se nedostal k ničemu jinému, než ke starým fotkám naší party ze školy a party prvního roku univerzity jako by byly právě přidané. Více lidí teď upadá do spánku.

Všiml jsem si, že je tu méně lidí. Sem tam jsem viděl prázdná sedadla, o kterých jsem si byl naprosto jist, že od vzletu prázdná nebyla. Ne ne ne ne, nemohou být na toaletě, nevidím už ani žádné letušky, ani ten muž sedící za mnou tu není. Nikdo už ani nebuší na dveře kokpitu. Nejspíš ho odvedli někam do zadní části letadla, aby se uklidnil. Ehh… snažím se přicházet s racionálním vysvětlením, ale jsem opravdu vyděšený. Kruci, slyším začátek hlášení od pilota :

“Dámy a pánové, mluví váš kapitán. Omlouváme se za zdržení vašeho letu způsobené nečekanými zastávkami.,,

O čem to mluví ?! Ani jednou jsme nepřistáli. Rozhlédl jsem se kolem, jestli je někdo taky zmatený, ale všichni buď spali nebo tu prostě byli. Jako kdyby tu fyzicky byli, ale zároveň měli mrtvý pohled… jako figuríny.

“Nyní už se blížíme k cílové destinaci. Doufáme, že jste si užili cestu a přejeme příjemný pobyt. Hodně štěstí, Josephe.,,

Cože ?!!! Otočil jsem se k Laře, jestli to taky slyšela. Ten pilot právě promluvil přímo ke mně… ale je jiná. Nevím co s ní je, ale už byla úplně stejně potichu jako ostatní pasažéři. V tu chvíli jsem si všiml něčeho, čeho jsem si před tím vůbec nevšiml. O můj bože….. zrovna jsem si to uvědomil, co bylo tak zvláštního na všech pasažérech. Něco nepatrného se na nich měnilo, ale neznal jsem jejich obličeje natolik, abych to poznal, dokud se to nezačalo dít Laře.

Její obličej…… přestává vypadat jako ona. Je to jako kdyby její rysy byly zobecněné, já nevím, všichni vypadají celkem podobně, jakoby všechny Lařiny důležité rysy pomalu mizely. Ta oděrka, když se při pádu ve volejbalu kousla do rtu byla méně viditelná, její pihy zmizely, dokonce i její vlasy se začaly měnit. A i ta jiskra v oku je pryč.

Začala být jako panenka.

Zkoušel jsem s ní třást, ale vždy se na mě jen nepřítomně podívá jako cizinec. Jako cizinec pod vlivem opravdu silných sedativ. V letadle je ticho. Přestal jsem třást s Larou, protože i má tichá slova a snaha k dostání jakékoliv odpovědi se zdají tvořit v letadle ještě větší ticho. Jako kdybych byl ten jeden hlasitý člověk v kostele. Mám takový strach, že na sebe nechci zbytečně přivolat ještě větší pozornost. Jsem ten jediný, který nějakým způsobem reaguje nebo se vůbec hýbe. Cítím se jako kdybych tu byl v letadle úplně sám. Je tu stále více prázdných sedadel. Ani nevidím lidi vstávat. Kam mizí…..

Lidi, už jsem tu nahoře tak dlouho. Pořád letíme. Žádné známky klesání. Žádné světlo z venčí. Jen tiché letadlo vznášející se mezi černými mračny. Nevím jak dlouho už tu jsem. Už ani nevím jakým způsobem se v tom orientovat. Zase se cítím tak ospale….. Doufám, že až se probudím, budeme konečně zpátky na zemi.

Přeloženo z originálu