Schody dolů

Nemyslím si, že jsem nějak extrémně zvědavý, alespoň ne více než ostatní. I přestože by má matka byla přesvědčená o opaku. Byl jsem tím dítětem, které vylezlo na vysoký dub, pouze aby zjistilo co se ukrývá ve vraním hnízdě. Byl jsem tím dítětem, které je schopné vykopat jámu hlubokou jámu, aby se dostalo až k podzemní vodě, protože bylo přesvědčené, že se pod domem nachází jeskyně a chtělo ji prozkoumat. Moji kamarádi nebyli nejskromnější, ale nebyli ani bohatí. Byli to lidé, kteří pracují čtyřicet hodin týdně dokud nezemřou a ani si nic neuspoří. Když jsem šel poprvé do nějaké práce, tak to byly zrovna koňské stáje. Po zahájení mé první pracovní kariéry mi bylo čtrnáct let. Nepracoval jsem tam zase tak moc dlouho, ale tušil jsem, že nutně potřebuji práci, jelikož jsme nebyli při penězích a tak jsem dalších pár let, až dokud jsem neodmaturoval, střídal jednu práci za druhou.

Otec na mě byl opravdu přísný, co se týče vysoké školy. On ani nikdo jiný z jeho rodiny na ni nikdy nebyl, takže jsme se handrkovali ohledně toho, zda mám jít po škole pracovat nebo studovat dál. Byl jsem opravdu šokován, když mě hned po maturitě odvezl na univerzitu. Díky tomu, že otec znal děkana mi zařídil plné stipendium pod podmínkou, že budu mít dobré známky a budu pracovat pro univerzitu. Na střední škole jsem se vyhýbal potížím a dělal jsem dost proto, abych procházel s béčky, občas céčky. Učení bylo nudné, nebavilo mě, ale na univerzitě to však bylo o něčem jiném. Vzal jsem si primárně předměty jako matematiku, angličtinu, dějepis a přírodní vědy, ale i tak to bylo úžasné a každému bylo, zda se na přednáškách objevím nebo ne. Bylo jen na mě jak moc se budu učit a tím spíš jsem měl větší motivaci. Na oplátku za mé stipendium jsem dělal ochranku a čas od času někde něco opravil. Vždy jsem byl zručný, takže to pro mě nebylo problematické a navíc se většina z nich dala vyřešit opravdu snadno. Pracovat jako ochranka mi ale dodávalo jisté super schopnosti. Samotná práce byla snadná, byl jsem vybaven uniformou, odznakem, baterkou a má matka mi dala k narozeninám pepřový sprej, který bylo možné přidělat na klíčenku.

Zbraň jsem žádnou nedostal, poněvadž byly na pozemku kampusu zakázané. Pracoval jsem primárně v noci a o víkendech, o dlouhých prázdninách dvojnásobně. Musel jsem obcházet celý kampus dvakrát do noci, kontrolovat laboratoře, počítačové oddělení a knihovnu. Zbytek času jsem mohl využít, jak jsem si zamanul. Pracovali tu ještě další dva, Jake a Alan. Alan měl jiné směny než já. Každou středu se nám překrývala pracovní doba a tak jsme měli vždy hodinu na diskuze o věcech co se staly a byly důležité. Možná jsme si tam dali občas nějaké to pivo, i když jsem ještě pít nesměl, ale co….. důkazy na mě stejnak nenajdete.

Jake pracoval především na ranních směnách a Alan na odpoledních s občasnými přesčasy o víkendech. Jake byl mladý a hlídáním tady se připravoval na práci u policie, takže do toho byl zapálený a myslel to s ní opravdu vážně. Naopak u Alana jsem si byl téměř jistý, že většinu pracovní doby prospal. Byl opravdu starý, takže si zasloužil odpočinek. Ale vzpomínáte si na zmínku o super schopnostech ? Při mé první směně mi Alan dal kroužek asi se stovkou klíčů. Vážil asi cca dva kilogramy a kovovým řetězem jsem si je připevnil na kalhoty.

,,Neztrať ty klíče, hochu,” řekl mi Alan.

,,Od teď máš klíče k celému tomu panství před tebou a neměl bys vstupovat do dveří, které se nemají otevírat.”

Mým koníčkem během práce, které mě v ní drželo během těch studených nocí bylo ale prozkoumávání. Každou noc jsem chtěl otevřít nějaké dveře, ve kterých jsem ještě nebyl. Začal jsem v nové části, tam kde byla knihovna a počítačová centra. Otevřel jsem všechny dveře, všechny skříně a v mysli si vytvářel mapu všech míst. Během jedné noci se mi podařilo prozkoumat dvě až tři místnosti. Univerzita měla opravdu rozsáhlý kampus na to, že měla pouze dvanáct set nebo třináct set studentů. Původně to byla metodistická vysoká škola, která byla postavená roku 1896 a poté se ve třicátých letech zestátnila. Měla tři hlavní sekce, stará škola, která sloužila administrativním kancelářím a naneštěstí i pár učebnám. Nebyla tam klimatizace, odfuk a ani výtah. Laboratoře vypadaly zvenčí opravdu zastarale. Byla to ještě betonová budova, která byla postavená v sedmdesátých letech, kdy byly ve stylu budovy vypadající jako sovětské radiátory.

A nakonec nová knihovna, která postupně ztratila ten výraz ,,Nová.” Byla postavena na konci devadesátých let ve stylu červených cihel a zkrátka hodně skla stejně jako ostatní budovy z toho období. Když o tom tak zpětně přemýšlím, uvědomuji si, jak pošetilý a naivní jsem byl. Měl jsem přemýšlet o zimě, měl jsem přemýšlet o slunovratu. V prosinci v mém druhém ročníku jsem měl prozkoumány všechny pokoje ve staré knihovně. Otevřel jsem každičké dveře, každou skříň a měl jsem v hlavě zmapovaná opět všechna místa. Ale nic z toho nebylo tak zajímavé, jak bych si představoval. Nenašel jsem žádný skrytý poklad nebo zapomenutou skříň s ukrytými počítačovými komponenty. Jediné co jsem našel bylo pár časopisů pro dospělé, Darebné nestydaté kovbojky, ale kdo jsem, abych tady mohl škatulkovat lidi.

V prosinci na univerzitě plynul čas pomalu. Po velkém ruchu po zkouškách byl kampus z ničeho nic vyprázdněný. Budovy stály v tichu, tmě a studeném zimním vánku. Přehnalo se také pár sněžných bouří, ale žádná nebyla tak hrozná aby se musel zavřít celý kampus. Staral jsem se o to, aby byly chodníky čisté a posolené, ale také jsem se snažil ven chodit jen minimálně. A především mě čekalo prozkoumání staré školy. Hlavní budova staré školy Downing Hall, byla čtyřpatrová budova ve tvaru V. Nemohly do ní být instalovány výtahy a ani se nesměly upravovat ta úzká schodiště, jelikož budova staré školy spadala pod historické budovy, do kterých nesmělo být zasahováno. Stejně tak zde nesměla být klimatizace, tedy až na nějaké okenní jednotky, které mohly být nainstalované v zadní části, aby se nenarušil její historický prapůvod. Budovu vytápěl historický kotel ve sklepě. Jediný kdo o něm věděl, byl Alan a měl ho za úkol udržovat v dobrém stavu, protože si nepamatuji, že by s ním kdy byl nějaký problém.

Druhý týden po závěrečných zkouškách jsem strávil prozkoumávání horních pater Downing Hall. Neměl jsem moc času na prozkoumávání kvůli tomu sněhu, který mi přidělával práci, ale i přesto jsem udělal nějaký pokrok. Na půdě v levém křídle jsem objevil malou místnost, která kdysi musela sloužit jako kancelář děkana. Byla vybavená nádherným starobylým stolem a skříní. Prohledal jsem obojí a doufal jsem, že bych mohl najít něco historického a dát to děkanovi, ale skříň byla prázdná a ve stole se nacházelo jen pár starých novin a nějaké formuláře z padesátých let. O patro níže jsem objevil desítky malých tříd. Když už jsem tam došel, rozhodl jsem se zkontrolovat okna, jestli nejsou nějak poničená vodou či nějakými hlodavci.

Předpokládal jsem, že narazím alespoň na nějaké známky toho, že tu nějací škůdci jsou, ale všechno bylo bez problémové. Patra číslo dva a tři byla téměř stejná, nepočítaje učebny v zadní části stavby, které byly aktivně využívány pro výuku. Hlavní patro bylo administrativní a samozřejmě zde byla i kancelář děkana. Věděl jsem že bych tam neměl slídit po té kanceláři mého nadřízeného a popřípadě ani v těch dalších místnostech a tak jsem některé raději vynechal. Díky mým skvělým klíčům jsem se dostal na schodiště vedoucí do sklepa, otevřel těžké dveře a kráčel dolů. Vypadalo to tam úplně jinak než v nové knihovně. Především tam bylo nacpaných o dost více harampádí. Chodba byla těsná, strop nízký a na každých pár metrech byly nějaké dveře. Prohledal jsem každou místnost a rozsvítil v ní, abych popřípadě mohl vyměnit žárovku, kdyby nějaká zhasnula a dát tam nějakou více úspornou. Ty malé místnosti obsahovaly většinou jen nadbytečné stoly, kartotéky plné padesát let starých dokumentů, staré sváteční dekorace a ještě další haraburdí.

Nejsem imaginativní typ člověka. Přijde mi, že jsem na to až moc inteligentní. Ostatní by si pomysleli, ,,hůůůůů jsem sám ve strašidelném sklepě,” ale to by mě nikdy samo od sebe nenapadlo. Já to viděl pouze jako svojí práci, která mě bavila, zkrátka běžná věc.

V noci 20. prosince jsem se vydal do té staré kotelny. Byla tam mohutná pec ze železa, nýtů, trubek a měřičů. Ta místnost byla pekelně horká a strašně hlučná, ale byla čistá. Alan to tam tak udržoval a vždy tvrdil, že díky čisté kotelně budeš mít klidnější spaní. Kotel byl původně poháněn uhlím, ale později byl upgradován na plyn, ale i tak byly stěny stále obarvené sazemi a v jednom rohu se nacházela uhelná šachta. Neměl jsem v plánu se tam déle zdržovat, byl jsem tam už několikrát a nebylo tam co k vidění. Jen pracovní stolek a samotný kotel, ale v tu chvíli jsem si všiml malých dveří na levé straně kotle.

,,To je divný,” říkal jsem si, protože jsem si jich nikdy před tím nevšiml, ale napadlo mě, že jsem se nikdy jen pořádně nedíval. Byly zakrslejší než klasické dveře. Mohly být vysoké tak něco přes metr. Byly nabarvené hnědošedě jako celá místnost a vyrobené celé z oceli, stejně jako všechny dveře ve sklepě. Šel jsem k nim a dotkl jsem se kliky.

Měli jste už někdy pocit, jakože jste sledovaní… Když víte že jste sami a nikdo vás nemůže vidět, ale cítíte na sobě něčí pohled…. Šli jste někdy doleva místo doprava, jen protože jste měli předtuchu, že byste dnes doprava chodit neměli….

Tohle pro mě nefungovalo. Když tu kliku uchopil, necítil jsem nic zvláštního, má hlava nezačala pulsovat, nenaskočila mi husí kůže a ani jsem neslyšel svůj vnitřní hlas říkat, nedělej to. Zatáhl jsem za kliku ale dveře se nějak nechtěly otevřít. Podíval jsem se blíže a spatřil jsem v nich ještě malou klíčovou dírku. Prohledal jsem svůj magický kroužek a nalezl tři, které vypadaly, že by mohly sedět. Vyzkoušel jsem první dva bez úspěchu a až ten třetí dveře odemkl. Jak jinak. Panty zaskřípaly jakoby se dveře nepoužívaly celá staletí. zapsal jsem si do hlavy, abych to později opravil, jelikož jsem zrovna neměl po ruce potřebné vybavení. Otevřel jsem dveře až do zátahu a vstoupil do další úzké chodby. Spínač se jevil funkční, tak jsem rozsvítil a zrovna tahle žárovka měla potřebu prasknout. Rozsvítil jsem si baterku a vyměnil žárovku za novou. Potom jsem se porozhlédl kolem sebe a viděl, že chodba je poměrně krátká a končí po pár metrech dalšími dveřmi. Ty už jsem otevřel lehčeji a vedly na další schodiště.

,,Co to kruci má znamenat,” řekl jsem si pro sebe, protože se mi nikdo nezmínil o dalším podzemním patře pod sklepem. Teď už se mi chlupy na krku zježily, ale svedl jsem to na šok z prasklé žárovky. Šel jsem dolů po schodech, které se příliš od těch předešlých nelišily a narazil jsem na další dveře. Za nimi se skrývala další stíněná a dlouhá chodba s postranními dveřmi, jako nahoře ve sklepě. První dveře po mé levici byly odemčené a šly i v celku snadno otevřít. Uvnitř se nacházela hromada knih ze šedesátých let, pár stolků a kýbl s hnijícím mopem. Dveře naproti byly taktéž odemčené, ale už se otevíraly hůře. Když jsem nahlédl dovnitř, zdálo se že tu místnost kdysi využívali jako učebnu. Byly tam stoly, tabule, anatomické názorniny a plakáty. Všechno bylo pokryté vrstvami prachu a očividně to tu dlouho nepoužívali.

,,Proč by někdo sakra tady zařizoval učebny. Jak vůbec donutili studenty, aby sem chodili?” Mumlal jsem si pro sebe.

Říkal jsem si, že jsem možná prošel do vedlejšího křídla Downing Hall a že tu asi kdysi zkrátka byly vědecké učebny, než byly postavené nové laboratoře. Prošel jsem další místnosti a obě byly taktéž prázdné a zaprášené. Stejně tak i ty další dvě a i ty ostatní. Narazil jsem dohromady na celkem dvanáct opuštěných učeben a jednu odpočinkovou místnost, nebo něco takového. A pak jsem tam také našel dvě osamocené toalety. MOc jsem je neprozkoumával, protože tam nefungovala světla a vážně se mi je tam nechtělo měnit. Přiznám se, že jsem začínal být malinko rozrušený. Byl jsem v prapodivné oblasti kampusu a úplně sám. Nedokázal jsem pochopit existenci celého podzemního patra plného opuštěných a zjevně nepoužívaných učeben.

Na konci chodby se nacházely další ocelové dveře. Předpokládal jsem, že za nimi budou schody, které povedou zpět nahoru aby propojovalo křídla Downing Hall. A když jsem je otevřel, opravdu jsem viděl schody, ALE VEDLY DOLŮ.

V tu chvíli jsem začal být opravdu znepokojený.

,,To si děláš prdel, ty schody zkrátka nemůžou vést dolů. Proč by někdo vůbec chodil až sem ?”

Slyšel jsem ozvěnu ze schodiště. Měl jsem zkontrolovat čas, měl jsem se soustředit na svou práci, měl jsem utíkat, ale šel jsem dolů. Tyhle schody vypadaly o dost starší a v horším stavu než ty předchozí a taky o dost rozsáhlejší. Po nějaké chvíli už jsem to začal počítat. Po každých dvanácti schodech byla menší rovná plocha, záhyb a další schody dolů. Až po deseti poschodích jsem se dostal k dalším dveřím. Panty zaskřípaly. Zahrábnul jsem levou rukou po levé straně, abych nahmatal nějaký vypínač, ale žádný tam nebyl. Baterkou jsem posvítil na okolí, ale nic jsem neviděl, ani přede mnou, ani nalevo, ani napravo. Luskl jsem a čekal zda uslyším ozvěnu, ale i bez toho by mi došlo, že to byla ta největší místnost, kterou jsem kdy viděl. Měl jsem pocit, jako bych se nacházel v otevřené jeskyni.

,,Tahle místnost je špatně.” Začal jsem uvažovat nad tím, že se vrátím, ale zároveň jsem chtěl vědět, co se tam může nacházet. Zakročil jsem vpřed a další až jsem plynule šel dál do temnoty té místnosti. Udržoval jsem stejné tempo a počítal jsem svoje kroky. Každých pár metrů jsem se otočil, abych se zorientoval podle světla vycházejícího ze dveří, kterými jsem vstoupil. Ušel jsem možná dvě stě metrů a náhle jsem v dálce zahlédl matnou třpyť. Světlo bylo čím dál silnější, čím víc jsem se k onomu odlesku blížil. Musel jsem ujít dalších pár set metrů. než jsem v té v záři dokázal rozpoznat žárovku a poblíž ní dveře. Tyhle dveře vypadaly úplně odlišně od těch předchozích. Byly gigantické, minimálně čtyři metry vysoké a dva metry široké. Jejich povrch byl z černého kovu zasetý nýty a šrouby. Na dveřích byla v kovu nějakých zvláštním, nepopsatelným způsobem vyryta slova, která jsem nedokázal rozpoznat. Písmena byla tvořena podivným opakujícím se diriktikem nebo diagramy z čar zakončenými oblouky. Uprostřed se nacházelo takové kolo ve kterém byly zabodlé kovové trubky a v jeho středu se nacházela drobná klíčová dírka. Nad ní byla třemi oblouky uzavřená nějaká pečeť. Podíval jsem se za sebe a už jsem ani neviděl světlo od schodů. Nicméně, popravdě jsem neviděl vůbec nic. Vyndal jsem klíče a pod světlem z baterky jsem se snažil najít ten, který by mohl pasovat. Samozřejmě jsem nakonec našel jeden drobný ohnutý klíček, který nakonec vážně pasoval. Zastrčil jsem jej do zámku a otočil jím. Uslyšel jsem cvaknutí a dunivý zvuk následovaný cvakáním z pozadí. Vytáhl jsem klíče ze zámku a uchopil jednu trubku, která vylézala z kola. Moje srdce bilo jako o závod a pot mi stékal po čele. Otočil jsem s ním doleva proti směru hodinových ručiček a otáčel s ním, dokud se nezaseklo. Uslyšel jsem další dunění a sypání a následně nastalo mlčení. Temnota za mnou už se nezdála být tak prázdná. Právě naopak, byl jsem přesvědčen, že jsem v hale plné lidí. Odstoupil jsem od dveří a posvítil baterkou kolem sebe.

Nic.

Pouze prázdná zem. Otočil jsem se zpět ke dveřím, chytil železnou kliku a zatlačil, A NIC. Zkusil jsem to silněji, opíral jsem se do toho celou hmotností a když mi už začalo docházet sil, jsem uslyšel další sypání a praskání a dveře se s vrzáním otevřely. Ucítil jsem podivný odér hnijícího vzduchu. Zápach byl dusný, vlhký a byl cítit pižmem. Hlavou mi probleskla vzpomínka na to, když mě matka jako malého vzala do zoo a o jak to zapáchalo u výběhu lvů. Pustil jsem rukojeti a trochu zakopl dozadu. Opatrně jsem zamířil baterku do mezery mezi dveřmi. Viděl jsem krátkou chodbu, která končila malou místností, uprostřed níž stálo železné zrezivělé křeslo a kosti, malé kosti. Zahlédl jsem jakýsi tvar, byl tak temný že se zdálo, že vysál veškeré světlo z mé baterky a vyrazil naproti mě. Ta věc běžela chodbou a zaplňovala ji temnotou.

Vzpomínám si na drápy a slova, která proměnila mé kosti na roztříštěné sklo. Vzpomínám si na peří a ruce s až moc prsty ozdobené něčím nevědoucím. A ten zápach,…. zápach něčeho co bylo dlouhé roky vězněno. Vzpomínám si na křídla.

Nemám ani zdání jak dlouho jsem v té tmě sám bloudil, hluboko pod povrchem. Nebylo tam žádné světlo, žádná možnost zjištění času. Má baterka byla rozbitá a můj telefon na tom byl stejně. Něco jsem měl s pravou nohou, bolelo to, ale nemohl jsem vidět co to bylo. Stále jsem byl v domnění, že mě všichni pozorují, křičel jsem na ně, jeden se dokonce dotkl mé tváře a já po něm hodil baterku. Ta se chvíli odrážela od země, zarachotila a potom utichla. Později jsem slyšel jak se někdo zasmál, zuřil jsem a křičel na něj, ale nic jiného už jsem neházel.

Našel jsem dveře možná až po hodinách, možná i dnech tápání v temnotách. Zdálo se to skoro jako roky než jsem vylezl po schodišti do té první zapomenuté chodby. Pořezal jsem si prsty o žárovky, které jsem s sebou přinesl a rozbily se. Plazil jsem se chodbou až k dalším schodům. Vlekl jsem se nahoru a pak jsem se konečně dostal zpátky do kotelny. Když jsem se dostal pryč z Downing Hall po dvou dnech, které jsem tam strávil, přivítal mě zimní vánek a policie. V oblasti kampusu bylo nalezeno pět mrtvých lidí. Všichni byli brutálně zavražděni, měli otevřená břicha a postrádaly vnitřnosti. Stopy po drápech značily, že by se mohlo jednat o divé zvíře, ale zároveň se umístnění těl a jejich připravení zdály být známkou inteligence. A samozřejmě i ta slova vyrytá v masu, když ještě nebylo odumřelé. Policie nechtěla zveřejňovat informace o tom co tam bylo napsáno a se mnou nechtěli mluvit už vůbec. Před tím ne, když mě poprvé uviděli, jak se plazím z budovy na sluneční světlo pokrytý krví. Mysleli si, že to já jsem pachatel. Přestali mě obviňovat hned jak mi doktoři diagnostikovali zlomenou ruku, dehydrataci, otřes mozku a tělesný šok.

Policie se mě ptala na spoustu otázek a já se snažil odpovídat, jak nejlépe jsem dokázal. Pověděl jsem jim o tom průchodu do podzemních pater v kotelně, ale nemohli ho najít. Na místě ze kterého jsem se vyplazil byla pouze zeď. Nic víc. Moje stopy končily u ní. Dva policisté se pokusili zeď v tom místě prorazit, ale nenašli nic jiného než další cihlovou vrstvu a hlínu.

Ptali se mě na ta dlouhá černá pírka, která jsem měl zabodaná v oblečení, ale neměl jsem ani ponětí. Raději jsem to ani vědět nechtěl. Policisté, lékaři a nikdo další se na mě nechtěl dívat, kvůli těm slovům, která jsem měl vyryta ve své tváři. Nebyl to úplně nejkrásnější pohled.

Byl jsem označkován.

Cokoliv jsem pustil ven, cokoliv zavraždilo pět lidí a o týden později další, mě označkovalo jako svého přítele.

Přeloženo z originálu