Své démony si vytváříme sami

Myslím, že každý čas od času přemýšlí nad tím, co nás čeká po smrti. Jedná se o obyčejnou lidskou potřebu mít všechno pevně pod kontrolou a pochopit nepoznané. Mít jasnou představu o tom, co můžeme očekávat po tom posledním překotném nádechu. Nad těmihle otázkami jsem si lámal hlavu zrovna tak jako jiní, to mi můžete věřit. Jenom jsem netušil, že odpověď zjistím tak zatraceně brzy.

Jsem mrtvý, vím, že jsem. Jenom netuším, jak jsem vlastně zemřel. Nemůžu si vzpomenout ani na vlastní jméno. Jak že jsem se to jmenoval? George? Greg? Nejsem si jistý, ale myslím, že tady už se mě na jméno nikdo ptát nebude. Ta informace se dávno rozpadla v prach a upadla v zapomnění. Teď jsem měl na práci důležitější věci než vzpomínat na svůj pozemský život. Vybavit si těch posledních pár okamžiků před smrtí, během nichž se mi všechny ty odžité roky přehrávaly před očima jako nekonečné melodramatické představení pro jediného diváka.

Konečně jsem se rozhlédl kolem sebe, abych zjistil, kde to vlastně jsem. Sedím v jakémsi kruhu, který je tvořen smutnou přítomností umírajících stromů, co už dávno ztratily všechny své listy. Všechno je tak zoufale šedavé a nekonkrétní, jako zahalené v mlžném oparu. Nebyl jsem si jistý, co je to za místo, ale rozhodně jsem neprožíval ta palčivá muka a utrpení, před kterými nás za života varovali Starší. Kde jsou ta jatka, kde jsou ty potoky krve? Jenom se do nás pokoušeli zasét semena strachu, aby v nás tak mohli živit pocity nejistoty!
Ale na něčem se přece jen shodneme – totiž, že smrtí naše cesta podle všeho nekončí. Neprožil jsem žádný rozpad ega ani nic podobného. Zdá se, že se všechna energie jen určitým způsobem transformovala. Jenže do jaké formy? Ačkoliv jsem si byl jistý, že dýchám – moje hruď se opakovaně zdvihala a klesala – nemohl jsem cítit vzduch, který mi naplňoval plíce, ani vnímat poryv větru na své tváři. Jako bych těmi pohyby jen slepě opakoval to, co jsem byl zvyklý provádět každou sekundu svého krátkého života. Nebyl jsem si jistý, jestli vůbec ještě dovedu něco prožít. Nepotřeboval jsem dýchat. Ani jíst nebo pít. Popravdě, připadal jsem si jako chabý odraz své původní existence, který mi propůjčoval fyzickou podobu.
“Chabý odraz původní existence?” zopakoval soukromou myšlenku kdosi za mými zády. “Možná máš pravdu, zřejmě budeš trochu melodramatik. To je v pořádku, i takoví dostanou na výběr.”
Na výběr? Instinktivně jsem se otočil za hlasem, který mě vytrhl z nekonečného koloběhu úvah. Z povzdálí se ke mně blížila velmi vysoká postava. Sametový baryton prozrazoval, že se jedná o muže. Vypadal, jako by byl oděn do změti svíjejících se stínů.
“Soudím, že máš spousty otázek, nemám pravdu?”
Rozhodně jsem měl pár věcí, na které bych se rád zeptal. Například na to, jak může tenhle cizinec tak jednoduše listovat v mých myšlenkách jako v otevřené knize. Ztěžka jsem se vyškrábal na nohy a nadále zůstával od toho neznámého tvora v uctivé vzdálenosti. Přicházel ke mně pomalými, rozvážnými kroky, ale jeho nohy jsem neměl možnost spatřit. Vypadal, jakoby plul prostorem, od hlavy až k patě zahalený inkoustově černým hávem. Obklopovala ho jemná clona bílého kouře, která se rozplynula až ve chvíli, kdy nás od sebe dělily jen dva nebo tři kroky.
Když jsem se pokusil pohlédnout mu do tváře, zabránila mi v tom maska, kterou nosil. Její lesk odrážel moji vlastní podobu jako zrcadlo zahalené rouškou noci. Připadalo mi, jako bych zíral do vlastního nitra.
“Ty jsi… smrt?” První otázka, která mě svrběla na jazyku. Vysoký cizinec se sám pro sebe uchechtl, než mi odpověděl.
“Ne, příteli, já nejsem smrt. Ale nejsi první ani poslední oběť, která se mě na tohle ptá.”

Jistě si všiml mého zaskočeného výrazu. Oběť? Netušil jsem, co tím mohl myslet. Samé otazníky, a tak málo odpovědí! Znovu jsem se rozhlédl po tom nehostinném prostředí, které jakoby každým okamžikem víc a víc chřadlo. Než jsem mu stačil položit další otázku, cizinec znovu promluvil.
“Jistě ti už došlo, že se už nenacházíš mezi živými, můj příteli…”
Ano, toho jsem si stačil všimnout. Jeho hlas mě zvláštním způsobem uklidňoval, proto jsem jen nesměle přikývl a doufal, že mi prozradí víc.
“Jak už jsem řekl, já nejsem smrt. Jsem průvodce. Každá oběť, která se dostane sem, nějakého průvodce má. Je nás tu mnoho. Stejně tak jako zbloudilých duší, které tudy prochází.”
“Takže… ty víš, co se mi stalo?”
Kdybych měl možnost pohlédnout do tváře svého průvodce, všiml bych si závoje smutku, který ho po mých slovech na okamžik zahalil, přestože jsem byl jen jednou z mnoha duší, kterou měl nasměrovat tím správným směrem.
“Myslím, že bude lepší, když ti to ukážu. Potom budeš schopen učinit svou poslední vědomou volbu.”
A s těmihle slovy se lesklý povrch jeho masky proměnil v pohybující se hladinu tekutého stříbra, ve které se začaly zrcadlit moje poslední okamžiky mezi živými. Měl jsem se tak stát přihlížejícím svojí vlastní smrti!
Hladina tekutého kovu se proměnila ve scenérii, která mi byla důvěrně známá. Pomalu, ale jistě jsem si začal spojovat střípky mozaiky do uceleného obrazu svých posledních chvil. Uviděl jsem sám sebe. Ležím na prorockém kameni, který naši předkové už po staletí používali jako obětní oltář našeho Božstva. Přestože se Starší pokoušeli očistit balvan ode všech pozůstatků rituálů dávno minulých, stále byly na několika místech stopy zašlé krve, ty se už nikdy nepodařilo odstranit. Mezi lidmi, tvořícími kolem mě dokonalý kruh, jsem rozpoznal známé tváře mé matky a mého otce. Po tvářích jim kanuly slzy. Několik rodinných příslušníků je podpíralo, mezi vzlyky jim utírali vlhké obličeje.

Nepotřeboval jsem víc indícií k tomu, abych pochopil, co se stalo. Zatímco mi Nejstarší ze Starších na obličej pokládala hedvábné plátno namočené do odvaru z posvátných bylin, hlasy mých rodičů se připojily k odříkávání magických formulí za doprovodu obětního chorálu, který naplňoval moje uši. Ležel jsem klidně, připraven přijmout svůj osud. Věděl jsem, co mě čeká, věděl jsem to už spoustu let, takže jsem necítil ani náznak strachu. Každý věděl, že je naše rodina na řadě a já byl prvorozeným synem. S dosažením osmnáctého roku života jsem dospěl do konečného stádia příprav. Věděl jsem, co musím udělat, proto jsem s povděkem přijal dýku, kterou mi zabodli do břicha. Stále jsem byl naživu. Nejstarší prořízla moji jemnou kůži a za bolestivého lkání vyvrhla moje vnitřnosti a krev na sanctuarium nejvyššího božstva. Poslední, co jsem cítil, byla zima.
“Lidská oběť. Tak takhle jsi to myslel,” promluvil jsem tiše a přejel po dlouhé jizvě, která se táhla přes celé břicho. Maska mého průvodce opět připomínala klidné zrcadlo, které odráží můj smířený výraz. Pousmál jsem se.
“Co je tohle za místo?” položil jsem otázku potom, co jsem se na okamžik odmlčel. Věděl jsem, že nejsem ani v Nebi, ani v Pekle. Průvodce mi položil ruku na rameno, v podpůrném gestu ho jemně stiskl.
“Jsi na místě, kam odcházejí duše těch, kteří byli obětováni. Snad si nemyslíš, že by byl život tak krutý, aby ti nenabídl možnost vykoupení. Na rozdíl od jiných, ty máš volbu. Tu poslední volbu tvého předčasně ukončeného života.”
“Jakou volbu?”
“Co bys řekl na to, když bych ti nabídl, že se můžeš pomstít? Všem, kteří chtěli tvoji bolest. Všem, kteří ti nedali na výběr a odsoudili tě k smrti. Všem, kteří jen přihlíželi tvému utrpení a nenabídli ti pomocnou ruku. Můžeš se jim pomstít, všem, do jednoho.” Můj doprovod se na okamžik odmlčel.
“Nebo… jim můžeš odpustit. A začít znovu. Můžeš zavřít dveře za vším, co se ti kdy přihodilo, a zkusit své štěstí. Nemůžu ti zaručit, že tvůj další život bude šťastný. Nemůžu ti zaručit, do jaké rodiny se narodíš nebo kolik budeš mít peněz. Nemůžu ti zaručit ani to, že se znovu narodíš jako muž. Dávám ti jen… druhý pokus. A to je víc, než co bys mohl žádat.
Jak se rozhodneš, můj drahý příteli?”
Jeho finální otázku jsem nechal bez odpovědi. Jen na prchavý okamžik. Dlouze jsem se zadíval do očí svého průvodce, které tak moc připomínaly ty mé. Vzpomněl jsem si na tváře svých rodičů. Svojí matky, svého otce, svých přátel a těch, kteří měli možnost té samé volby daleko přede mnou. Letmo jsem se pousmál.
“Působit další bolest? To mi život nevrátí,” řekl jsem tiše, “rád… bych to zkusil znovu.”
“Jsi moudrý muž,” prohlásila vysoká bytost a vzdala mi hold. “Tvá volba je mi rozkazem.”
“Mám ještě jednu otázku,” zastavil jsem svého průvodce v polovině pohybu.
“Ano?”
“Co by se stalo, kdybych se rozhodl pomstít?”
Vysoký muž se na mě zadíval a potom si pomalu sundal svoji masku. Odhalil tak nejen svou strhanou tvář, ale i nevzhlednou jizvu, která se táhla kolem celého jeho hrdla.
“Nebyl bys ani živý, ani mrtvý. Navždy ztracený v téhle šedavé nicotě. Stejně tak, jako já.”

Originální autor: Dekadent23

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 5 / 5. Počet hodnocení : 6

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidej názor