Trochu krve do žil

Úterý, 9. srpna
Myslím, že se se mnou děje něco zvláštního. Přemýšlím, jak vám svůj stav popsat tak, abyste mě hned v úvodu neodsoudili jako blázna, ale myslím si, že o mém stavu jasně hovoří už jen to, že zde oslovuji imaginárního čtenáře, který tohle stejně nikdy nebude číst. Víte, mám pocit, že mi ubývá krev. A nemyslím to nijak poeticky ani obrazně, nejsem žádný básník. Začal jsem si toho všímat před pár dny a ten nepříjemný pocit mě do téhle chvíle neopustil. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen obyčejná únava. V práci na mě byl v posledních dnech vyvíjen mnohem větší nátlak ze strany partnerské firmy, které dovážíme automobilové díly. Mým úkolem je, aby náklad v pořádku dorazil z bodu A na místo určení, ale co se s objednávkou stane během cesty, to už, bohužel, ovlivnit nedokážu. Už je to po několikáté, co tranzity dorazily poloprázdné, a já byl ten, kdo měl podat uspokojivé vysvětlení. To jsem ale neměl. Ano, samozřejmě, mohl bych si z plna hrdla postěžovat, ale nemyslím si, že by se mému nadřízenému líbilo, pokud bych celé dopravní oddělení označil za bandu obyčejných zlodějů, kterými byli. Nezbývalo mi nic jiného, než zatnout pěsti a doufat, že se aspoň v jednom z těch bezpáteřních idiotů probudí osten svědomí.
Příznaků jsem si začal všímat minulý týden. Byla teprve středa, ale já jsem se cítil jako na konci vyčerpávajícího pracovního týdne. Pokud bych se věnoval nějaké fyzicky náročné práci, myslím, že by si to velice rychle začalo vybírat svou daň. Poprvé jsem byl vděčný za sedavé zaměstnání s možností odpočinku. Ale i tak jsem se cítil den ode dne slabší. Zpočátku jsem tomu nepřikládal takovou váhu, tohle se může stát každému, tahle uspěchaná doba na nás klade stále vyšší a vyšší nároky. Ale tohle se vymykalo všemu, co jsem kdy cítil. Ten třes rukou bych ještě dokázal přehlédnout, občas se mi to stává, když vypiju větší množství kávy. Tu jsem ale pil naposledy předevčírem.
Když se podívám do zrcadla, vidím jen zbytky toho bezstarostného, otevřeného muže, za kterého mě moji přátelé a rodina měli. Moje kůže je tak bledá a končetiny se tak špatně prokrvují, že v nich neustále cítím útrpné pnutí. Rozhodně je to tím a ničím jiným, jsem si tím naprosto jistý. Ubývá mi krev a já netuším, jak to zastavit.

Čtvrtek, 11. srpna
Když jsem se ráno probudil, pozvracel jsem se. Nemyslím si, že jsem snědl něco špatného, popravdě, v poslední době moc nejím. Nedokážu se dostat přes to nechutenství, každé jídlo mi chutná míň než červy prolezlá hlína. Když bych si ji dal, myslím, že bych nepoznal rozdíl. Všechno chutná stejně. Ruce se mi třesou tak, že se nemůžu ani sebejistě podepsat. Kolegové v práci si toho začínají všímat. Už se ani nedokážu zvednout ze židle bez toho, aby se mi před očima udělalo černo. To bylo poprvé, co jsem omdlel. Můj šéf mi nabídl, že mi zavolá záchranku, ale odmítl jsem. Nechtěl jsem na sebe přitahovat víc pozornosti, než je třeba.
Nedokážu se zahřát. Ačkoliv je polovina srpna, musím nosit minimálně dvě vrstvy oblečení a alespoň jednu s dlouhým rukávem. Otravuje mě to. Otravují mě i ty udivené pohledy, které doprovázejí otázku: “A tobě je vážně zima?” V mém těle ubývá krve a oni se zajímají jen o tyhle malichernosti!
Dnes jsem se po několika dnech odhodlal podívat do zrcadla. Vypadám jako bez života. Jako bych strávil léta bez slunečního svitu. Dokud to na mě nebylo vidět, dokázal jsem se celkem dobře přetvařovat a tvrdit, že se vůbec nic neděje, ale potom, co moje pokožka začala působit až průsvitně – tak moc jsem pobledl – bylo mi řečeno, abych se raději zastavil za doktorem. Ruce se mi třesou tak, že neudržím písmo, takže budu radši psát na počítači.

Pátek, 12. srpna
Dnes jsem byl u lékaře. Řekl jsem mu všechno o svých obavách. Vysvětlil jsem mu, že mi v těle ubývá krve. Popsal jsem strach z toho, že mi brzy žádná nezbude. Ale doktor Jenkins mě nebral vážně. Nevím, co mám udělat proto, aby mi uvěřil. Mé zvracení se zhoršuje, od včerejšího večera jsem do sebe nedokázal vpravit žádnou pevnou stravu, tak aspoň přijímám tekutiny. Tváře mám bledé a propadlé, rty popraskané a bez barvy. Připadá mi, že mi s každým pohledem do zrcadla kruhy pod očima o něco ztmavnou. Začínám mít opravdu strach.
Doktor Jenkins se mi pokusil vysvětlit, že není možné, aby moje krev někam sama od sebe odcházela, a snažil se mě nakrmit tvrzením, že moje problémy budou způsobeny něčím jiným. Nevyvracel jsem mu to, ale požádal jsem, aby mě vyšetřil. Souhlasil. Zřejmě si myslí, že mě přesvědčí o tom, že jsem zcela v pořádku! Ale o tom silně pochybuji. Sám mi potvrdil, že nevypadám úplně zdravě, ale že to prý rozhodně nebude snižujícím se množstvím krve.
Ještě nikdy jsem takhle nezpanikařil. Když za mnou do vyšetřovny přišla sestra s injekční stříkačkou a prázdnými ampulemi, myslel jsem, že se neudržím. Poslouchají vůbec to, co jim tu říkám? S každou minutou přicházím o krev, a oni se rozhodnou mě připravit o další? Nemohl jsem tam zůstat. Ne, nemohl jsem. Okamžitě jsem se postavil a odešel z ordinace, přestože jsem za sebou slyšel doktorovy protesty. Vždyť potřebují jen jednu zkumavku! Jasně, jen jednu! V žádném případě! Pokud mi nehodlají pomoct, ať tedy nedělají radši nic, já už se o nic prosit nehodlám.

Pondělí, 15. srpna
V práci jsem dostal volno, jen na pár dní. Dle slov mého šéfa se mám “dát dohromady”. Což se dělá opravdu těžko, když mi s každou minutou ubývá krev. Moje kůže je bledá a křehká jako list papíru. K rannímu zvracení se přidaly pocity slabosti a závratě, musím si dávat veliký pozor, když vstávám ze židle…
Volal mi doktor Jenkins. Sice jsem mu nedovolil odebrat mi krev, ale dle ostatních fyzických testů jsem byl zcela zdráv, možná jen trochu slabý z toho, jak málo jím. Hloupost! Kdyby mě prohlédl pořádně, rozhodně by přišel na to, proč mám v těle méně a méně krve. To bych mu ale musel dovolit jednat, a to v žádném případě neudělám. Nehodlám přijít byť jen o jedinou kapku. Nenutím ho, aby mi věřil, ale chtěl bych mu dokázat, že se v mé prognóze šeredně plete. A až budu mrtvý, bude si mou smrt vyčítat. Protože já přicházím o krev a nevím, jak tomu zabránit.
Napadá mě jen jedna věc. Už jsem si s tou myšlenkou pohrával nějakou dobu. Dávalo by to smysl. Pokud moje tělo z nějakého důvodu krev pohlcuje nebo vylučuje, mohl bych ji zkusit… doplnit. Stejně jako doléváme benzín do nádrže, můžu já doplnit množství krve z jiných zdrojů. Musím si to pořádně promyslet.

Středa, 17. srpna
Po ránu jsem zvracel už jenom žaludeční šťávy. Není nic odpornějšího. Ale už jsem vymyslel plán, jak doplnit to množství krve, které z mého těla mizí. Vím, že bude těžké to provést, ale mám pocit, že na tom závisí můj život. Nikdo mi nevěří. Moje tělo ale chřadne tak rychle, až mě to děsí. Mám pocit, že se mi krátí čas. Až zemřu, doktor Jenkins bude litovat dne, kdy ode mě dal ruce pryč. Dnes udělám jen krátký zápis, abych se mohl soustředit na to, co je opravdu důležité.

Čtvrtek, 18. srpna 
Toho bezdomovce jsem měl vyhlédnutého už několik dní. Vždycky se zdržoval na podobné lokalitě, takže jsem neměl problém ho najít a pokradmu ho sledovat. Nechtělo se mi do toho, ale věděl jsem, že nemám jinou možnost. Tady jde o čas! Jako bych cítil úpění vlastních žil, kterými nekolovalo ani základní množství krve.
Když jsem se dnes ráno česal, vyndal jsem z hřebenu velký trs zacuchaných vlasů. Raději už nevycházím, abych svým strhaným zjevem nikoho neděsil nebo neuváděl do rozpaků. Do práce teď nemusím, nakonec jsem usoudil, že nemocenská na týden nebo dva nemusí být špatný nápad, zvlášť proto, že už jsem měl vymyšlený plán. Brzy se mi snad udělá lépe. Pokusila se mi dovolat sestra z ordinace doktora Jenkinse, ale nezvedl jsem jí to.
Rozhodl jsem se to provést dnes v noci. Rychle a čistě, bez utrpení. Pokud má někdo jiný zemřít, abych já mohl žít, myslím, že nemám jinou možnost.

Pátek, 19. srpna 
Netušil jsem, jak těžké bude zabít člověka! Každý si to představuje tak jednoduše, stejně, jako jsem si to představoval já. Ale život prostě takový není. Nestačí jen jednou bodnout, aby člověk padl bez známek života k zemi. Bránil se. Tak moc chtěl žít! Ale já ho nenechal. Nutně jsem potřeboval doplnit to množství krve, které se z mého těla ztrácí. Já nehodlám umřít!
Nalákat ho k sobě do bytu nebylo tak těžké. Vlastně to bylo docela jednoduché. Stačilo nabídnout přespání v pokoji pro hosty a horkou sprchu. Všechno jsem si připravil během doby, kterou strávil pod horoucími kapkami. Netušil jsem, že bude tak moc krvácet. Zřejmě měl mnohem více krve než já. Kdyby to šlo, okamžitě bych si ji pustil do žil a nakrmil tak svoje skomírající tělo.
Bodal jsem. Bodal jsem, dokud nepřestal chroptět. Pokoušel jsem se zachytit veškerou krev, kterou jsem mohl, aby ani kapka nepřišla nazmar, ale popravdě, i tak to u mě doma vypadalo jako na jatkách.
Chutnala po kovu. Výrazněji, než jsem si představoval. Ta pachuť se mísila s nepříjemnou trpkostí. Nebyl jsem si jistý, jestli mi to chutná nebo ne. Ale na tom nezáleží! To důležitější jsem pocítil už po pár minutách, co jsem polkl první doušek. Nevím, jestli jsem se někdy cítil šťastnější. Cítit ten kýžený příval energie, po kterém jsem tolik prahnul. Já neumřu, dneska ne!

Neděle, 21. srpna
To, co jsem během víkendu nevypil, jsem pečlivě zamrazil na horší časy. Nikdy jsem si nemohl být jistý, kdy budu mít zase dostatečný přísun čerstvé krve. Čekal jsem, jestli se v novinových titulcích nezačne psát o zmizení onoho muže, ale evidentně byl pro společnost méně než mrtvý. Právě se začínal rozkládat v igelitových pytlích, ve kterých jsem ho pohodil nahoře v podkroví. Musím vymyslet, jak se zbavit těla. Ale teď se tím nebudu zabývat. Právě teď si chci užívat svůj triumf. Už jsem se nemusel bát pohlédnout do zrcadla a plakat nad vlastním odrazem, který mi byl každým dnem vzdálenější. Trápí mě jen jedno. Obavy z té chvíle, kdy „to“ budu muset udělat znovu…

Originální autor: Dekadent23