Svatyně

Už od dětství jsem se zajímal o paranormální jevy. Přesněji řečeno o japonský horor. Japonsko jsem si zamiloval. Kulturu, ulice a konkrétně příběhy, které v sobě skrývá. Bylo to v den mých dvanáctých narozenin, kdy jsem si od rodičů vyžádal knihu o japonských městských legendách a strašidelných příbězích. Dodnes si pamatuji to štěstí, které jsem cítil, když jsem tu knihu dostal. Od té doby moje láska k paranormálním jevům rychle rostla. Rozhodl jsem se, že jednou v životě navštívím Japonsko a budu pátrat po jeho paranormálních příbězích.

A konečně ten den nastal!

Bylo mi 26 let, když jsem měl možnost navštívit Japonsko. Většina tamějších městských legend a strašidelných příběhů je tak či onak spojena se starými svatyněmi. A tak jsem hned po příjezdu do hotelu začal pátrat právě po nich. Dokonce jsem se dal do řeči s ředitelem hotelu a k mému překvapení byl i on velkým nadšencem do paranormálních jevů. Zmínil se mi o nějakém místě v okolí, kde bych mohl najít nějaké strašidelné svatyně, a slíbil mi, že mě také doprovodí. Kvůli anonymitě mu budu říkat “pan B”. Jakmile hodiny odbily půlnoc, já a pan B jsme se vydali autem k nejbližší svatyni. Jako vždycky jsem byl naprosto nadšený, že budu moci opravdu lovit duchy. Ale brzy jsem si uvědomil, že se to byla největší chyba v mém životě.

Dojeli jsme do cíle cca po hodině jízdy. Svatyně se nacházela nad kopcem, kam se nedá zajet autem. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme pěšky nahoru po cestě, rychle si prohlédneme svatyni, pomodlíme se ke kami-samovi a pak se vrátíme zpět do hotelu. Když jsme šli na kopec, všiml jsem si, že je kolem podivně dost lidí, ale nevšímal jsem si toho a šel jsem po cestě. Brzy jsme došli ke svatyni a na první pohled to byla ta nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější svatyně, jakou jsem kdy v životě viděl. Obešli jsme ji, pomodlili se ke kami-samovi a už jsme se chystali odejít, když jsme uslyšeli, jak se před námi někdo chichotá.

Podíval jsem se na pana B. a zeptal se: “Slyšel jsi to?”.

Zdálo se, že pan B. o zdroji tohoto zvuku něco věděl, protože se třásl a po celém těle mu tekl pot.

“Pane B., co se stalo, slyšel jste ten zvuk?” zeptal jsem se znovu.

Pan B se na mě podíval krví podlitýma očima a řekl: ” To je opravdu špatné, člověče. Neměli jsme na tohle místo chodit v noci. Je to yokai, duch, který zabíjí lidi, jež se odvážili vstoupit na jeho území.”

Právě když byl schopen něco říct, někdo mě chytil za ruku a vyhodil mě do vzduchu, jako bych byl míč. S hlasitou ránou jsem spadl na zem a nebyl jsem schopen vstát. Jak jsem tam tak seděl, vzhlédl jsem a po zádech mi přeběhl mráz. Přede mnou stála obrovská osm stop vysoká žena s obličejem zakrytým za vlasy. Byla nepřirozeně hubená a na sobě měla bílé roztrhané kimono. Zachichotala se, když mě pustila, a začala se blížit k panu B. Ten ihned vytáhl něco z kapsy a hodil to směrem k tvorovi, který začal křičet bolestí. Když pan B. uviděl příležitost, zvedl mě a hned jsme se rozběhli z kopce k našemu autu. Naštěstí nás to nepronásledovalo, nebo to jsme si alespoň mysleli. Když jsme se chystali dorazit k autu, uviděli jsme, jak se k nám tvor nepřirozeným způsobem rozběhl. Nějakým záhadným způsobem jsme se jí dokázali vyhnout a odjeli jsme z místa pryč.

Ale jakmile se auto blížilo k silnici, dostihla nás a vytáhla pana B. z okna auta. Byl jsem si jistý, že jejím dalším cílem budu já, a tak jsem vyskočil z auta a utekl směrem k prázdné vesnické silnici. Momentálně se schovávám pod postelí ve zchátralém domě. Tohle je můj poslední příběh. Nevím, jestli se mi podaří dostat ven. Ale je zvláštní, že za sebou stále slyším ten chichotající se hlas té bytosti.

Otočím se, abych se podíval…!

Přeloženo z originálu