To co jsem zažila na mé cestě v Kyrgyzstánu, mi nedá spát do konce mého života.

Živím se cestováním. Mnoha lidí by o mojí práci snila, ale to co jsem zažila na mé cestě do Kyrgyzstánu, mi nedá spát do konce mého života. 

Jmenuji se Annie. Už od malička jsem milovala cestování a přírodu. O prázdninách jsem vždy s otcem jezdívala stanovat po lesích v okolí. Moje matka umřela když jsem byla ještě malá, nestihla jsem ji ani pořádně poznat. Milovala jsem poznávání nových druhů zvířat, stromů, hmyzu, a dalších věcí, se kterýma jsem se v dětství jen mohla potkat. 

Po dokončení střední školy mi umřel i můj otec. Neměla jsem práci, ani jiné členy rodiny, ke kterým jsem se mohla přestěhovat. Žila jsem proto s mou nejlepší kamarádkou se kterou jsme si rozdělily nájem. Našla jsem si brigádu v místní pizzerii, ale nikdy jsem do kolektivu nezapadla a chodila jsem tam pouze s tím, že je to jediná práce kterou teď mám. Mimo mou brigádu jsem provozovala i můj vlastní YouTube kanál, kde jsem sdílela moje historky z dětství, nebo dokumentovala můj každodenní život. Aniž bych něco takového čekala, moje videa měla úspěch. Během necelého roku jsem dostala na mé videa zpeněžení, a konečně jsem si mohla vydělávat něčím, co mě samotnou baví. Našetřila jsem si na svoji první kameru z bazaru a půjčila si notebook od mé kamarádky, a věnovala se víc mému koníčku.

Můj kanál rostl víc a víc. Založila jsem si i svůj osobní blog, kde jsem dělala prakticky to samé, akorát v textové formě. Později jsme společně začaly cestovat po celém světě. Poznávaly jsme kulturu jiných zemí a etnik. Vše jsme popisovaly a poté sdílely mezi lidi. Nikdy jsem v životě nebyla šťastnější. 

S Viktorií, mou kamarádkou, jsme se pohádaly. Našla si přítele, a z toho důvodu se méně přestala věnovat naší práci. Nikdy mi nepřišel sympatický. Kvůli všeho toho tlaku a hádek, jsem se musela odstěhovat a začít bydlet sama. Naštěstí jsem na tom nebyla finančně zrovna nejhůř, a tak jsem se krátce po odstěhování vydala na další cestu. Vybrala jsem si zemi která mě svou přírodou fascinovala už od mala, Kyrgyzstán. Vždy jsem měla radši spíše rozsáhlé hory, než moře a tropické džungle, dokonce je tam i dost levno. Sbalila jsem si vše potřebné co budu na své cestě v přírodě k přežití potřebovat, koupila letenky, a odjela směrem na letiště. 

Celá cesta až sem nebyla nijak komplikovaná. První dojmy byly skvělé. Přivítal mě místní průvodce, kterého jsem našla na internetu, aby mě odvezl až k pohoří Ťan-Šan u hranicích s Čínou. Mluvil anglicky. Byla jsem ráda, že se tu alespoň s někým domluvím, a nemusím používat překladač z mého mobilu s tím otravným ženským hlasem. Naložila jsem svou krosnu do kufru a následovně nastoupila do světle modrého SUV. Během cesty jsem pozorovala místní domy a města, které se nijak nelišily od tich naších. Vše se ale změnilo když jsme projížděli přes chudší vesničky na pokraji divočiny. Cesta byla děravá, auto se kterým jsme jeli sebou často házelo. Šlo poznat že místní silnice není udržovaná nejméně dekádu. Celou silnici obklopovaly světle zelené louky. V dálce šly vidět rozsáhlé jehličnaté lesy se špičatými horami v pozadí.

“Nečekal jsem, že zrovna dnes bude tak příjemné počasí, většinou to tu bývá dost agresivní. Jak se vůbec jmenujete?”

“Annie.”

“Hezké jméno. Jsem Maxim, těší mě. Jedete zde za horolezectvím?”

“Točím vlogy ohledně mých cest. Příroda mě zde hodně zaujala, proto to chci zažít na vlastní oči.”

“To jste si vybrala správně, Annie. Dělám tu průvodce už 9 let. Věřte mi, že vás tu příroda nezklame. Jen počítejte s trošku.. silnějším počasím. Nejsme v té úplně nejnižší nadmořské výšce a bývají tu časté a silné bouřky. Dávejte si pozor.”

“Díky za upozornění.”

“Ještě asi 7 kilometrů a jsme v cíli.”

Zhruba po hodině cesty autem jsme dorazili do naší destinace. Když jsem vystoupila z auta, byla jsem v šoku jak nádherně to zde vypadá.

Byla jsem obklopena vysokými horami. Kolem se nacházely vysoké smrky a rybníky s průzračně modrou vodou. Podél malého potůčku se nacházely dva domy. Byly to dřevostavby doplněné ohradou pro pasoucí se ovce a krávy. Vedle stál vysoký muž. Měl na sobě malý klobouk a ručně dělanou košili bílé barvy. Když Maxim vystoupil z auta, oba se navzájem mávnutím ruky pozdravili. 

Budova která mě ale zajímala nejvíc, byla i ta největší. Je to takové, dalo by se říct infocentrum a odpočinkový bod pro místní horolezce a turisty. Je to zároveň  i jediné místo kde se v okolí můžete setkat s dalšími lidmi.

Po vstupu dovnitř mě přivítal pár turistů při stojánku s mapami, nejspíš manželé. Když mě uviděla, přiběhla ke mně a zkoušela mi něco říct rusky. Šlo poznat, že to není její rodný jazyk.

           “Omlouvám se, nerozumím vám-“

“A, vy mluvíte anglicky! Jaká náhoda. Omlouvám se, chtěla jsem se jen zeptat na čas, přestaly nám fungovat hodinky..”

“V pořádku, momentálně je půl třetí.”

“Teprve? Myslela jsem že tady trčíme už věčnost.. Díky. Mimochodem, mé jméno je Elizabeth.”

“Já jsem Annie, těší mě.”

“Jste tady sama? To musíte být odvážná jít takhle osaměle do rádoby neznáma… S přítelem jsme zde na výšlap, ale sama bych tu vážně neměla odvahu.”

“Nevadí mi to. Mám už dost zkušeností. Chci lidem ukázat jaké to tu je, proto dokumentuji celou mou cestu.”

“Tak to hodně štěstí! Třeba se někde po cestě ještě potkáme a rozděláme si spolu například oheň.”

“To bych moc ráda.”

“Tak, zatím se mějte. Na viděnou!”

“Na viděnou.”

Odešla zpět za svým přítelem a začali si něco říkat mezi sebou. Vzala jsem si ze stojanu jednu mapu, abych se měla čím vůbec orientovat a vytáhla svoji kameru. Zapla jsem nahrávání a začala popisovat, kde se to právě nacházím. 

Po úsměvavém mluvení do kamery jsem se napila čisté vody a odešla pryč z budovy. Maxim už dávno odjel, mrzí mě, že jsem se nestihla rozloučit. 

Vytáhla jsem znovu kameru a vydala se po kamenité stezce podél potoku tam, kam mě mapa dovede. Na mapě byly vidět načrtnuté světové strany, hory, jezera, azbukou napsané názvy a malými nakreslenými domečky označeno místo, kde jsem se před chvílí nacházela. 

Ušla jsem už asi pět kilometrů dlouhou cestu. Většinu okolí tvořily lesy se zpěvnými ptáky nad hlavou. Celou mou cestu jsem si natáčela. Po cestě jsem narazila i na divokou srnku, která si zrovna doplňovala stravu čerstvě zelenou trávou. Avšak když jsem se podívala na hodiny, všimla jsem si, že je skoro sedm hodin odpoledne. Byl čas se někde ustanovat.

Když jsem začala hledat místo, kde si budu moct postavit stan na přespání, ucítila jsem jak se zvětšuje síla větru. Obávala jsem se, že se to bude zhoršovat. Po chvilce hledání jsem našla ideální místo s výhledem na okolí podemnou. Vytáhla jsem vše potřebné na stavbu stanu a dala se do práce. Když jsem byla hotová, začalo se stmívat. Slunce bylo už skoro plně zapadlé. Uvažovala jsem, jestli stojí za to rozdělat oheň, ale vítr byl pořád silnější a silnější, že jsem se rozhodla se o to ani nepokoušet.

Byla tma. Vytáhla jsem ovesné tyčinky které jsem si předem zabalila na cestu a s pohledem na hvězdy jsem začala jíst. Natočila jsem poslední záběr a po vypnutí záznamu jsem vlezla do stanu a zabalila se do spacáku.

Později večer mě probudil hlasitý výkřik. Nejednalo se ale o člověka, ani vyjícího vlka. Nejde to ani popsat. Znělo to dost hluboce, jako by si ta “věc” procházela bolestivou agonií. Slyšela jsem, jak ptáci co ještě před chvílí spali na větvích nade mnou roztáhli křídla a rozletěli se pryč. Měla jsem strach. Ze zvědavosti jsem otevřela můj stan a rozhlédla se kolem sebe. Neuviděla jsem nic jiného než rozprostřenou tmu kolem mě. Vítr byl ještě silnější, než když jsem šla spát. Naštěstí nebyl dost silný na to, aby odfoukl můj stan společně semnou. Zalezla jsem zpátky do stanu a nezbývalo mi nic jiného, než pokračovat v mém spánku.

Když jsem se ráno probudila a vylezla z mého stanu, byla jsem oslepena vylézajícím sluncem. Zakryla jsem si oči rukou a oblékla si zpátky mou bundu, aby mi nebyla zima. Sbalila jsem stan a byla jsem připravená vyrazit dál. Ale.. Počkat.. Kde mám mapu? Nemám ji v batohu ani nikde jinde..

“A do hajzlu. Musela jsem ji večer nechat venku. Je jasné že ji vítr odfoukl někam pryč.”

Vytáhla jsem kameru a podělila jsem se o můj případ. Byla jsem zoufalá, bez mapy nemám šanci se odsud dostat pryč… Začala jsem si až teď uvědomovat, jaký je to problém. Signál zde není, takže mobil pro záchranu použít nemohu.  Kdybych měla alespoň kompas, mohla bych se navést směrem zpátky. Cesta kterou jsem šla, byla dlouhá. Nemohu si vzpomenout na celou trasu.

Když jsem se ale rozhlížela kolem, všimla jsem si trasu lidských stop vytisknutých v hlíně, která pokračovala přes vyšlapanou cestu v trávě. Musel tu někdo být, možná to byla Elizabeth! Ihned jsem popadla kameru a vydala se směrem po vyšlapané stezce.

Po jen malé chvilce jsem nemohla uvěřit svým očím, byla to vesnice! Komplex zastaralých chatrčí ze dřeva, ale jsou tam i zvířata! 

Rychle, ale opatrně jsem sestoupila dolů na travnatou cestu vedoucí přes malou vesnici. Vedle ní se nacházel i malý vodopád navazující na řeku. Nacházeli se zde také ohrady s ovcemi. Pouze ovce, nic víc. Když jsem se pomalu procházela a rozhlížela kolem, uviděla jsem dvě postavy. Byly to děti. Když mě spatřily, zařvali slovo, kterému jsem nerozuměla a rozutekly se pryč.

“Počkejte!”

Rychlou chůzí jsem šla směrem, kde stály dokaď se přede mě nepostavila další postava. Tentokrát to byl muž mongoloidní rasy. Byl plešatý. Na sobě měl jen pohozenou zašpiněnou, bledě žlutou zástěru z jakési látky. Vypadal podobně jako “šaolinský mnichové”, o kterých jsem viděla tolik dokumentů.

“Zdravím! Potřebuji pomoc, ztratila se mi mapa a nemohu najít cestu zpět do informačního centra, nevíte kudy se tam dostanu zpátky?”

Začal na mě mluvit jazykem, který jsem nikdy v životě neslyšela. 

“Omlouvám se, já.. Nerozumím vám.”

Očividně nerozuměl ani on mě. Když si mě svými oči prohlížel, zpoza rohu jsem zahlédla další, nejspíš obyvatele téhle vesnice. Všichni muži byli plešatí a měli stejný bledě žlutý hábit hozený přes své tělo. Začali si mezi sebou něco šeptat, nikomu z nich jsem nerozuměla. 

“Prosím, mluví tady někdo anglicky? Kdokoliv? Potřebuji pomoc!”

Nedostala jsem avšak žádnou odpověď.

Strávila jsem s nimi celý den. Každý si mě prohlížel. Nevypadali avšak nebezpečně. Naopak, byli moc milí. Skupinka dětí ke mně přišla a začala si prohlížet mé věci. Vše jsem si mezitím natočila, a čekala, co se bude dít dál.

Když začalo zapadat slunce, všichni rozdělali oheň. Seděla jsem u jednoho plamenu, abych se ohřála a netrpěla noční zimou. Všichni se na mě dívali. Do uší si ale pořád šeptali jedno slovo… “Toko”. Nevěděla jsem, co to znamená.

Po chvilce přišla ke mně jedna žena, a podala mi placatý kámen, na kterém se nacházel plátek upečeného masa. Poděkovala jsem. Nemohla jsem uvěřit, že jsem našla vesnici s dosud neobjeveným obyvatelstvem! Nikde na mapě nebylo žádné označení jakékoliv vesnice. Když jsem se zakousla do masa, chutnalo jako vepřové. Nepřemýšlela jsem nad tím, a začala jíst.

Byla jsem unavená. Šla jsem zpátky ke stanu. Byl rozdělaný vedle hned malého domku jako ostatní, ale narozdíl od těch, u kterých byla většina obyvatel, byl tenhle dost osamělý. Jako by k tomu komplexu vesnice ani nepatřil. Nevšímala jsem si toho, a šla si lehnout. Je to dost vtipné, uvědomit si, že jsem našla dosud neobjevenou vesnici s neznámým obyvatelstvem, a teď si tu spím jako bych tu žila celý život. Mohu být ale ráda že jsem místo toho neumrzla někde venku. 

Přichystala jsem se ke spánku, a usnula. 

Večer jsem se znovu probudila. Tentokrát to ale nebyl hlasitý výkřik, bylo to kapání. Hlasité kapání. Když jsem šla spát, musela jsem si toho nevšimnout kvůli těm lidem venku, kteří ještě nešli spát. Vycházelo to z domku vedle mého stanu. Bylo to k nevydržení. Vytáhla jsem svůj mobil z mého batohu, který měl ještě 20% baterie, zapnula jsem svítilnu, nahodila na sebe bundu a šla se podívat, co vydává ten hlasitý kapající zvuk. Hned jak jsem vyšla ze stanu, přivítalo mě hrobové ticho. Když jsem se přiblížila blíž ke dřevěnému domku, ucítila jsem divný zápach. Připomínalo mi to dlouho nevyhozený odpadkový pytel se shnilým masem uvnitř. I přes nepříjemný pach jsem se přiblížila ke dveřím. Strčila do nich a nastavila svítilnu směrem dovnitř.    To.. Co jsem uviděla uvnitř mi zůstane v hlavě navždy, snímek po snímku. 

Ze střechy domu viselo jedno, bezbranné tělo, přivázané přes krk, jako by se daný člověk právě oběsil. Avšak, celý obličej byl stažený z kůže. Dolní čelist byla kompletně utržena, a byly odhaleny pouze zuby připevněné k horní čelisti. Tělu chyběly obě nohy, a ruce byly uřezány po loket. Ale to nejhorší… Tělu chyběly obě oči. Ten pohled který na mě obličej bez očí a kůže upřel… Ty prázdné důlky, které se mi dívaly přímo do duše. Ztuhla jsem, nemohla jsem se ani pohnout. Jen jsem se dívala na visící tělo ze stropu s kapajícím zvukem v pozadí. Když jsem se podívala dolů, bylo tam druhé tělo, avšak to bylo bez hlavy, kompletně stažené z kůže stejně, jako tělo visící nademnou. Po chvilce jsem si něco uvědomila… Pod těmi těly se nacházely dvě barevné bundy.. VŽDYŤ TO JSOU STEJNÉ BUNDY CO MĚLA NA SOBĚ ELIZABETH A JEJÍ PŘÍTEL.. Začaly mi téct slzy. Bez žádného pohybu jsem tam stála a pozorovala jsem již mrtvé lidi. To vepřové maso.. Co jsem ještě nedávno jedla.. Počkat, vždyť se tu chovají jenom ovce.. TO MASO BYLO LIDSKÉ… Když se mi ta myšlenka vynořila v hlavě, začal se mi zvedat žaludek. Začala jsem na místě zvracet. Ihned jsem se otočila a opustila starou chatrč. S hrůzou v očích jsem zvedla hlavu a podívala se před sebe. To, co stálo zhruba 100 metrů na opuštěné louce přede mnou, nebyl člověk. Nebylo to zvíře. Bylo to vysoké asi čtyři metry. Nohy, na kterých ta věc stála, byly neuvěřitelně štíhlé. Byla to taktéž nejdelší končetina co ta věc měla. Byla celá černá, nebo alespoň si to myslím, měla jsem celé rozostřené oči. Hlava té věci se podobala hlavě berana. Mělo to rohy, skrčené do tvaru podobného půlky kosočtverce.  Pak.. jsem uslyšela ten hluboký démonický hlas. Uslyšela jsem ten stejný křik, který mě tehdy vzbudil když jsem spala. Sekavým pohybem se zamnou rozeběhl. S hlasitým brekem jsem sprintovala pryč, co nejdál od téhle vesnice směrem odkud jsem přišla. Slyšela jsem zvuk praskajících větví za mými zády. To mě ale nerozhodilo a já běžela co nejdál od té zkurvené vesnice.

Našla mě skupinka horolezců která zrovna šla kolem. Poprvé jsem se probudila v nemocnici, kde jsem taky strávila zhruba 7 měsíců. Našli mě v hrozném stavu. Na zádech mám jizvu. Vypadá, jako by mi někdo něco chtěl vyrýt do zad nožem. Mám ochrnuté obě nohy, proto jsem na vozíčku. 

Po hospitalizaci jsem vše pověděla policii. Mají mě za blázna.

“Annie?”

“Ano?”

“Myslím si že je čas ti to vše říct. Ano, našli jsme tvou kameru, společně s tvým batohem. Bohužel, kamera je v hodně špatném stavu. Nepodařilo se nám obnovit záznamy.”

“Když jste našli můj stan, co ta vesnice? Jsou tam pořád?”

“….Jaká vesnice? Vždyť tam byl pouze tvůj stan, nic víc.”

Originální autor: Norden