Slyšeli jsme hlasy z nejhlubší části oceánu

Byl jsem kapitánem pohraniční stráže. Loď, která se vydala na moře, byla umístěna přímo nad Mariánským příkopem za účelem výzkumu tektonické aktivity a různých hlubokomořských živočichů. Mou posádku tvořilo pět námořníků, kteří loď řídili a udržovali, tři mořští biologové a dva geologové. Celkem deset odsouzených pasažérů a pak já jako jediný přeživší. Už dávno jsme se dostali na pobřeží a mířili k místu, kde jsme měli zakotvit a začít den nebo dva dlouhý výzkum.

Řídil jsem loď, zatímco vědci na hlavní palubě si připravovali vybavení a dali si pár drinků, aby si užili pobyt pod sluncem uprostřed oceánu. Bylo to příjemné, uprostřed moře to vypadá, jako když táboříte v lese. Je to izolovaný prostor, kde každý problém, který máme na pevnině, je 100 mil daleko. Na to, jak jsem to kdysi miloval, se už nikdy nechci vrátit na vodní plochu, která by byla větší než malé jezero.

Když jsme dorazili na určené souřadnice, zastavili jsme loď a zakotvili, zatímco profesoři se připravovali na celý večer, kdy analyzovali data a zapisovali je na papír. Většinu práce jsem měl udělat, až přijde čas k ústupu, a tak jsem se rozhodl, že se napiju sám. Začínalo se stmívat, když jsem si všiml, že se mořští biologové a geologové shromáždili kolem přístroje na detekci zvukových vln.

Hluk vycházející z přístroje byl drásavý, jako když někdo pomalu a lehce přejíždí vidličkou po talíři a pak ji smyčkou přejede.

“Co to sakra je, to nemůže být tektonická deska, možná ledovec?” řekl jeden z geologů.

“Nevím, ale nelíbí se mi to, držte to při zemi!” řekl jeden z lodních navigátorů.

Jeden z mořských biologů si nasadil sluchátka, aby si to mohl lépe poslechnout. Když to udělal, hluk se přestal promítat do vzduchu a já viděl, jak se jim rozšířily oči, když zesílili hlasitost. Pak si sluchátka sundali a ve stavu podobném transu přešli k boku lodi a vrhli se dolů. Členové posádky se snažili sehnat záchranný prostředek, ale já jsem jen stál v úžasu, protože jsem přísahal, že ze sluchátek slyším šepot. Nedokázal jsem rozluštit, co říká, ale znělo to ponořeně; skoro jako by ten, kdo byl na druhém konci, měl slova zkreslená propastí.

Nakonec jsem se dostal na bok lodi, kde jsem se podíval přes okraj spolu s ostatními. Mořský biolog se ztratil pod temným vírem přílivu a odlivu. “PROČ BY TO DĚLAL?!” vykřikl jeden z mých námořníků. Slyšel jsem, jak na něj druhý vědec volá, ale bylo takové ticho, že bylo slyšet jen šumění, které vycházelo ze sluchátek. Všichni jsme se na něj kolektivně podívali.

“Tyhle vody jsou prokleté!” řekl jeden z mých mužů, na což jsme ho všichni utišili v naději, že zjistíme, kdo nebo co je na druhé straně toho hovoru.

Jeden z geologů omylem šlápl na kabel sluchátek, což způsobilo, že se sluchátka odpojila, a když se tak stalo, nepřetržité šumění se vrátilo ke zvuku skřípajícího kovu, který pronikal nocí jako dýka. Jeden z mých námořníků pak sluchátka zapojil zpět a my jsme slyšeli, jak se kovové skřípění vrátilo k dunění a také šeptání.

Ať už byl na druhé straně kdokoli nebo cokoli, chtěl mluvit konkrétně s jednou osobou. Ať už chtěli říct cokoli, nechtěli, aby to slyšel jen tak někdo. Nakonec si sluchátka nasadil další z mých námořníků přemožený zvědavostí. I když vědec protestoval, všichni jsme chtěli vidět, co se bude dít dál.

Všichni jsme to sledovali s napětím a očekáváním, zatímco muž se sluchátky na uších pozoroval hvězdy nad námi a pak vodu pod námi.

“Je to všechno stejné.”

Slyšeli jsme, jak mumlá ta slova a pak si sundává sluchátka, načež jde pomalu k boku lodi. Zastavili jsme ho dřív, než tam stihl dojít.

“CO JE TO S TEBOU?”

“Copak nevidíš, že to všechno souvisí, že ten hlas měl pravdu?”

“Kdo? Kdo má pravdu?!”

Tehdy jsem si to neuvědomil, ale byl příliš rozzuřený na to, aby k němu moje slova dolehla.

“Hvězdy a moře. Nebe a země. Nic a existence… Znám pravdu, nasaďte si sluchátka a také ji poznáte!”

Loď se začala houpat, jak se vlny pod námi rozbouřily a hlas ve sluchátkách zmlkl.

“Ten velký je tady.”

Když jsme se pomalu vynořili z vody, uviděli jsme, že naši loď obklopují obrovská chapadla, větší než chobotnice. Jeden z mých mužů vběhl do řídicího střediska a začali jsme zvedat kotvu, protože zůstat tady už nepřipadalo v úvahu. Když jsem se na ty slizké chapadla podíval, všiml jsem si, že mají bioluminiscenční nádech, zářily a pulzovaly jako hvězdy v nejvzdálenějším vesmíru. V tu chvíli jsem se podíval na oblohu a uviděl nemožné.

Z hvězdného nebe se nyní snášela chapadla podobná těm, která vyčnívala z moře. Ať už to bylo cokoli, útočilo to na nás zespodu i shora. Začínal jsem přemýšlet, jestli je vůbec možné uniknout. Cítil jsem, jak se loď začíná sama od sebe pohybovat, a v tu chvíli chapadlo uchopilo naši loď a zabránilo úniku. Úponky moře odnesly mé námořníky do skříňky Davyho Jonese a vědec byl odrazem nad námi vytažen na noční oblohu. Podíval jsem se do oblohy a uviděl hlavu s osmi velkýma očima, z nichž každé mělo jinou barvu a zíralo na mě. Podíval jsem se na dno moře a uviděl jsem tytéž drahokamy zbarvené a zářící oči.

V tu chvíli se přístroj zapnul a já naposledy uslyšel jeho hlas ze sluchátek na maximální hlasitost. Nerozuměl jsem jeho řeči, ale věděl jsem, co říká. Neznal jsem jeho jméno, přesto jsem nějak prostě věděl, co to je. Bylo to moje vlastní šílenství, muselo to tak být. Byla to jen noční můra. Jsem jen skromný kapitán lodi, a než jsem se nadál, stanul jsem tváří v tvář pánovi prázdnoty pod přílivem a pánovi prázdnoty ve hvězdách.

Všechno zčernalo a poslední, co jsem viděl, byla hrůza beztvará jako pojem ničeho, která ustupovala do dálek, a chapadla moře ustupovala pod potemnělou hladinu. Probudil jsem se v pokoji na lékařském lůžku. Nějací muži, kteří tvrdili, že jsou z Oceánské aliance, mi řekli, že našli mou loď ztroskotanou na pobřeží Havaje a vedle ní mě v bezvědomí jako jediného konformního přeživšího. Řekl jsem jim, že to byl bombový cyklon, a poslední, co si pamatuji, bylo, že mě vítr odnesl do vody.

Zdálo se, že tomu uvěřili.

Od té doby se na oceán už nevracím. Za hvězdných nocí zatahuji závěsy a nedívám se na nebe, protože přísahám, že ho stále vidím slabě v dálce jako nepřirozenou hvězdu, která se na mě dívá.

Přeloženo z originálu