Skříň

Mé jméno je Martin. Mám něco co bych ze sebe chtěl dostat. Něco co mě užírá od té kdy se to stalo. Změnilo to můj život a mám z pekla štěstí, že jsem se z toho dostal. Bylo mi jen 15 let, když k tomu došlo.

Žil jsem ve špatné části Chicaga v místě tak plném zločinu zkorumpovaném a zničeném, že ani policie tam nevstoupila, pokud tam nutně nemusela. Někteří v sobě kuráž našli, ale bylo jich značně méně. Náš dům byl poněkud maličký a zasazený mezi malým komplexem bytů a velkým prostorným a vícebarevným domem. Všechno se to stalo v mém pokoji, ta léta zpátky. Můj pokoj se nacházel v zadní části domu. Byl v druhém patře přímo nad kuchyní. Bylo to snad ta největší místnost snad v celém domě, kde byly uschované všechny hračky a herní konzole, které jsem měl. Když jsem se nudil, byl deštivý den a já nemohl jít ven s kamarády. Prostě jsem šel do mého pokoje a stavěl něco z lega nebo jsem si hrál na mém playstationu 2. Nicméně tu byla jedna podmínka se kterou jsem se musel potýkat.

Byla to ta skříň. Byla umístěna na takovém místě na které pouliční lampa za oknem nevrhala ani ten nejmenší paprsek světla. A někdy, když zůstala otevřená jsem se cítil, že mě někdo sleduje. Hrozně mě to děsilo, ale ne před tou příšernou nocí na začátku června. Když jsem ještě byl ve druhém ročníku střední školy. Bylo asi 8:30 a zrovna jsem dokončil svůj domácí úkol. Vzal jsem ze skříně nové spodní prádlo a mé staré obnošené tričko Metalica. Když jsem dokončil svou noční rutinu, šel jsem po schodech nahoru do mého pokoje a vzal si na sebe kalhoty, které jsem celý den měl. Na můj noční stolek jsem položil můj mobil a peněženku. Když jsem sáhl do zadní kapsy kalhot, objevil jsem tam kapesní nůž mého kamaráda. Měl ho sebou dnes ráno a dal mi ho, protože s ním nechtěl být chycen při kontrole studentů. Položil jsem ho vedle mého mobilu a peněženky. Lehnul jsem si do postele, zhasnul lampičku a po chvíli jsem usnul.

Pamatuji, že jsem tu noc měl hodně zvláštní sen. Byl jsem v nějaké dlouhé tmavé chodbě, prošel jsem jí a na konci jsem dorazil k nějakým zářivým dveřím. Slyšel jsem za mnou tlumené hlasy, křičely na mě, prosily ať přestanu, ale z nějakého důvodu jsem nepřestal. Zrovna když jsem stál před dveřmi, temná silueta se mi do cesty. Potom jsem omdlel. Bylo to jakoby uběhlo půl hodiny, než jsem uslyšel slabý a chraptivý šepot. Hlasy byly stále hlasitější, naléhavější a zdály se být čím dál blíž, jako kdyby se zlobily a chtěly mě uvěznit v temnotě. Za chvíli jsem byl obklopený ohlušujícími a naštvanými, vřeštícími hlasy. Ničemu co mi říkali jsem nerozuměl, dokud hlasitý a hluboký hlas neřekl :

“VZBUĎ SE”!

Jakmile jsem to uslyšel, trhnul jsem s sebou a uviděl prázdný a temný pokoj. Můj pokoj. Z čela mi tekl pot a z hluboka jsem dýchal. Sklonil jsem hlavu a zkusil se nějak uklidnit. Taky jsem se snažil pochopit, o čem vlastně ten sen byl. Temnota okolo mě začala mizet, když se mé oči začaly zvykat na absenci světla. První úder přišel s hnijícím zápachem, který se stával každým okamžikem intenzivnější. Zaplnil všechen vzduch a po chvíli i můj nos.

Nepoznal bych ten zápach, kdybych nepracoval s majitelem pohřebního ústavu jako dočasnou práci. Byl to zápach trouchnivění a rozkladu. Takhle páchne roky staré tělo. Potom jsem již zcela mohl vidět siluetu stojící v mé skříni. Zmrazil mě strach a mé oči se rozšířily. Nebyl jsem si jistý tím, že to co jsem viděl bylo pravé nebo ne. Mé srdce kleslo. Každým krokem, který ta příšera udělala, mé srdce bušilo o něco víc. Říkal jsem sám sobě, KŘIČ TY IDIOTE KŘIČ ! Neměl jsem jak shromáždit kuráž k tomu křičet nebo cokoliv doopravdy říct. Když otom teď tak přemýšlím, myslím že to stvoření mému mozku telepaticky přikazovalo, abych byl potichu. Obkličovalo mě a bylo už skoro jen krok od mé postele. Zpozoroval jsem, že když to přišlo do kontaktu se světlem, zpomalilo to a začalo vydávat hluboké sténání, jakoby mu snad to světlo ubližovalo. Mohl jsem si teď lépe prohlédnout jeho tělo.

Pamatuji si, že mělo anorektickou postavu, bylo to vysoké a jeho kůže byla černá. Mělo mě to přesně tam, kde mě to chtělo mít. Blokovalo mi to cestu ke dveřím a stále jsem nemohl křičet. Rozhlížel jsem se kolem a vzpomněl jsem si na kapesní nůž na nočním stolku. Rychle jsem pro něj sáhl, ale když už jsem ho držel v ruce, to stvoření stálo u mé postele. Byl jsem strachem úplně ztuhlý. Měl jsem oči na té nestvůře přede mnou a v ruce jsem svíral kapesní nůž. Rychle jsem přemýšlel co mám udělat, ale byl jsem kompletně paralyzovaný. Telepatický vliv toho stvoření bylo na mě až moc. Něco to mumlalo v tom slabém chraptivém hlase. Ničemu co to říkalo jsem nerozuměl a už vůbec si nic z toho nepamatuji. Rychle se to napřáhlo po mé ruce a začalo mě tahat směrem ke skříni. Měl jsem sice v ruce pořád kapesní nůž, ale byl jsem šíleně vyděšený. Když už jsem ztratil naději, to monstrum znovu přišlo do kontaktu se světlem. Tentokrát to bylo ale ještě pomalejší a já jsem mohl znovu ovládnout mé ruce. Rychle jsem se přitáhnul blíž k monstru a bodnul ho do žeber zanechávajíce hlubokou ránu.

Ohlušující křik se náhle ozval z jeho tlamy a já kretén jsem v tom šoku upustil nůž. Dotáhlo mě to už hodně blízko ke skříni. Z jejich pootevřených dveří jsem viděl napřahovat k nám ruce připravené buď vzít to nebo mě. Nevzdával jsem se…..praštil jsem to, praštil jsem to několikrát, ale bez úspěchu. Nemělo to žádný efekt. Nakonec se ve mně asi probudilo mé vnitřní zvíře. Nevím přesně co se ve chvíli se mnou stalo, ale vrazil jsem ruku do rány a chytil jsem kost. Zatáhl jsem za ní vší svojí silou, která mi ještě zbyla. Monstrum ječelo zak nahlas, že to vzbudilo mé rodiče. Pořád jsem tahal a tahal až to nemohlo vydržet tu bolest a pustilo mě.

Padl jsem k zemi a sebou jsem vzal i úlomek žebra. Když jsem byl na zemi, slyšel jsem mé rodiče běžet nahoru po schodech k mému pokoji. To monstrum tam chvíli jen stálo, zkoumalo můj obličej jako kdyby se mi dívalo do duše. Vzhlédl jsem k němu a ztuhnul jsem, když jsem spatřil jeho temné oči bez života. Stáhlo se to zpět do hlubin odkud to sem přilezlo. Když mí rodiče vrazili do pokoje, nenašli nic co by naznačovalo, že tu někdo nebo něco bylo. Žádné škrábance, žádná krev,… nic.

Jediná věc, kterou jsem měl byl ten kousek kosti. Potom už jsem nikdy nespal v tomhle pokoji nebo alespoň ne beze zbraně. Ale vždy jsem se ujistil, že jsou dveře mé skříně zavřené. Stále mám u sebe tu kost. Byl to takový můj talisman. Dny kdy jsem ji měl v kapse byly ty nejšťastnější. Nakonec jsem se dostal ze střední na vysokou, na kterou jsem vždycky chtěl. Ale někde vzadu v mé mysli jsem věděl, že to není konec. Nebude konec dokud ta věc nebude mrtvá, takže nikdy nezapomeňte zavřít svou skříň.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.9 / 5. Počet hodnocení : 9

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Přidej názor