V mlze

V mlze

Byl to chladný podzimní večer, jež oplýval všude přítomnou mlhou, která zahalovala okolní budovy, jako se člověk zahaluje pláštěm. Ne však člověk s čistým svědomím, nýbrž člověk, jehož tíží hřích. Slunce pomalu sláblo a vládu získával Měsíc.

Procházel jsem temnou ulicí  města ve kterém jsem byl a které mi bylo domovem. Míjel jsem staré budovy, které jsem dobře znal, ale nepotkal jsem ani živáčka. Procházky jsem měl rád, tahle však byla jiná. Všechno se zdálo vytržené z normálního běhu života. Vše bylo temné. Došel jsem na konec ulice ,kde se nacházel starobylý kostel v blízkosti lesa, pamatující život Jana Huse. Byl ozářen již plně dorostlým měsícem a jeho stín ukazoval na jeden hrob na farním hřbitově.

Zaujalo mě, jak dokonale rýsoval tvar hrobu ,a proto jsem se vydal jeho směrem. Jak jsem se blížil, tak jsem měl pocit, že jinak hustá mlha řídne, jako by ustupovala před temnotou, jež hrob skýtal. V tu chvíli jsem začal pociťovat strach. Čím blíže hrobu jsem byl, tím byl intenzivnější. Skoro jako varování. Má zvědavost mi však nedala klid. Přišel jsem k hrobu. Hrob byl potřísněný viditelně čerstvou krví a stál na něm nápis „Jakub Adlar”,byl jsem v šoku, ten člověk, jež v něm nalézal věčného odpočinku se jmenoval stejně jako já. Nemohl to být náhoda. Rozhodl jsem se hřbitov prozkoumat. Po zhruba 20. minutách jsem narazil na zvláštní hrob. Byl až za farním hřbitovem a jeho náhrobek byl rozpolcený vedví. Stálo na něm

”Karel Lichvář”.

Jelikož jsem byl znalý v místních pověstech a legendách hned mi došlo, kdo to je. Žil v 18. století a pocházel z poměrně zámožné rodiny. Pracoval jako výběrčí daní a u lidí neměl moc velkou oblibu. Nevadilo mu to, než každého člověka měl radši šperky a zlato. Měl však jednoho přítele, jehož jméno odvál čas. Byli si velmi blízcí a byl asi jediným, kdo měl Karla skutečně rád a ne kvůli penězům, kterými oplýval.

Ty ani nepotřeboval, pocházel z váženého šlechtického rodu a neměl o ně nouzi. Jednou v den Karlových narozenin mu jeho přítel oznámil, že v lese něco našel. Karel ho poslechl a vydal se za ním. Zavedl ho k jeskyni, ve které již při vstupu byl díky Lucerně vidět třpyt náhrdelníku s rubíny. Byl to dar. To však Karel netušil, bál se, že mu ho bude chtít odcizit, chtěl ho jenom pro sebe.

V tu chvíli se ho zmocnila chtíč po třpytivém předmětu. Uchopil kámen a svého jediného přítele zabil. Než si uvědomil, co učinil, bylo už pozdě. Ztrápen svým ohavným činem z jeskyně vyběhl a vrátil se do města. Obyvatelům poměrně rychle došlo co se stalo, jelikož Karlova přítele s náhrdelníkem viděli a taktéž znali Karlovu lásku k drahokamům. Rozhodli se jeho dům spálit a vraha tím zprovodit že světa.

A tak učinili. Křik se rozléhal celým městem, ale nikdo mu nenaslouchal. Při vstupu do ruin domu našli spálené tělo křečovitě svírající onen osudný náhrdelník. Nechtěli ho pohřbít na farní půdě a proto ho pohřbili až za zdmi hřbitova. Obyvatelé vesnice však tvrdili,že v lese poblíž oné jeskyně spatřili bytost prohrabávající listí. Zmocnil se mě strach. Rychlýmy, ale nejistýmy kroky jsem se začal od hřbitova vzdalovat. Samotná znalost legendy mě vyděsila snad ještě víc, než fakt, že krev na náhrobku byla viditelně čerstvá a nelpěla na něm delší dobu, než v rámci několika desítek minut.

Když jsem hrob Jakuba Adlera míjel došlo mi to. On byl Karlův přítel, proto je na jeho hrobě krev. Při hlubokých úvahách jsem téměř ignoroval šustění listí v těsné blízkosti. Než jsem se stihl otočit ucítil jsem dotek ruky na mém kabátě. Rychle jsem ucukl a otočil se. Nikdo však za mnou nestál. Šílený strachem jsem běžel z hřbitova pryč. Poprvé jsem pocítil tlukot srdce až za na 2 západy zamčenými dveřmi domova.

Při věšení kabátu jsem se jev snažil racionálně vysvětlit. Uslyšel jsem cinkot. Na zemi ležel náhrdelník s rubíny.

Od té doby již se na existenci Karla Lichváře začalo zapomínat.

Originální Autor: DeBalon